Štěpánka - E-KNIHA
autorka: Táňa Kubátová
dostupné formáty: ePub + Mobi
Anotace
Jedenatřicetiletá Štěpánka se spolu s rodiči a bratrem podílí na chodu rodinné firmy, ale její hlavní profesí je genealogie.
Do domu otce a syna Michorowských ji přivede zajímavá zakázka. Potomkům kdysi slavného polského rodu má pomoci zdokumentovat jejich historii. Zjištění, jakým způsobem se před více než sto lety poprvé propletly osudy členů její vlastní rodiny s Michorowskými, je pro ni velkým překvapením. Rozmotat záhady minulosti jí pomůže prababiččin deník, o jehož existenci sice od babičky věděla, ale za babiččina života do něj nikdy nesměla nahlédnout.
Kdo jí ale pomůže poradit si se žhavou přítomností v podobě vytrvalého zájmu Valdemara Michorowského?
Ukázka
„Nevěřila bys, jaké mám dilema.“
Tuhle větu vyslovila Štěpánka po poměrně dlouhé chvíli mlčení, v níž stihla nepatrným kývnutím poděkovat servírce za přinesené nápoje, zhluboka se napít vody ze sklenice a posléze zamíchat kávu v titěrném hrníčku, na jehož podšálku překážela do celofánu zabalená sušenka.
„Co ty taky všecko nemáš,“ pronesla vzápětí Květa a spiklenecky se na ni zakřenila. „O co jde?“
Štěpánka pomalu olízla lžičku a odložila ji na podšálek.
#ShowMore#
„Týká se to mojí práce,“ začala a vrhla na Květu zkoumavý pohled, jenž měl za cíl zjistit, jak dalece znuděně se Květa na tuhle informaci zatváří. Květa se však tvářila celkem normálně, proto pokračovala: „Kontaktoval mě jeden člověk s velice zajímavou zakázkou. A já teď nevím, jestli do toho jít, nebo ne, ačkoliv jsem to už víceméně slíbila.“
„A důvod tvého váhání?“ otázala se Květa stručně.
„Jsou zrovna dva,“ přiznala Štěpánka. „Oba značně osobní. Ale asi bych měla začít dost daleko v historii.“
„Od historičky bych ani nic jiného nečekala,“ rýpla si Květa. „Pokud přeskočíš vrásnění Karpat, tak ven s tím.“
„Počkej, ale bez vrásnění Karpat nebude má informace úplná,“ ohradila se Štěpánka s kamennou tváří.
„Dobře, vrásni,“ pravila Květa bodře. „Na rozdíl od tebe jsem neodolala dortíku, což znamená, že zakrátko budu blahosklonně naladěná.“
„Jdu na to,“ řekla Štěpánka a zhluboka se nadechla. „Tak si představ rok devatenáct set pět.“
„Jsem tam,“ ujistila ji kamarádka.
„V tom roce v Polsku umřela jistá Štěpánka Rudecká.“
„Bude těch jmen víc?“ zajímala se Květa. „Já že bych si to psala.“
„Neboj, to zvládneš,“ ujistila ji Štěpánka. „Dvacet osm jich snad v hlavě udržíš, ne?“
„Její křestní jméno nějak souvisí s tebou?“ zeptala se místo odpovědi Květa.
„Víceméně ano. Tamta Štěpánka byla starší sestra mojí prababičky Sofie. Prababičce bylo tehdy devět, ale smrt její velké sestry se jí vryla do paměti nesmazatelně. Včetně toho, co jí předcházelo a co následovalo. Její sestra měla totiž těsně před svatbou. I podle starých fotek je zřejmé, že obě holky Rudecké byly ohromné krasavice. A tak nejenže moje prababička popletla hlavu významnému šlechtici, který si ji vzal i přesto, že mu kvůli tomu rodina dělala dusno, ale jistý kníže se asi patnáct let předtím ucházel také o Štěpánku. Ohromně bohatý, švarný a já nevím jaký ještě. Podle deníku mojí prababičky ji šíleně miloval a když onemocněla a posléze umřela, dokonce se chtěl zastřelit.“
„Ještě pořád se chytám,“ pronesla Květa. „Jen nějak nevím, jak to souvisí s tou tvojí zakázkou.“
„Dostanu se k tomu. Tenkrát si dotyčný nešťastný snoubenec nechal podle Štěpánčiny fotky namalovat obraz a ten si pověsil ve svém paláci. No a ve druhé světové válce celý zámek lehl popelem.“
„I kdyby nelehl, beztoho by mu ho později zabavili komunisti, to je přece jasné. A co se stalo s ním?“
„To nikdo nezjišťoval. Jeho stopa se ztratila těsně před válkou. Ale abych pokročila. Moje prababička měla kromě té zemřelé sestry ještě staršího bráchu. A s jeho rodinou jsme dodnes v kontaktu. Právě jejich potomek Jacek Rudecki je ten, na kterého se obracím, když potřebuju bádat v archivech v Polsku.“
„Jo, ten příbuzný, co taky vystudoval historii a navzájem si poskytujete protislužby,“ konstatovala Květa.
