V pondělí a ve čtvrtek - E-KNIHA
autorka: Táňa Kubátová
dostupné formáty: ePub + Mobi
Anotace
Nejprve zákazník, pak soused, kamarád, ale rozhodně ne více!
Proč žije Iva sama? A proč po celá léta všem kolem sebe tvrdí, že má vážný vztah se ženatým mužem? Na tyhle otázky by mohl znát odpověď pouze jediný muž na světě: Vítek. Ten však nemá ani tušení, že jeho sok je zcela imaginární, a proto se sblížení s Ivou brání stejně urputně, jako ona sblížení s ním.
Jenže jak si zachovat chladnou hlavu, když jeden ve druhém postupně nacházejí čím dál pevnější oporu při řešení všedních starostí i závažnějších problémů?
Ukázka
V autě bylo vedro, přestože obě přední okna byla spuštěna nadoraz. Také větrák jel na maximum, ale všechna tato opatření nestačila k tomu, aby vytvořila v autě alespoň trochu snesitelné ovzduší. Hm, škoda, že nové vozítko má přijít až na podzim. Adam slíbil, že bude mít klimatizaci a elektrické ovládání oken. I to by nyní Iva potřebovala jako sůl. Po nájezdu na dálnici se dral vzduch dovnitř tak hlučně, že rychle zavřela okno na své straně a pak se natáhla přes sedadlo spolujezdce, aby učinila totéž s druhým oknem. Při tomto manévru přestala hlídat směr a s rozepnutým bezpečnostním pásem si to šněrovala stočtyřicítkou střídavě z pravého pruhu do levého a zase zpátky. Ještě že se v okolí nevyskytovalo žádné jiné vozidlo, jehož osádka by si přinejmenším pomyslela něco o opilcích. Iva si zase pomyslela něco o skleróze. Po kolikáté už si vtloukala do hlavy, že příště, než najede na dálnici, musí někde zastavit a okna zavřít? Jednou se jí tenhle riskantní manévr nemusí vyplatit, pokud bude zapotřebí rychle zareagovat.
#ShowMore#
Po zavření oken se teplota ve voze ještě zvýšila. Rázně si vjela rukou pod vlasy, aby na chvíli ulevila kůži na krku, která se pod tou hustou kožešinkou doslova pařila. Její chyba. Kdyby si před zákazníkem nechtěla hrát za každou cenu na dámu, mohla si udělat culík a cítila by se daleko lépe.
Kdesi za ní se rozezněl telefon. Zaklela. To snad není možné! Z toho vedra asi už blbne, nebo co! Místo aby si před jízdou dala mobil do stojánku hands free, nechá ho trčet v kabelce, kterou navíc odloží na zadní sedadlo. Zašátrala za sebe a podařilo se jí odchytit dlouhé kožené ucho. Vedle sebe uslyšela troubení a spěšně uhnula za čáru dělící jízdní pruhy. Chlap za volantem předjíždějícího auta si kromě táhlého troubení neodpustil ani ťukání na čelo. Zvedla ruku s gestem ‚no promiň, ale vždyť jsem taky jenom člověk a mám nárok udělat chybu‘ a znovu se jala tahat za ucho. Než se jí podařilo dosoukat kabelku na sedadlo spolujezdce, mobil pochopitelně přestal zvonit. Jednou rukou jej nicméně vylovila z kabelky a nasadila do stojanu. Zmeškaný hovor byl od Adama.
„Ahoj, nestihla jsem to,“ omluvila se, když vytočila jeho číslo. „Co se děje?“
„Nazdar, Ivo, kde jsi?“
„Už jedu zpátky. Právě jsem najela na dálnici. Budu ve firmě tak za půl hodiny.“
„Jak jsi dopadla?“
„V pohodě. Ba přímo nad očekávání dobře. Schválili mi návrh bez průtahů, takže na tom můžu začít dělat naplno. Tu předběžnou smlouvu odfaxují přímo tobě.“
„Výborně.“ Adamův hlas zněl nadmíru spokojeně. „Na téhle zakázce mi dost záleželo. Ta firma má totiž ještě další pobočky, a některé z nich se začínají teprve budovat.“
„Doufám, že rozstrkané po celé republice,“ rýpla si Iva. „Jestli je budu objíždět ještě teď na konci léta, nejspíš se přitom uvařím. Taky to svět neviděl, aby byl poslední týden v srpnu tak děsný pařák.“
„Máš nějaké námitky proti svému služebnímu vozidlu?“ otázal se Adam s hranou přísností.
