Valdemar - E-KNIHA

 

Válečný požár se přehnal Evropou jako smršť. Vnesl rozvrat i do té nejzapadlejší vesnice a krutě zasáhl do osudů jednotlivců i celých rodin. Ničil, pálil a bořil vše, co po generace tvořily usilovné ruce, a převracel naruby veškeré životní hodnoty platné po staletí. A když už si celá Evropa vydechla, nová polská republika pokračovala v bojích o své hranice. Při válce s Ruskem se nepřátelská vojska dostala před samotnou Varšavu. Celý národ se radoval, když nakonec polská armáda ruskou frontu rozbila a zatlačila ruskou armádu daleko na východ. Ale ani tehdy ještě boje na východě země nekončily.

Válka se nevyhnula ani úrodnému glembowickému kraji s pracovitými lidmi. Nevyhnula se pečlivě obdělaným polím, hlubokým lesům se staletými stromy, chudým domkům ani bohatým palácům. Zámek ve Slodkowicích byl vypálen do základů, stejně jako přilehlé hospodářské budovy, a týž osud potkal i zámek v Ožarově. Děti ze slodkowické opatrovny Štěpánka byly zachráněny na poslední chvíli a poté přesunuty do Glembowic. Zkáze podlehla také slodkowická nemocnice. Ve volyňských Bialo-Czerkasech lehlo popelem celé jedno zámecké křídlo.

Glembowický palác se vypínal nad své okolí zdánlivě stejně majestátně jako dříve, ale jeho vnitřek byl poničen okovanými botami vojáků a památky v něm byly znesvěceny hrubýma rukama mužů z několika vojenských štábů, jež se tu vystřídaly. Za to, že těch šrámů nebylo víc, mohly Glembowice děkovat neochvějné energii majorátního pána, který neopustil svůj domov a své lidi ani v dobách, kdy se krajem hnala vojska, plenila, ničila a zabíjela, a kdy téměř za humny probíhaly těžké boje. Byl to rovněž majorátní pán Valdemar Michorowski, kdo zachránil nejednu rodinu před bídou, kdo nešetřil prostředky na podporu válečných vdov a do své opatrovny přijímal sirotky obětí války. Jediný z celého okolí zůstal neohroženě na svém místě, zatímco manželé Trestkovi se svými dvěma dětmi uprchli do zámoří a zatímco se Valdemarův synovec Bohdan vrhl do válečného víru bez ohledu na Valdemarovy prosby i Luciiny slzy.

Jak se Valdemar doslechl, jeho dávný přítel Jiří Brochwicz, s nímž se ale už po mnoho let osobně nesetkal, se údajně také, i přes svůj věk, zapojil do řad válečníků.

Po celou dobu války našla v Glembowicích útočiště Valdemarova sestřenice Lucie a žila zde i jeho babička z matčiny strany, kněžna Podhorecká. Dědeček Matěj zemřel těsně před válkou a byl pochován na tichém glembowickém hřbitově.

Když se toho rána donesla do Glembowic zvěst o bitvě na Němenu a následném příměří s Ruskem, padali si lidé do náruče, smáli se a slzeli radostí.

V zámku nastalo dlouhé a netrpělivé čekání na Bohdana Michorowského. Poslední zprávy od něj přišly už v létě. Lucie, která prožila celé roky v úzkosti o manželův život a která nevěděla, zda ve chvíli, kdy radostně čte jeho dopis, není on již mrtev, bloumala zámkem bledá a netrpělivá, často se modlila v zámecké kapli a nedokázala své myšlenky upnout k ničemu jinému než k návratu svého muže. Měla mu za zlé, že po ukončení světové války zůstal u vojska a zúčastnil se pohraničních bojů, jež nově vzniklá Polská republika vedla na několika frontách.

Valdemar, ač to nedával tolik najevo, byl stejně netrpělivý jako Lucie. Bohdana měl nesmírně rád, vážil si jeho energie, vůle a vytrvalosti a oblíbil si ho i pro jeho veselou čtveračivou povahu. Zuřivě od sebe odháněl představu Bohdanova zkrvaveného těla ležícího v blátivém zákopu kdesi daleko od domova a vroucně si přál, aby se jeho chráněnec a dědic vrátil živ a zdráv.

