Samota pro dva

Ozvalo se bouchnutí a vystřelená zátka šampaňského, šikovně nasměrovaná do rohu vedle okna, se zbrzdila o závěs.

„Honem, skleničky!“ zvolal Mirek a udělal úkrok vzad s rukou, v níž držel láhev, napřaženou daleko před sebe. Adéla spěšně přistrčila tácek se šesti vysokými poháry.

„Pozor, ať to nerozleješ!“ strachovala se Lída.

Pěnivý mok postupně naplnil všech šest pohárů, jichž se vzápětí chopilo šest rukou.

„Na zdraví naší oslavenkyně,“ pronesl přípitek Filip.

„Na lásku!“

„Na štěstí!“

„Na krásu a půvab!“

„Na zdraví! A vítáme tě do střední generace,“ vyslovil Mirek svůj přípitek jako poslední. Pozvedli číše.

„Jak do střední generace?“ protestovala Zuzana. „Ani já se ještě necítím na střední generaci, a to jsem o pět roků starší!“

„Z matematického hlediska,“ oponoval Mirek, „třicítkou začíná střední generace. Rozděl si lidský život o poměrně optimistické délce devadesáti let na stejné třetiny a máš to.“

Filip mávl rukou.

„Nesmysl. Proč bych ho měl dělit na stejné třetiny? Podle mě mládí začíná v patnácti a končí… člověče, jeho konec se jaksi neustále záhadně posouvá, ale jisté je jedno, že je to vždycky  přesně o deset víc, než kolik mi právě je.“

„Správně, a vzhledem k tomu, že jsi z nás nejstarší,“ podotkl Michal, „znamená to, že nějaký střední věk, natož stáří, je něco, čím se vůbec nemusíme zabývat.“

„Že to říkáš zrovna ty,“ rýpla si do něj Lída. „Někdy ráno ti tvoje slova připomenu, až budeš při vstávání z postele hekat jako v posledním tažení a první půlhodinu bdělého stavu strávíš v pravoúhlém předklonu.“

„Ženo,“ promluvil varovně a chytil ji zezadu za krk, „neprozrazuj tady intimnosti z našeho manželského života, nebo se neudržím a rozhlásím tady o tobě, co všechno se sebou musíš po ránu udělat, než se na sebe vůbec odvážíš prvně podívat do zrcadla.“

Všichni se rozesmáli.

„Posaďte se,“ pobídla je Adéla. „A berte si,“ dodala a ukázala na stolek přetékající slaným i sladkým pohoštěním.

Měla za sebou tu nejobávanější část narozeninové oslavy, tedy přijímání gratulací a dárků, a tak se konečně cítila trochu volněji. Sebejistota nebyla právě tou vlastností, jíž by dvakrát oplývala, takže se této oslavy předem obávala, přestože se všemi jejími účastníky kromě Michala se vídala nejméně dvakrát týdně. Všichni kromě Michala totiž patřili do stejného sportovního oddílu.

Adéla dohlédla, aby se všichni pohodlně usadili, a sama zabrala nejméně pohodlný kus nábytku, a sice židli od jídelního stolu. Tento úděl s ní sdílel i Mirek, který zde měl ze všech návštěvníků největší právo představovat pána domu. Lída s Michalem se usadili na pohovce, Zuzana zabrala Adélin obrovský ušák a Filip se docela jednoduše uvelebil na koberci u Zuzaniných nohou. Adéle byla z obou spoluhráček bližší právě Zuzana. Byla to hezká, nakrátko ostříhaná tmavovláska s oříškově hnědýma očima a s postavou, kterou jí Adéla neskonale záviděla. Měřila stošestašedesát centimetrů, byla štíhlá, ale nahoře hezky zaoblená, měla nádherně štíhlé, ale přitom ženské boky a dlouhé nohy. Kromě toho byla velmi milá a přátelská a daleko lépe než Lída chápala Adéliny občasné záchvaty malomyslnosti a sebepodceňování. Lída byla ráznější a dalo se to poznat už z jejího vzhledu. Byla to energická tmavooká černovláska, v poslední době trochu méně štíhlá než dříve, která působila sebejistým dojmem a neměla ráda fňukání ani u sebe, ani u druhých. Adéla ji znala už od dětství. Když jako vykulený prvňáček nastoupila v rodném Žďáru do oddílu mladších žákyň, sedmačka Lída v ní vzbuzovala posvátnou bázeň a úctu. Nepříznivý věkový rozdíl se trochu setřel, když se o šest let později utkala s Lídou v okresním přeboru žen a stanula proti ní na druhé straně stolu jako téměř rovnocenná soupeřka, která s ní uhrála jeden set. O další tři roky později, jako patnáctiletá, ji poprvé porazila.

