Vrabčák - E-KNIHA

„Tak co, babi, je těhotná, nebo není?“

Babička, která se právě vrátila od bližšího konce dlouhé slavnostní tabule, kde si chvíli povídala se zářící nevěstou a jejím novomanželem, zpražila Julii dotčeným pohledem.

„Na to jsem se jí pochopitelně neptala,“ ujistila ji.

Julie si z jejího karatelského tónu pranic nedělala. Zazubila se od ucha k uchu a lžičkou si nabrala další sousto svatebního dortu, který se rozkrajoval teprve před chvílí.

Ačkoliv byla svatba zorganizována přímo bleskurychle, na kvalitě pohoštění a vůbec na celé svatební atmosféře to nebylo znát. Vše proběhlo přesně tak, jak se sluší a patří. Štěpánka měla na sobě secesní rodinné šaty Hohenwaldů, které si na svou svatbu oblékla už hezká řádka žen z jejich rodu, a nesmírně jí slušely. Hm, i Julie se v nich svého času nakrucovala před zrcadlem a posléze v nich slibovala svému ženichovi, že jej bude provázet životem v dobrém i zlém. Svůj slib by pochopitelně splnila, jen kdyby si o tři roky později Bedřich neuvědomil, že by radši, kdyby ho v dobrém i zlém provázela slečna Radana. Snad Štěpánce přinesou víc štěstí než jí. Ze srdce by jí to přála. Tuhle svoji o tři roky mladší sestřenku z tátovy strany měla opravdu moc ráda.

Ne že by se v posledních letech nějak příliš často stýkaly. Vlastně jejich intenzivní setkávání skončilo už na střední škole. Zatímco Štěpánka zůstala v Brně a po maturitě studovala historii na tamní univerzitě, Julie se vrhla na uměleckou dráhu. Či spíše na dráhu uměleckého řemesla, protože tohle označení podle jejího názoru lépe vystihovalo její profesi. Vystudovala sice v Praze malířskou akademii, ale zvolila si restaurátorský obor, z čehož jasně vyplývalo, že neměla v úmyslu udělat díru do světa svými vlastními originály, nýbrž že se chtěla podílet na záchraně mistrovských děl jiných umělců, aby se z nich mohly těšit také další generace.

Od konce stolu se k ní doneslo dvojhlasné mužské zachechtání. Bylo zjevné, že Štěpánčin novomanžel Valdemar si bude se svým nově získaným švagrem náramně rozumět. Štěpánčin bratr Marek, a tedy Juliin bratranec, dával svým chováním jasně najevo, že Valdemar pro něj dávno není neznámým mužem a že se už stihli docela skamarádit.

Tak jaképak lamentace, že Štěpánčina svatba přišla jako blesk z čistého nebe.

Pravdou bylo, že když v únoru zemřela Štěpánčina babička Záleská, na pohřební hostině se žádný Štěpánčin snoubenec ještě nevyskytoval. A nyní máme červenec…

Juliin zrak se zabodl do Valdemarovy tváře.

Bezpochyby zajímavý mužský. Žádný žurnálový hezoun, což je ovšem jedině dobře. Za svůj život takových dekorativních jedinců potkala několik. A oč měli pravidelnější a hladší rysy, o to pokřivenější a hrbolatější byly jejich charaktery. Tenhle chlap vypadal tak zvláštně zemitě, že si při pohledu na něj člověk mimoděk představoval, jak svými rameny drží celou tíhu světa. Tedy ne že by byl podsaditý. Tenhle spolehlivý dojem budil výhradně svými rysy v obličeji. Jinak byl vysoký a štíhlý a pokud by si jej fotografové z módních žurnálů nevybrali kvůli tváři, po jeho figuře by určitě sáhli s potěšením.

„Dobře Štěpánka ulovila, co?“ ozvalo se vedle ní.