Valdemar se rád občas uchyloval do galerie podobizen, kde sedával na pohovce a hleděl na portrét své nevěsty, která se nikdy nestala jeho ženou, Štěpánky Rudecké. Ten pohled jej již nebolel. Vždyť od Štěpiny smrti uběhlo v létě celých patnáct let. Zvykl si spíše hledět na tento obraz jako na svůj malý soukromý oltář a obracel se k němu instinktivně vždy v těžkých chvílích, jako by bylo v moci té, jež se na něj z obrazu dívala, jeho nesnáze odstranit.

Chvíle rozjímání před Štěpánčiným portrétem však nikdy netrvaly příliš dlouho. Valdemar byl především mužem činu a věděl, že cokoli je třeba změnit, může se změnit pouze skutkem, nikoli planým sněním.

Proto v sobě v následujících dnech po vyhlášení příměří potlačil veškeré obavy o Bohdana i náznak nejistoty ohledně budoucnosti své země a svých statků a s vervou se vrhl do obnovy panství. Ze všeho nejdříve se pustil do oprav parních mlýnů a cukrovarů, které se během války téměř zastavily, a postaral se, aby přádelna zlepšila své vedení, zmodernizovala stroje a rozšířila výrobu s pomocí nových pracovníků navrátivších se z války.

Ačkoliv pod jeho vedením zemědělství v kraji neupadlo tolik jako jinde, bylo rovněž nezbytně nutné učinit vše pro to, aby v příštím roce mohly zemědělské práce běžet opět naplno, jak tomu bývalo v dobách míru. Kromě toho Valdemar vynaložil nemalé úsilí, aby se glembowický zámek co nejdříve zbavil nešetrných stop po vojácích. Nejlepším architektům zadal vypracovat plány na obnovu zámeckého parku zničeného kopyty vojenských koní, koly těžkých aut a místy také granáty, a nejlepší restaurátory zaměstnal odstraňováním škod, jež utrpěly interiéry a umělecké předměty.

Dennodenně jezdil Valdemar zařizovat tisíce věcí a jeho vysokou štíhlou postavu na černém koni provázely uctivé, obdivné i láskyplné pohledy většiny místních obyvatel.

—

V onen podvečer na začátku října se Valdemar vracel na svém koni z kontroly okolních hospodářství. Když štolbovi předával opratě, štolba jej uctivě oslovil:

„Jasnosti, smím se vás zeptat, zda jste už slyšel tu novinu o mladém pánu Bohdanu Michorowském?“

„Co je s ním? Mluv!“ vybídl jej živě Valdemar.

„Vrátil se, Jasnosti.“

Valdemar se usmál a s obnovenou jiskrou ve svých šedých očích spěchal do zámku. Chodbou se rozlehl veselý hlahol jeho hlasu:

„Doneste naše nejlepší víno!“

A to už proti němu vykročil z Luciina budoáru sám Bohdan. Oba muži si mlčky padli do náruče. Chvíli tak stáli, tiskli se v pevném objetí, pak od sebe poodstoupili a jeden druhému se zahleděl do tváře.

Bohdan byl děsivě vyhublý, jeho tváře byly propadlé a kolem úst měl znatelné rýhy, které tam dříve nebyly, ale jeho hnědé oči se smály a z jeho celé postavy vyzařovala daleko větší mužnost než dříve. A ze všeho nejdůležitější bylo, že byl zde, živý a nezraněný.

Valdemar mimoděk pohlédl na Lucii stojící za Bohdanem a ohromila jej proměna, jaká se s tou mírnou, nevýraznou a zamlklou ženou odehrála. Její oči nyní zářily jako dva démanty, celá její postava se napřímila a z tváře jí jako srpnové slunce svítila láska.

Objevil se lokaj nesoucí na podnose láhev vína a skleničky.

„Zanes je do odpoledního salonku,“ poručil Valdemar. Všichni tři se vydali do nevelké útulné místnosti, kam se za nimi záhy dostavila také babička Podhorecká, vysoká bělovlasá dáma, která se přes svůj pokročilý věk stále držela zpříma.