Pak se s Lídou neviděly osm let a potkaly se čirou náhodou v Brně ve frontě v pekařství. Lída zajásala, když ji uviděla, a začala ji přemlouvat, aby se znovu pustila do hraní v nově zakládaném čistě ženském oddíle. A tak se Adéla poznala se Zuzanou a ještě jednou členkou oddílu, který se ovšem po třech letech rozpadl. Zatímco Lída odešla na mateřskou dovolenou, vznikl nový oddíl, už ve stávajícím složení, do něhož se pak Lída vrátila jako občasná hráčka na výpomoc. Její manžel Michal byl naštěstí tolerantní a syna ochotně hlídal. Lída se, když jednou byly s děvčaty samy, se smíchem svěřovala, jak si její muž pochvaluje její zvýšený zájem o milostné hrátky, když se vrátí rozehřátá ze zápasu.

„A jak je to u vás, Zuzko,“ ptala se se smíchem. „U vás to musí být dvojnásob divoké, když hrajete oba dva.“

„Já si nestěžuju,“ uculovala se Zuzana.

Adéla se pousmála. Pamatovala Zuzanu ještě svobodnou a pamatovala i období, kdy se s Filipem namlouvali. Zuzka tehdy zkrásněla o sto procent. Také Adéle se Filip líbil. Byl to urostlý černovlasý muž, který měl dost vysoké postavení v jedné stavební firmě, ale navzdory tomu jednal s lidmi mile a otevřeně. Adéla se ho trochu styděla, protože muži tohoto typu jí naháněli strach. Věděla dobře, že není tak zajímavá, aby takovýmto mužům měla co nabídnout, a tak se jim, pokud to šlo, klidila z cesty. Filipovi se z cesty klidit nemohla, protože byl jejím spoluhráčem v oddíle, tudíž jí nezbývalo nic jiného než naučit se s ním vycházet. Nakonec objevila, že to není tak těžké. Filip měl ještě i teď, skoro tři roky po svatbě, oči jen pro Zuzanu a s Adélou i Lídou mluvil velmi přátelsky a často i žertovně, ale v žádném případě s nimi neflirtoval.

Oddílové kontakty přerostly v něco víc. Začali se navštěvovat a ke společnému poklábosení přibrali i Lídina muže Michala. Ten byl rovněž docela pohledný, ale Adéla z něj měla daleko menší trému, neboť byl méně osobitý a méně fascinující než Filip.

„Naše oslavenkyně je duchem kdesi v modravých dálavách,“ poznamenala Lída se smíchem.

Adéla se shovívavě usmála. Dobře věděla, že v každé společnosti, ve které se octne, stačí, když pronese jedno slovo za půl hodiny, a nikdo ji ani nepostrádá, ani nepodezírá, že se nudí.

„Já jen čekám, až někdo začnete povídat Lídě o tom včerejším soupeři,“ hodila návnadu do pléna a pak už jen čekala, kdo se jí chytí. Nezklamala se, návnada zabrala a ona se mohla nadále účastnit téhle sešlosti ve své obvyklé pasivní podobě, která jí nadmíru vyhovovala. Humorné líčení soupeře, jemuž bylo něco přes sedmdesát, přišel do herny o holi, a přesto je pak za stolem proháněl jako nezkušené začátečníky, přenechala jiným, těm, kteří to uměli podat s daleko větší šťávou, než by dokázala Adéla.

Návnadu zvedl Mirek. Adéla poslouchala jeho vtipný monolog doplňovaný občasnými Zuzaninými nebo Filipovými vstupy a lehce se na židli natočila tak, aby mohla sledovat Mirkovu mimiku i jeho gesta.

Když před třemi lety přivedl Filip Mirka do oddílu poprvé, bylo z Mirkova chování velmi brzy patrné, že je buď od přírody zasmušilý, nebo právě prožívá těžké životní údobí. Jak se později dozvěděla, pravdivá byla ona druhá možnost, neboť v té době uplynul téměř přesně rok od chvíle, kdy Mirek ovdověl.