Její o rok a půl mladší sestra Lída ovšem svými slovy nedemonstrovala sebemenší závist. Neměla k tomu důvod. Byla totiž spokojenou členkou jedné nadmíru soudržné čtyřčlenné rodiny, v níž si obě role, jak manželky, tak i dvojnásobné matky, plnila s největším možným potěšením.

A to všichni tvrdili, že Julie je zodpovědnější a dotáhne to v životě dál. Jenže co vlastně znamená ‚dotáhnout to dál‘? Co je víc? Rozvedená restaurátorka, která zachránila několik vzácných uměleckých děl, nebo spokojená matka v domácnosti, která ochotně přiložila ruku k dílu a postarala se lidstvu o příští generaci?

Julie zapila dort sklenkou džusu. Vína si ulízla jen při přípitku. Večer ji čeká odvoz babičky a rodičů zpět do Blanska. Proč ji tedy napadají filozofické myšlenky, jaké se obvykle dostavují až po několika sklenkách?

Pobaveně se nad sebou ušklíbla a začala vnímat, o čem se v jejím okolí hovoří.

„Michorowski je prý starý polský magnátský rod,“ oznamoval právě táta polohlasem a v jeho tónu nechyběla špetka škodolibého očekávání, jak dychtivě babička po jeho informaci skočí. „Do války měli v Polsku ohromné sídlo, které pak ale do základů vyhořelo. Dodneška jim náleží knížecí titul.“

Julie nějak v prvním okamžiku nechápala souvislosti, ale pak se málem nahlas zasmála. Jasně, vždyť to je příjmení, které právě dnes získala Štěpánka. Proto ten dojem z Valdemara! Je původem polský velmož. Jeho chrabří předkové po celá staletí neochvějně hájili svá panství, ohrožená všemožnými nájezdníky, a ochotně umírali za svoji vlast. Páni, jestlipak je čistokrevný. Pokud ano, babička musí být v sedmém nebi. Jako by na tom ještě dnes někomu záleželo. Ovšem babičce zjevně ano. Když si její starší syn, Juliin táta, bral obyčejnou Alenu Královou, byla prý z toho úplně hysterická. Ale kde v sedmdesátém osmém v socialistickém Československu narazit na hraběnku, to už mu jaksi neporadila. A i kdyby poradila, táta by se jí beztoho vysmál. Mámu měl rád, a navíc i navzdory svému euforickému rozpoložení dokázal odhadnout, že s touhle ženou nebude problém vydržet celý život. Dnes už to může Julie prohlašovat celkem směle. Tátovi je dvaašedesát, mámě o čtyři méně a nezdá se, že by jeden nebo druhý mínili z tohohle vlaku vystoupit.

Tátova sestra, teta Anna, však nakonec babiččiny ambice splnila beze zbytku. Padla si totiž do oka s příslušníkem rodiny Záleských, která se s Hohenwaldy přátelila už po několik generací. Babička Julie se sice dušuje, že tetu a strýce Záleských nikdo do ničeho nestrkal, ale faktem je, že jejich prababička a babička strejdy Záleského se prý náramně kamarádily. To se to pak aranžují náhodná setkání! Ale co, ať to bylo, jak chtělo, tituly netituly, ti dva k sobě sednou velice dobře. A je zcela zjevné, že teta Anna, ač úspěšně předala hraběcí titul další generaci, si nic nedělá z toho, že její syn si vzal normální holku a má s ní děti, které už žádné tituly nedědí. Jenže teď, páni, Štěpánka si bere dokonce knížete. Jestli je vážně čistokrevný, tak si jej babička dá v rodokmenu na čelné místo a s velkou ochotou zapomene, že mu byla představena až v den svatby. Vždyť až se ti dva rozmnoží, budou se babičce u nohou batolit opravdická malá knížátka!

Nyní už se Julie zasmála nahlas.

„Ty něco víš?“ zeptala se jí vzápětí Lída.

„Já? Ne, nic nevím,“ opáčila Julie a lámala si hlavu, nač vlastně odpovídá.

