Rok návratů - E-KNIHA

Rozhlédl se kolem sebe. Jak vidno, kulisy tohoto světa se mění, ale jeho podstata zůstává stejná. Park pod Špilberkem byl plný mladých dvojic, stejně jako za starých časů. Jen tehdy neměli všichni v ruce mobily a rozhodně by na rande nevyráželi v riflích na několika místech roztržených. Ovšemže věděl, že takhle je to podle módy a že je to tak správně. Kdo vyrazí bez děr, je trapný. Nebo slovo trapný už je také staromódní? Nějak se v tom přestával orientovat. A bodejť by ne. Sám dospívající děti neměl a předpubertální synkové jeho mladšího bratra se vyskytovali na druhém konci republiky. Až i k nim dorazí puberta, tihle puberťáci pro ně budou trapní staříci. Vlastně trapní ne, to už si ujasnil. Bude zase jiné slovo. Patrně nějaké anglické. Hodně drsné nejspíš.

Míjel dvojici sedící na lavičce. Ovšem místo toho, aby jeden druhému zamilovaně hleděli do očí, dívka i mládenec měli skloněné hlavy každý ke svému mobilu a přičinlivě do nich cosi klobali prstem. Obdivuhodnou rychlostí. Zbyněk si mimoděk vzpomněl na pohádku o třech přadlenách. Každá z nich měla z předení znetvořenou jinou část těla. Jedna měla rozpláclý palec. Tihle ho rozpláclý mít nebudou. Naopak. Pravděpodobně se jim v další generaci přetransformuje na elektronickou tužku. Pobaveně se nad tou představou ušklíbl a mimoděk zvolnil krok.

Dívka vzhlédla a přitom zvířila vzduch nalepenými řasami. Černočerné malůvky kolem očí vypadaly hrůzostrašně a dodávaly dívce vzhled hororové komiksové postavičky. K tomuto dojmu ještě přispívaly nazeleno obarvené pramínky vlasů.

„Chcete si sednout, dědo?“

Vytřeštil na ni oči.

„Prosím?“

Holka pokrčila rameny a vrátila zrak ke svému mobilu.

Kráčel dál a lapal po dechu. Panebože. Padesát mu bylo teprve před třemi lety, myslí si o sobě, jak dobře vypadá, sportuje, nemá pupek a u žen je v kurzu, a teď tohle. Proč? Jen kvůli šedivým vlasům? Nebo proto, že se v oblékání nestylizuje do free mladíka a nemá kalhoty s rozkrokem u kolen?

Ještě trochu přidal do kroku, aby dokázal, že není žádný ploužící se stařec. Dědo. No to mě podrž. Sám pro sebe se uchechtl. Zrovna po dnešní noci s Kamilou…

Zahleděl se do korun stromů a nechal své myšlenky zatoulat, kam je jim libo.

Mohl si předem spočítat, kam se vydají. Rozevlátým štětcem nahozený obraz současné Kamily se zničehonic dokonale vypařil a na jeho místo připlula z dávné minulosti akvarelová malba jemné tváře s velkýma tmavýma očima.

Jmenovala se Karolína, ale říkala si Kája a připadala mu krásná, i když ona sama tvrdila, že má tuhle hloupý nos a támhle zase divné obočí. Nosík měla roztomilý a obočí hezky vyklenuté, ale vyprávějte to dvaadvacetileté dívce, která se jeví natolik plachá, že ještě žádnému muži nedovolila nic jen trochu důvěrnějšího, a která si nevěří ani v mnoha dalších oblastech. Ani jemu zpočátku nedůvěřovala, ale posléze se vše vyvíjelo směrem k jeho jistotě, že právě on bude jejím prvním. Bože, jak byl zamilovaný! Jak byl bytostně přesvědčený, že právě našel tu pravou na celý život!

Nebyl žádný nezkušený nováček. Byl o čtyři roky starší než ona, vysokou školu měl hotovou, vojnu odkroucenou a už více než rok se činil ve svém prvním zaměstnání.

V milostném životě si to zavařil velmi brzy. V osmnácti krátce chodil se svojí vrstevnicí Marcelou, která byla sice hezká, ale nadlouho jej neupoutala. On ji zřejmě také ne, protože se rozešli bez scének a výčitek a bylo jasné, že Marcela už má v hledáčku kohosi jiného. Dva měsíce po rozchodu za ním však přišla s oznámením, že je v jiném stavu.

