Nacházíte se na stránce e-shopu

Smlouva proti lásce - E-KNIHA

autorka: Táňa Kubátová

dostupné formáty: ePub + Mobi

Dostupnost Skladem
149 Kč –13 % 129 Kč
Smlouva proti lásce - E-KNIHA
Smlouva e
149 Kč –13 %

Anotace

Anně zůstalo z jejího prvního manželství pevné odhodlání už nikdy se nezaplést s žádným mužem a Pavlovi plně vyhovuje jeho nekomplikovaný vztah ke starší vdané ženě. A tak je formální sňatek z rozumu pro Annu jedinou přijatelnou možností, jak nezůstat sama, ale přitom si zachovat svobodu, pro Pavla představuje poslední položku, jíž hodlá dotvořit svou pověst seriózního podnikatele se solidním zázemím. Kvalitní manželská smlouva ošetří veškerá možná úskalí, která by takový svazek mohl přinést, a proto vzhůru do příjemného života nezatíženého problematickými city.
S jednou věcí však oba protagonisté zapomněli počítat: že ani sebelepší smlouva je neuchrání před vzájemnými sympatiemi, které se mezi ně navzdory veškerému rozumu postupně vloudí.

Ukázka

Cestovní kancelář Obzor zavírala v šest, děvčata od přepážky odešla asi ve čtvrt na sedm, jen Anna ještě zůstávala ve své malé kanceláři. Podle ní na tom nebylo nic divného - je majitelkou kanceláře, a tak je jen přirozené, že je zde ráno jako první a odchází poslední. Ostatně, jen co napíše ještě jeden dopis pro agenturu ve Švýcarsku, zabalí to také.
Dalších deset minut se v místnosti, jejíž okno bylo obráceno do dvora, takže sem ruch z ulice doléhal jen tlumeně, ozýval jen lehký klapot kláves osobního počítače. Dopis už byl téměř dokončen, když Annu vyrušilo drnčení telefonu. Podívala se na hodinky. Půl sedmé. Na zákazníka trochu pozdě, na Dášu zase příliš brzy. Její přítelkyně Dáša ji vyhání z kanceláře, až když se v ní zapomene po sedmé hodině.

