Záruční list na život - E-KNIHA
autorka: Táňa Kubátová
dostupné formáty: ePub + Mobi
Anotace
Telefonáty muže, kterého náhodně potkala na ulici, vstoupí jedenatřicetileté Jarce do života zcela nečekaně. Zrodí se mezi nimi kamarádství, neboť spolehlivá anonymita vzájemných hovorů je oba zláká k nebývalé otevřenosti. Nakonec, proč se nesvěřit někomu, koho můžeme ze života lehce vymazat tím, že přestaneme přijímat jeho hovory?
Jenže co se stane poté, co jeden z nich náhodně zjistí totožnost toho druhého?
Ukázka
I kdyby Jarka nepoznala písmo na obálce, podle známky a razítka by se lehce dovtípila, kdo je odesílatelem dopisu, který právě vytáhla z babiččiny a dědovy schránky. Přibouchla plechová dvířka, otočila klíčem a s obálkou v jedné ruce a nákupní taškou ve druhé se vydala schodištěm do třetího patra. Odemkla vlastními klíči a vstoupila do úzké předsíně přeplněné starým nábytkem.
„Ahoj, babi,“ vyslala svůj pozdrav k otevřeným dveřím do kuchyně, odkud se linuly tóny vážné hudby, vysílané babiččinou oblíbenou rozhlasovou stanicí. Nijak nepočítala s tím, že by ji babička doopravdy zaslechla. Rádio hrálo hlasitě a s babiččiným sluchem už to nebylo právě nejlepší. Zula si boty, pověsila bundu na umně kroucený háček starodávného věšáku a hbitě vstoupila do poměrně prostorné kuchyně zařízené starou a již notně otřískanou kuchyňskou linkou, příborníkem, po němž by v dnešní době, kdy podobné kousky nábytku opět přicházely do módy, dychtivě chňapl leckterý znalec, bytelným jídelním stolem a proleženou pohovkou přikrytou kostkovanou dekou. Babičku našla sedět za stolem s brýlemi na špičce nosu a s nožem v ruce. Před ní se vršila slušná hromádka slupek a ve skleněné míse ještě větší kupa pečlivě okrouhaných jablek. Když se Jarka octla v jejím zorném poli, stará žena k ní s úsměvem otočila hlavu.
#ShowMore#
„Už jsi tady, Jaruško? Tos mě tedy překvapila. Nečekala jsem tě dřív než za hodinu.“
Jarka se k ní sklonila a dala jí pusu na tvář.
„Ahoj, babi, dneska jsem úplně vzorná. Práci jsem přetáhla všehovšudy o dvacet minut a ještě navíc jsem se ti stihla stavit v knihovně. A hádej,“ zatvářila se tajuplně, „co pro tebe mám.“
„Snad jsi mi nesehnala tu knížku?“ tipovala babička.
„Ty taky na všechno hned přijdeš,“ durdila se naoko Jarka a přitom lovila rukou v nákupní tašce. „Čáry máry fuk,“ zvolala a vytáhla knížku. „A to ještě není všechno, babi. Čáry máry fuk podruhé a podívej, co jste měli ve schránce.“
Na kraj stolu vedle hromádky slupek položila dopis a knihu zároveň. Babička si otřela ruce do zástěry. Spokojeně přečetla titul knihy a pak vzala do ruky dopis.
„Z Ameriky od Evičky!“ zaradovala se.
Jarka uloupila z mísy čtvrtku jablka.
„Co to bude, babi, štrůdl?“ zeptala se s plnou pusou.
„Necháš to?“ zvolala babička káravě. „Vem si nenakrájené, nezbednice jedna. Jistě že to bude štrůdl. Těsto mám už hotové, jen ho rozválet. A ty, jestli chceš, bys mohla nastrouhat ty jabka. Myslím, že už je jich dost.“
„Rozkaz, babi. Uklidím šlupky, umyju si ruce a hned jdu na to. Ty zatím rozkuchej ten dopis. Jsem zvědavá, co to Evu popadlo, že se ozvala. Vždyť to není ještě ani rok, co psala naposled.“
„Velikonoční pohled přece poslala,“ zastala se jí babička.