„Na šťastný návrat našeho hrdiny!“ zvolal Valdemar, zvedl číši a ostatní jej následovali. Pak usedli do pohodlných lenošek a babička Bohdana vybídla, aby vyprávěl své zážitky.

Jenže Bohdan se znovu zvedl.

„Rád vám budu všechno vyprávět,“ řekl, „ale ještě musím splnit jednu svoji povinnost. Přijel jsem vlakem, který veze spoustu raněných z bitvy na Němenu. Všechny tratě jsou ucpány, proto byl vlak na několik hodin odstaven v Rudové. Mezi raněnými a nemocnými je jich několik v kritickém stavu. Proto jsem slíbil, že prozkoumám, jaké jsou možnosti jejich převozu do glembowické nemocnice. Pomůžeš mi s tím, strýčku, a bude-li možné několika nešťastníků se ujmout, zařídíš, aby pro ně byly vypraveny vozy?“

„Samozřejmě, chlapče. Zatelefonuji do nemocnice, aby se na nové pacienty připravili. Kolik jich asi bude?“

„Těch, kteří by sotva přežili další cestu, je kolem pětatřiceti.“

„Dobře, nechám poslat pro místní ženy, které v dobách bojů už v nemocnici vypomáhaly.“

Během příští hodiny dorazilo do stanice Rudová několik nákladních vozů a krátce poté přijeli automobilem Valdemar s Bohdanem a s Lucií. Mezitím se setmělo a kolem vlaku se míhala světla olejových lamp. Na nádraží se sjela spousta lidí z okolí, přivezli vojákům jídlo a pití a jeden přes druhého se vyptávali na podrobnosti z bojů nebo hledali své příbuzné.

Tři přední vagony byly plné nemocných a raněných. Starali se o ně dva lékaři, z nichž jeden měl sám ovázanou hlavu, a několik polních sester v bílých zástěrách a s páskami s červeným křížem na rukávech.

Oba doktoři se pustili do debaty s hlavním glembowickým lékařem a společně s ním začali mezi ubožáky vybírat ty nejvíce ohrožené. Dobrovolníci z řad vojáků pak nemocné nakládali na nosítka a odnášeli je do povozů vystlaných provizorními matracemi. Byla to smutná podívaná. Tváře strhané bolestí a zpocené horečkou, krví prosáklé obvazy, chybějící nohy či ruce, znetvořené obličeje. Do toho bolestné výkřiky a sténání těch, kteří ještě byli při vědomí.

V jedné chvíli Valdemar náhle strnul. Kolem něj nesli na nosítkách muže s ovázaným trupem, jehož tvář mu kohosi připomněla. Vzápětí už se mu v očích mihlo poznání.

„Jurku!“ zvolal a vrhl se k nosítkům. „Jsi to ty, Jiří Brochwicz?“

Zraněný muž byl při vědomí a obrátil k Valdemarovi své kalné oči.

„Valdi, příteli,“ zašeptaly jeho rozpraskané rty.

Valdemar kráčel vedle nosítek až k povozu. Když do něj Brochwicze nakládali, zraněný muž bolestně zanaříkal a zdálo se, že ztratil vědomí.

Valdemar na svého dávného přítele, jehož neviděl více než šest let, hleděl se smutkem a dojetím. Poté, co Lucie zrušila své zasnoubení a posléze se zamilovala do Bohdana, toulal se zdrcený Brochwicz několik let po světě. Znovu se viděli až na pohřbu Valdemarova dědečka a ještě i tehdy bylo patrné, že se jeho přítel se zklamáním v lásce nevyrovnal. Neoženil se a dokud nevypukla válka, svůj čas více než spravování panství věnoval cestování a zahálce u moře.

Nyní se tedy setkávají znovu, ale za jakých okolností!

Valdemar s pohnutím uchopil do obou dlaní Brochwiczovu bezvládnou ruku. Jeho přítel znovu pootevřel oči.

„Valdi,“ promluvil naléhavě, i když s velkou námahou, „zařiď, prosím, ať odvezou do nemocnice sestru Annu.“

Valdemar si nebyl jist, zda dobře rozumí.