Na to období nerad vzpomínal. Obojí rodiče je tlačili do svatby a absolutně nepřipouštěli jinou alternativu. Jenže naštěstí tu svatbu nechtěli oba stejně, ba Marcela možná mnohem více, protože byla po uši zamilovaná do Zbyňkova nástupce a ten muž o ni kupodivu stál i poté, co mu prozradila sladkou pravdu o svém těhotenství. Hrdinně prohlásil, že se s ní o to dítě bude starat jako o vlastní. Dalším divem světa bylo, že si ji pak po narození malé holčičky skutečně vzal. Holčička se jmenovala Dášenka a pro Zbyňka bylo její narození spojeno s obrovskou škálou protichůdných pocitů. Ač byl tak mladý, pojem rodič pro něj nebyl jen prázdným slovem. V rodném listu byl řádně zapsán jako otec, a kromě toho, že bral jako samozřejmost přispívat na dítě finančně a z toho důvodu si už od prvního ročníku vysoké školy vydělával po nejrůznějších brigádách, začal hledat, jakým způsobem by mohl v životě dítěte figurovat také coby otcovská autorita. V téhle věci ovšem řádně narazil. Marcela se začala snažit ze života dítěte ho zcela vytěsnit. Rodinu tvoří ony dvě a její nový manžel. Nebudou přece plést děcku hlavu, kdo je táta. Navíc, jak později Zbyňkovi došlo, ten muž byl zřejmě neplodný, protože do jejich rodiny žádné další dítě nikdy nepřibylo.

„To jí chcete lhát, kdo je její pravý táta?“ rozčílil se tehdy Zbyněk. „A jak si to představujete? Že zůstane negramotná, aby si náhodou jednoho krásného dne nepřečetla svůj rodný list? Nebo jí pak vysvětlíte, že tatíček je nedůležitý dárce biologického materiálu, který o její další život neměl sebemenší zájem? S tím tedy rozhodně nesouhlasím. Chci děcko vídat.“

„Hodláš ho i kojit?“ tázala se jej tehdy Marcela s jedem v očích.

„Od jednoho roku ji chci vídat pravidelně. Můžeš s ní chodit k nám, nebo já k vám. Ale chci, aby si na mě odmalička zvykala.“

„Uděláš jí v hlavě hokej.“

„A až zjistí, že její táta je kdosi jiný a že žila ve lži, to jí hokej neudělá?“

„Budeme jí to průběžně vysvětlovat úměrně jejímu věku. Poslyš, Zbyňku, máme pro tebe návrh. Co kdybys byl zproštěný i placení alimentů?“

„A jak asi?“ vyštěkl Zbyněk, ale vzápětí pochopil. „Ne! Neexistuje! Rodičovských práv se nevzdám. Nedám souhlas s osvojením.“

„Jsi v prváku na vejšce,“ apelovala na něj Marcela. „Hodí se ti každá koruna. Vím sice, že se vašim vede dobře a máte dům a auto, ale neříkej mi, že až budeš chtít zakládat novou rodinu, nebude to pro tebe nepříjemná přítěž.“

„Tvoje starost to není. Ne, nepřemluvíš mě. Hnal jsem já tebe na potrat? Chtěl jsem, aby ses našeho děcka zbavila? Nechtěl! Tak zase ty nechtěj, abych se ho zbavoval já.“

Nakonec musela Marcela aspoň formálně kapitulovat. Dojednaly se Zbyňkovy kontakty s dítětem, ale v praxi jim Marcela všemožně bránila a dělala mu neuvěřitelné schválnosti. Nejvíc tím mátla Dášenku a Zbyněk zuřil. Nakonec si aspoň nějakou formu kontaktu vybojoval. Dášenka ho znala jako tátu a nijak neřešila, že táty má dva, protože toho druhého tak oslovovala také. Když byla větší, občas si ji brával i ven a všechno, co péče takového prcka obnáší, se docela bravurně naučil.

Během vysokoškolských studií prožil hned několik lásek, těch platonických i těch žhavých, ale žádná mu neukradla srdce natolik, aby s ní chtěl plánovat budoucnost. Bez přítěže vážného vztahu dostudoval a absolvoval povinný rok vojny. Nastoupil do zaměstnání a ani tehdy ještě nijak neprahl po nalezení té pravé.

Pak potkal Káju a jako by ho zasáhl blesk. Byl si najednou zcela jist, že city, které v něm probudila, jen tak nezmizí, ba že nejspíš potrvají celý život. Chodili spolu do kina, do divadla, jezdili na výlety autem, které měl Zbyněk k dispozici od rodičů, zval ji na večeře, brouzdali parkem, vodili se za ručičku, dávali si pusinky, nejprve nevinné, a poté, co se osmělila, i odvážnější, a bylo jim nevýslovně krásně. Bydlela na kolejích a on ještě stále u rodičů, ale i tahle překážka by se dala překonat, pokud by si opravdu chtěli najít kousek soukromí. Jenže k tomu je čekala ještě dlouhá cesta, protože překonat její plachost nebylo rozhodně nic snadného.