#ShowMore#

„Obzor“, ohlásila se Anna krátce do sluchátka.
„Zemánek, dobrý den, prosím vás, je tam ještě paní Dobešová?“
„U telefonu.“
„Výborně. Paní Dobešová, byla byste tak laskavá a věnovala mi půlhodinku svého času?“
„Známe se?“, sondovala opatrně Anna, která si marně v duchu opakovala jméno Zemánek, aniž by se jí k němu vybavila jakákoliv tvář nebo situace.
„Neznáme, ale potřeboval bych s vámi mluvit.“
Anna se zamračila.
„Oč se jedná?“, vloudil se do jejího hlasu chladný tón.
„Hm,... víte, rád bych to s vámi probral osobně.“
„Jde o obchodní věc ?“
„No,... jak se to vezme. Vlastně... ano, ano, je to obchodní věc.“
„Týká se to mé cestovní kanceláře?“
„No,... to bych zrovna neřekl...“
Anně se hlas toho muže ani celá tahle záležitost nelíbily.
„Mohl byste se, prosím, vyjádřit jasněji, oč vám vlastně jde?“
„Jak bych to řekl...? Jsem pověřen majitelem jedné velké firmy, abych vám nabídl určitý druh... spolupráce.“
„Které firmy?“
„To bych si zatím raději nechal pro sebe. Vysvětlil bych vám v principu, oč se jedná, protože ta věc nezávisí na jménech osob ani firem. Pokud byste se spoluprací nesouhlasila, nebylo by vhodné, abyste znala víc podrobností než je nezbytně nutné.“
Nyní už se Anně ten rozhovor nelíbil ani trochu.
„Nevím, oč jde,“ řekla stroze, „ale ze způsobu, jakým mi tu spolupráci nabízíte, je mi jasné, že to ani vědět nechci.“
„Paní Dobešová, já vás ujišťuju, že se nejedná o nic nezákonného ani pro vás kompromitujícího. Prosím vás, věřte mi to; až budete o té věci znát víc, sama uznáte, že jsem vás na samém začátku nemohl informovat o konkrétní osobě,“ nedal se muž odbýt a mluvil velmi naléhavě.
Anna váhala, zda má bez dalších cavyků položit sluchátko, ale nakonec zvítězila zvědavost.
„Pokud se to netýká mé cestovní kanceláře, tak čeho tedy?“ chtěla vědět.
„Všechno vám vysvětlím, paní Dobešová, když mi dáte možnost,“ ujišťoval ji muž na druhé straně linky. „Hodilo by se vám, kdybych vás navštívil v kanceláři ještě dnes?“
„Ne, to rozhodně ne,“ odmítla Anna nekompromisně. Byla v celé cestovní kanceláři sama a není tak hloupá, aby si sem pozvala podezřelého cizího muže. Ten muž to zřejmě pochopil, když vzápětí navrhl:
„Naproti vám je kavárna. Mohl bych tam být za čtvrt hodiny. Opravdu vás nezdržím dlouho, věřte mi.“
„Dobře,“ kapitulovala Anna. „V sedm tam budu. Jak vás poznám?“
„Budu se k vám hlásit. Zahlédl jsem vás párkrát ve společnosti, vím, jak vypadáte.“
Ukončili hovor a Anna se soustředila na dokončení dopisu. Když byl hotov a vylezl z laserové tiskárny, Anna jej podepsala a odložila do desek. Pohlédla na hodinky. Má ještě čtvrt hodiny času. Narovnala se v otáčecí židli, protáhla si trup a hlasitě vydechla. Zatracená práce! V půl osmé měla s Dášou sraz na aerobiku. Nestihne to, to je jasné. A to kvůli podezřelé schůzce s podezřelým chlapem, z níž se beztoho nevyklube nic dobrého. Očekávala, že se nejspíš setká s mužem, který ji viděl kdysi kdesi ve společnosti, a zachtělo se mu seznámit se s ní. Protože při víceméně nezbytných společenských příležitostech zásadně nikomu šanci na seznámení nedala, uchýlil se ten muž zřejmě k fintě a hraje to na obchodní rozhovor. Anna by se téměř vsadila, že až ho uvidí, pozná v něm některého z bezejmenných mužů, kteří se za ní občas táhnou se sklenicí šampaňského a psím pohledem, když se objeví na večírku či vernisáži.
Tyto společenské příležitosti brala Anna daleko víc jako nezbytnou součást své práce než že by je vyhledávala pro zábavu. Dávno zjistila, že obchody se dělají nejen v kanceláři, ale také na večírcích, koktejlech, párty a kdovíjak ještě označovali hostitelé ony večerní sešlosti se šampaňským a kaviárovými chlebíčky na stříbrných tácech.