„Jak bych mohla, pane šéf,“ zasmála se. „Akorát po mně nemůžeš chtít, abych v něm jezdila za dámu. V té igelitové halence se pařím tak, že i ten slavný antiperspirant – tak silný, jak jen žena může být,“ napodobila hlas z televizní reklamy, „velmi těžce nestíhá, a to už ani nemluvím o jiných součástech oděvu.“
„Příště ti půjčím svoje auto s klimatizací.“
„To raději neslibuj, ať tě nevezmu za slovo. Dobře víš, že nebudeš mít odvahu svěřit ho do mých rukou.“
„Jsi hrozná. Doufám, že máš ten telefon ve stojánku.“
„Samozřejmě,“ pronesla dotčeně.
„Ty jsi totiž nebezpečná, i když řídíš oběma rukama, natož jednou.“
„Já, a nebezpečná? Vždyť po celou dobu, co to auto mám, ještě neutržilo ani škrábaneček.“
„To neutržilo. Ale zato jsme odepsali jednu ještěrku, kterou skladník narval do hromady palet, když ses na něj řítila při couvání, a museli jsme dělat kus nového plotu poté, co jsi do něj zatlačila ten náklaďák plný materiálu.“
„Ten náklaďák tam uhýbat nemusel,“ zafuněla Iva. „Všimla bych si včas, že jedu přímo proti němu. A pokud jde o toho skladníka, byl to normální zbabělec. Kdyby zůstal v klidu, zabrzdila bych to minimálně metr před ním.“
„Možná spíš centimetr. Nebo milimetr. V takové situaci by možná zůstal v klidu Superman. Případně ještě tak James Bond, ale od pana Vomáčky rozhodně nemůžeš nic takového očekávat.“
„No dobře, dobře, tak mi to nepředhazuj pořád dokola. Chtěl jsi ještě něco?“
„Jo, chtěl. Co máš ještě dneska na práci, až sem přijedeš?“
„Nemám do čeho píchnout, jako obvykle.“
„Ale no tak, Ivčo, já se ptám vážně. Máš něco urgentního, co nepočká do zítřka?“
„Snad ani ne. Děje se něco s Eliškou? Potřebujete pohlídat Haničku? Pokud ano, není problém.“
„Ne, nic takového. Jenom jsem měl jednání s tím novým zákazníkem, o kterém jsem ti včera říkal. S tím, co buduje nové kanceláře pro softwarovou firmu.“
„Vím, jmenuje se Šafář, pokud si dobře pamatuju.“
„Před chvílí jsme se najisto dohodli, že to pro něj budeme dělat. Říkal mi, že bude celé odpoledne v té nové budově, protože mu tam instalují sítě a on na to chce dohlídnout. Takže by nebylo špatné, kdybys to mohla jít omrknout.“
„Dobře. Ta závodní jídelna ještě počká a ten butik už mám skoro hotový. Není problém. Dáš mi pak na něj číslo, kdybych ho tam nemohla najít. A řekneš mi, jestli jste už probrali něco ohledně designu, ať se ho neptáme oba na totéž. To by nevypadalo moc profesionálně.“
„Tohle všechno jsem nechal na tobě. Ukázal jsem mu katalog hotových realizací, a to mu stačilo. Ale ostatní si povíme až tady. Proboha, čí brzdy to tam tak skřípou?“
„Hm, pitomec jeden, zazdil mě za náklaďákem.“
„Víš co, radši tě už přestanu rozptylovat.“
„Ale to je v pohodě. Kruci, on mi tam snad vjede!“
„Prosím tě, opatrně,“ zatrnulo v Adamovi a pak raději rychle zavěsil.
