Známá neznámá - E-KNIHA

Telefon v kabelce se vyzvonil skoro celý, než se Dana probrala z trudnomyslného rozjímání nad velkou studiovou fotografií Aleny a energicky po něm hrábla. Následoval letmý pohled na displej a pak veselý tón, který ani v nejmenším neprozrazoval, že ještě před chvílí měla téměř slzy na krajíčku.

„Příjem,“ zahalekala na svou kamarádku a společnici Káťu. „Tak jaká jobovka to bude tentokrát?“

„Čau…“ Už z toho krátkého slovíčka se dalo vystopovat, že mladá žena na druhém konci pomyslného drátu provedla cosi, co Danu ani trochu nepotěší. „Ty, Dano,“ pokračovala opatrně, „hele, nezačni se hned rozčilovat, ale, víš… vzpomínáš si na Mirka Hulána… to je ten můj kamarád, co jsme mu rekonstruovali byt? Tak dva roky to bude. No, tak ten Mirek se na mě obrátil… no zkrátka, víš, že je to moc dobrý kamarád… takže…“

„Prosím tě, Káťo, a pomaleji by to nešlo?“ skočila jí do řeči Dana. „Tak už se vymáčkni, co jsi zase vyvedla.“

„Vyvedla? Nic jsem nevyvedla, vůbec nic, všecko je v pořádku. Jenže víš, on ten borec mě fakt děsně ukecával, až nakonec… prostě tak dlouho do mě hučel, až jsem… hm… vzala novou zakázku.“

Ticho, které po tomto oznámení následovalo, autorku špatné zprávy ani v nejmenším neuklidnilo.

Dana se několikrát zhluboka nadechla.

„Dohodly jsme se, že do konce letošního roku vyhlásíme stop stav,“ ozvala se po chvíli hrozivě vyrovnaným tónem.

„Já vím, Dano,“ namítla Káťa spěšně, „ale nejde o nic velkého, fakt, a nijak to nespěchá, v podstatě na to máme čas až do konce roku.“

„Káťo,“ vydechla Dana, „ať je to velké, nebo není, řekly jsme si, že prostě nebereme nic, vůbec nic, a všechny zájemce odkážeme až na začátek příštího roku. Tak mi řekni, proč by zrovna tenhle člověk nemohl počkat, když ještě navíc říkáš, že na to nespěchá.“

„Ale Dano,“ zaprosila Káťa, „znáš přece Mirka, vždyť nám s Jožkou dohodil bydlení. Jsme mu fakt moc zavázaní. Nemohla jsem ho odmítnout. Říkal, že tomu svému kamarádovi naši firmu tak vychválil, že už tu rekonstrukci od nikoho jiného nechce. A pronájem bytu má do konce roku.“

Dana potřásla hlavou.

„Počkej, takže ta práce není přímo pro Mirka Hulána, ale pro nějakého jeho známého…“

„Jeho dobrého kamaráda z vejšky, přesněji řečeno.“

„A není to náhodou ještě pro kamaráda jeho kamaráda? Nebo třeba pro kamaráda kamaráda toho kamaráda?“ otázala se jízlivě.

„No tak, Dano, já ti přísahám, že tenhle zákazník je tutově úplně poslední. Slibuju, fakt. A jestli chceš, všechna jednání s ním povedu sama, sama ten byt proměřím a nakreslím plánky. Ty to jenom vymyslíš a občas na to dohlídneš…“

„Ty děláš, jako bysme spolu pracovaly týden,“ vyprskla Dana popuzeně. „Moc dobře víš, že si ručím jenom za to, co si sama změřím, a že nemá smysl konzultovat se zákazníkem zprostředkovaně.“

„Hele, já už jsem sondovala u Voráčka, Říká, že by jednu zakázku tak v listopadu ještě zvládl.“

„Voráček možná, ale jak to mám zvládnout já, krucinál? K těm všem rozdělaným věcem tu mám ještě na krku byt po našich, zakrámovaný věcma tak, že je mi blbě, jen co sem vlezu… sakra, ženská, kolik si myslíš, že toho ještě vydržím?“

Káťa se provinile odmlčela.