„Určitě víš. Jinak by ses tak nehihňala. Tak je už potomek na cestě, nebo není?“

Julie ke své sestře otočila hlavu.

„Přísahám, že nevím. Ale podívej se na Štěpánku. Všimla sis, že měla ty naše rodinné šaty v pase ještě o hezký kus zabrané? Tudíž si nemyslím, že by spěchala kvůli tomu, že by se do nich hodně brzo taktak vlezla. Hádám, že i kdyby něco, tak měla v pohodě ještě měsíc čas.“

„Proč by se ale jinak vdávala tak rychle?“

„Důvodů může být spousta. Mrkni, jak má Valdemar starého tátu. Třeba jim doktoři řekli, že už tu dlouho nebude, a tak mu chtějí ještě honem udělat radost.“

„Původně jsem myslela, že je to jeho dědeček.“

„Kdepak, táta. U nich se prý chlapi žení pozdě. Ostatně Valdemarovi je už taky čtyřicet.“

„Jednou prý ženatý byl,“ informovala ji Lída.

„A jéje, tak to už podle babičky není tahle svatba před pánembohem tak docela právoplatná. Anebo byla pouze civilní? Na rozdíl od téhle, kterou hodlají příští týden ještě zopáknout i před oltářem?“

„To nevím. Ale bábinka může být každopádně v klidu. Poprvé byl ženatý jenom krátce, protože ovdověl.“

„Jo, tak to jo. Pak je všecko v naprostém pořádku. Babička může umřít s vědomím, že splnila své poslání a předala svoji modrou krev do dalších generací.“

Lída se zachechtala. „Ale stejně je to kuriózní, mít babičku hraběnku, ne? Neříkej, že ses tím ve škole nechlubila.“

„Zkoušela jsem to,“ připustila Julie. „Ale to jsem byla ještě hodně malá a pitomá. A nedá se tvrdit, že bych tím někoho oslnila. Zvlášť poté, co jsem musela přiznat, že nemáme ani zámek, ani truhlice plné zlata a drahokamů. A pokud už nám straší ve věži, tak výhradně v té, co máme na krku.“

„No vidíš, a teď už zámek máš,“ připomněla jí Lída.

Julie se zasmála. „Jo, to mám. A je to docela slušný balvan na krku.“

Myšlenky jí zabloudily k tetě Heide, jíž se přezdívalo Generálka. Přitom to byla v podstatě velmi citlivá žena, která to neměla v životě právě jednoduché. Julie si živě vybavila její vrásčitou tvář s jiskrnýma očima, které se uměly dívat neobyčejně tvrdě, ale v nichž se také občas objevovaly nečekané slzy. To poslední ovšem zjistila až hodně dlouho poté, co za tetou Heide na její rodný Froschburg přijela…

Lída do ní drcla loktem.

„Mrkni na to, jak se ti špunti bleskově skamarádili.“

Společnost už neseděla spořádaně za stolem. Namísto toho se ve velkém sále jídelny vytvořilo několik živě debatujících skupinek. Jedna z nich byla čistě dětská. Těch mrňousů se tu sešlo rovnou sedm a všichni přibližně ve stejném věku, či alespoň v malém věkovém rozpětí. Nejstarší holčička byla sedmiletá a patřila do rodiny Michorowských. Byla dcerou ženichova mladšího bratra a ačkoliv jejich rodina žila ve Vídni, bylo zjevné, že děti mají dvojjazyčnou výchovu. Do českých slov se holčičce zamíchalo německé jen zcela výjimečně. A celou tu věkovou škálu uzavíral dvouletý benjamínek a Juliin mazlíček, Lídina dcerka Alenka.