Mirkovi bylo před těmi třemi lety jedenatřicet a byl typem muže, z něhož Adéla na rozdíl od Filipa nebo i Michala žádnou trému neměla. Byl totiž podobně obyčejný jako ona. Nevyznačoval se ničím výjimečným, ať už šlo o výšku nebo šířku postavy, ať šlo o barvu očí či vlasů, o rysy obličeje nebo o jeho zřídkavý úsměv, a to na Adélu působilo velmi uklidňujícím dojmem. Všichni si samozřejmě potykali hned na prvním tréninku, ale trvalo ještě aspoň půl roku, než se dalo říci, že mezi ně Mirek zapadl. Choval se ke všem sice vstřícně, ale přece jen poněkud rezervovaně na to, aby se od něj dalo očekávat, že by se k nim případně přidal, když je spontánně napadlo zajít si po tréninku na něco osvěžujícího. V takových případech pak, pochopitelně, se Zuzanou a Filipem nešla většinou ani Adéla, protože si nebyla jistá, zda by té tolik zamilované dvojici nepřekážela.

Zuzka s Filipem se brali na jaře a brzy po svatbě se pustili do přestavby domu, který původně patřil napůl Zuzaně a napůl jejímu bratrovi, ale Filip od bratra jeho polovinu odkoupil. Budování vzali pěkně zgruntu, takže z původně fádního patrového domku stojícího na svahu v souvislé zástavbě vytvořili osobité a prostorově i funkčně komfortní bydlení. Přízemní byt přestavěli částečně na garáž a částečně na Zuzaninu kancelář s malou kuchyňkou a příslušenstvím, neboť Zuzana soukromě podnikala, v prvním patře udělali prostornou obytnou část, tedy kuchyni s jídelnou a obývacím pokojem, a do půdy vestavěli dvě ložnice s koupelnou. Přestavbu stihli v neuvěřitelném tempu a na začátku září bylo už vše hotovo.

Tenkrát v září hráli první zápas nového oddílu a začali drtivým vítězstvím. V ten den je Zuzana s Filipem pozvali k sobě domů na oslavu, a to bylo také prvně, kdy se nějaké jejich společné akce zúčastnil i Mirek. Nechal se zlákat částečně proto, že jako projektant byl na Filipovo dílo zvědavý, ale také proto, že za toho půl roku učinil přece jen dost značný pokrok v návratu ze své ulity zpět do života a mezi lidi.

Cestu od Tesařových, tedy od Zuzany a Filipa, měli Adéla s Mirkem částečně společnou, ale tehdy Mirka ještě vůbec nenapadlo přidružit se k Adéle a doprovodit ji.

Návštěva u Tesařových započala novou éru společenských styků mezi členy oddílu. Scházeli se střídavě ve svých bydlištích, tudíž ani dnešní sešlost u Adély nebyla premiérovou událostí jejího bytu, a tak byla Adéla před svou oslavou ušetřena alespoň jedné starosti: zda se u ní jejím návštěvníkům bude líbit.

 Adéla by lhala, kdyby tvrdila, že si na zařízení tohoto bytu nedala záležet. Dvougarsonku v domě patřícím společenství vlastníků koupila před šesti lety, tedy v době, kdy se po smrti svého manžela rozhodla vrátit zpět do Brna. Byt byl v předposledním patře starého, ale čerstvě zrekonstruovaného domu, kde zároveň s rekonstrukcí proběhla půdní vestavba. Jeho nevýhodou, která však Adéle ani v nejmenším nevadila, bylo umístění ve čtvrtém patře bez výtahu, jeho obrovskou výhodou naopak krásný výhled na blízkou Kraví horu z obou oken obývacího pokoje. Obývací pokoj se kromě svého výhledu vyznačoval rovněž značnou rozlohou, takže nebylo jednoduché zařídit jej tak, aby působil domáckým a útulným dojmem, ovšem Adéla se tohoto úkolu zhostila na jedničku. Nepřehlédnutelným doplňkem celého bytu se staly pokojové rostliny, ba dalo by se říci, že byly téměř jeho nejdůležitějšími obyvatelkami. Byly nápadné svým dokonale zdravým a šťavnatým vzhledem a svým elánem, s nímž pronikaly do všech ještě neobsazených koutů. Nebylo divu, že pak už stačilo vybavit pokoj jen několika izolovanými kusy nábytku, který nebyl ani starobylý, ani moderní a nejspíše ze všeho se dal označit za nenápadně klasický, skromnou pohovkou, stolkem a mohutným ušákem, a začal působit příjemně zabydleně. Barevné ladění celé místnosti do hnědých, béžových a okrových tónů působilo v kombinaci se zelení rostlin velmi uklidňujícím dojmem.

