S hlavou v písku

 

Vysoko na stromě uprostřed poněkud zpustlé zahrady seděl pták a vyřvával do světa svou radost ze života natolik hlasitě, až Dušan, hovící si ve svém oblíbeném ušáku, vzhlédl od knihy a zrakem zapátral ve větvích, aby si onoho křiklouna pořádně prohlédl. Pak se zvedl a přistoupil k oknu. Hm, měl by s tou zahradou něco podniknout. Aspoň ji trochu odplevelit a zkrátit ten katastrofálně přerostlý živý plot. Máma by svou chloubu, již během oněch čtyř let, po které zde žila, proměnila v kouzelný koutek zcela soukromé zeleně s romantickými zákoutími, už dávno nepoznala.

Vzpomínka na mámu ještě pořád bolela, i když od její smrti uplynulo více než čtrnáct let. A Irena, která mámě se zvelebováním zahrady pomáhala nejvíc, ten dům, jehož ideální polovina jí dodnes patřila, opustila téměř přesně před třinácti lety. Od té doby sem nevkročila a ani se o dům žádným způsobem nezajímala.

Dušan povzdychl a znovu se zahleděl na přebujelý plevel, který byl kdysi krásným udržovaným trávníkem. Rukou se přitom lehce dotkl okenního rámu, ale i ten nepatrný dotek stačil k tomu, aby se pod jeho prsty odloupl kousek zpuchřelého laku. Všechno tady chátrá, nejen zahrada. A on, když by měl chuť i peníze něco s domem udělat, má svázané ruce…

Nepochyboval o tom, že kdyby o to doopravdy stál, podařilo by se mu s Irenou osobně setkat. Stále žije v Brně, anebo přinejmenším v téhle republice, a i kdyby se už dnes jmenovala jinak, neměla by to být pro šikovného soukromého detektiva nijak velká komplikace. Jenže on se s ní setkat nechtěl. Lépe řečeno, bál se s ní setkat. Bál? To nebyl ten správný výraz. Spíše při představě, že by jí měl stanout tváří v tvář, pociťoval obrovský neklid.

Znovu se mu vybavil ten večer, kdy se viděli naposled. Bylo to o prázdninách po Irenině maturitě, o jejímž úspěšném složení se s Alenou dozvěděli od její kamarádky Báry, která bydlela v sousedním domě. Sama Irena se v domě chovala tak tiše a snažila se být natolik neviditelná, že by ji ani nenapadlo oznámit jim cokoliv ze svého života, i kdyby to pro ni bylo sebedůležitější. Pravdou ovšem bylo, že také oni se snažili co nejvíce ji ignorovat. Lépe řečeno, snažil se o to Dušan, zatímco Alena měla spíše tendence Irenu slovně napadat. K častějším hádkám mezi Irenou a Alenou nedocházelo jen díky tomu, že Irena vždy raději ustoupila, když se, přilákán hlasitější výměnou názorů, na scéně objevil on. Pokaždé před jeho upřeným pohledem sklopila oči a ztratila schopnost i elán odrážet Aleniny nenávistné výpady. Znovu se stáhla do sebe a kvapně opouštěla bojiště, uprostřed něhož pak zůstávala Alena vzpřímená ve své bojové póze.

„Prosím tě, nevšímej si jí,“ napomínal ji.

Krčila rameny. „To se ti lehce řekne. Prostě se nedokážu ovládnout, když ji vidím, jak si tady pochoduje jakoby nic, zatímco můj táta a tvoje máma…“ Větu dokončovala jen zavrtěním hlavou.

„Už s tím nic nenaděláš, tak to nech plavat. Ať si všechno srovná se svým svědomím.“

„Pche! Ta, a svědomí!“ odfrkla Alena. „Ta odporná šmudla žádné nemá, jinak by nemohla udělat to, co udělala, a ještě si kolem nás každý den tak klidně chodit! Kdyby nějaké měla, sebere se a odtáhne odsud pryč.“

„A kam by asi tak šla, prosím tě? Z toho, co si vydělá brigádama v té sámošce, by nevyžila, ani kdyby to šla dělat naplno. A ostatně, půlka baráku jí patří.“

Alena vrtěla znechuceně hlavou.