Anna poodjela s židlí od stolu a vstala. Byla střední výšky, ale její postava připomínala postavu nedospělé dívčiny. Byla útlá a křehká se štíhlými boky, dlouhýma nohama a drobnými ňadry. Ostatně i její obličej působil na první pohled velmi mladě. Měla nepříliš plné, ale hezky vykrojené rty, trochu špičatou bradu s malým dolíčkem uprostřed, a oč byl menší její mírně zvednutý nosík, o to větší byly chrpově modré oči posazené daleko od sebe a rámované hustými tmavými řasami. Polodlouhé rovné a lesklé hnědé vlasy měla sčesány z hladkého čela a jednoduše sepnuté sponou vzadu na týle do krátkého ohonu. Malé pramínky, jež do ohonu ještě nedorostly, se něžně vlnily kolem čela a malých uší ozdobených prostými zlatými náušnicemi.
S dětským Anniným vzhledem kontrastovalo její oblečení, které bylo vždy střízlivě elegantní a nedovolilo si žádný výstřelek. Tak i dnes měla na sobě Anna šedivý kostýmek se sukní pod kolena a k němu světlounce růžovou halenku strohého střihu s jednoduchým límcem. Na nohou měla lodičky, přestože byl prosinec, neboť v kanceláři bylo teplo a na dvoře parkoval její ojetý fiat, který ji odveze až před dům.
Anna vstoupila do malé koupelny oddělené od kanceláře chodbičkou, rozsvítila světlo nad zrcadlem a navyklými pohyby si přepudrovala nos a rty obkroužila decentní rtěnkou. Uvolnila sponu, přičísla si vlasy a znovu je sepla. Dělala to mechanicky jako každý den před odchodem z kanceláře; nebyla v tom ani špetka snahy vylepšit svůj vzhled pro muže, jenž na ni čekal v kavárně, ať už to byl kdokoliv.
Než si Anna oblékla kabát a vyšla z kanceláře, vytočila ještě číslo k Dáše. Ve sluchátku se ozval hlásek:
„Veselá.“
„Ahoj, Simonko, máš doma maminku? Tady je teta Anna.“
„Jé, ahoj, teto! Mamííí, teta Anna!“ zapískl hlásek, až Anně zalehlo v uchu.
Dáša Annu samozřejmě setřela.
„Sedm hodin a ty si dáváš obchodní schůzky! To je tento týden podruhé, co jsi odřekla cvičení, ty buchto jedna! Víš, kam se s takovou poděje tvoje fyzička?“
„Do háje zeleného, já vím,“ vyslovila Anna s úsměvem Dášino obvyklé úsloví, „podívej, Dášo, když nebude jednání trvat dlouho, ještě ti zavolám a jely bychom později. Cvičí se přece až do deseti.“
„Do deseti! Jenže Standa půjčil kazetu s nějakým novým trhákem a chceme si ji večer pustit. Zítra ji musí vrátit. A prý stojí zato,“ protáhla poslední větu škádlivě a trochu provokativně. Mezi Dášou a Standou byl po pěti letech manželství stále bouřlivý vztah. Bouřlivý v občasných hádkách, bouřlivý v následném smiřování a bouřlivý v posteli, čímž se Dáša nijak netajila. Anna dobře věděla, jakého druhu ten nový trhák asi je, a jen se shovívavě pousmála.
„No dobře, tak mi řekni, kdy nejpozději jsi ještě ochotná jet cvičit.“
„Řekněme ve třičtvrtě na osm, abychom v osm začaly.“
„To se snad dá stihnout. Pokusím se. Zatím ahoj.“
 —
Doktor Zemánek v kavárně U labutě ještě nikdy nebyl, takže jej příjemně překvapila jak svou útulností, tak i faktem, že polovina stolků byla umístěna v půlkruhových navzájem oddělených boxech. To mu velmi vyhovovalo vzhledem k tomu, že rozhovor s Annou Dobešovou měl být důvěrný. Vybral si jeden prázdný box, usedl čelem ke dveřím a objednal si kávu. Zatímco usilovným mícháním rozpouštěl dva sáčky cukru, jež si s trochou výčitek svědomí do kávy nasypal, vymýšlel strategii, jak začít rozhovor, aby měl alespoň minimální šanci vysvětlit do konce, oč se jedná. Nedělal si příliš velké iluze, že se mu to podaří. Měl o paní Dobešové své informace, které takovým iluzím nedávaly mnoho prostoru. Od