„Vždyť já jí nic nevyčítám, babi. Má svůj život a my máme taky svůj. Není povinná podávat nám pravidelná hlášení. Spíš se divím, že se vůbec ozývá.“
Jarka vysypala jablečné slupky do odpadkového pytle, přenesla si mísu s jablky na kuchyňskou linku a v koupelně si pečlivě vydrhla ruce. Když se vrátila, našla babičku, jak se nožem od jablek dobývá do obálky.
„To není možné,“ vydechla babička. „Podívej se na to, Jaruško. Ať mě hrom bací, jestli tohle,“ volala a mávala přitom nadvakrát přeloženou tuhou kartičkou, „není svatební oznámení.“
„Cože? Ukaž to.“ Jarka nechala jablka jablky a pospíšila si ke stolu. Kartička byla psaná anglicky, ale její účel pochopila babička přesně.
„Máš pravdu, babi,“ zasmála se Jarka. „Píše se tady, že se Eva vdala za nějakého Roberta Holana. Vždyť to je úplně české jméno… Jé, babi,“ rozesmála se, „poslechni si schválně jeho bydliště: Loosova 7, Brno, Czech Republic. Eva si vzala Brňáka! Já se zblázním! Vždycky byla celá zfanfrnělá do Ameriky, svého prvního muže klofla mezi sanfranciskou smetánkou a teď se na to podívej, ona si vzala Brňáka!“
„To přece není možné,“ nechtěla věřit babička. „Kde by na západě Ameriky natrefila na Brňáka?“
„V té obálce je taky dopis ne? Snad nám to v něm Eva vysvětlí,“ připomněla Jarka.
„Přečti ho radši ty,“ požádala babička Jarku. „Mně se ten Evin škrabopis hrozně špatně čte.“
„Milá babičko, dědečku a Jarko,“ začala tedy Jarka a během dalšího čtení se občas pousmála nad některými neobratnými formulacemi prozrazujícími, že čeština už dávno není pro Evu jazykem používaným k běžné komunikaci, „z přiloženého svatebního oznámení je jistě více než dobře vidět, co jsem to zase na stará kolena vyvedla. Než si začnete ťukat na čelo, tak si raději napřed přečtěte můj dopis. Podívejte se, ovdověla jsem před více než třemi roky. I když jsem po peněžité stránce zůstala velmi slušně zabezpečená, cítila jsem se být velmi sama. Vám se možná zdá, že jsem velice společenská a pořád navštěvuji různé večírky a parties, ale něco jiného je společenský život a něco jiného je moje soukromí, ve kterém jsem zůstávala většinou úplně sama. Rodiče žijí na východě a navštěvujeme se jen sem tam. Od smrti mého manžela jsem měla nějaké bližší přátelé, ale nikdy to nešlo moc do velké hloubky. Ani jsem to tak necítila, že by na tom něco bylo špatně, až když se objevil Robert. Setkali jsme se úplnou náhodou. On tady byl na nějaké lékařské conferenci a když už do Států jel, tak si vzal dovolenou na to, aby se tady trochu porozhlédl po zajímavých místech. Potkali jsme se na večírku, který organizoval jeden můj známý doktor a ten pozval pár kolegů z conference. Jak se říká, byla to láska na první pohlédnutí a cítili jsme to oba dva úplně stejně. Na ten výlet po Státech jsme už jeli společně a den po dni jsme si pořád více rozuměli. Cestovali jsme spolu dva týdny a potom jsme pár dní pobyli v mém domě. Zjistili jsme, že Osud nás stvořil jednoho kvůli druhému a že není žádný důvod k tomu, abychom drželi nějaké hloupé pravidlo o tom, jak dlouho se musí muž se ženou znát, než udělají svatbu. A tak jsme se vzali ještě dřív, než Robert se musel vrátit zpátky do Česka. Nechtěli jsme velikou svatbu, ale jenom dva svědky, a tak ani naši rodiče u toho nebyli, ale později jsem jim všechno vyložila a oni uznali, že to tak nakonec bylo nejsprávnější. Kdyby to bylo jinak, určitě bych vás velice moc přesvědčovala, abyste se konečně do Států vypravili, a když už ne všichni, tak aspoň Jarka.