„Sestru Annu? Ale v Glembowicích je dostatek ošetřovatelek a zde je jich více zapotřebí.“

„Ona… ona mě zachránila, Valdi,… prosím,“ šeptal Brochwicz téměř neslyšně.

„Jen klid, příteli, klid,“ tišil ho Valdemar. „Hned se po ní půjdu podívat.“

Pustil Brochwiczovu ruku a vrátil se k vagonům. Oslovil jednoho z vojenských lékařů:

„Doktore, prosím vás, která z přítomných ošetřovatelek je sestra Anna?“

Doktor se k němu otočil.

„Sestra Anna? Tu naložili mezi prvními.“

„Ach tak. Je zraněná,“ pochopil Valdemar.

„Zraněná a těžce nemocná. Ta zřejmě nepřežije.“

Valdemar se vrátil k Brochwiczovi a když uviděl, že jej přítel hledá očima, naklonil se k němu.

„Buď klidný, Jurku, už ji naložili.“

„Zachránila mi život, Valdi,“ šeptal s námahou Brochwicz. „Prosím tě, ať se o ni postarají co nejlépe.“

„Samozřejmě,“ slíbil Valdemar, ale jeho přítel už slib neslyšel. Ztratil vědomí.

Valdemar se ohlédl po Lucii a uviděl ji ve druhém voze, jak se k někomu sklání. Pospíšil si k ní.

„Jak to tady vypadá?“ zeptal se. „Je všechno připraveno na cestu?“

„Ano, hned sestoupím dolů.“

Valdemar k ní vztáhl obě ruce, aby jí pomohl dostat se bezpečně na zem. Poté, co stanula vedle něj, ukázala do vozu.

„Valdi, podívej, je mezi nimi žena.“

„Luci,“ promluvil Valdemar váhavě. „Ve druhém voze je Brochwicz.“

Lucie se prudce napřímila.

„Ach, Bože! Valdi, musíme se o něj postarat co nejlépe.“

„Nechám ho převézt na zámek, ne do nemocnice. Zavolám k němu doktora z Obronného.“

„Ano, to udělej. A… Valdi, měli bychom k nám vzít i tuto ženu. Je jediná mezi tolika muži. A je na tom velice špatně. Má vysokou horečku a vůbec nic nevnímá.“

„Vezmeme ji, Luci. Přál si to i Jiří. Řekl mi, že mu zachránila život. Je ošetřovatelka a jmenuje se Anna.“

Vozy byly připraveny k odjezdu. Glembowický lékař se rozloučil s kolegy, u jiného vagonu Bohdan potřásal pravicemi všem mužům kolem dokola.

„Mnoho štěstí, pane kapitáne!“ ozývalo se ze všech stran.

Glembowický automobil byl u zámku první. Než přijely nákladní vozy, Valdemar nechal připravit dva pokoje a poslal do Obronného pro lékaře, starého praktika, který léčil už třetí generaci jejich rodu.

Vozy s raněnými zastavily na nádvoří zámku a než se vydaly opět na cestu do nemocnice, sloužící z prvního z nich vynesli na nosítkách Jiřího Brochwicze. Než se vrátili, zavedla Lucie Valdemara s Bohdanem ke druhému vozu.

„Ta žena je až támhle, musíte ji vynést ven,“ řekla a ukázala na ležící postavu.

Bohdan s Valdemarem vystoupili na plošinu vozu a svítili si na tváře ležících mužů. Konečně mezi nimi objevili obličej patřící ženě přikryté vojenským pláštěm, jejíž popelavá tvář ležela uprostřed neuspořádaného chumlu kaštanově hnědých vlnitých vlasů. Valdemar se k ní sklonil a zkusil ji sám zvednout. Její tělo bylo bezvládné, ale natolik drobné a křehké, že je Valdemar unesl bez větší námahy. Když ji zvedl, hlava jí bezmocně klesla dozadu, jako by ji ten uvolněný uzel hustých vlasů táhl k zemi. Ale žila. Valdemar i přes hrubou látku oděvu, jejž měla na sobě a v němž se téměř ztrácela, cítil horkost jejího těla.

Bohdan mu svítil pod nohy, pak seskočil z vozu a převzal od něj břemeno. V té chvíli žena bolestně zanaříkala, ale oči neotevřela.