Mirek dovyprávěl historku a řeč se stočila k umění a k Lídině galerii. Tu galerii měla Adéla velice ráda a ráda si v ní, jak říkala, dělala drobné radosti. Zejména nemohla odolat naivním obrázkům Lídiny bývalé spolupracovnice a zároveň kamarádky Pavly. Poté, co se Pavla vdala, musela si Lída najít jinou pomocnici, ale dodávka jejích obrázků neustala, a to ani tehdy, když Pavla přivedla na svět postupně dva čiperné chlapce. Adéla vůbec kolem sebe viděla prototypy šťastných rodinek, ať už u vlastních sester, u kolegyň nebo kamarádek, a tak si připadala značně nenormální a odlišná. Pokud už někdo rodinu neměl, tak po ní alespoň toužil, jako například Zuzana. Ta byla vdaná necelé tři roky a z toho, že ještě stále nepřišla do jiného stavu, už byla značně nervózní. Nijak moc se s touto svou starostí nesvěřovala, ale Adéla zažila moment, kdy si po zápase Zuzana odběhla odskočit a do šatny se vrátila celá zelená, těžce usedla na lavičku, pak se neovládla a bouchla pěstí do dřevěného sedátka.

„Už zase jsem to dostala, krucinál!“ ulevila si vztekle a v očích se jí objevily slzy.

„Ale Zuzko,“ špitla Adéla, „vždyť nejsi ještě vdaná tak dlouho. Moje nejstarší sestra měla první dítě až tři a půl roku po svatbě.“

„Jenomže ona studovala. Určitě se nějak chránili. A to my ne, už od začátku ne. A čas běží a my ho moc nemáme. Vždyť mi bylo pětatřicet a Filipovi třiačtyřicet. Nemůžeme si dovolit dlouho čekat. Pravděpodobnost, že otěhotním, se den za dnem zmenšuje. A přitom je to moje chyba. Filip je prokazatelně plodný, vždyť už měl syna.“

„To jsem nevěděla,“ řekla Adéla tiše.

„Měl syna v prvním manželství. Když mu bylo deset, umřel při operaci srdeční vady. Filip ho měl hrozně rád. Myslím, že byl ohromný táta a že by se zase rád tátou stal.“

„Vyčítá ti něco?“

„Chraň bůh, naopak, utěšuje mě, jak může, a tvrdí, že se nic nestane, když zůstaneme bezdětní. Jenže já moc dobře vím, že ho to moc mrzí.“

„Zuzko, hlavně z toho nebuď nervózní,“ radila jí Adéla. „Tady hraje velkou roli psychika. Čím víc se na snahu otěhotnět zaměříš, tím míň se to bude dařit. Víš, co se říká o ženských, které se vzdaly a rozhodly se pro adopci. Mnohdy měly pak zároveň to adoptované i svoje.“

Ano, teoreticky o těchto věcech Adéla věděla dost. O touze mít děti, o mateřské lásce, o obavách a probdělých nocích, když rostou zoubky nebo přijde horečka, o celém tom kolotoči kolem mateřství a péče o dítě. Věděla to, ale vůbec nic jí to neříkalo. Mateřský pud bylo zřejmě něco, co jí příroda zapomněla nadělit, a tak, ačkoliv byla vždycky vzornou tetou, která pomůže a pohlídá, pomazlí se a pohraje si, ze všech těch chvil strávených s rozličnými mrňousy měla nejraději moment, kdy dítě vracela zpět do milujících rukou jeho rodičů a s úlevou prchala do své tiché samoty. Vynořila se před ní vzpomínka na chvíli, kdy ji na Lubošově pohřbu máma objala a zaštkala jí do ucha, jak je jí líto, že jí po něm aspoň děťátko nezbylo… Brr, Adéla se otřásla ještě i teď. Co by si počala, sama s dítětem? Samozřejmě, s Lubošem se bavili o tom, že jednou, až si to budou moci dovolit, přestane Adéla brát prášky. Jenže to bylo ještě předtím, než našla tu fotku prsaté zrzky…

Na tuhle oslavu se Adéla nějak nedokázala koncentrovat. Myšlenky jí stále někam odbíhaly a stačilo zachytit dvě tři slůvka z probíhajícího hovoru, aby ji odvedly zase někam jinam. Musí se přece soustředit na ostatní, vždyť dnes je hostitelkou a hlavní osobou večera!