„No, to je taky ta nejnespravedlivější věc na světě.“

V ten večer Alena nebyla doma, protože doprovázela svého šéfa na služební cestě, a Dušan se právě rozhodl jít si už lehnout, když na Irenu narazil v hale. Nedivil, se že ji vidí přicházet tak pozdě, protože věděl, i když ne od ní, že tenhle týden chodí na odpolední směny, které končí v deset. Když procházel halou, právě se přezouvala. Jak tak stála skloněná nad svou letní botou, mimoděk si všiml, že za poslední dobu zřejmě musela až extrémně zhubnout. Když ji poprvé viděl v jejích čtrnácti, vypadala na pořádně vyvinutou osmnáctku, která ještě nedostala pod kontrolu svou pubertální žravost, ale její vzhled se během následujících čtyř let rapidně vylepšil. Trochu se vytáhla a hlavně zhubla téměř na normální váhu. V posledním roce, kdy ji s Alenou dali do klatby, a tudíž si jí všímal co nejméně, se, jak nyní viděl, změnila ještě výrazněji. Oblečení, které jí před rokem obstojně padlo, bylo nyní volné, a když se Irena poté, co vklouzla do svých sešmatlaných pantoflí, zvedla, všiml si, že také obličej má jaksi zvláštně křehký, až kostnatý. Nevyzpytatelný pohled, jímž po něm střelila, než sklopila oči, jej ponoukl k tomu, aby ji oslovil, ačkoliv by jí jinak v duchu svého zvyku co nejrychleji zmizel z cesty.

„Zamklas?“ zeptal se nerudně.

„Jistě,“ odsekla stejným tónem.

Vykročila tak prudce, že se jí ve volné přezůvce zvrtla noha. Zapotácela se a podívala se dolů. Kožený svršek na pantofli ten prudký pohyb nevydržel a vyrval se z jednoho nýtu. Naštěstí další dva ještě zbývaly.

„Teď to doufám konečně vyhodíš,“ komentoval Dušan stav její domácí obuvi. „Úplně stačí, že Alena za tebou každou chvíli ten korek musí sbírat.“

Na tohle sdělení Irena nezareagovala a namířila si to přes halu ke schodům do podkroví, kde měla svůj pokoj.

„Chceme s tebou už delší dobu mluvit,“ sdělil jejím zádům.

Pootočila se.

„Nevím o čem.“

„O baráku. Skončil jsem vejšku a začal pracovat. Budeme se s Alenou brát. Chceme si co nejdřív vzít půjčku a vyplatit tvou půlku domu.“

Tahle jeho slova Irenu přece jen zastavila. Otočila se a z výše třetího schodu, na němž právě stála, se podívala směrem k němu. Chvíli mlčela, pak ohrnula ret.

„Hm, svůj k svému.“

„Na tvé komentáře vůbec nejsem zvědavý,“ zarazil ji ostře. „Jenom jsem chtěl, abys věděla, že najmu odhadce, který stanoví cenu tvé poloviny baráku, a ty prachy dostaneš na ruku, jen co si vyřídíme půjčku. Takže by ses možná mohla poohlídnout po nějakém bydlení.“

„Já jsem doma tady,“ poučila ho chladně. „A určitě víc než ty. Pokud se mnou má někdo jednat o odkoupení baráku, tak snad leda Alena, ne?“

„Nevidím důvod, proč bych se toho jako její budoucí manžel nemohl ujmout.“

„Nenamáhej se. Stejně vám to neprodám.“

„Proč ne?“

„Proč ano?“ opáčila. „Řekni mi jediný důvod, proč bych měla opouštět svůj rodný dům, a navíc ještě kvůli tomu, že se v něm chce rozvalovat nějaká odporná kreatura, která…“

„Drž hubu!“ okřikl ji drsně. „Na projevy tvé naprosté ubohosti a bezmezné zášti tady nikdo není zvědavý! Jasně, tys Aleně vždycky záviděla, že je hezčí než ty, a teď jí navíc nemůžeš zapomenout, co o tobě před rokem prozradila, takže by mě nemělo překvapovat, že jsi nepříčetná vzteky jen když uslyšíš její jméno!“

„To máš teda sakra pravdu, že jí to nemůžu zapomenout!“ zaječela na něj. „A nezapomenu jí to nikdy!“