„No, právě. A tenhle Jacek mi pomáhal i s digitalizací rodinných fotek. Mezi nimi byla sada obrázků tamté Štěpánky, které byly udělány na zámku jejího knížecího snoubence. A byl tam i snímek, který sloužil jako předloha ke Štěpánčinu obrazu. A teď si představ, že před časem Jacek hledal pro nějakého zákazníka po internetových aukcích obrazy z jeho rodinného sídla a přitom narazil na ten Štěpánčin. Poznal ho okamžitě, protože byl opravdu přesnou zvětšeninou té fotky, až na to, že barevnější, protože fotka byla jen lehce kolorovaná. A kromě toho byl v rohu obrazu napsaný text se Štěpánčiným jménem.“
„Páni, a kdo ho v té aukci nabízel?“
„Nějaký Rusák, který se k němu dostal, když se rozprodávaly zabavené sbírky.“
„A co Jacek? Koupil ho?“
„No co myslíš? Ačkoliv nebyl zrovna nejlevnější, tak koupil. Má ho teď u sebe ve Varšavě, ale je ochotný ho naší rodině přenechat, protože ví, jak je babička celá divá do rodinných památek. Takže s našima už delší dobu uvažujeme, že dáme babičce obraz k nejbližším narozeninám. Bude z něj úplně vedle, i když tuhle svoji tetu pochopitelně nikdy v životě neviděla.“
„To je hrozně zajímavé. Nicméně ještě pořád nevím, kde máš to své inzerované dilema.“
„Přímo u nosu. Ale napřed potřebuju něco vědět od tebe. Prosím tě, tehdy před devíti lety, na rozlúčce…,“ začala Štěpánka a pak znatelně znervózněla.
Květa se na ni překvapeně podívala. O rozlúčce mezi nimi nepadlo jediné slovo už několik let.
„Poslouchám,“ ujistila ji krátce.
„Tehdy tam byl s Daliborovou ségrou jeho budoucí švagr, ne?“
„Jasně.“
„Trochu si ho pamatuju. Byl takový vysoký a nepřehlédnutelný a měl nezvyklé křestní jméno. Valdemar, že jo? Příjmení jsem neslyšela, ale utkvělo mi, že se ho někdo ptal, jestli pochází z Polska. A on řekl, že jeho otec se tam narodil. Neznělo náhodou jeho příjmení polsky?“
„Jo, jmenoval se Michorowski.“
Štěpánka vydechla.
„Áha, přesně to jsem potřebovala vědět.“
„Nenapínej,“ zavrčela Květa.