Vzápětí Lída přesměrovala Juliinu pozornost na opačný konec sálu. V pohodlných masivních křeslech tam seděli příslušníci nejstarší generace, tedy Valdemarův otec a babička Julie. A nejenže tam seděli, nýbrž navíc živě debatovali. V jednu chvíli dokonce Julie s úžasem zpozorovala, jak se babiččinou tváří rozlil naprosto nefalšovaný koketní úsměv. No ne, takhle svoji babičku ještě v životě neviděla. Tvářila se vždy nadmíru důstojně a pokud už se smála, tak většinou poněkud zatrpkle a jízlivě.

„Zírám,“ vydechla Julie. A pak už se nechala pohltit hloučkem svých vrstevníků. Znala z nich jen Štěpánčinu kamarádku z lukostřelby Květu a jednou či dvakrát možná viděla jejího muže, a pak už byli všichni ostatní, ovšemže kromě bratrance Marka a jeho ženy Jarmily, zcela neznámí. Jak brzy zjistila, nebylo možné hovořit zde česky. Valdemarova švagrová Gerda sice zjevně občas něčemu porozuměla, ale zdaleka ne všemu, a tak se zde střídala němčina s angličtinou, v níž si byla jistější manželka Valdemarova kamaráda.

Postupem času se tahle skupinka rozpadla na mužskou a ženskou sekci a jak si Julie všimla, nejinak tomu bylo v generaci jejích rodičů. Strýc Václav Záleský cosi zaníceně probíral s Juliiným tátou, zatímco teta Anna si horlivě šuškala s její mámou. Novomanželé zůstali sedět vedle sebe u stolu a zjevně se jich okolní ruch nijak nedotýkal. Byli natolik zaujati jeden druhým, až to bylo dojemné. Julii cosi píchlo u srdce a posléze i v okolí žaludku. Jak jen je to krásné, zažívat přesvědčení, že pro kohosi znamenáte samý střed jeho vesmíru!

A jaký je pak ten pád z výšky rovnou na ústa, uvědomila si hned vzápětí. Přesto se její zraky k té šťastné dvojici neustále vracely. Anebo zalétaly k babičce a panu Michorowskému. Bože, vždyť i ti dva chvílemi vypadají, jako by ještě ani oni nebyli tak docela vyhaslí.

Jediná vyhaslá je tady ona. Dávno ztratila víru v lásku a naději v trvalé štěstí, které by mohlo vzejít z nějakého vztahu. Samozřejmě netvrdila, že takový vztah není možný. Teta Anna Záleská a její manželství i manželství jejích rodičů byly přímo prototypy vydařených vztahů. K něčemu podobnému možná také spěje bratranec Marek s Jarmilou i její sestra s manželem Alešem, ale v těchto dvou případech je na jakékoli závěry ještě příliš brzy. Marek s Jarmilou jsou spolu šest let a její sestra má za sebou ještě o rok méně.

No, pořád je to déle, než kolik trvalo její manželství. O vztahu, který následoval po něm, už ani nemluvě. Bedřich byl vůbec její první a měla podezření, že i ona jeho. Možná právě proto jim vztah ztroskotal. Třeba se už od začátku ani trochu neztotožňoval s jejím poetickým názorem, jak je krásné, když budou celý život patřit jen jeden druhému a nikomu jinému. Zkrátka chtěl bádat dál. A tak nakonec bádal a bádal a ani druhé manželství mu nestačilo k tomu, aby dobádal. Dnes je ženatý potřetí a platí alimenty na Radanino dítě. Určitě si říká, jaké má štěstí, že ty alimenty jsou jen jedny…

Byla to holčička. A Julii dodnes mrzí, že jí to pověděli. Dokud šlo jen o krvavý chuchvalec, který odešel z jejího těla po pár měsících těšení na miminko, mohla si říkat, že se to zkrátka nezdařilo. Jenže poté, co jí jedna horlivá mladá sestřička v nemocnici oznámila, že pohlaví už bylo zcela zjevné, nemohlo to být to. Byla to holčička, což je něco úplně jiného než to. Bolí to zkrátka jaksi mnohem víc…