Pochopitelně jí řekl také o své dceři a rád by ji s ní seznámil. Jenže to už bylo Dášence sedm a započalo období Marcelina odhodlaného boje o Zbyňkovo definitivní vytěsnění dcery z jeho života. Vídal se s ní tedy jen sporadicky a vůbec nepřipadalo v úvahu, aby ji přivedl za Kájou. Marcela by ten fakt určitě zneužila k tomu, aby mu ji příště nedala s poukazem na to, že si nepřeje, aby ji předváděl cizím ženským. A to ještě netušil, že po všech těch zdánlivě přijatelných dohodách s Marcelou bude Dáša proti němu natolik naočkována, že jej několik dlouhých let nebude chtít vidět vůbec.

Ta doba je zaplaťpánbu dávno za nimi. K dnešnímu vzájemnému vztahu, který je oboustranně láskyplný, se nakonec přece jen složitými cestičkami dobrali. Začali pozvolna a opatrně, ale od konce Dášiny puberty už se vídali pravidelně.

Dáša byla milá, hezká a inteligentní a ve škole si vedla výtečně, i když tíhla spíše k humanitním předmětům. Však také po absolvování střední školy úspěšně vystudovala filozofickou fakultu. Ba byla tak šikovná, že posléze zůstala na škole nejprve na doktorandském studiu, ale nyní už je z ní odborná asistentka. Její specializací je literární historie. Plat sice nemá závratný, ale práce ji baví, a to je hlavní. Bohužel je velice vybíravá, pokud jde o partnery, proto žije stále sama, i když už překročila třicítku. S matkou a jejím mužem ovšem už nějakou dobu nebydlí. Zbyněk jí vypomohl půjčkou, aby si mohla pořídit malý byteček v centru města. Moc hezky a útulně si ho zařídila a on k ní rád zašel na kafíčko a kus řeči. Jak byl nyní po všech těch peripetiích vděčný osudu, že mu dopřál tak milou a hezkou dceru!

Zbyněk sešel strmou cestičku, vyhnul se matce s rozjívenými dětmi a paní s neméně rozjíveným pejskem a zanedlouho opustil park a vyšel na rušnou ulici.

Ani v ruchu a cinkotu tramvají ho nostalgické vzpomínky neopouštěly. Některé byly bolavé, ba přímo kruté. A opět se vracely ke Káje…

Pocházela z jedné vesnice na Valašsku, už si ani nepamatoval odkud přesně. Vystudovala gymnázium v nedalekém okresním městě, kam to měla z rodičovského domu kousek, takže když se octla na kolejích v Brně, znamenalo to pro ni první odtržení od domova. Ano, v době, kdy se poznali, už končila druhý ročník, ale stále v ní zůstávala špetka nejistoty z pobytu v tomhle velkém městě a mezi tolika lidmi. Ačkoli mezi nimi přeskočila jiskra velmi brzy, nic ji nedonutilo zůstat o prázdninách v Brně. Už tenkrát si byl jist, že po prázdninách si ji najde a bude onu jiskřičku pilně rozdmýchávat. A také se tak stalo. Dělal vše, co jí na očích viděl. Vyvolávala v něm ty nejněžnější pocity, přirozeně doplněné správnou dávkou vášně. Byl si zcela jist, že našel tu pravou partnerku na celý život, a prožíval neuvěřitelně plné a emotivní období svého života.

V onen inkriminovaný jarní den měli za sebou snad desetiměsíční známost, která byla více než zralá pokročit do dalšího stádia, a on kráčel ke kolejím plný nadějí, že Kája konečně přijme jeho pozvání k nim domů na celý víkend, protože rodiče se chystají na chalupu a bratr vyráží na tramp.

Kolej na Tvrdého čtrnáct byla malá, bez vrátnice a návštěvy se zapisovaly do sešitu, pokud tedy u toho sešitu někdo, kdo měl službu, právě seděl. Tehdy tam bylo pusto prázdno, proto Zbyněk zamířil rovnou ke schodišti, aby vyšel do prvního patra. Kája bydlela na pokoji s výhledem do ulice se sympatickou spolužačkou ještě z gymnázia, blonďatou Věrkou, která by jim určitě ochotně ponechala více soukromí, kdyby ji o to ovšem Kája požádala…

Cestou ke schodům Zbyněk zaslechl smích a hlasy jdoucí ze suterénní schodišťové haly, kde stál pingpongový stůl. Zaradoval se, protože poznal Kájin a Věrčin hlas. Pokročil tedy k zábradlí, aby na Káju zavolal, jenže pak jej zmrazila hned první zaslechnutá slova. Zůstal stát jako solný sloup a krev mu kvapem mizela z tváří.