Ta změna v mém životě je ještě víc velká, než by se vám zdálo. To totiž není všecko. Robert má v Česku velké závazky, které ho tam drží. On už byl také jednou ženatý a rozvedl se. Jeho žena nebyla moc dobrá a on velice stál o to, aby se on mohl starat o své dva chlapce, ale soud určil, že zůstanou u matky. Robert má ty chlapce ale velice rád a nechce za žádnou cenu odjet daleko od nich. Je zvyklý vidět je každý týden a to by pochopitelně ve Státech nebylo možné. Proto je na mně, abych následovala svého manžela jako správná ženuška. A tak je tady ta nejvíc ohromující zpráva: já se chystám vrátit do republiky. Dvacet jedna let od naší emigrace a šest let od mé poslední návštěvy. Povím vám, že kdyby tam byl jenom Robert, měla bych z toho velký strach, ale že jste tam také vy, tak proto se tolik moc nebojím. Robert dostal za úkol, než si tady všecko vyřídím, aby pro nás vybral nějaký slušný dům. On sám bydlí v nějakém malém bytě z panelů, kde je jen pokoj, ložnice a kuchyň, a to je pro mě samozřejmě nepřijatelné, protože Jason mě rozmazlil dobrým životním stylem, a protože po něm zůstalo dostatek peněz, nemám důvod na tom stylu něco měnit ani v Brně. Mám zprávy, že Robert už kontaktoval nějaké realitní kanceláře a do hledání zapojil také svého bratra, který je architekt, a tak má k tomu blízko. Pomohl by nám ten dům také rekonstruovat, protože ani ten nejkrásnější určitě nebude úplně na sto procent podle našich představ. Než se udělá rekonstrukce, něco si pronajmeme.
Tak jak to vidíte, dělám právě velké změny v mém životě, a ty změny se dotknou také vás, protože si konečně budeme moci vynahradit všecky ty roky, co jsme byli od sebe. Budeme se navštěvovat a setkávat se na různých parties, které budu v našem domě určitě často organizovat. Snad budeme znovu tak blízké s Jarkou, jako jsme byly jako děti a jak mají správné sestry být. A na babičku a dědu mám jenom ty nejhezčí vzpomínky a budu moc ráda, když k nim přidám další.
Ale vás jistě zajímá ještě něco víc o Robertovi. Jak jsem už řekla, je to doktor a je specializovaný na plicní obor. Pracuje v nemocnici u svaté Anny. Je o rok mladší než já, takže je mu třicet čtyři roků. Jeho dva kluci se jmenují Michal a Martin a je jim devět a sedm let. Bydlí stejně jako Robert na sídlišti Lesná, tak je má blízko. Robert rád tancuje a jezdí na výlety, také čte historické knihy. Je rád veselý, je to takový světlý optimistický člověk, který se na všecko umí dívat z té lepší stránky. Myslím si, že vedle takového člověka by muselo být dobře skoro každému, a tak jsem velmi ráda, že jsme se spolu potkali a že já budu moci vedle něho žít. Počítám, že ve Státech všecko vyřídím tak za měsíc a že někdy na konci listopadu nebo na začátku prosince začnu v Brně bydlet. Přesnější datum vám samozřejmě napíšu. Už se těším, jak se uvidíme a jak vám budu moci Roberta ukázat. Přeju si hodně moc, aby se vám líbil a abychom si všichni mohli dobře rozumět.