„Tak si představ, že snoubenec té Štěpánky, co umřela devatenáct set pět, se jmenoval přesně stejně.“
„Valdemar Michorowski?“
„Jo. A ten zákazník, co si mě chce najmout, se jmenuje Matěj Michorowski. Zjevně to musí být jeho příbuzný. Tohle jméno asi nebude v Brně zrovna běžné.“
„Myslíš, že jsou to potomci tamtoho knížete?“
„Vsadím se, oč chceš, že ano. Ten pán mi totiž napsal do mailu, že mě našel jeho syn na internetu a že si mě vybral z několika nabídek právě proto, že jako jediná se neomezuju na bádání po Čechách a Moravě. Já totiž na svých stránkách inzeruju, že vyhledávám i v Polsku a na územích, která patřila Polsku v minulosti. A navíc ho prý oslovilo, že se zabývám i pátráním po rodinném majetku. Což ho nadmíru zajímá, protože by rád našel aspoň některé obrazy a jiné umělecké předměty ze svého rodného zámku, který ležel v Polsku.“
„To už tedy nevypadá na náhodu,“ uvažovala Květa. „Páni, podle všeho se nakonec ten truchlící kníže, co se chtěl zastřelit, přece jen rozmnožil. Anebo že by to byl jeho brácha?“
„Rozmnožil se, to je známo. Sourozence neměl. Nakonec se asi patnáct let po smrti babiččiny tety znovu zamiloval, oženil se a ještě stihl mít aspoň jednoho syna. Jméno nevím, ale prababička se o něm prý ve svém deníku zmínila.“
„Jak se vůbec tvoje bábinka dostala z Polska sem?“ zajímala se Květa.
„Seznámila se s dědečkem na nějakém plese v Salcburku, který rok po válce pořádala šlechta za účelem spárování svých potomků s vhodnými protějšky. Jak jsem vyrozuměla, ona i dědeček se na něj dostavili až po značném nátlaku svých rodičů. Dědečkovi tehdy bylo třicet, ale babičce teprve dvaadvacet.“
„No vida, a klaplo to,“ zvolala Květa.
„Jak se to vezme,“ odtušila Štěpánka. „Láska z toho vznikla, to je pravda, ale moc štěstí babičce nepřinesla. Něco přes rok po svatbě, sotva se narodil můj táta, je vyhnali ze Zálesí a dědečka zavřeli a poslali do uranového dolu. Babička na něj deset let čekala v Brně v pavlačáku a když už ho měli pustit, tak umřel.“
„Proč se nevrátila do Polska k rodičům?“
„Ti stihli před komunistama utéct do Kanady, kde už od války žil babiččin mladší bratr a kromě něj taky nějací vzdálenější příbuzní. Ale abychom se vrátili k těm Michorowským.“
„Jo, jasně. Nějak pořád nechápu, v čem je problém.“
„Dva problémy, jak jsem říkala,“ připomněla Květě Štěpánka. „Za prvé nevím, jak se mám postavit k faktu, že naše rodina má v držení ten obraz, který původně patřil jim. Vědomě jsme koupili kradenou věc, a to se zkrátka nedělá. Já vím, že pan Michorowski počítá s tím, že si musí ty obrazy zpátky koupit, ale i tak je mi blbý přiznávat, že ho máme. Navíc se mi ani nechce o ten obraz přijít. Je sice jejich, ale podobizna je naší příbuzné, která k nim nakonec nepatřila, protože Valdemar se s ní nestihl oženit. Je mi ovšem jasné, že jestli pro něj budu pracovat, tohle mu zamlčet nemůžu.“
„Dobře, a ta druhá věc?“
Štěpánka se odmlčela a bezmyšlenkovitě si začala pohrávat se sušenkou, již dostala spolu se svojí kávou.
„Aha,“ řekla Květa. „Nejspíš chápu. Bojíš se, že se v blízkosti tohohle pána bude vyskytovat i jeho příbuzný jménem Valdemar. A že ten Valdemar stejně jako ostatní věří Daliborově verzi té události. Vidíš, to máš z toho, že jsi mi tenkrát nedovolila, abych všem pověděla pravdu.“
Když Štěpánka mlčela a soustředěně cupovala celofánový obal nebohé sušenky, Květa pokračovala:
„Ty se zkrátka bojíš, že by ti mohl nějak dát najevo pohrdání nebo tě dokonce shazovat před tím svým příbuzným, je to tak?“
„Jistěže je to tak,“ vyhrkla Štěpánka. „To je přece jasné. Je mi nepříjemné potkávat i Daliborovy tehdejší kamarády, natož někoho z příbuzenstva.“
„Mělas to tehdy prásknout, Štěpi! Říkala jsem ti to hned, a dneska se jenom potvrzuje, že jsem měla pravdu. Nemělo mu to projít, gaunerovi.“
Štěpánka zavrtěla hlavou.