Ne snad že by její mlčenlivost někomu vadila. Byli na ni zvyklí a nepovažovali ji za něco neobvyklého, jenže něco jiného je mlčet a něco jiného být duchem úplně mimo.

Adéla obhlédla jídlo a pití, pak se zvedla a přinesla další minerálky.

„A pijte víno,“ pobízela, „v ledničce je ještě další.“

Pak už se jí dařilo být s nimi nejen tělem, ale i duchem, rozveselila se a když se po desáté hodině Lída podívala na hodinky a poznamenala, že mají babičku objednánu jen do půl jedenácté, bylo jí dokonce líto, že večer končí.

„Bylo to moc fajn, Adélko,“ loučili se s ní mezi dveřmi Lída s Michalem a Zuzka s Filipem. „U tebe je vždycky tak příjemně a útulno. Tak ještě jednou všecko nejlepší a ahoj pozítří v Líšni. A moc tu nezlobte.“

Odešli a zůstal jenom Mirek. Vrátili se do pokoje a Mirek usedl na pohovku do „svého“ koutku. Adéla zabrala obrovský ušák a pomalu dopíjela svou sklenku.

„Bylo to fajn, že?“ podotkl Mirek. „Takovou jsi z toho měla obavu. A přitom jsou to přece všechno naši staří známí.“

„Já vím, jsem hrozná,“ usmála se Adéla. „Dej si ještě chlebíček, moře jich tu zbylo.“

„Ne, díky, měl jsem až dost,“ odmítl a významně si poklepal na břicho. „A taky bych už měl jít. Ale s nádobím ti ještě pomůžu.“

„Ne, to vážně nemusíš, Mirku, zvládnu to sama. Víš, že nemám ráda, když mi tu někdo hospodaří.“

„Ale máš toho tady fůru.“

„To fakt nevadí. Jenom seď.“

„Uf,“ vydechl Mirek a prohrábl si rukou vlasy. „Vlasta by to vyslovila přesně stejným tónem,“ řekl tiše.

Adéla na něj chvíli mlčky hleděla a pak neklidně potřásla hlavou.

„Už tě zase popadlo stýskání? Poslouchej, řekli jsme si, že se nebudeme ohlížet.“

„Moje chyba. Stává se mi to, když se napiju.“

„Mirku, je to už víc než tři roky.“

„Jen se podívej na sebe, Adélo. Ty jsi vdova šest let a jsi pořád sama.“

„Se mnou je to něco jiného. Já ho všude nevidím ani nehledám. Pro mě je to pryč. Jenom to prostě znovu nechci.“

„V tom je ten rozdíl mezi námi. Já to chci, jenže nemůžu, nejde to.“

„Až přijde ta pravá, půjde to.“

„Tomu nevěřím. Ve všech ženách pořád podvědomě hledám Vlastu. Ostatně, ty to sama přece víš nejlíp. Víš dobře, že jsem s tebou strašně chtěl… chtěl jsem to překonat a víš, jak to dopadlo.“

„Byla to i moje vina. Ale stejně si myslím, že se všechno stalo jen proto, že já pro tebe nejsem ta pravá.“

„Ale pořád jsi pro mě ta nejlepší na světě.“

„Ty jsi pro mě taky nejlepší. Jenže jsme nejlepší kamarádi, nic víc, navzdory tomu, co si o nás myslí všichni naši známí.“

„Proč, Adélo, proč nám to nejde být něčím víc? Byla by to pro nás oba ohromná úleva.“

„A proč ti to nestačí tak, jak to je?“

„Ty se ptáš?“ pousmál se. „Ve třiceti?“

„Já vím, promiň, jsem hloupá. My ženské na tyhle věci až tak moc nemyslíme. Pro nás jsou přednější city, víš.“

„Můžu se tě na něco zeptat, Adélo?“

Adéla na něj pohlédla s obavou.