Ta chvíle ticha stačila k tomu, aby se Dana trochu vzchopila. Sama nad sebou se pousmála, nebo spíše ušklíbla, hrábla si rukou do vlasů a v duchu se ujistila, že ovšemže jako obvykle zase všecko vydrží.

„Tak mi radši řekni, jak velký je to byt a co tam všecko chce,“ vydechla odevzdaně.

Z Kátina hlasu byla vzápětí znát ohromná úleva. Pustila se do horlivého vysvětlování:

„Je to tři plus jedna v centru, na Jiráskově. Cihlový byt asi sto deset metrů. Obec tam rozprodala byty do vlastnictví poté, co zjistila, že na úpravy nemá a spíš se jí vyplatí baráku se zbavit, ale mezitím stihla vyměnit okna a udělat omítky, takže zvenku je v pořádku a stoupačky má taky nové.“

„Co elektrika, podlahy, omítky, vnitřní dveře?“

„To je na výměnu.“

„No skvělé. Co topení, teplá voda?“

„Vlastní zdroj.“

„Elektrika?“

„Plyn. Dá se topit etážovým kotlem s vyústěním do komína.“

„Co koupelna a záchod?“

„Ty se budou celé předělávat.“

„Ve stávajících příčkách?“

„No… ne tak úplně. Chce je trochu zvětšit.“

„Víš co,“ zafuněla Dana. „Už mi radši nic neříkej. Pokud si vzpomínám, svou řeč jsi uvedla tím, že to není nic velkého.“

„Ale zase to má výhodu, že byt je úplně prázdný. Nebude se tam bydlet, takže se tam může vlítnout naplno.“

„Kolik lidí může dodat Voráček?“

„Říkal, že se určitě dohodneme.“

„A co se po nás chce? Jen stavba, nebo kompletní zařízení?“

„Kompletní. Pokud vím, ten člověk bydlí v pronajatém zařízeném bytě, tak chce pořizovat úplně všechno nové.“

„Kolik mu je, že nic nemá? Nebo vyhořel?“

„Je to Mirkův vrstevník, takže mu táhne na čtyřicítku. Nic moc bližšího nevím. Jen to, že to chce zařídit klasicky: obývák propojený s kuchyní, ložnice, pokoj pro dceru.“

„Ten obývák je teď propojený s kuchyní?“

„No… prý to bude chtít nějak zvětšit vchod nebo kuchyň situovat částečně do chodby a…“

Dana se zničehonic rozesmála.

„Takže zkrátka a dobře, my vezmeme byt, očešeme ho na holé nosné zdi, uprostřed nám budou trčet stoupačky a jinak nic, a do Silvestra z toho bude útulný zařízený byteček pro rodinku s dceruškou… A to je všechno?“ otázala se ironicky.

„Ale Dano,“ předla Káťa, „vždyť já tě moc dobře znám. Kompletní rekonstrukce včetně vnitřního vybavení, to máš přece ze všeho nejradši, ne? Neříkej mi, že ti už teď nešrotují v hlavě nápady…“

„No dobře, a co mám teda dělat s Pavlasovýma, kteří mi furt mění projekt pod rukama v průběhu výstavby a bouráme kvůli nim už druhou nově postavenou příčku? A co se Zemánkovýma, kteří se pohádají pokaždé, když se mají ujednotit na některé variantě, co pracně vymyslím? A taky co s bábou Moravcovou, která mi u Suchánků pořád dokola splachuje hajzlík na čerstvě vyštukovaný strop a nechce nás pustit do bytu, ani když jí to opravíme zadarmo?“