Buď ještě nebyla ani po oněch čtyřech letech od rozvodu na vztah připravená, nebo si zkrátka neomylně vybírá samé nemožné jedince. A také byla hloupá, když se chlubila tím, že je zámeckou paní. Tedy samozřejmě ne že by se doslova chlubila nebo použila tenhle konkrétní termín. Ale Dušanovi bylo beztoho brzy jasné, jaké výhody skýtá fakt, že restaurátorská práce není zdaleka jediným zdrojem její obživy, ba že je spíše koníčkem. Způsob, jakým se chtěl přiživit na jejích zdrojích, byl natolik drsný, že ji málem o všechno připravil. Bože, a ona ještě byla ochotná mu ten první zfalšovaný podpis odpustit! A to vše jen kvůli svým romantickým iluzím, že láska je důležitější než cokoli jiného.

A tak si to Julie pojistila. Místo aby sdílela bydliště s chlapem, dala se dohromady s Monikou. Monika byla její pravý opak. Měla ekonomické vzdělání a pracovala na jedné docela důležité ekonomické pozici, jejíž podstatu se však Julie ani nesnažila pochopit, v jedné větší plzeňské firmě. Ne snad že by byly příliš důvěrné kamarádky, ale to podstatné, co patří k tomu, aby se dvě ženy snesly ve společném podnájmu, jim fungovalo bezvadně. A co víc, kvůli Monice Julie ještě ani jednou nebrečela, zato se s ní nespočetněkrát smála. Kvůli ní nikdy nemusela žárlit a trápit se tím, že věnuje nepatřičnou pozornost někomu jinému. A je to rovněž právě Monika, s kým se nejlépe shodne na večerním programu v televizi i na tom, kdo má tenhle týden uklidit kuchyň. A dokonce sdílejí i stejnou sportovní zálibu.

Při pohledu na novomanžele bylo zcela zjevné, že už se nemohou dočkat onoho kýženého okamžiku, kdy bude celá ta rušná záležitost za nimi a kdy se definitivně octnou v samotě Štěpánčina bytu.

Těžko říci, kdo dal první nenápadný popud k všeobecnému odchodu z jídelny. Možná ti nejstarší. Ačkoliv se babička Julie s panem Michorowským starším evidentně dobře bavila, nezapomínala přitom sledovat dění ve svém širším okolí, a byl to možná právě její společenský radar, který zareagoval jako první.

A tak o půl hodiny později nasedali Juliini předem dojednaní pasažéři na parkovišti záleského zámku do rodičovského vozidla. Táta Julii ochotně přepustil své místo za volantem. Ostatně se tak předem domluvili a on si tudíž dopřál několik sklenek dobrého vína ze záleských sklepů. Na přední sedadlo pomohli babičce Julii a rodiče se usadili vzadu.

Do Blanska to neměli daleko a dorazili tam chvíli poté, co před domem zaparkovala Lída s rodinou. Ano, rodinná vila byla i jejich bydlištěm. A nikterak se zde netísnili. Babička obývala přízemí, rodiče první patro a Lídina rodina prostorné podkroví. U rodičů měla svůj pokoj i Julie, ačkoliv jej nyní používala už jen při velmi zřídkavých návštěvách.

Večeři v ten den samozřejmě nikdo nechtěl. Přesto se sešli v přízemí v babiččině obývacím pokoji. Nejprve dělali babičce společnost jen Julie a její rodiče, posléze se k nim přidala i Lída, zatímco Aleš sám sebe ochotně pasoval na hlídače dětí.

Probírala se právě skončená svatba a všichni dávali dohromady informace, které pochytili o ženichovi, o jeho rodině i o dalších účastnících svatby.

Babička s potěšením oznámila, že starý pán Michorowski byl ženatý s poslední členkou rodu Bukůvků, tudíž že jeho modrá krev nebyla ničím zředěna a jeho syn je čistokrevný kníže.