„Tomu věřím, že nezapomeneš!“ Také on zvedl hlas ještě o něco víc než předtím. „Taky bys nikdy neměla! Celý život by se ti mělo připomínat, cos udělala, nebo spíš to, cos udělat měla a neudělala! Po tom všem, jak se k tobě máma chovala!“

„A ty?“ ječela na něj stejně hlasitě. „Ty po tom všem, co bylo mezi náma, po všech těch večerech, kdys mě učil na kytaru a vysvětloval mi fyziku, kdys se mnou pomáhal mámě na zahradě, tak po tom všem mě klidně jen tak hodíš přes palubu?“

„A tím chceš jako naznačit co? Když jsem nějakou tlustou pubertální chudinku naučil pár akordů a vysvětlil jí pár vzorečků, tak že má na mě vlastnické právo? Co si to dovoluješ mi tu naznačovat! Že jsem snad o tebe někdy stál a kvůli tomu mám zapomenout, co se z tebe vyklubalo? Panebože, nebuď směšná!“

Rty se mu zkřivily ve zlém úsměšku a probodl ji nenávistným zrakem. „A co sis myslela po té nehodě?“ ušklíbl se. „Že bude Alena mlčet? Že ta tvoje zbabělost, která mi zabila mámu, zůstane navždycky tajemstvím jen vás dvou a já že budu nadosmrti žít jako naivní idiot v přesvědčení, že ta ubohá méněcenná šmudla si zaslouží spíš politování než pohrdání? Prostě mi jenom otevřela oči, a za to ji, pochopitelně, příšerně nesnášíš!“

„Hergot, zmlkni už!“ zaječela a on postřehl v jejím hlase zoufalství. Přesto pokračoval dál.

„Já vím, blbě se to poslouchá, co? Představ si, že mně se zase blbě žije bez mámy, i když jsem dávno dospělej. Mám dojem, že k tomuhle by ses konečně jednou vyjádřit měla.“

Irena se několikrát trhaně nadechla.

„Vždyť to nemá vůbec žádný smysl,“ hlesla. „Byly jsme tam jen my dvě. A ty sis beztak už definitivně vybral, kdo z nás dvou je ta bezúhonná a kdo potvora. Kdybych řekla třebas jen půl slova, přitížím tím jen sama sobě. Tak proč bych měla vůbec něco říkat?“

„Proč? Třeba jen kvůli sobě samé. On za to třeba člověk ani moc nemůže, když se narodí jako posera, ale když už takový je, mohl by mít aspoň tolik slušnosti, aby řekl: promiň, je mi to moc líto a budu si to pamatovat celý život.“

Přikývla s kamennou tváří.

„Líto mi to je a pamatovat si to taky budu celý život. Ale jestli by tu někdo měl říct promiň, tak je to Alena, a ještě víc jsi to ty, jenže je mi jasné, že toho se od tebe nikdy nedočkám,“ odfrkla a její tvář v té chvíli byla sněhobílá. „Vlastně bych měla být ráda, že jsem dostala příležitost prokouknout, co jsi zač a jak člověka dokážeš bez mrknutí oka hodit přes palubu. No, tak jen si tu spolu žijte, jak zasloužíte, vy dvě hrdličky. Hodíte se k sobě!“

Trhla ramenem a vyběhla schody po dvou. Cestou ztratila jednu ze svých otrhaných přezůvek, ale místo aby se pro ni vrátila, netrpělivě skopla i tu druhou, která vzápětí sletěla dolů mezi květináče stojící vedle paty schodiště.

„A na to, že byste k tomu všemu ještě sežrali celý tenhle barák, můžete klidně zapomenout,“ křikla na něj shora od zábradlí a pak zmizela ve svém pokoji.

Dušan znovu prožíval obrovský vztek, který jej zachvátil poté, co odešla ze scény, a který jej málem přiměl vyběhnout schody a vtrhnout za ní do jejího pokoje. Znovu se mu vybavila nenávist, kterou cítil a která v něm vyvolala představu, jak se na ni vrhá, jak umlčuje ta její nevymáchaná ústa a trestá ji za celý rok trápení, který měl za sebou…

Překvapeně si zajel rukou do vlasů. Jeho tehdejší vize zuřivého trestu nebyla spojena s tvrdými políčky, které by jí rád uštědřil. Daleko více souvisela s představou jejích výrazně vykrojených rtů. Způsob, jakým by rád ony rty umlčel, byl zcela nepatřičný, vezmeme-li v úvahu, že měl před svatbou s Ireninou sestřenicí, a samotného jej překvapil. A překvapoval ho ještě i nyní, o třináct let později.