„Pomůžu ti s tím, jak jen budu moct.“

„To mi teda pomož. Mimochodem, co kdyby sis vzala na starost zrovna tu bábu Moravcovou? Lépe řečeno, poštvala tam Jožku. Právě dnes mě napadlo, že by to možná chtělo chlapa. Víš, je to ten typ báby, co si ještě v devadesáti barví vlasy na zrzavo, rtěnkuje tu svou svraštělou pusinku a pařátky si lakuje do ruda. Když jde dolů se smetím, obouvá si třicet let staré lodičky na vysokém podpatku, o kterých netuší, jak jsou směšně nemoderní, a pohupuje bokama, až jí artritické kyčle hlasitě vržou, takže kdyby jí nějaký fešný chlapík trochu zalichotil…“

„Jožkovi to udělá moc dobře, když mu řeknu, že jsi ho označila za fešného chlapíka…“

„Jen ať udělá. I když, mezi námi, pro devadesátiletou bábu je fešné všechno, co nosí gatě a je tomu míň než sedmdesát…“

Káťa se rozesmála a Dana s ní. Všechno bylo zase ve starých kolejích. Dvě mladé dynamické ženy, které jejich práce baví a které jí stihnou neuvěřitelná kvanta…

„Tak mi, prosím tě, s tím člověkem dohodni schůzku na co nejdřív,“ uzavřela nakonec Dana. „Moc dobře víš, že jenom na stavební povolení budeme měsíc čekat. I když Jiráskova jsi říkala… ta spadá pod Romana Krále, ne? Tak tam to spraví jeden slaďoučký telefonátek plný nehynoucího obdivu hloupoučké slepičky k úžasnému pánovi tvorstva…“

Když hovor ukončila, její zrak padl znovu na Aleninu fotografii. Byla na ní krásná, ale o nic krásnější než ve skutečnosti. Její velká, chytrá a půvabná sestřička. A nešťastná… Přestože to byla ona, kdo pobral veškerou krásu, veškerý talent. Dana jí to nikdy nezáviděla. Na to ji měla příliš ráda…

Pustila se do dalšího listování rodinným albem, ale po chvíli zjistila, že by ji tahle činnost velmi brzy uvrhla do deprese, takže se přinutila album zavřít. Při tom prudkém nárazu jedné silné vrstvy černých listů o druhou se na ni vyvalil obláček prachu. Všechno je tu zašlé. Po tátově smrti tu máma už jen taktak živořila. Ale stejně jí Dana věřila, že se svou úpornou paličatostí vydrží na tomhle světě nejmíň do osmdesátky. A nakonec… taková nesmyslná věc… opilý řidič, který na starší dámu jdoucí zvolna po přechodu zareagoval o zlomek sekundy později… Dana znala i jeho jméno, ale vůbec netoužila setkat se s ním osobně. Nač? Co by mu měla říci tak strašného, aby jej to až do smrti pálilo a nedalo mu to spát? A má vůbec smysl přát mu ten zkažený zbytek života?

Udělal jste ze mě sirotka. Tohle by tedy nesedlo. Sirotek v šestatřiceti? Trochu směšné. Daně vlastně až nyní došlo, že po mámině smrti zůstala z rodiny na světě sama. Poslední usychající snítka z jedné rodové větve určené k vymření. Oba její rodiče byli jedináčkové. Babičky a dědečkové sice měli sourozence, ale kde je jim a jejich potomkům konec. Tahle rodina nikdy nedržela pohromadě, před mnoha a mnoha lety se rozhádala o jakési směšné dědictví. Na mámině pohřbu bylo kromě ní už jen pár zvědavých sousedek. Byl to zvláštní pocit, zůstat sama. Ačkoliv si dávno přiznala, že samota je stav, který jí vyhovuje ze všeho nejvíc, přece jen jistotu, že může zajít za někým ze své krve, povyprávět mu novinky ze světa, dostat od něj vynadáno za účes, oblečení či za hubenost, bude ještě dlouho postrádat. Na druhé straně ta úleva, že teď už vám skutečně nemůže umřít nikdo blízký, má rovněž něco do sebe. Je to svoboda. Možnost riskovat, neohlížet se na následky svých činů. Nebát se, že někoho zklamete, že někomu ublížíte, že se za vás někdo bude stydět.