Mezitím se vrátili sluhové s nosítky a odnesli ženu do pokoje, který byl pro ni narychlo připraven.

Oba vozy pak neprodleně pokračovaly dále do nemocnice.

Lucie se svojí komornou si vzala na starost nemocnou ženu. Ve druhém pokoji mezitím Valdemar s Bohdanem za pomoci sloužících svlékli Brochwicze z uniformy a uložili jej znovu do postele.

Brochwicz se probral a chvíli oba Michorowské pozoroval horečnatýma očima.

„Valdi,“ promluvil a díval se z jednoho na druhého, jako by se nemohl rozhodnout, který z obou mužů je Valdemar.

„Tohle je Bohdan, můj synovec,“ připomněl mu Valdemar.

„Ano…,“ vzpomínal Brochwicz ztěžka, „ano,… to je ten, který mi vzal Lucii.“

Bohdan strnul, poté se dorozuměl očima s Valdemarem a tiše se vytratil z místnosti.

„Myslel jsem,… myslel jsem, že už nikdy nebudu moci milovat jinou ženu,“ šeptal Brochwicz. Jeho tělo sálalo horečkou, na čele se mu perlil pot, ale on tvrdošíjně pokračoval v hovoru. „Pak jsem potkal Annu. Ošetřovala raněné v polním lazaretu. Vypadala jako dítě, ale strašně moc vydržela. Valdi, je to moje prokletí. Chodil jsem za ní, zbožňoval jsem ji, vyznal jsem se jí… a ona mne odmítla. Odmítla mě se stejným soucitem, s jakým ošetřovala raněné, ale odmítla. A pak… ta strašná bitva na Němenu. Prostřelili mi tepnu. Vykrvácel bych v několika minutách. Jenže vtom v husté palbě přiběhla ona, s nasazením života se vrhla mezi kulky, a tepnu mi stáhla tak, aby zmírnila krvácení. Nevšiml jsem si, že sama krvácí, až když její tělo bezvládně padlo na mé. Valdi, Valdi, proč jen to udělala? Proč mě nenechala zemřít, když mi nedovolila, abych ji miloval? Zemřel bych a už bych nic necítil. Ani lásku, ale ani žal. A ona, ta krásná andělská bytost, mohla žít. Kvůli mně teď umírá. Neunesl bych, kdyby zemřela dříve než já. Valdi, žije ještě?“ otázal se naléhavě a vybičoval své tělo tak, že se dokázalo napůl vztyčit na lůžku.

„Žije a je ve vedlejším pokoji,“ pospíšil si Valdemar s ujištěním. „Nemusíš mít strach, bude žít.“

Brochwicz klesl zpátky do podušek a přerývaně dýchal. Pak se na jeho tváři objevil trpký úsměšek.

„Stejně byste mi neřekli, kdyby zemřela dříve než já.“

Valdemar jej vzal za ruku.

„Přísahám při všem, co je mi drahé, že ta žena žije.“

„To je dobře,“ vydechl Brochwicz a obličej mu zkřivila bolest. Jeho pohled se zamlžil. „Ať sem přijde, chci ji ještě vidět,“ začal blouznit. „Anno, kde jste? Ach, ty jsi Lucie. Jsi moje Lucie! Já jsem tě hned nepoznal, Lucie!“

Valdemar držel přítele za ruku a netrpělivě čekal na lékaře. Asi po půl hodině konečně přišel a ihned se pustil do práce. Prohlédl pacienta, odstranil obvazy, podíval se na rány, překryl je novými obvazy a otočil se k Valdemarovi. Skepticky a jednoznačně zavrtěl hlavou.

Brochwicz byl stále neklidnější. Horečka ještě stoupla a on nyní blouznil, aniž by alespoň na chvíli nabyl jasného vědomí. Volal střídavě Annu a Lucii a zdálo se, že v jeho horečnatých snech obě ženy splývají v jednu. Když přišla Lucie a naklonila se nad něj, nabyl na chvíli vědomí, otevřel oči a vydechl: „Konečně jste přišla, Aničko moje. Jsem rád, že jste u mě.“

Vztáhl ruku a neklidně šátral kolem sebe.