O hodinu později vstupovala Iva do zbrusu nové kancelářské budovy, vyzbrojená lístkem z poznámkového bloku se jménem Ing. Vít Šafář. Budova se pomalu zabydlovala menšími či většími firmami, a i když byla ještě poloprázdná, už v ní fungovalo veškeré technické vybavení, z něhož Ivu nejvíce potěšila výkonná klimatizace. Ne snad že by sem dorazila zpocená. Ve své domovské firmě využila všech zaměstnaneckých vymožeností včetně sprchy, takže vypadala už zase jako ze škatulky, a jediným prohřeškem proti vzezření pravé dámy teď byly jen nohy obuté do sandálů naboso, protože punčocháčů se v tom vedru prostě zbavit musela.
Podle Adamových informací byly kanceláře Šafářovy firmy umístěny v šestém patře, takže se nezdržovala telefonováním a vyjela tam rovnou. Informační tabule naproti výtahu byla již také vzorně připravena, a tak mohla bez váhání zamířit do pravého křídla odděleného prosklenými dveřmi. Nápadité logo na dveřích ji nakonec nenechalo na pochybách, že je zde správně. Po chodbě se pohybovalo několik mužů v montérkách, dva, pro změnu v civilu, našla v místnosti u velké kovové bedny, do níž se sbíhala spousta barevných kabelů.
„Dobrý den, promiňte,“ upozornila na sebe, „já hledám pana inženýra Šafáře.“
Otočil se k ní ten vyšší hubenější.
„To jsem já, dobrý den.“
„Já jsem Jančová z firmy Velich,“ nasadila profesionálně srdečný tón. „Pan Velich mi řekl, že…“ Náhle jí odumřela slova na rtech. Vytřeštěně zírala na muže, který se k ní blížil, a kvapem jí mizela barva z obličeje. Další slova prošla jejími rty bez hlesu a z pouhé setrvačnosti.
„Ovšem, vím o vás,“ řekl ten muž. „Můžeme jít do mé budoucí kanceláře?“ zeptal se a ukázal jí rukou ke dveřím.
Chvíli stála bez hnutí.
„Já… ano, ano, jistě.“ Trochu se vzpamatovala a pak ho následovala. Roztřásly se jí nohy. Krk by za to dala, že je to on! Ten muž, vlastně tehdy ještě kluk, s nímž strávila nejstrašnější noc svého života. Muž, jehož bratr jí zničil život. Ten, kdo ji viděl v situaci, která ji nepřestane strašit ve snech plných děsu, ale také nesmírné trapnosti. Poznal ji? Pokud ne, určitě mu to brzy dojde, protože si nemohl nevšimnout, jak na něj zareagovala…
Bezmyšlenkovitě prošla dveřmi, do kterých ji nasměroval.
„Nábytek tu pochopitelně ještě nemáme,“ promluvil. „Ale dali jsme sem provizorně zahradní stůl a křesílka. Posadíme se?“
I kdyby se nechtěla posadit, v té chvíli by udělala automaticky cokoliv, k čemu by ji vybídl.
„Káva tady k dispozici není. Ale mohu vám nabídnout aspoň vodu.“ Ukázal na balík minerálek stojící na zemi. „Někde tady,“ dodal a rozhlédl se kolem sebe, „by měly být i plastové pohárky…“
„To… to je v pořádku, není třeba, děkuji,“ vypravila ze sebe. Kousla se do rtu. Chová se jako husa. On ji s největší pravděpodobností poznal také a nepovažuje to vůbec za důležité. Je klidně schopen konverzovat s ní, jakoby nic, tak proč by to, zatraceně, nedokázala také? Odkašlala si.
„Takže jestli jsem to dobře pochopila,“ promluvila a pohlédla mu srdnatě do tváře, „budeme zařizovat celé tohle křídlo budovy.“
„Ano, je to sedm větších místností plus kuchyňka,“ informoval ji věcně.
Kdyby se na ni aspoň pořád tak pronikavě nedíval! Copak mu to ještě nedošlo a on stále pátrá v paměti? Anebo mu to došlo a jen se snaží zjistit, nakolik ji ta dávná událost poznamenala? Iva byla tak nervózní, že by jí bylo skoro milejší, kdyby na tu věc raději zavedl řeč rovnou. Pak by se mohla přezíravě zasmát a mávnout rukou, že jsou to přece všechno dávno zapomenuté historie! Ovšem zavést na to řeč sama, k tomu neměla dost odvahy.
