Rebel - E-KNIHA

 

Z davu proudícího ulicí se vyloupla povědomá postava.

„A máme ji tady,“ pravila Šárka. Sklopila oči k mobilu, který si položila hned vedle podšálku s napůl vypitou kávou, a stiskem tlačítka rozsvítila displej.

„Rovných dvaatřicet minut zpoždění. Tak za to už zaslouží pěkně ostrý kartáč.“

„Přímo rejžák,“ dala jí za pravdu Linda a upila miniaturní doušek ze svého také už skoro prázdného hrnku.

Kamila se zběžně rozhlédla kolem sebe a posléze neomylně zamířila k jejich stolku, stojícímu hned vedle zábradlí tvořícího spíše symbolickou než faktickou přehradu mezi kavárenským poklidem a pouličním ruchem.

Jen co odhadla, že se nachází v doslechové vzdálenosti, spustila:

„Čau bando, já vím, že jdu pozdě, ale až vám řeknu důvod, budete spíš zírat, že mi to ještě vyšlo tak brzo.“

„Miluju tvá zdůvodnění pozdních příchodů,“ ujistila ji Šárka bohorovně. „Drtivá většina z nich si z fleku zaslouží literární cenu Josefa Škvoreckého.“

„Spíš Barona Prášila,“ opravila ji Linda. „Můžu hádat? Na přechodu tě málem srazil ve svém mercedesu právě projíždějící Richard Gere, načež tě naložil do svého bouráku, odvedl do apartmánu v desátém patře hotelu Continental a na znamení omluvy a pokání tě pohostil růžovým šampaňským s jahodama. Nakonec ti vnutil svou vizitku a vymámil na tobě slib, že s ním strávíš prodloužený víkend na jeho ranči v Oklahomě, kam tě přiveze svým soukromým tryskáčem.“

Kamila se pobaveně ušklíbla. „Nezdá se ti pro mě Richard Gere trochu příliš obstarožní?“ namítla.

„No neříkej, žes mu dala košem,“ zděsila se Šárka.

„Takže vám asi nemám sdělovat, koho jsem potkala, co?“ otázala se Kamila vlídně, zatímco pečlivě obhlížela mírně oprýskanou dřevěnou židli, na niž hodlala umístit své úhledné pozadí oděné do úzké sukně smetanové barvy. Její nedůvěřivý pohled neunikl ani jedné z obou kamarádek.

„Na venkovní židličku sis opravdu nemohla vzít lepší oblečení,“ ujistila ji Šárka. „Ale co máš z toho, my dvě, co máme rifle, bychom zas neupoutaly Richarda Gera, ani kdybychom mu přistály přímo na předním skle.“

Kamila se opatrně posadila a pohled, který vzápětí vrhla směrem ke vchodu do vnitřních prostor kavárny, prozrazoval bezmezný údiv, že se k ní doposud neráčil dostavit žádný z číšníků. Poté se očima vrátila ke svým společnicím.

„Tak naposledy. Chcete vědět, koho jsem potkala, nebo ne?“

„Je mi to jasné,“ zazubila se na ni Šárka. „Zastavili tě činovníci z nadace pro důstojné stáří a nabídli ti slevu na totální endoprotézu.“

„Ale houby,“ opravila ji Linda. „To sis popletla. Nabídli jí totální zubní protézu.“

Kamila na obě vycenila své výstavní zuby, jejichž bělicí proceduru spolu probíraly shodou okolností při minulém posezení, včetně dosti nehorázné ceny za uvedený úkon, a hrozivost svého výzoru ještě vylepšila na dámu až příliš groteskní grimasou.

„Dobře, propásly jste svoji šanci,“ pronesla temně a znovu se ohlédla po číšníkovi. Mezi stoly běhali rovnou dva, ale ani jeden z nich k nim nějak nemohl najít cestu. Ačkoliv byl teprve začátek května, nefalšované letní počasí přilákalo k venkovním stolkům téhle jindy poklidné kavárničky nebývalou spoustu návštěvníků.