jejího rozvodu před pěti lety nevyšťáral žádnou její milostnou epizodu a věděl, že si muže drží hezky od těla. Dovedla se s nimi bavit ve společnosti, ale žádný z nich nikdy nepřekročil práh jejího bytu. Z toho plyne, že buď ji manželství zklamalo tak, že si odmítá cokoliv s kýmkoliv začít, nebo se někde v tichosti schází s nějakým ženatým mužem, který za žádnou cenu nechce riskovat skandál. Jiřímu Zemánkovi se však zdála pravděpodobnější ta první možnost, neboť druhá by jej usvědčovala z neschopnosti; vždyť si zakládal na tom, že má přehled o všem, co se kde ve společnosti šustne, a že mu nic neunikne.
Někdo vstoupil do kavárny a doktor Zemánek vzhlédl. Hned ji poznal, i když ji zahlédl jen asi dvakrát a z dálky. Na takovou tvář a takové oči se nezapomíná.
Vyskočil a chvátal ke dveřím.
„Dobrý den, jsem Zemánek,“ představil se bryskně.
„Dobrý den,“ odvětila Anna a ruku mu nepodala. Vedl ji k boxu a pomohl jí z kabátu. Počkal až si objedná džus a přitom ji po očku pozoroval. Překvapilo ho, že zblízka vypadá stejně mladě jako při letmém pohledu, neboť dobře věděl, kolik je jí let. Tázavý pohled velkých modrých očí jej, světem protřelého cynika, málem přivedl do rozpaků. Odkašlal si.
„Měl bych říci, co jsem zač,“ začal. „Jiří Zemánek, doktor sociologie, nyní redaktor kulturní rubriky Brněnských novin.“
Modré oči se sklopily a ve tváři se zářivě čistou a jemnou pletí se objevil vědoucí výraz: je to tak, jak jsem si myslela. Ctitel z nějakého večírku. Jen se ho slušně zbavit a hajdy do cvičení.
„...Tady ovšem nejsem jako redaktor, ale jako dobrý přítel onoho majitele firmy, o kterém jsem mluvil,“ spěchal s vysvětlením doktor Zemánek. „Je mu devětatřicet, rozvedený, bez závazku, bez charakterových vad a dobře vychovaný.“
„Jak to souvisí s obchodem, který navrhuje naší cestovní kanceláři?“ otázala se Anna podezíravě.
„Je snad přirozené, že chceme vědět něco o osobnosti svého obchodního partnera,“ argumentoval doktor Zemánek, „nehledě na to, že obchod nenavrhujeme cestovní kanceláři, ale vám osobně.“
„Tomu nerozumím,“ zavrtěla Anna hlavou.
Oba se na chvíli odmlčeli, když přišel číšník a postavil před Annu sklenku džusu.
„Paní Dobešová, mám o vás informace, že jste spolehlivá charakterní žena, která umí držet slovo. Ostatně, kdybyste taková nebyla, vůbec bych vás nevyhledal,“ odmlčel se a pak pokračoval. „Proto bych vás chtěl požádat, abyste o našem rozhovoru pomlčela ať už se stran mého návrhu rozhodnete jakkoliv.“
„Nevím, o co jde, ale pokud se nejedná o nic nezákonného, mohu vám slíbit svou mlčenlivost.“
„Výborně. O nic nezákonného se nejedná, jak už jsem vás jednou ujistil. Jedná se o to, že... zkrátka, firma mého přítele si stojí velice dobře. Je to člověk podnikavý, ale zároveň férový, a získal firmě dobré jméno. Bohužel někdy se stává, že mu některé akce zhatí ta hloupá skutečnost, že nemá manželku. Sama podnikáte, a tak jste se s tím musela už také setkat. Jsou firmy prošpikované psychology, které si své potenciální obchodní partnery prověřují ze všech úhlů a bodují je. Nepořádné zázemí, absence rodiny nebo aspoň stálého partnera, je plno bodů mínus a ztráta kytičky. Řekněte mi, jestli se mýlím, že vás to aspoň jednou muselo potkat také.“
„Ano,...“ připustila Anna váhavě, „ano, jednou se mi to stalo, ale jsou to věci, na kterých firma nestojí ani nepadá.“
„Ale přichází o velké zisky, a to, pochopitelně, tak ctižádostivého člověka, jakým onen muž je, dost štve.“
„Pořád nechápu, jak to souvisí s vámi a s naší schůzkou,“ řekla Anna, přestože ji jedna absurdní domněnka napadla.