„Takže bychom si asi pro začátek měli udělat hrubý náčrtek a do něj si poznamenat účel každé místnosti a počty lidí, kteří v nich budou sedět,“ vychrlila ze sebe na jedno nadechnutí.
Natáhl se po složce ležící na parapetu. „Připravil jsem pro vás plánek patra, který mám od správy budovy.“
„To je výborné,“ zajásala až příliš živě. Najednou měla potřebu předvést, že ta ponížená a utrápená osoba před čtrnácti lety s ní vlastně nemá nic společného. S nepřirozeným elánem začala listovat plány a překotně si zapisovala informace, jimiž ji štědře zahrnoval. Také on viditelně ožil. Pro tuto chvíli přijal její nevyřčený návrh, že spolu hodí za hlavu truchlivou minulost a budou se tvářit, jako by neexistovala, a ulevilo se mu stejně jako jí.
Po půlhodině palby otázek a odpovědí dychtivě vstala.
„Teď mě můžete klidně nechat, projdu si to tady sama s pásmem.“
„Rozměry máte v tom plánku.“
„To mám, jistě, ale potřebuju znát umístění každé elektrické i počítačové zásuvky, potřebuju vědět, kam dosáhne otevřené křídlo okna, kde jsou ve stropě světla a ještě spoustu dalších věcí, které v plánku nejsou.“
Pozvedl ruku ve smířlivém gestu. „Já už mlčím. Je to vaše práce a nebudu vám do ní zasahovat. Tak obejdete se beze mě chvíli?“
„Ovšem.“
„Kdybyste něco potřebovala, někde v tomhle prostoru mě najdete.“
„Díky.“
„A kdybyste měla žízeň, to pití je tu volně k dispozici.“
„Nedělejte si starosti, když, tak se obsloužím.“
Jakmile za ní zapadly dveře první prázdné místnosti, zhluboka vydechla. Měla pocit, jako by právě slezla ze scény, na níž po celou dlouhou půlhodinu s plnou vervou ztvárňovala velice komplikovanou divadelní postavu. Teď se konečně, k smrti vyčerpaná, octla v zákulisí. Ale hra ještě neskončila. Přijdou další dějství nebo přinejmenším závěrečná děkovačka…
Uštěpačně se pro sebe usmála. Vždyť se jim přece ulevilo oběma, když se beze slov dohodli, že nebudou vyhrabávat minulost. Proč by se tedy měla čehokoliv bát? Vždycky si myslela, že kdyby se s ním setkala, cítila by se trapně jen ona sama, ale to se tedy pěkně mýlila. Když se na to nyní, snad poprvé v životě, podívala z jeho úhlu pohledu, musela uznat, že také ten o málo starší kluk než ona mohl mít spoustu důvodů k tomu být šokovaný, znechucený a vystrašený.
Odhodlaně se pustila do práce.