Jenže Dana takovou jistotu nepotřebovala. Teď už ne. Dávno si vybrala, co chce v životě dělat, a nebylo to nic, co by se mámě nelíbilo. Naopak, na stará kolena se z ní stal velký fanda do stavebnictví a Dana ji nejvíc potěšila, když jí přinesla nějaké nové plánky nebo fotografie hotových realizací.

V tom bytě nebyla dobrá atmosféra. Vtahovala ji tam, kam Dana nechtěla: do smutku, deprese, zlých vzpomínek.

Rázně se zvedla z pohovky, odložila album a rozhodla se jednat naprosto věcně a účelně. Probere místnost po místnosti a všechny věci roztřídí na ty, které si vezme, které půjde rozdat a které se nekompromisně vyhodí. Nepochybovala o tom, že drtivá většina padne do třetí kategorie…

Když se celá uprášená pozdě večer sprchovala ve svém bytě, jako by ze sebe společně se špínou chtěla vydrhnout i smutnou a nostalgickou atmosféru, která jí v tom bytě plném vzpomínek pronikla snad do každého póru…

—

Ráno je moudřejší večera a Dana byla všechno možné, jen ne pesimistka, která si libuje v patlání se ve svých bolístkách. Vždyť v životě se dalo najít tolik zábavného, tak proč si jej kazit chmurami a těžkými myšlenkami?

„Zdar zrádkyně,“ zazněl zvesela její ranní pozdrav, když vstupovala do pavlačového bytu, který už byl dávno vyřazen z bytového fondu a byl pronajímán jako kancelář s dvěma místnostmi a příslušenstvím. Ta menší místnost vepředu sloužila jako Kátina úřadovna, neboť z nich dvou to byla právě Káťa, kdo měl na starosti styk se zákazníky, najímání firem a shánění pracovníků nejrůznějších profesí. Ačkoliv i ona stejně jako Dana vystudovala stavební fakultu, byla ve svém živlu spíše při téhle organizační činnosti než u rýsovacího prkna či počítače s architektonickým programem. Už dávno si přiznala, že na Danu v tomhle oboru prostě nemá, a upřímně řečeno, ani jí to tolik nevadilo. Raději pracovala s lidmi než s obrázky a daleko víc ji vzrušoval problém pokažené míchačky než jak na výslovné přání zákazníka nakreslit stošedesátku vanu do stopětapadesáticentimetrového výklenku. Právě proto, že každá své pracovní ambice vybíjela v trochu jiném směru, vznikalo mezi nimi naprosté minimum třecích ploch, což se nemohlo neprojevit na hladkém chodu jejich malé firmičky. Danin talent, umění vytěžit z malého prostoru maximum, úžasný cit pro atmosféru a schopnost promítnout osobnost zákazníka do výsledného díla a zároveň mu vtisknout pečeť vlastní osobnosti vhodně doplňovala Kátina schopnost sehnat nesehnatelné, přesvědčit osvědčené, a proto velmi vytížené řemeslníky, aby pracovali právě pro ně, a přilákat nové zákazníky. Tudíž se momentálně nacházely v situaci, že musely zakázky spíše odmítat než pracně shánět. Jenže to odmítnutí nebylo vždycky tak snadné…

Káťa se na Danu usmála zcela suverénně a beze stopy pokání ve tváři. Neměla máslo na hlavě sama. Vždyť i Dana občas nabourala jejich společné odhodlání dopřát si volnější pracovní tempo tím, že podlehla prosbám někoho, koho doporučil spokojený zákazník nebo někdo z okruhu jejích známých.

„Nazdárek,“ přivítala Káťa Danu. „Vyspinkaná a ve formě? Máme toho dneska hodně.“

„A kdy toho nemáme hodně?“ opáčila Dana. „Udělalas už kafčo?“

Otočila se ke kávovaru a spokojeně konstatovala, že je z polovice plný.

„Bacha, to je studené včerejší,“ varovala ji Káťa. Dana vylila obsah konvice do keramické výlevky a začala připravovat nový filtr.