Doufám, že jsem ten dopis nenapsala moc hrozně. Myslela jsem si, že si česky pořád pamatuju úplně dobře, ale Robert se mi často smál, že něco neříkám správně a že to vypadá dost srandovně. Já si česky píšu jenom s mámou a tátou a s vámi a sami víte, že s tím psaním to nějak nepřeháním. Ani na mluvení nemám moc šanci, jenom telefony s rodičemi a krajanů je sice po roce 89 ve Státech víc, ale tak často to také není.
Tento dopis píšu jako vždycky jenom k babičce a dědovi, protože vím, že Jarka tam často chodí, tak si to přečtěte všichni najednou. Jarko, od babičky a dědy jsem dostala zprávu, že jsi skončila studování na vysoké škole a je z tebe teď inženýr. To jsem na tebe hodně pyšná a moc ti přeju dobré pracovní místo. Však si všecko popovídáme víc, jako když jsme byly malé holky a před spaním jsme si šuškaly všelijaké tajemství. Zatím vás zdravím a hodně líbám, vaše Eva.“
Jarka dočetla a v očích jí blýskalo pobavením. Eva si zřejmě z jejich dětství pamatovala něco úplně jiného než ona. Podle Jarčiny verze vzpomínek jí její o čtyři roky starší sestřička v jednom kuse dávala najevo, jaké je ještě mimino a jak je pod její úroveň se s tím miminem zahazovat. Šeptání před spaním? To sotva, vždyť Jarka chodila spát aspoň o hodinu dřív než Eva. A že by si byly nějak blízké? Jarce nejvíc utkvěla v paměti Evina velmi často používaná věta: „Mami, ať za mnou Jarina neleze!“
No jo, jedenadvacet let je jedenadvacet let a za tu dobu si člověk leccos zidealizuje. Pokud to Evě udělá radost, Jarka jí tuhle větičku připomínat nebude a klidně je ochotná dát jí za pravdu i v tom, jak si každý večer před spaním bezvadně pošpitaly.
Babička nevycházela z úžasu.
„To jsou mi ale novinky. Jsem z toho celá vedle. A kde se zapomněl děda? Ten bude koukat. Taky už tu měl dávno být, tolika hodin…“
„Ale babi, vždyť říkal, že přijede až sedmým vlakem. Ještě má skoro hodinu času.“
„Jsem zvědavá, co na to řekne,“ pronesla babička nedočkavě. Jarka se s úsměvem vrátila ke kuchyňské lince a začala strouhat jablka na ručním struhadle.
„Přivede nám do rodiny doktora,“ dávala babička k dobru útržky svých úvah. „To nikdy není k zahození. A koupí si vilu. Co myslíš, bude to některá z těch prvorepublikových v Pisárkách nebo pod Kraví horou?“
Jarka pokrčila rameny.
„Co já vím? Možná budou chtít něco moderního. V Soběšicích nebo tak.“
„Nebo za dětskou nemocnicí, tam jsou taky krásné vily,“ nechtěla babička opustit svou představu pohádkového domu.
Jarka se usmála.
„Víš, babi, hlavně aby to nebyl zase nějaký ten Evin impulzivní nápad. Nechci, aby vás natěšila, jak budete mít i druhou vnučku poblíž, a nakonec se rozhodla odstěhovat raději někam… co já vím… do Španělska.“
„Píše, že její muž nechce z Brna.“
„Když se do toho Eva obuje, tak ho klidně během pár hodin přesvědčí, že si vlastně celý život nepřál žít nikde jinde než právě ve Španělsku.“
„Má tady děti.“
„Nebyl by první ani poslední rodič, který je opustil. Ale neboj, babi, nechci tě strašit. Když už si Eva dala práci s tak dlouhým dopisem, tak na tom fakt něco musí být… Jau!“ Upustila do mísy koneček jablka a strčila si prst do pusy.