„Ne, nezvládla bych to. Dobře víš, jak jsem na tom tehdy byla. Nehledě na hrozby, které by mohly zničit tvého bráchu. Když Dalibor začal rozhlašovat svoji verzi, proč jsi zrušila svatbu, bylo to sice hrozné, ale pořád se mi zdálo přijatelnější, aby ve mně všichni viděli mrchu, než…“
Štěpánka se odmlčela a přelomila sušenku vejpůl.
„Než oběť,“ dokončila za ni Květa. „Jenže to bylo hodně krátkozraké. Beztak ti to psychicky nijak nepomohlo…“
Štěpánka se nadechla k pádné námitce, ale Květa pokračovala dál. „Nepomohlo,“ zopakovala důrazně. „Možná by bylo hrozné, kdyby se kolem toho spustila aféra, ale měla bys to za sebou a neuzavřela by sis to v sobě, jako to děláš teď.“
„Nic takového nedělám,“ ohradila se Štěpánka.
„Ale děláš, děláš. Vůbec o tom nemluvíš, a navíc… že v tvém životě není žádný chlap, taky o čemsi svědčí.“
„Což ale vůbec nesouvisí s Daliborem,“ skočila jí do řeči Štěpánka.
„Ale souvisí. Nesnaž se mi namluvit, že je to kvůli Jakubovi.“
„A proč ne?“
„Houby!“ zvolala Květa. „Kvůli jedné chlapské zradě se člověk přece nezatvrdí na devět let!“
„Zapomínáš na Michala,“ upozornila ji Štěpánka. „A vůbec, k tomuhle tématu jsme se absolutně dostat neměly. Řešíme tu Michorowské, a nic jiného.“
„No právě. Jestli se ten Valdemar do tebe začne navážet, co budeš dělat? Jak to ustojíš?“
„Když se rozhodnu tu práci vzít, tak ustojím, no!“
„A víš, co udělám já? Jestli jenom cekne, tak si ho podám a konečně mu řeknu, jak to tehdy bylo.“
„Něco takového ať tě ani nenapadne!“ zvolala Štěpánka. „Krucipísek, Květo, jsi snad moje kamarádka a něco jsi mi svatosvatě slíbila!“
„Slib neporuším,“ ujistila ji Květa. „Ale udělám všecko pro to, abych tě ukecala a tys to embargo zrušila sama.“
„To bych napřed musela zešílet,“ sdělila jí Štěpánka. „No, jak vidím, s mým dilematem mi moc nepomůžeš.“
„Ale pomůžu. Za prvé, pokud jde o Valdemara, on snad s otcem nežije, ne? Nebo ano?“
„Já myslela, že tohle budeš spíš vědět ty, když byl málem tvůj švagr,“ namítla Štěpánka.
„Kdepak,“ ujistila ji Květa. „Já jsem od té doby celou tu rodinu přestala brát na vědomí. Že se Dalibor přesunul do Austrálie a tam se usadil, jsem se doslechla jen čirou náhodou, stejně jako to, že se Valdemar s jeho ségrou asi o měsíc později skutečně oženil. Dál o nich ale vůbec nic nevím. Bydliště, potomstvo, zkrátka nic. Ale vzhledem k tomu, že už tehdy spolu nebydleli u rodičů, nečekala bych, že to teď bude jinak.“
„Jenže ten pan Matěj se zmínil, že mě našel jeho syn.“
„Možná zkrátka jen proto, že umí líp hledat na internetu. Ten otec už nebude nejmladší. Pokud vím, Valdemar byl o tři roky starší než Dalibor, tak mu bude letos čtyřicet. Přičti jednu generaci, a vlastně asi i víc, protože si matně vybavuju, že někdy šla řeč o tom, že ho měl otec hodně pozdě. Snad až málem v padesáti.“
„Jak moc ses s tím Valdemarem tehdy vídala?“ zajímalo Štěpánku.
„Skoro vůbec. Ti dva budoucí švagrové se moc nemuseli. Dokonce bych hádala, že Dalibor z něj měl mindrák. Valdemar měl totiž dost velké charisma, kromě toho měl za sebou několikaletý pobyt v Americe a navíc byl ohromně vitální. Proti němu si každý musel připadat jako líný idiot.“
„Obzvlášť, když takový i byl,“ dodala Štěpánka mírně zlomyslně. Dobře si pamatovala, že se jí Květin snoubenec už od začátku nelíbil. Jenže vykládejte něco takového své nejlepší kamarádce, a máte hned po kamarádství. „Promiň,“ utrousila kajícně.