Kancelář byla zařízena účelně, ale zároveň přívětivě. Zdobily ji vkusné reprodukce na stěnách a několik pokojových květin, o něž se vzorně starala Káťa. Vždyť jednou z nezanedbatelných funkcí téhle místnosti bylo přesvědčit zákazníka, že firma, do níž právě zavítal, dokáže podobně útulné prostředí vytvořit také v jeho domově či kanceláři. Pro jeho pohodlí zde stál nízký stolek s lehkými křesílky určený pro první, jak obě ženy říkaly, očuchávací kontakt, zatímco v zadní místnosti stál kromě Danina pracovního stolu s počítačem ještě větší stůl s několika židlemi, kde Dana předkládala svým klientům hotové návrhy, do nichž přímo na místě promítala jejich připomínky. Kromě plotteru se zde skvělo ještě staré dobré rýsovací prkno, které ale sloužilo spíše než k práci už jen jako dekorace, jako nutná rekvizita projekční kanceláře, kterou zde zákazníci jaksi automaticky očekávali, a tudíž bylo nutno jejich očekávání splnit.

„Tak jsem byla hned ráno u těch Suchánků,“ hovořila Dana, zatímco nalévala vodu do kávovaru, „a bába jim tam přes noc udělala zase flek jak hrom. Chlapi remcali, že to znovu přeštukovávat nebudou, dokud to nebude spravené, a mají pravdu. Tohle je urgentní, Káťo, musíme s tím něco udělat. Já jsem tam zvonila a bába mi ani neotevřela. Ptala ses toho Jožky, jestli by nám nepomohl?“

„Proč tam nezajde někdo z řemeslníků?“

„Blázníš? Chlap v montérkách není pro tu dámu nic jiného než pouhý obtížný hmyz. Tvory bez kravaty a saka prostě ignoruje. Tak tys to Jožkovi ani neříkala?“

„Ale jo, zmínila jsem se, ale nebral to moc vážně.“

„Jenže tohle vážné je, víš?“

„Dobře, zavolám mu.“

„Prosím tě, sjeďte tam pokud možno ještě dnes. Ale u ní ať zvoní sám. Jestli zmerčí tebe, bude žárlit. Chlapi budou dneska dělat v předsíni, ale ten záchod musí zítra, nejpozději pozítřku nutně dorazit, jinak jsme ve skluzu. Já se jen modlím, ať to není nic horšího než prasklá odpadní roura do stupačky. Jestli je porušená stupačka, tak jsme v loji.“

„Snad ne, to by přece neteklo, jen když spláchne ta bába, ale kdykoliv by spláchl kdokoliv nad ní.“

Dana se na ni chvíli zamyšleně dívala.

„No ne, to zní docela logicky,“ uznala po chvíli. Pak znatelně ožila.

„Vono je to chytré! Vono nám to snad študovalo!“ konstatovala se smíchem a pak Káťu objala kolem ramen. Vzápětí s ní však drsně zacloumala. „Ale toho nového zákazníka máš u mě. Přijde aspoň v dohledné době?“

„Za čtrnáct dnů,“ sdělila jí Káťa s kamenným výrazem. Dana se na ni málem znovu vrhla, ale pak jí přece jen došlo, že Káťa je vážná až příliš.

„A co tak brzo?“ přizpůsobila se jejímu tónu. „Vždyť snad nehoří, ne? Do Vánoc času dost. Je přece všeobecně známo, že řemeslníci, a obzvlášť zedníci, trpí alergií na svátky a jsou nešťastní, když je musí místo v práci trávit s rodinkama. Líbat ruce ti budou, když je z té hrůzy vysvobodíš!“

„No jo, hm,“ zavrčela Káťa a podívala se významně na hodinky. „Tak na to, aby ses na něj duševně připravila, máš přesně pětatřicet minut.“