„No, zkus to.“

„Spala jsi s někým od té doby, co jsi ovdověla?“

„A ty mi na tutéž otázku odpovíš?“

„Ty mou odpověď přece znáš. Ne, nespal. Víš přece, že my chlapi to máme složitější. My si nemůžeme říct, že to zkusíme nějak překonat… Nám to buď jde, nebo nejde.“

„Promiň, já vím. Zkusila jsem to překonat jednou. S tebou.“

„A já to nezvládl.“

„Snad se, proboha, netrápíš výčitkami? Mirku, to je přece nesmysl. Dobře víš, že to nešlo, protože jsme zřejmě podvědomě nechtěli oba. Ani ty, ani já. Kdyby se nějak stalo, že ty bys své zábrany překonal, mně by pak bylo hrozně, věř mi. Připadala bych si jako potvora, která tě navnadila někam, kam s tebou ve skutečnosti vůbec jít nechtěla.“

„Víš,“ svěřil se jí, „mně se vlastně taky ulevilo. Nezlob se, Adélo, jsi strašně moc fajn a já tě mám moc rád, ale opravdu v tobě vidím spíš tu kamarádku.“

„Ale to je přece v pořádku, i já v tobě vidím kamaráda. Nedělej si starosti, Mirku, vždyť je přece hrozně fajn, že to vidíme oba stejně. Dokážeš si představit ten průšvih, kdyby to jeden z nás viděl jinak?“

„Jistěže dokážu, jenom mám strach, jestli bychom to tomu druhému přiznali.“

„Pokud jde o mě,“ vyslovila pevně a pohlédla mu do očí, „já ano. Řekla bych ti na rovinu: chlapče, pokud mi nemůžeš dát všechno, co chci, tak běž radši pryč a netrap mě. A totéž bych očekávala já od tebe.“

Mirek s úlevou dopil poslední kapky vína ze své skleničky.

„Jsem moc rád, žes mi to řekla. Viděl jsem to stejně, ale všechny ty narážky kolem nás na náš vztah… bál jsem se, že ti něco vsugerovali.“

„V žádném případě. Pro mě je důležité, jak to vidíme my dva, a ne naše okolí.“

„A co myslíš, Adélo, že se stane, když jeden z nás najde přece jen nakonec toho pravého?“

„Neříkej jeden z nás. Jestli to někdo bude, tak to budeš ty. Já v žádném případě nikoho nechci. Já jsem stvořená pro samotu a asi byla vůbec chyba, že jsem se vdávala. Byla jsem tak mladá a pitomá a tak jsem se chtěla podobat svým starším chytřejším sestřičkám… Já myslím, že až najdeš tu pravou, tak mi o ní všechno povyprávíš, možná se se mnou i poradíš, jak na ni, a pak se spolu přestaneme vídat, protože žádná ženská v životě nepochopí, že její vyvolený by mohl s jinou ženskou skutečně jen kamarádit.“

Mirek se pousmál.

„Ale bude mi to líto.“

„Získáš víc, než ztratíš.“

„Víš, jen jestli nejsme oba dva úplně slepí. Možná k sobě patříme a vůbec o tom nevíme. Možná, že teprve až ve chvíli, kdy se budeme rozcházet, zjistíme, že děláme strašnou hloupost.“

„Nevěř tomu, Mirku. Já věřím na jiskření, a to mezi námi není. Zkoušeli jsme se dát dohromady jen proto, že jsme se čirou náhodou octli ve stejném oddíle, čirou náhodou jsme byli v podobné situaci, čirou náhodou v přiměřeném věku, a navíc to od nás asi všichni kolem nás čekali. Pro vztah z rozumu určitě příznivé výchozí podmínky, ale ten ani jeden nechceme.“

„Není to jenom z rozumu. Já tě přece mám svým způsobem rád.“

„To já tebe taky. Jako někoho, s kým jsem prožila hodně společných chvil a který mě nikdy nepodrazil a v lecčems mi pomohl. Ale to jiskření se zkrátka nekonalo.“

„Byl bych moc rád, kdyby se konalo. Rozumem vím, že líp bych si vybrat nemohl.“

„Jenže když člověk žije jen podle rozumu, tak to sice není tak riskantní, ale na druhé straně taky ne moc šťastné. Navíc jsou věci, které si rozumem nenaordinuješ, a ty víš přesně, co tím míním.“

„Já vím,“ prohodil Mirek a zvedl se z pohovky. „Ale dokud se nám někde nezajiskří, tak s tebou doufám můžu počítat i nadále?“

Adéla rovněž vstala.

„A proč by ne?“ zeptala se. „Co by na tom měl dnešek měnit? Předpokládám, že to sobotní divadlo pořád platí, ne?“

„Pochopitelně. A ještě předtím se uvidíme v té Líšni.“

Adéla jej vyprovodila až dolů k hlavním dveřím, které se vždy pečlivě zamykaly, a aniž se jeden druhého dotkli byť jen konečky prstů, přátelsky se rozloučili a Mirek vyšel do zimní noci na nedalekou tramvajovou zastávku.