„Jistě, máš pravdu. Vlastně jsem moc ráda, že mě osud od té svatby odvrátil, jenže nemuselo to být za cenu, žes to odnesla ty,“ prohodila Květa.
„Už se v tom nebabrej,“ zavrčela Štěpánka. „Fajn, tak to máme k tématu, jestli mě ten Valdemar potká, nebo ne. Ostatně, možná řeším blbosti, protože si mě třeba vůbec nebude pamatovat. Viděli jsme se jen jednou.“
„Nechci ti brát iluze, ale na tebe žádný chlap, co tě kdy viděl, nemůže zapomenout,“ podotkla Květa.
„Pakliže to míníš jako lichotku, vřelý dík,“ utrousila Štěpánka. „V opačném případě ti dám do nosu, jen co to dořešíme.“
„A za druhé obraz,“ pokračovala nerušeně Květa. „Coby historička přece dobře víš, jak to bylo s konfiskací majetků šlechty a buržoazie. A podle toho, cos mi řekla před chvílí, je jasné, že pan Michorowski je si dobře vědom, že bývalý majetek své rodiny bude muset odkoupit.“
„Jistě, ale to ještě neznamená, že to považuju za morální,“ namítla Štěpánka. „Kvůli tomu, že se jednou ukradená věc několikrát za sebou prodá, se ta krádež přece nelegalizuje. Já vím, my sami jsme si už pár věcí ze Zálesí odkupovali zpátky, ale je přece podstatný rozdíl, když získáš zpět věc ukradenou tobě, než když chceš něco, co patřilo někomu jinému.“
„Jenže Michorowski by si ten obraz stejně koupil, tak proč ne od tebe, když ho dáš přesně za tolik, za kolik jsi ho získala?“
„Protože jsem ho nekupovala pro něj, ale pro sebe. Zkrátka s úmyslem, že si tu kradenou věc klidně nechám.“
„Jsi moc cimprlich,“ konstatovala Květa.
„Nejsem. Neměli jsme ten obraz vůbec kupovat. Když jsme to s Jackem probírali, zkrátka jsme kvůli oné rodinné blízkosti úplně pominuli morální aspekt. Přitom si dobře uvědomuju, jak my sami jsme na každého, kdo nám s naprosto drzou suverenitou prodával něco, co bývalo naše, hleděli velice spatra. A teď mám být v roli toho prodejce já sama, tak se nediv, že se mi to nelíbí a že mi před tím Michorowským bude pořádná hanba.“
„Nešil, holka. Aukce jsou přece plné věcí, které zabavili komunisti, před nima fašisti, před nima Švédové a před nima já nevím kdo, a dávno už se nedopátráš původních právoplatných majitelů.“
„Ale v případě tohohle konkrétního obrazu se dopátráš,“ trvala na svém Štěpánka.
„Jenom kvůli tomu je tohle nemorální a ostatní morální?“
„Pořád nechápeš princip,“ zavrčela Štěpánka.
„Ale chápu, neboj. Jenom se tě snažím obeznámit s realitou tohohle světa, idealistko. Takže víš, co? Jsem přesvědčená, že jestli si chceš nechat tuhle zajímavou zakázku utéct jen z těch dvou důvodů, co jsi uvedla, jsi prostě blázen a naivka. Pokud jde o riziko setkání s Valdemarem, tak tady jsem ti něco nabídla a jen co dáš pokyn, zkrátka si s ním promluvím. A pokud jde o obraz, jednoduše starému pánovi přiznej, že ho máš, vysvětli mu, co pro vaši rodinu znamená, a pro klid duše mu nabídni, že ho od něj odkoupíš. Vsadím se, že ti ho pak nechá a tvá dojemná nabídka, že ho vlastně zaplatíš dvakrát, mu vžene slzu do oka.“
„Potvoro cynická!“ zvolala Štěpánka a rozesmála se.
Doplňkové parametry
Kategorie: | Nový e-shop |
---|---|
ISBN: | 978-80-87805-47-3 |