„Tys ho pozvala už na dnes, jo?“

„Ovšem. A ty ses na to mimořádně vhodně oblékla. Tohle ti fakt sekne,“ konstatovala a navíc uznale nakrčila nos. „Tobě bylo jasné, že z tebe budu mít takový vítr, že ho sem naženu už dnes, co?“

„Drahá přítelkyně,“ pronesla Dana nonšalantně a přitom se natáhla pro čistý šálek. „Za prvé jsem se takto vyfikla kvůli madam Moravcové, abych jí byla důstojnou soupeřkou – to jsem ještě nemohla tušit, že vypadnu hned v prvním kole, protože neprojdu jejím špehýrkovým řízením. A za druhé, zákazníka, kterého mi vnutili proti mé vůli, by pochopitelně bylo taktičtější přijmout v teplákách a upoceném triku s taťkou Šmoulou, aby byla aspoň mizivá šance, že si to přece jen rozmyslí, a nikoliv ve vybrané kreaci určené pro ještě ne zcela ulovené kusy.“

Káťa se na ni chvíli zachmuřeně dívala.

„A navíc jsi zase zhubla,“ pronesla ponuře.

Dana se rozesmála.

„Kdybych zhubla pokaždé, když tobě se to zdá, tak se tady dávno vyskytuju pouze v duchovní formě… Ukaž, přistrč si hrnek, když už tu konev držím.“

Dana nalila Kátě plný hrnek kávy a otočila se ke dveřím do své kanceláře.

„Za půl hodiny jsi říkala?“ ujišťovala se. „Tak to abych sebou švihla s tou Havlíčkovic šatnou. A ty, prosím tě, zkus zpracovat toho Jožku. Nebo milou bábu budeme muset nakonec nechat na vlastní náklady zamordovat.“

Dana nepracovala ještě ani patnáct minut, když se ve dveřích její kanceláře objevila Káťa s kabelkou přes rameno.

„Tak já jedu,“ sdělila jí.

„Co?“ vyjekla Dana. „Jožka do toho fakt jde, jo? Prosím tě, ať na ni vybalí veškerý svůj šarm, a hlavně všecko po dobrém, pořád dokola lichotit a lichotit a žádný nátlak a vyhrožování… no, však on už bude vědět. Páni, držím vám palce.“

„Jo, víš co? Když už budu pohromadě s Jožkou, stavili bychom se podívat po těch záclonách k holkám do pokoje, nevadí?“

„Ne, když tak to tady vyřídím za tebe. Čekáme ještě někoho kromě toho tvého protekčního panáčka?“

„Ne, neboj.“

„A jak se vůbec jmenuje?“

„Počkej, napsala jsem si to,“ odtušila Káťa a vrátila se zpět ke svému stolu. „… Ing. Libor Šebek,“ přečetla hlasitě z papírku a vykročila ke dveřím na pavlač. „Ahoj, a drž pěsti,“ rozloučila se. Neměla nejmenší tušení, že za sebou zanechala svou kamarádku v pozici Lotovy ženy.

Teprve za hodnou chvíli se Dana sesula zpět na svou židli.

Libor Šebek! Jméno, které se po celých dvacet let pokoušela se střídavými úspěchy zapomenout! Jméno spojené s největší trapností a s nejhorším ponížením jejího života, i když, pravda, s tímhle časovým odstupem si na oboje vzpomíná spíše už jen se shovívavým úsměvem. Ostatně, třeba je to jen náhoda. Nemusí vůbec jít právě o tamtoho Libora Šebka. Nerada musela konstatovat, že už jen to samotné jméno jí dokáže sebrat klid ještě i po dvaceti letech. Co teprve kdyby se mu měla octnout tváří v tvář. A nedej bože, aby si na ni vzpomněl a ještě k tomu ji poznal. I když, pokud jde o to druhé, dost si věřila. Když ukazovala Kátě své fotky z mládí, i Káťa, pověstná svou všímavostí a schopností zapamatovat si a pro příště vždy neomylně poznat obličej kohokoliv, koho viděla byť jen jednou a po dobu dvou minut, se jí s bezelstným smíchem zeptala: „Proboha, co je to za příšerku?“