„Pozor, Jaruško! Strouhla ses?“
Jarka si pustila na prst proud studené vody.
„Nemehlo jedno,“ mumlala si a pak zjišťovala rozsah škod. Mávla rukou. Tohle ani není potřeba lepit.
„Nic, dobrý, babi.“ Pustila se znovu do práce. „Myslím, že bys mohla začít rozvalovat.“
Když o necelou hodinu později vstoupil do předsíně starý muž s batohem na zádech, bytem se linula lákavá vůně.
Jarka dědečka zaslechla a pospíšila si, aby se s ním přivítala.
„Ahoj, dědo.“
Objala jej a lehce přejela tváří po jeho škrabavém strništi. Co si pamatovala, dědeček nikdy nebyl hladce oholený, ať se o to snažil sebevíc.
„To je vůně,“ liboval si dědeček. „Štrůdl, co?“ Spiklenecky zvedl obočí a jeho výraz jasně prozrazoval, komu za něj připisuje největší zásluhy. „Dneska je jich ještě víc,“ dodal a shodil ze zad objemný batoh.
„Dědo!“ vykřikla Jarka. „Vždyť jsi včera sliboval, že to bylo naposled!“
Dědečkův úsměv ani v nejmenším nepolevil.
„Ty dnešní jsou ještě hezčí,“ chlubil se. „Krásně červené.“
Jarka se bezmocně rozesmála.
„Ty z toho jednou budeš mít děsnou ostudu,“ hrozila mu. „Počkej, až tě jednoho krásného dne chytnou a policajti tě povedou v želízkách přes celou vesnici.“
„A víš, co bych jim řekl, těm policajtům?“ rozohnil se dědeček. „Že by měli spíš zavírat ty, kteří mají jabloňovou alej rovnou za barákem a místo aby pohli zadkem a to ovoce sklidili, nechají všecko popadat. Schválně se podívej,“ vyzval ji a rozevřel batoh, „jaká je to krása. A to jsou všechny padané. Utrhl jsem jich, když moc, tak sotva čtvrtinu. Koukej,“ pokračoval, vytáhl nejkrásnější jablko a strčil jí je pod nos. „Nejen že je hezčí než ty, co prodávají v té velké samoobsluze, ale můžeš se vsadit, že je i zdravější. Jenže obchody jsou plné cizího ovoce, zatímco to naše zbůhdarma hnije na mezích.“
„No fajn, dědo,“ chlácholila jej Jarka a sklonila se pro batoh, „tak jsi jich aspoň pár zachránil. Jenže nezapomínej, že už nežijeme v dobách, kdy bylo všechno všech. Jednou někoho naštveš a pustí na tebe psa.“
„Psa bych zvládl,“ kasal se dědeček. „Mě mají zvířata ráda. Po čuchu poznají hodného člověka.“
„Víš co, ty hodný člověče? Dej mi tu bundu a běž si do kuchyně na čaj. Máš pěkně studené ruce. A navíc, babička má pro tebe novinky…“
Jarka měla co dělat, aby zachovala přísný výraz. Kdepak, dědečka už nikdo nepředělá. Je paličatý jako mezek a když si něco vezme do hlavy, nikdo a nic s ním nepohne.
Pověsila bundu, z komory vytáhla plastovou bednu a celý obsah batohu do ní přesypala. Byla to pěkná tíha, dědeček se s tím musel pořádně nadřít, a to ještě kdoví, kolik kilometrů s tím nachodil!