Konečně k nim jeden z černobíle oděných mladíků zavítal a všechny tři ho vrchovatě zahrnuly objednávkami. Jen co odkvačil splnit jejich přání, shýbla se Šárka ke své objemné kabelce.

„Na začátek si trochu zaúřadujem, jo?“ pravila a v její ruce se octla plastová složka formátu á čtyři. „Takže v kruhu nás bylo osmnáct. Metoděj předloni umřel, to máme sedmnáct. Pavla zásadně na naše pozvání ani jinou korespondenci nereaguje, tak to máme šestnáct. Další dva jsou nedosažitelní. Alice je podle informací rodičů stále vdaná v cizině, ale mail mi na ni nebyli schopní dát, protože si prý dopisují jen papírově. Chápete to vůbec? V dnešní době? A Kryštof je patrně taky pořád v cizině, ale to nevíme jistě, protože rodiče už nežijí a bratr se nám ztratil z dohledu. Takže čtrnáct. Z těch čtrnácti se dvanáct přihlásilo, že určitě přijde, deset z nich už taky zaplatilo. Nezaplatil zatím Zdeněk Brabec, na kterého je ale vždycky spoleh, tak bych s jeho penězma počítala, no a Mirek Ptáčník, na kterého je spoleh tak půl napůl, takže bych s jeho platbou pro změnu nijak moc nepočítala. Prostě když přijde, tak ho skásnem rovnou na místě a dodatečně za to něco objednáme. Každopádně ale už máme pohromadě sumičku, kterou můžeme složit jako zálohu na salonek v té hospodě, kde jsme to předběžně zamluvily.“

„Tam skáknu já, mám to nejblíž,“ poznamenala Linda.

Kamila se uvolněně opřela na své židli, i když si ve chvíli, kdy tiskla záda smetanového sáčka do opěradla, uvědomila, že tuhle část nábytku nepodrobila ani zběžné, natož podrobné prohlídce. Polekaně se na okamžik napřímila, ale poté se rezignovaně vrátila zpět do své uvolněné pózy. Aby ji ještě zdůraznila, na chvíli pohlédla na své lososově růžovým lakem zkrášlené nehty.

„Ty počty ti nesedí,“ pronesla poté ležérně.

Šárka vzhlédla od svých papírů. Také Linda k ní udiveně otočila hlavu. Kamila pokračovala ve studiu svých nehtů.

„Jak to že ne?“ vyslovila Šárka.

„Protože kdybyste mě nechaly domluvit namísto svého trapného nabízení umělého chrupu, dozvěděly byste se, milé dámy, že Kryštof Elsner vůbec není tak nezvěstný, jak jste se domnívaly. A navíc že už dva roky nežije v cizině, nýbrž tady, ve svém milovaném rodném městečku.“

„Fakt?“ žasla Šárka. „To jeho jsi cestou sem potkala?“

Kamila nespouštěla zrak z konečků svých prstů. „Hm, bude to chtít co nejdřív novou manikúru,“ zabručela polohlasně.

„A jestli to okamžitě nedopovíš,“ navázala na její monolog Linda, „tak možná i novou plastiku obličeje.“

Další zdržení způsobil číšník, který jim na stůl nastavěl všechny objednané tekutiny. Neobešlo se to bez omylu, jenž by se snad v tomhle návalu dal považovat za omluvitelný. Jenže Kamila se na číšníka mračila.

„Tu colu jsem chtěla light,“ zpražila ho přísně.

Číšník zjevně nechodil pro drzost daleko.

„Pardon,“ prohodil. „Nějak mi to uniklo. Nedávalo mi totiž logiku, že by někdo chtěl vážně dvoudecku coly light, když si dává tuplované vídeňské kafe s dvojitým cukrem a dvojitou šlehačkou.“

Kamila se na něj zlověstně zazubila.

„Pokud jste se chtěl živit logikou, mladý muži, měl jste si udělat kandidaturu a jít pracovat do akademie věd. Ale pokud vím, jste číšník, tedy někdo, kdo má hostům přinést přesně to, co si objednali. I kdyby to byl nakrásně sachr dort se špenátem a ančovičkama.“

Jen co se číšník vzdálil, Šárka s Lindou vyprskly.