Přesto vstala ze židle s napjatými rysy a dlouhými kroky rázovala do malé předsíňky mezi Kátinou kanceláří a toaletou, vybavené umývadlem se zrcadlem. Upřeně se na sebe podívala, jako by se viděla prvně v životě. Zkoumala svůj obličej se zaujetím biologa, který má podezření, že se mu právě podařilo objevit nový živočišný druh, ale ještě si tím není tak zcela jist. Vůbec nepátrala po tom, zda je hezká, nebo ošklivá. Zajímala ji jen jediná věc: pokud je to skutečně on, pozná mě?

Vycenila na sebe své rovné zuby a pak se té ženě v zrcadle podívala do očí. Zavrtěla hlavou. Nemůže ji poznat. Změnila se tak, že na srazu spolužáků z průmyslovky ji nepoznal ani jediný. Mysleli si, že tam přišla omylem, a několik minut se jí snažili vysvětlit, že je její přítomnost sice nesmírně těší, nicméně si zřejmě spletla termín a přišla na sraz nějaké úplně jiné maturitní třídy. A to bylo před pěti lety. S Liborem se neviděli dvacet let. Nemůže ho trknout ani její jméno… Vida, už druhý klad, který našla na svém krátkém nepovedeném manželství.

Dana přiblížila tvář těsně k zrcadlu. Ne, zavrtěla hlavou, i když to bude on, je vyloučeno, aby ji poznal. Budou spolu mluvit jako dva lidé, kteří se právě setkali prvně v životě. On o tom faktu bude přesvědčen a ona nedá ani náznakem najevo, že by tomu snad mohlo být jinak.

Přesto s ní během té čtvrthodiny čekání lomcovala nervozita. Zaplavil ji příval starých vzpomínek plných trapnosti a také bolesti… Ještě dnes cítila ta hrozná muka neopětované lásky. A kdyby jen to – cítila to zoufalství a zároveň vztek, který ji zachvátil po jeho tak pohrdavých a bezcitných slovech. Nikdy předtím by si nepomyslela, že by člověk někoho mohl z celého srdce nenávidět a přitom ho proti své vůli nepřestal milovat. Směs obou citů v ní byla ještě i po dvaceti letech natolik silná, až ji to zaskočilo. Měla sto chutí zamknout kancelář, nebrat telefony a předstírat, že jejich firma zmizela z povrchu zemského. Představa, že s tímto mužem by nyní měla více než tři měsíce velmi úzce spolupracovat, jí připadala zhola nemožná.

Dana rázovala svou kanceláří sem a tam, občas se podívala na hodinky, aniž by vnímala, jaký čas ukazují, a zarývala si nehty do dlaní. Když se však blížila ona osudná hodina, náhle se vzchopila a za tu idiotskou slabost sama sebe tvrdě setřela. Ksakru, měla přece dvacet let na to, aby se z toho dostala, tak se snad nebude znovu chovat jako ta pitomá puberťačka, kterou byla tenkrát! Ten muž pro ni v jejím současném životě přece nemá vůbec žádný význam! Ani trochu do jejího života nepatří a nemá tudíž nárok na jedinou její myšlenku. Vždyť do jejího života nikdy patřit nechtěl, ani tenkrát ne. Nestála mu za sebemenší snahu něco se o ní dozvědět a svůj ortel nad ní vyřkl bez soudu a bez zaváhání… Hm, co na tom dnes záleží. Prostě vzpomínka, která trochu pálí. Takových je víc, tak proč by se měla hroutit právě kvůli téhle?

Když zazvonil za dveřmi, vykročila mu hrdinně vstříc. Stiskla kliku a vzápětí už hleděla do zajímavé mužské tváře, téměř nepodobné té ještě skoro chlapecké, kterou vídala před lety, ale přesto svým způsobem velmi známé. Poznání, že je to skutečně on, s ní kupodivu nakonec zacloumalo jen nepatrně, jen natolik, že bez velké námahy zvládla zachovat profesionální tvář.