Na to, že dědečkovi už minula osmdesátka, byl neobyčejně vitální. Ani jeho kmetský věk podle něj nebyl důvodem k tomu, aby ukončil své turistické aktivity, které provozoval od útlého mládí. S výšlapy začal už ve skautském oddíle za první republiky, pokračoval jako student a posléze mladý kantor, ba dokonce i babičku si namluvil na jednom z mnoha zájezdů. Tenkrát si vyrazil na Pernštejn. Na vyhlídkové věži tohoto hradu byla každá ze čtyř střílen mířících do čtyř světových stran zasklena sklem jiné barvy. Na té věži spatřil dědeček štíhlou tmavovlásku, jak vyhlíží ven modrým oknem. Přitočil se k ní a řekl:
„To se díváte špatně, děvče. Na svět je potřeba hledět tímhle.“
A ukázal ke žlutému sklu, jež zobrazovalo i v tento poněkud pošmourný den okolní krajinu veselou a plnou slunce.
Ta věta charakterizovala zcela přesně dědečkův životní postoj.
Zatímco později babička vychovávala dvě děti, z nichž se, bohužel, dospělosti dožilo jen jedno, dědeček se nadále nerušeně věnoval svému koníčku. Ovšem jen co chlapci povyrostli, opatřil jim malé chlebníčky a bral je s sebou na celodenní dobrodružné výpravy. Ještě později to byly několikadenní expedice, z nichž se chlapci vraceli špinaví, rozcuchaní, vyhládlí, ale bezmezně nadšení.
Dědeček jezdil velice rád na Slovensko. Na Rysech byl asi dvacetkrát, naposled v devětasedmdesáti, a k osmdesátinám si nenadělil Rysy jedině proto, že mu babička nekompromisně schovala pas. Ve starém sekretáři se sklápěcí deskou uchovával stoh deníků, do nichž dodnes pečlivě zapisoval každý, třebas jen půldenní výlet, a skříňka pod velkým zrcadlem byla nacpána nikoliv toaletními potřebami, ale starými alby se stovkami fotografií. Ty nejstarší, se zoubkovanými okraji, byly už zažloutlé a miniaturní postavičky na nich měly nezřetelné tváře, ale dýchalo z nich kouzlo předválečných let, totéž kouzlo, které na Jarku od dětství působilo při sledování filmů pro pamětníky s Adinou Mandlovou, Natašou Gollovou, Hugem Haasem či Oldřichem Novým. Tytéž účesy, stejné střihy šatů, stejné trochu hranaté dívčí nebo kypré ženské postavy v botách s pásky přes nárt. Chlapci zde pózovali v kalhotách po kolena a muži v pumpkách a kabátech a všichni vypadali jaksi starší a dospělejší než dnešní mladí stejného věku.
Jarka nepochybovala o tom, že dědeček přijme ty převratné rodinné novinky, se kterými se na něj babička v kuchyni chystá vytasit, se stoickým klidem, nanejvýš poznamená něco ve smyslu „no to se podívejme, kdo by to byl řekl“ a pak si otevře sekretář, vytáhne z něj poslední rozepsaný deník a pečlivě zaznamená nejen trasu dnešního výšlapu, ale nezapomene ani na přesný čas odjezdu vlaku včetně toho, o kolik minut se vlak opozdil při příjezdu.
Jarka schovala batoh do velké skříně, otevřela si dveře do kuchyně a shýbla se pro bednu s jablky. Prosmekla se kolem babičky, která se skláněla nad plechem právě vytaženým z trouby, a odtáhla bednu do spíže. Dědeček seděl u stolu a podle očekávání nevypadal ani trochu vyvedený z míry. Pečlivě pročítal Evin dopis a pohyboval přitom rty a pouze nepatrné vrtění hlavou prozrazovalo, že přece jen není zvyklý číst podobné zprávy denně.
„Babi, vyprat už dnes nestihnu,“ konstatovala Jarka s pohledem upřeným na hodiny. „Přijdu zase v pátek, ale kdybych se neukázala do sedmi, tak se neděste. V sobotu se tady objevím určitě. Teď už musím letět, je moře hodin. S těma jabkama ve špajzce v sobotu něco podnikneme, neboj. Můžeme je třeba nakrouhat do flašek a jednu várku zavařit.“
„Pár si jich vem, ať máš na svačinu. A tady máš kus štrůdlu. Ale jez ho až vychladne, nebo ti bude zle.“
Do ruky Jarce vtiskla bleskurychle připravený balíček.