Její sdělení Julii poněkud popudilo. Zdálo se jí, jako by babička svým hrdým prohlášením urážela svého syna a hlavně svoji snachu, která pocházela ze slušné úřednické rodiny.

„A co je na tom tak úžasného?“ zavrčela.

Samozřejmě si svým dotazem vykoledovala obšírnou přednášku na téma tradic, která se posléze z ne příliš zřejmých příčin stočila k obecným morálním hodnotám.

„Nakonec si myslím, že tahle překotná svatba je tím nejlepším, co mohli ti dva udělat,“ uzavřela babička. „Aby vám totiž bylo jasné: Štěpánka vůbec žádné dítě nečeká. Zkrátka je to tak, že ti dva si domluvili svatbu na září. Jenže pak zjistili, že tak dlouho nevydrží, a než by se zachovali tak, jak to většina párů dneska zcela běžně dělá, zkrátka se rozhodli raději svatbu co nejvíc uspíšit.“

„Ale babi, to nemyslíš vážně,“ vydechla Lída. „Ty fakt věříš, že Štěpánka byla ve svůj svatební den panna?“

„O tom jsem přesvědčena,“ pronesla babička majestátně.

„Babi, Štěpě je jedenatřicet. Je dost možné, že s Valdemarem dávno bydlí, i když o tom řeč nebyla. A navíc s ním už absolvovala společnou týdenní dovolenou v Rakousku.“

„Bydleli každý ve svém pokoji. Pan Matěj mě o tom ujistil,“ dodala babička důstojně.

„Jo, to my jsme s Alešem taky bydleli každý ve svém pokoji,“ pravila Lída s potutelným úsměvem. Narážela přitom na fakt, že rodiče nechali Aleše z titulu syna jejich přátel žijících mimo Blansko bydlet u nich v domě ještě v době, kdy nebylo zřejmé, že ti dva se o sebe zajímají.

„Nic podobného mi ani nenaznačuj!“ zvolala babička pohoršeně. Poté se podívala na Julii.

„O tobě ani nemluvím,“ dodala zachmuřeně. „Rozvedla ses. Pak jsi žila na hromádce s tím… no, jak se jmenoval… Toho jsi nám ani nepřivedla představit. Tak jak se můžete všichni divit tomu, že je pro mě modrá krev zárukou čistoty a mravnosti?“

Táta už měl jejích řečí právě tak dost.

„Mami, nech toho. Uvědom si, že nás urážíš. Nikdo tady není nečistý ani nemravný. Nebo snad mám tvé řeči chápat jako útok na Alenu? Na to, že jsme spolu zplodili neurozené plebejce, na rozdíl od mé vzorné sestřičky, která porodila hrabátka? Nezapomeň, že jedno její hrabátko už má taky doma dva malé plebsíky. Tyhle tvé hodnoty už jsou v dnešním světě naprosto směšné. Pokud chceš opravdu klást rovnítko mezi jakési pofidérní zbytky zaručeně čisté modré krve a morálku na jedné straně a mezi nečistou krev a nemorálnost na druhé, tak by ses možná mohla podrobněji obeznámit se zajímavou historií některých velice známých šlechtických rodů. Ať už tou minulou, nebo ryze současnou.“

„Když ostatní dělají svému původu ostudu, ještě to neznamená, že ji musíte dělat i vy,“ namítla babička nadurděně.

„Na slovo původ jsem už v principu alergický,“ zavrčel táta. „A je jedno, v jakém kontextu. Původ mi totiž byl vytýkán po celé moje mládí. Proto se nediv, když se mi nelíbí, že je, zase z jiného, a ještě malichernějšího důvodu, vytýkán i mým dětem.“

„Chceš tím říct, že by se Julie chovala nemorálně tak jako tak?“ vyjela po něm babička.