Dušan se přistihl, jak nehtem oždibuje další a další kousky laku z okenního rámu.

V ten večer netušil, že ji vidí naposled. Poté, co za sebou práskla dveřmi, odešel do ložnice a dobrou hodinu se snažil začíst do knihy, než se mu konečně povedlo usnout. A teprve další den odpoledne, když se vrátila ze služební cesty, si Alena všimla toho, co on s typickou mužskou velkorysostí zcela přehlédl: že z botníku zmizely všechny Ireniny boty. Vzápětí objevili, že v kuchyňské lince chybí žlutý hrnek s černými a bílými puntíky, Irenin oblíbený, a v knihovně fotografie Ireny s rodiči. Teprve o několik dní později našel mezi květináči její botu. Ta druhá zmizela beze stopy. Místo aby ten nepoužitelný předmět vyhodil, strčil jej do komory mezi harampádí, kde je snad dodnes. Opravdu tam je…?

Připadal si jako blázen, když vstupoval do komory a vzápětí se nořil do uprášené hromady starých krámů. Korkovou botu s koženým svrškem našel brzy, a jen co ji vzal do ruky, znechuceně ji odhodil. Co to vyvádí? To nemá na práci nic lepšího než vyhrabávat staré vyčpělé historie?

Po Irenině zmizení se přestali o odkoupení její poloviny domu snažit. Dům byl ve vcelku dobrém stavu, a tak nebylo potřeba dělat žádnou větší opravu ani rekonstrukci, k níž by souhlas spolumajitelky potřebovali, a byl natolik velký, že si vystačili s místnostmi, které obývali už předtím. Dušan začal podnikat a peněz rozhodně nebylo nazbyt. Kupovat půl vily se zahradou, i když její hodnota neustále rostla, si prostě nemohli dovolit. Až v posledních letech, když byla Alena nemocná a vlastnictví nemovitosti mělo být tím posledním, o co se měla zajímat, začala podnikat kroky k nalezení Ireny. Brzy zjistila, že Irenina kamarádka ještě ze střední školy Bára je s ní v neustálém kontaktu, ale že jí svatosvatě slíbila, že o ní neposkytne žádné informace. Vzkázali jí tedy po oné Báře, že s ní chtějí jednat o koupi domu. Po čase, když se neozvala, navštívili Báru znovu. Když ji mezi dveřmi jejich bytu naléhavě přesvědčovali, aby Irenu k jednání přemluvila, objevil se za Bářinými zády její manžel.

„Počkej, Báro, vyřídím to sám,“ řekl jí a postavil se vedle ní. Jeho žena s úlevou zmizela v útrobách bytu.

„Dobrý večer, já jsem doktor Poláček,“ představil se jim profesionálně neosobním tónem. „Irena si mě zvolila jako svého právního zástupce, takže když jí budete potřebovat něco sdělit, obracejte se výhradně na mě. Najdete mě v mé kanceláři na téhle adrese,“ informoval je a podal jim vizitku. „A pro příště prosím mou ženu z celé záležitosti vynechte.“

Když mu chtěli vyložit svůj zájem o koupi domu, přerušil je. A navíc přivřel dveře.

„Promiňte, máme návštěvu. Bude lepší, když se ohlásíte mé sekretářce a dohodnete si schůzku u mě v kanceláři.“

Doktor Poláček byl dokonalý profesionál. Nikdy nedal najevo, co ví o příčinách rozkolu v jejich rodině, a pokaždé korektně stál na straně své klientky. Zcela nekompromisně jim sdělil, že Irena nemá o prodej své poloviny domu zájem a že pokud je zapotřebí odstranit nějakou havárii, která by mohla dům znehodnotit, je zplnomocněn zařídit všechny právní úkony s tím spojené za ni. Jejich osobní otázky na Irenino bydliště a zaměstnání ignoroval a při hovoru ji označoval slovy „vaše sestřenice“ nebo „moje klientka“, takže pokud se vdala, neznali ani její nové příjmení.