„Díky. Jabka si vezmu příště, babi, ještě tam nějaké ovoce mám. Tak pá. Dědo, ahoj, dobrou noc,“ loučila se.
Když vyšla z domu, zamířila pěšky přes koleje, podél plotu botanické zahrady kráčela nahoru po Veveří a pak Kotlářskou ulicí dolů k Lužánkám. Po pravdě, nechtělo se jí takto večer nikam odcházet. Ne snad že by chtěla po patnácti letech znovu sdílet společné bydlení s babičkou a dědou, jen si čím dál tím víc přála, aby se jí poštěstilo sehnat nějaký, třeba úplně malinký byt někde v sousedství. A kdyby byla hodně neskromná, přála by si navíc ještě i to, aby ten malinký byt měla celý sama pro sebe.
Jarka se v duchu usmála. Všecko bude, ale postupně. Ostatně, bydlení u paní Vaněčkové není tak špatné. Zažila už horší podnájmy za těch patnáct let. Když to tak zpětně hodnotila, snad nejhorší byl ten první, kam se s Jardou nastěhovali, když jí bylo šestnáct a jemu devatenáct, jenže tenkrát jim to nějak nevadilo. Byli rádi, že jsou spolu, a tak si příliš nepřipouštěli, že musejí stát frontu před záchodem na pavlači, nosit si vodu na mytí z kohoutku v lavóru, samozřejmě studenou, a přikládat do kamen uhlí, které si museli nejprve přivléci ze sklepa do třetího patra ve špinavém uhláku. A k tomu všemu se jim ještě slizká bába domácí hrabala ve věcech.
Jarka už dávno musela konstatovat, že k babičce a dědovi je zapotřebí chodit čím dál častěji. Dříve tam přicházela spíše jen kvůli sobě. Neměla pračku ani žehličku, a tak byla ráda, když si mohla vyprat a vyžehlit u babičky. V podnájmech neměla k dispozici příliš mnoho prostoru, a tak si sezónní oblečení ukládala v jedné z mnoha skříní v dědově a babiččině bytě. Ba byly doby, kdy se Jarka do toho bytu chodila i vykoupat, protože několikrát nachytala pana domácího u klíčové dírky koupelnových dveří.
Jenže postupně Jarka zjišťovala, že babička nevydrží stát u žehlení, protože se jí čím dál tím víc zhoršuje artróza a bolí ji klouby, a tak tuto povinnost nekompromisně převzala. K žehlení se za nějakou dobu přidalo praní, pak úklid, a nakonec i veškeré pochůzky, které vedly dál než do nejbližšího krámku s potravinami. Dědeček byl zlatý člověk, ale v domácnosti byl použitelný nanejvýš k tomu, aby přinesl věci z čistírny nebo vybral schránku. Drobné nákupy sice zvládal rovněž, ale někdy až příliš bravurně. Často přinesl potraviny, které nejenže vůbec neměl na seznamu, ale které se v domácnosti nikdy předtím nevyskytovaly. Jejich cena mnohdy převyšovala cenu zbylého nákupu a na dotaz, co jej to probůh napadlo, přinést právě tohle, dědeček bezelstně odpovídal, že mu to připadalo zajímavé, a tak to chtěl vyzkoušet. Pravda je, že nebýt dědečka, Jarka by asi nikdy v životě neokusila, jak chutná chřest, olivy s ančovičkou nebo uzený losos. Sama by k podobné rozmařilosti nesebrala dost odvahy.