Při svém pobíhání mezi kancelářemi na inženýra Šafáře pochopitelně několikrát narazila, ale on si jí naštěstí všímal pouze natolik, že se na ni pokaždé jen zdvořile usmál a přitom se věnoval svému problému, jímž bylo zasíťování všech kanceláří. Jeho kolega, ten, který byl rovněž v civilu, jej oslovoval Vítku a Ivě se to oslovení kdoví proč zdálo tak zvláštně milé, jako by v sobě neslo informaci, že člověk s takovým jménem musí být hodný a laskavý…
Sama nad sebou zavrtěla hlavou, ale stejně se neubránila pokušení alespoň po očku si jej prohlédnout. Byl vysoký, určitě ještě pár centimetrů přes metr osmdesát, a dost hubený. Na sobě měl světlou sportovní košili s krátkým rukávem, u krku rozepnutou, a černé džíny s viditelnou bílou šmouhou, jak se otřel kdesi o stěnu. Řemen provlečený poutky v pase byl zapnutý volněji, než by bylo třeba, takže mu kalhoty padaly na boky, a při nejrůznějších prostocvicích, jež si vyžádala jeho momentální činnost, mu vzadu vylezl z kalhot spodní okraj košile. Ivě připadal jako kluk, který v zápalu hry nedbá na své oblečení, a popadlo ji silné nutkání očesat mu tu omítku z kalhot a zastrčit košili za opasek. V jeho obličeji však nic klukovského nebylo. Měl široké čelo, husté obočí, pod ním živé oči, trochu úzký nos a nepříliš plné rty. Byly to jeho širší lícní kosti a výrazná dolní čelist, co způsobilo, že ta tvář vypadala spíše kostnatá než masitá. Ten dojem byl ještě podtržen propadlými tvářemi, v nichž byly podél úst vyryty dvě rýhy, zatím nepříliš výrazné, které ale za několik let budou určitě tvořit jeden z dominantních rysů té bezesporu zajímavé tváře. Tvrdé vlasy neurčité hnědé barvy byly ostříhány nakrátko a v celkovém dojmu z Vítkova vzezření hrály pouze doplňkovou roli. Iva si mimoděk všimla jeho rukou. Měl široké dlaně, ale prsty byly kostnaté s viditelně vystupujícími klouby a s pečlivě zastřiženými nehty. Právě ruce byly tím, co prozrazovalo, že ten na pohled až příliš klidný člověk má v sobě energie víc, než by se z prvního dojmu mohlo zdát. Byly hbité, a pokud bylo třeba někam sáhnout, něco přidržet nebo rozmotat, dokázaly to zvládnout neobyčejně čile, i když zdánlivě jen několika úspornými pohyby. Když Iva svou prohlídku skončila u jeho hnědých kožených bot se silnější profilovanou podrážkou a znovu zvedla hlavu, sama sebe se tázala, co ji vedlo k tak podrobnému průzkumu. Je to běžný zákazník, jakých už v životě potkala spoustu, ba leckterý z nich byl ještě mnohem zajímavější. No ovšem, žádný jiný zákazník o ní nevěděl to, co on…
Zachytila upřený pohled jeho šedých očí a chvíli mu jej vracela jako uhranutá.
Vítek se pomalu probíral z ochromení, ačkoliv o totožnosti té půvabné mladé ženy neměl nejmenší pochybnost. Už jen s ohledem na její více než výmluvnou reakci na něj. Když ji potkal rok po té události na ulici a jeden druhého poznali, neřekli si ani slovo. Jen se na sebe chvíli strnule dívali a té dívce se pak nahrnuly do očí slzy. Vlastně před ním tenkrát utekla. Prostě se sebrala a zmizela v davu na České.
Dnes neutekla. Poznání, koho má před sebou, jí otřáslo, ale ona ten otřes ustála. Jako by ji jen na okamžik bodlo cosi, co vzápětí dokázala sama zaplašit. Usmívala se. Byla suverénní a dala mu jasně najevo, že minulost je pryč a ona je zde proto, aby nerušeně vykonávala práci, kvůli které sem přišla. Dokázala kolem něj chodit zcela klidně, měřit si své údaje, zapisovat si je pevnou rukou do plánků a ještě mu letmým úsměvem odpovídat na jeho vstřícné pohledy pokaždé, když na sebe v tom prostoru, který byl stále ještě více staveništěm než kancelářským komplexem, někde narazili. Přitom se fyzicky příliš nezměnila. Stále měla svou drobnou tvář s velkýma hnědýma očima lemovánu až nepřiměřeně hustými tmavými vlasy, které byly nyní o poznání kratší a sahaly jí sotva po ramena, a pokud mohl z jejího příliš volného oblečení se zbytečně dlouhou sukní hádat, stále měla tu štíhlou postavu s dívčími boky a nahoře zaoblenou jen velmi uměřeně. Její věk, který si samozřejmě dovedl spočítat, se dal vyčíst spíše z jejího výrazu a z celkového vystupování než z nějakého konkrétního projevu zubu času, jenž by na ní snad nějak viditelně zapracoval.
Kdyby nezachytil ten její upřený pohled, skutečně by se domníval, že minulost je pro ni totálně mrtvá. Ale takto…
Doplňkové parametry
Kategorie: | Nový e-shop |
---|---|
ISBN: | 978-80-87805-77-0 |