„Pche, jako by nás to zajímalo,“ ohrnovala Alena ret. „Mně je úplně jedno, jestli ta šmudla nakonec uhnala nějakého chlapa, nebo ne, a kde bydlí. Nechci od ní nic jiného než svůj dům.“

„Prosím tě, tak se na to vykašli,“ přesvědčoval ji Dušan. „Měla by ses soustředit na to, aby ses uzdravila, a na podobné věci pak bude ještě spousta času.“

„Jo, a co když natáhnu brka?“ ptala se drsně. Bylo to ještě v době, kdy doufala, že nad svou nemocí zvítězí. „Bylo by lepší, kdybys pak měl ten barák celý. Nebo jak ta potvora zjistí, že jsi volný, je schopná po tobě vyjet, vždyť tě beztoho coby puberťačka uháněla, tak by se mohla snažit splnit si svůj dětský sen. Třeba by ti pak byla schopná dát nůž na krk, že barák bude, ale jen spolu s ní.“

„Nevymýšlej nesmysly,“ napomínal ji. „Jako bys nevěděla, že to, co provedla našim rodičům, se za žádných okolností neodpouští.“

„Co ty víš, třeba by mohla využít faktu, že se nemůžu bránit, a začít mě očerňovat, že všecko bylo úplně jinak, než jak jsem to popsala já.“

„To už by mohla přece dávno, pokud by něčeho takového byla schopná. Byly jste u toho jen vy dvě, takže by to bylo slovo proti slovu. Ale stejně se mi nezdá, že i přesto, co provedla, by dokázala zajít až tak daleko…“

„Proboha, vždyť ty si ji ještě pořád, i po tom všem, nepřestáváš idealizovat! Klidně by to udělala, dej na mě. A kdyby tomu jejímu slovu nikdo nedokázal oponovat, měla by to o hodně snadnější. Nemyslíš?“

„Nemyslím, a nemluv hlouposti. Musíš uvažovat pozitivně, nepřipouštět si žádné poraženecké myšlenky a naopak si plánovat, co budeš dělat za tu spoustu let, až budeš v důchodu.“

Absurdní bylo, že pět let po svatbě bylo jejich manželství téměř v troskách a Dušana dělilo jen pár dní od definitivního rozhodnutí od Aleny odejít. Dokonce už měl napůl slíbený pronájem bytu jednoho svého známého. Jenže všechno změnila Alenina diagnóza, s níž v ten osudný den přišla.

Od těžce nemocné ženy se neodchází. Pravda, za těch sedm let střídajících se období optimizmu a beznaděje jí stoprocentně věrný nebyl. Ale pravdou bylo také to, že v těžkých chvílích stál pokaždé po jejím boku a že jí dával jistotu, že se má o koho opřít, až do poslední chvíle.

Alena zemřela před devíti měsíci a ani zpráva o její smrti, odeslaná prostřednictvím doktora Poláčka, nepřiměla Irenu k jakékoliv reakci. Žádná kondolence, natož účast na pohřbu. A přede dvěma měsíci stejné odmítavé stanovisko k jeho zájmu o dům jako obvykle.

Dušan se vrátil do svého křesla, ale znovu začíst se mu nepovedlo.

Tohle je opravdu hloupá situace. Snad by měli být po čtrnácti letech oba dva trochu schopni nějakého nadhledu. Pokud šlo o něj, dávno pochopil, jak ošemetné je odsuzovat někoho za něco, co člověk neprožil na vlastní kůži. Co může vědět o tom, jak by on sám vyřešil dilema, zda zůstat u auta, které hoří a hrozí, že mu bouchne nádrž, a vytahovat příbuzné, o nichž neví, zda jsou vůbec naživu, nebo raději utéci do bezpečí? A to mu není osmnáct, ale skoro o dvacet víc…

Jenže v tom to není. Za to, jak se zachovala, už Irenu nenávidět přestal. Ale zazlíval jí, že nedávala najevo vůbec žádné známky výčitek svědomí a že dokonce zuřila na Alenu za to, že mu celý průběh té nehody podrobně vylíčila.

Ano, to je přesně ten důvod jeho nechuti se s ní setkat. Ovšem otázka je, jestli by svou nechuť neměl překonat, pokud nechce, aby se záležitost jejich domu octla v naprosto patové situaci.

Možná by se to všechno přece jen nějak pohnulo dopředu, kdyby si spolu mohli promluvit z očí do očí. Asi by měl přece jen udělat tu věc, které se tak dlouho bránil: nechat ji vypátrat a vyhledat ji osobně.