„Tak, a teď ti do té coly navíc plivne,“ prorokovala Linda.

„Ať,“ zazubila se na ni Kamila. „Snad si nemyslíš, že ji budu pít? Tolik kofeinu takhle navečer, to bych se hodinu převalovala, než by se mi povedlo usnout.“

„Tak proč sis ji objednávala?“

„Mám ráda, když je kolem mě plný stůl,“ zdůvodnila jí to bryskně kamarádka.

„Potom nechápu, proč jsi trvala na light.“

„Přece z principu, ne? Nebude mi hošík nosit, co se mu zamane.“

„Ty jsi teda číslo,“ chechtala se Šárka. „Ale teď už to nezamlouvej a vyklop, kdes potkala toho Kryštofa.“

„Na parkovišti vedle intru. Zrovna se chystal nasedat do auta. Teda holky, pokud platí, že po letech se z nejatraktivnějších spolužáků stanou pupkatí plešouni a naopak ti neslaní nemastní vyzrajou do lákavé podoby, tak z tohohle pravidla Kryštof totálně vybočuje. On vám je ještě úchvatnější než býval, když jsme po něm všechny houfně šílely.“

„Všechny ne,“ podotkla Linda suše.

Kamila mávla přezíravě rukou.

„No jo, jasně, když tys měla už od prváku oči jen pro toho svého nadějného funkcionáře, tak to je pak těžké. Ale nemůžeš aspoň objektivně nepřiznat, že jisté charizma jsi z něj cítila.“

„Charizma?“ protáhla Linda. „Pamatuju si, že byl vlasatej, to jo. A přitom to dávno nebylo moderní. Po revoluci už tím přece nikoho neprovokoval. Taky vím, že měl pověst plejboje, který dostane každou, na kterou si prstem ukáže. Jenže ono dost záleží na tom, na koho si tím prstem ukazujete, že jo?“

Poté, co svá slova vyřkla, se chytila za ústa a její tvář se až po samé kořínky vlasů zbarvila doruda. „Promiň,“ vyhrkla s pohledem upřeným do Kamiliny tváře. „Nebyla to narážka na tebe, to si rozhodně nesmíš myslet.“

„Odpouští se,“ ujistila ji Kamila. Vzápětí se uchechtla. „No dobře, dámy, myslím, že po patnácti letech už je to stejně promlčené. Fakt je ten, že tenkrát k ničemu nedošlo. Abych to řekla dnešním slovníkem, jen jsem si tím prohlášením dolaďovala imidž. Patřit do Kryštofova harému prostě patřilo k dobrému vysvědčení správné frajerky.“

Nyní na ni zírala i Šárka. Pak zavrtěla hlavou.

„To jsem si mohla myslet. Divím se, že jsme ti to žraly i my dvě, které víme, že jsi v podstatě hodná holka, která se do té mrchy beztak jenom dovedně stylizuje.“

Kamila se na obě naplno zazubila.

„A ne že to někde vybreptáte,“ varovala je. Poté jedním očkem zaznamenala přistání coly light po své pravici. Kdo by se domníval, že číšníkův příchod nechá bez komentáře, málo by ji znal.

„No vida, že to jde,“ prohodila bodře k jeho zádům, která na chvíli ztuhla. Linda mimoděk zhodnotila obsah jeho tácu a v duchu počítala kinetickou energii, jíž by celý ten náklad lahví a sklenic disponoval v okamžiku dopadu na Kamilinu hlavu. Číšník ale nakonec Kamilinu poznámku přece jen rozchodil, a to doslova.

Kamila se otočila zpět ke svým kamarádkám. „Kde jsme to…“

„Kryštof,“ odrecitovaly svorně.