„Nemorální chování je dáno kritérii té či oné doby. A není fér na základě zastaralých měřítek někoho urážet,“ namítla máma. „Julie je dobře vychovaná, a na tom trvám. Nekrade, nepodvádí ani nelže. Žije si po svém a tak, aby nikomu neubližovala. To je pro mě dostatečný důvod, abych ji považovala za slušnou a morální.“

Babička zavrtěla hlavou.

„Slušná mladá žena alespoň předpokládá, že muž, kterému se odevzdává a se kterým sdílí bydliště, ji bude jednou provázet až do konce života. Dá se možná pochopit, když se tak nakonec z těch či oněch důvodů nestane. Ale nedá se pochopit, že mu dovolí vše, aniž by s ním vůbec do budoucna počítala.“

Julie při jejích řečech byla snad nejklidnější ze všech přítomných. Vlastně babičce ten její jasný a jednoduchý pohled záviděla. Babička měla totiž v životě jediného muže, samozřejmě až po svatbě, a poté, co ovdověla, a bylo to krátce po narození tátovy mladší sestry, žila celý život sama. Ani jednou se jí nikdo netroufl zeptat, proč nikdy nevyslyšela svého věrného dlouholetého nápadníka pana Syrovátku. Ale svorně si domýšleli, že důvodem byl fakt, že dědeček svým uměním babičku nijak nepřesvědčil o tom, že soužití s mužem může skýtat i jisté velmi příjemné stránky. Pokud by totiž tuhle vědomost měla, dalo se s dost velkou pravděpodobností předpokládat, že by jí pan Syrovátka i bez své modré krve nijak nepřijatelný nepřipadal.

Proto Julie prohodila zcela klidně:

„Babi, dnes je zkrátka jiná doba, tak se s tím smiř. A jestli ti vadí moje existence, stačí slůvko a nebudu ti chodit na oči. Je mi jasné, že každá správná rodina má mít svoji černou ovci, tak pokud máš zájem, jsem připravená se téhle role chopit.“

Babička si ji přeměřila zachmuřeným zrakem.

„Nech si ty opičky, buď tak hodná,“ zavrčela.

„Myslím to vážně. Měla by sis ujasnit, jestli je styk se mnou pro tvé morální zásady přijatelný, či není. Nerada bych ti v nich dělala zmatek.“

„O mé morální zásady se nestarej. Starej se o ty své, a pak bude všechno v pořádku.“

„Myslíš jako naladit ty své podle tvých?“ ujasňovala si Julie.

„Myslím, že příště, než si nastěhuješ do bytu nějakého muže, měla bys aspoň předpokládat, že se vezmete. Anebo se smířit s tím, že se nevdáš, a přestat se s ním stýkat.“

„Babi, to je ultimátum? A když ho nesplním, tak co?“

„Aspoň mi vysvětli důvod. Proč jsi s tím dotyčným žila, když jsi zároveň tvrdila, že na řeči o budoucnosti je ještě brzo, a ani jsi nám ho nikdy nepřivezla představit?“

„Protože nám bylo fajn.“

„Fajn, fajn! Ale co rodina? Co děti? Je ti čtyřiatřicet.“

„Tohle ponechám na čilejších příslušnících naší rodiny. Myslím, že mě víc než plnohodnotně zastoupí. Že, Lído?“

Lída zrudla. Netušila, že její sestra je tak bystrozraká. Bylo jí přece špatně jen trošičku, a navíc jenom jednou. A alkoholu nikdy příliš neholdovala ani za normálních okolností…

Jako na povel se na ni všichni podívali a Juliina morálka byla rázem zapomenuta. Dokonce byl zapomenut i fakt, že očekávaný Lídin třetí přírůstek bude mít skandální nedostatek modré krve. Babička se najednou rozzářila jako sluníčko.

Zato Julie zbledla. Netvrdili to tenkrát stoprocentně. Ale každopádně ji upozornili, že v jejím případě se nemuselo jednat o nahodilý incident a že by takto mohlo skončit i její další případné těhotenství…