—

Roman k němu udiveně otočil hlavu.

„Co že to potřebuješ?“

Oba muži se přátelili více než dvacet let. Znali se už v době, kdy studovali střední školu, a jejich přátelství nezaniklo ani poté, co si pro svá vysokoškolská studia zvolili diametrálně odlišné obory: Dušan počítače, Roman sociologii. Navzájem se podporovali i v době, kdy oba zakládali opět zcela odlišné firmy: Dušan se pustil do podnikání na poli správy počítačů a jejich servisu a nyní měl úspěšnou outsourcingovou firmu. Její náplní bylo pronajímat počítače a počítačové specialisty firmám, které si tím pádem nemusely držet svá vlastní oddělení výpočetní techniky. Roman se vrhl rovněž do nově vzniklého odvětví. Založil agenturu, která organizovala hromadné firemní akce zaměřené na utužování kolektivů. Programy těchto akcí mohly být na přání zákazníků spíše sportovní nebo psychologické, případně kombinací obojího. Sám Dušan už služby Romanovy firmy využil několikrát a Roman naopak uzavřel s Dušanem smlouvu na správu počítačů.

„No jo, slyšíš dobře,“ ujistil Romana Dušan. „Soukromého detektiva.“

„A nač, prosím tě?“

„Rozhodl jsem se vypátrat Irenu.“

„Myslíš si, že osobně ji přesvědčíš spíš než přes právníka?“

„Aspoň to chci zkusit. Víš, že mi ten barák už pomalu padá na hlavu. Nechal jsem si u Jirákovy stavební firmy vypracovat pár studií na rekonstrukci a udělali to tak precizně, že mě popadla dost velká chuť do toho jít. I když by pro mě v mé situaci samozřejmě bylo prozíravější, kdybych naopak tu půlku baráku střelil a nastěhoval se do nějakého pohodlného bytu, ve kterém nemusím řešit topení ani ucpané rýny.“

„Tak proč to neuděláš?“

„Nevím, asi mám chuť něco budovat, do něčeho investovat energii a peníze.“

„To jich máš tolik?“

„Peněz? To ne,“ zasmál se Dušan. „Ale připadá mi rozumnější mít hypotéku na barák než bydlet v bytě a nechat peníze za nemovitost válet na nějakém směšném bankovním účtě, kde je spolehlivě sežere inflace, nebo je investovat nějakým rizikovým způsobem.“

„To máš asi pravdu. Jenže co když Irena uvažuje přesně stejně?“

„Hm, tu spíš podezírám, že se snaží fakt, že vlastní půl baráku, ignorovat.“

„Já vím. Ale tobě ji neprodá, protože ti chce dělat naschvály. A ty si myslíš, že když ji uvidíš osobně, tvůj šarm ji jednoduše udolá.“

Dušan zavrtěl hlavou.

„Zkoušet na ni nějaký svůj šarm, tak to je skutečně to poslední, o co bych stál. Dobře víš, jaké by mě to setkání stálo sebezapření. Spíš bych na ni chtěl apelovat rozumnými argumenty.“

„To jsi ale už přes toho právníka zkoušel, ne?“

„Nevím, nějak mám pocit, že při osobním setkání bych lépe odhadl, co na ni platí.“

„No dobře, a jakou na ni máš vlastně teď stopu?“

„Vůbec žádnou. Jen Báru a toho jejího muže právníka.“

„O tom jsi tvrdil, že je neprůstřelný. Ale když to přes něj nejde přímo, co takhle nějaká finta? Kdybys třeba tvrdil, že něco je na domě v havarijním stavu a potřebuješ od ní podpis na žádost o stavební povolení. Tam se snad musí uvádět adresy majitelů. Nebo ne?“

„Ten právník mě hned zkraje informoval, že formálně má Irena napsané trvalé bydliště u nich, protože nemá vlastní byt.“

„A co takhle toho právníka nějak vyprovokovat, aby se prořekl?“

„Kdepak, ten je chytrý jak opice. Nedá se.“

„A jeho žena?“

„Ta je její dobrá kamarádka. A má nakázáno se o ní s nikým nebavit. Ačkoliv je ženská, dodržuje to perfektně.“

„Kdepak, každý člověk se dá nějak napálit. Víš co, nech mě přemýšlet, já už na něco přijdu…“