„Je to jednoduché,“ potvrdil doktor Zemánek vzápětí tuto absurdní domněnku, „můj přítel se potřebuje oženit.“
„A co mu v tom brání?“ odmítala si Anna připustit, že celou věc správně pochopila.
„Nezná žádnou vhodnou ženu.“
Anna se ironicky usmála.
„Tak vás pověřil, abyste mu nějakou koupil. To si to neumí zařídit sám, ten váš skvělý podnikatel? Prosím vás, co je to vůbec za člověka? Je hrbatý nebo šilhavý nebo podivín, který se s nikým nestýká?“
Doktor Zemánek se hlasitě rozchechtal. „Tohle až mu řeknu, hrozně ho to pobaví!“
„Jsem ráda, že jsem vás pobavila,“ podotkla Anna chladně a pohlédla na hodinky, „ale teď jistě pochopíte, že už jsem měla dávno být někde úplně jinde.“
„Prosím vás, ne, neodcházejte, slíbila jste mi půlhodinu. Dejte mi šanci vám to vysvětlit.“
„Bude to ztráta času, vaše i moje.“
„Prosím vás,“ dělal na ni doktor Zemánek oči. „Nechci po vás žádné závazné rozhodnutí, žádám vás jen, abyste vyslechla pár argumentů a teprve pak odsuzovala.“
Anna upila džusu a vzdychla. Celá věc ji vůbec nezajímala a připadala jí naprosto neskutečná, ale nechtěla dělat rozruch v kavárně, a tak zůstala sedět. Mlčela však a přes své dlouhé řasy pozorovala hladinu džusu ve své sklenici.
„Kamarád není žádný chudinka, který by se neuměl seznámit,“ vysvětloval doktor. „Naopak, řekl bych, že ho obletuje tolik žen, až to nás, ostatní chlapy, štve. Potíž je v tom, že kteroukoliv z nich by požádal o ruku, každá by chtěla city a vášně.“
„To je snad normální, ne?“
„Jenže on k nim ty city a vášně pociťovat nehodlá.“
„Tak ať si na tu pravou počká.“
„Ale on žádnou pravou nečeká ani nechce. Jedno manželství mu stačilo na to, aby dospěl k přesvědčení, že není oč stát. Ne že by ho to tolik poznamenalo, jen se poučil, že romantika je na draka a že se na ní nedá stavět.“
„K tomuto poznatku mu gratuluju,“ pronesla Anna, když se doktor Zemánek odmlčel.
„To myslíte ironicky?“
„Ne. Je to i můj názor.“
„Tak vidíte. Kamarád rozhodně ženy nezavrhuje, to si nemyslete. Umí se s nimi bavit, umí si užívat, ale nepustí si je do srdce, jestli mi rozumíte.“
„Velice dobře.“
„Říkáte to jízlivě.“
„Protože bych si tipla, že s takovou si koleduje o nějakou ne zrovna příjemnou zdravotní komplikaci.“
„Tak to mi ale vůbec nerozumíte. Proboha, nemyslete si, že s každou spí. Má jednu stálou partnerku a dost.“
„Tak proč si ji nevezme?“
„Jak bych to řekl... prostě,... není dostupná.“
„Tak proč se nerozvede?“ otázala se Anna přímo. Doktor Zemánek se uchechtl.
„Takový zájem zase není na jedné ani na druhé straně, řekl bych. Je také ctižádostivá a nechce přijít o postavení, které má teď. Zkrátka já bych to shrnul. Můj přítel chce ženu, která má úroveň, která se umí chovat a která by ho dobře reprezentovala. Která by si žila svůj život a nechala ho žít jeho život. Jejich vzájemné nároky by se omezily na reprezentaci při společenských příležitostech. Uvažte, paní Dobešová, že taková spolupráce by byla výhodná oboustranně. Samozřejmě, že jako byste byla k dispozici na večírek s jeho obchodními přáteli, byl by k dispozici i on vám na vaše večírky. A pokud máte nějaký vztah, pochopitelně by na vás nepožadoval jeho ukončení, ale pouze nejvyšší možnou diskrétnost.“
Anna mlčela, klopila oči, mírně se usmívala a nevěřícně vrtěla hlavou.
„Co tomu říkáte?“ zajímal se doktor Zemánek.
„Ještě nikdy jsem neslyšela šílenější definici manželství. Můžete mi říci, proč jste usoudil, že bych do toho podniku byla vhodná právě já, a kolik kandidátek ještě máte?“
„Měl jsem pocit, že také nemáte iluze o manželství.“
„To jste uhádl. Právě proto o žádné nestojím.“

 

Doplňkové parametry

Kategorie: Nový e-shop
ISBN: 978-80-87805-33-6