V současné době to vypadalo tak, že Jarka chodila k babičce a dědovi průměrně obden a věnovala jim nejméně jeden z obou víkendových dnů. K tomu ještě zaměstnání, držení pohotovostí a vedlejší zakázky, které brala ze setrvačnosti, neboť nechtěla zklamat zákazníka, pro něhož programovala v době studií a který byl zároveň jejím dobrým známým. Kdyby k sobě byla hodně upřímná, musela by si přiznat, že v případě těch mimopracovních zakázek se nejednalo ani tak o setrvačnost, jako spíše o horečnou snahu rychle si co nejvíc vydělat…
No a co má být, ta práce ji baví a ona ji bez problémů zvládá. Dokonce si občas najde chvilku i na svou oblíbenou četbu nebo na půldenní vycházku. A peníze potřebuje, o tom nemůže být sporu. Je jí jedenatřicet a teprve nyní, poslední tři měsíce, si konečně začala vydělávat tak, že může začít šetřit. Hned v červenci, pár dní po nástupu do práce, si v bance založila svůj první účet. Koneckonců jí nic jiného nezbývalo, protože firma musí mít kam posílat výplatu, jenže ona si k němu hned založila i spořicí účet, na který nechala nekompromisně přelévat co nejvyšší částku. Spočítala si, že když nebude rozhazovat, mohla by za dva roky začít uvažovat o koupi vlastní garsonky, samozřejmě za předpokladu, že jí někdo dá pořádně vysokou hypotéku.
Kdyby nebyla tma, šla by Jarka pěšky až do svého podnájmu, ale takto si raději u Lužánek počkala na trolejbus a vyvezla se nahoru na Provazníkovu. Bydlela v jednom ze starších činžáků poblíž Vysoké školy zemědělské, takže od trolejbusu to měla tři sta metrů tichými ulicemi.
V bytě s nelibostí zjistila, že paní Vaněčková má zase návštěvu.
Paní Vaněčková byla vdova, bylo jí něco přes padesát a ve svém tři plus jedna, odkud už se obě její děti dávno odstěhovaly, po několik let pronajímala nejmenší z pokojů. Jarka zde bydlela tři a půl roku. První tři roky se paní Vaněčková chovala tak, jak se na správnou vdovu sluší a patří. Po práci se scházela s kamarádkami na kafíčko nebo se vzájemně navštěvovaly, občas chodila hlídat vnoučata, občas měla vnouče na hlídání i doma, jenže poslední půlrok se v bytě začal objevovat plešatý chlapík s pivním břichem a se všemi dalšími atributy, které k takovému tvorovi neodmyslitelně patří: pivem v lednici, zvednutým záchodovým prkýnkem a sešmajdanými pantoflemi v předsíni. Jarka o tom muži nevěděla nic víc než to, že se jmenuje Fanouš, že se hodně potí a málo myje a že zřejmě má někde vlastní bydlení, protože se k paní Vaněčkové nenastěhoval, nýbrž k ní jen občas docházel. Na její gusto ale příliš často. Ne snad že by ji on osobně nějak obtěžoval, jenže navštívit hygienické zařízení bezprostředně poté, co je opustil on, bylo někdy záležitostí pouze pro otrlé.
Jarka vklouzla do svého pokoje, rozsvítila a jen co si pověsila bundu, zapnula počítač. Čekaly ji nejméně dvě hodiny perné práce, ale ona se na ni docela těšila. Dnes se v zaměstnání nevyřádila příliš tvůrčím způsobem. Instalovala Windows na několik počítačů, což je rutinní záležitost, a lahůdkové bylo jen hledání chyby na webovském serveru. Zato nyní musí dopsat program v céčku a otestovat jej na zkušebních datech.
Usedla na vrzavou židli a než se zabrala do práce, krátce jí prolétla hlavou vzpomínka na Evin dopis. Někdy bude muset rozebrat, nakolik je pro ni tahle nová skutečnost významná, ale teď na to rozhodně není ta správná chvíle.
Doplňkové parametry
Kategorie: | Nový e-shop |
---|---|
ISBN: | 978-80-87805-67-1 |