„Jo, jasně. Po pěti letech od vejšky nedorazil na sraz proto, že byl různě po světě. Nějaký čas pobýval na zkušené v Americe, pak se přesunul do Holandska, kde se oženil. V mezičase, kdy se vrátil, založil softwarovou firmu, které se docela dobře dařilo. Když se Holanďance zastesklo po Holandsku, na řízení firmy se domluvil s bráchou, odstěhoval se k móři a firmu ovlivňoval jenom na dálku. Nějak v té době mu umřeli oba rodiče, tak potom jezdil do Česka jen sporadicky. Na naše desáté výročí mu to tudíž taky nevyšlo. Pak se s Holanďankou rozvedl a ve stejné době brácha začal střečkovat, že mu řízení firmy nesedne a že má o své kariéře úplně jiné představy. No a tak se před těmi dvěma lety vrátil. Firmu zreorganizoval, zmodernizoval a nyní s ní spěje k lepším zítřkům. To je tak v kostce vše.“

Šárka hvízdla a pak oponovala: „Není to vše. Co jeho rodinný stav a počet závazků?“

„Blázníš? V pěti minutách se to zjistit nedalo, aniž bych vypadala jako nažhavená lovkyně. To z něj vytáhnem na srazu, na který jsem ho pochopitelně pozvala, dala jsem mu adresu našich stránek a získala od něj nadšený příslib, že rád přijde.“

„Tak to je bomba!“ zajásala Šárka. Zato Linda si Kamilu měřila přimhouřenýma očima.

„Tak v pěti minutách, říkáš? Pak mi teda vysvětli svých dvaatřicet minut zpoždění.“

Ačkoliv se tvářila přísně, ve skutečnosti se tím, jak se jí Kamilu podařilo hezky chytit za slovíčko, dobře bavila, a věděly to všechny tři. Proto se Kamila neobtěžovala ani s rozpaky, ani s odpovědí.

„Jako naschvál, i kdyby byl nezadaný, mně momentálně ten můj moula celkem vyhovuje,“ prohodila Kamila. Ani tahle slova nebylo třeba komentovat. Lindě i Šárce bylo velmi dobře známo, že i po dvou letech manželství je Kamila do svého druhého muže zamilovaná až po uši. „A pokud vím,“ pokračovala a obrátila se na Šárku, „ani ty nijak vážně neuvažuješ o výměně Franty za novější model. Tak holt musíme Kryštofa přenechat Lindě.“

„Bude nadšen,“ podotkla Linda. „A určitě ještě o koňskou délku víc než já, a že já budu jásat jak soudružka Kabrhelová na prvomájovém průvodu. Copak nevíte, jak mě celou vejšku tajně zbožňoval? Natolik tajně, že se mě ke konci druháku na pochodu Lednice – Brno zeptal, jaký obor že to na škole studuju. A když jsem mu řekla, že geometrii kulatých obdélníků, opáčil, že on studuje teorii tříhodnotových bitů. Čímž chtěl předstírat, že se ptal jenom z legrace, ale já se vsadím, oč chcete, že v první chvíli fakt netušil, že jsme z jednoho kruhu. A navíc…,“ dodala po krátkém nádechu, ale pak se zarazila a mávla rukou.

„Co navíc?“ daly jí kamarádky jednohlasně najevo, že z ní hodlají vytáhnout úplně všechno. Málem by se jim to i povedlo, kdyby se na scéně opět neobjevil číšník mířící k jejich stolu. Něco nesl v ruce a pak to položil před Kamilu.

„Malá omluva podniku za mou neodpustitelnou chybu,“ pronesl se zřetelným nádechem jízlivosti v hlase a odkvačil. Jako první vyprskla Linda. Šárka vzápětí. Obě dvě zíraly na talířek se sachr dortem ozdobeným kopcem spařených a posekaných špenátových listů a po chvíli už řvaly smíchy tak, že přitáhly pozornost celého osazenstva okolních stolů. Ti nejbližší pátravým zrakem bloudili po skleničkách rozestavěných na jejich stole, aby mezi nimi vystopovali příčinu jejich šokujícího počínání. Neškodné džusy a coly na pachatele nevypadaly. Zřejmě si dámy něčím vylepšily svá kafíčka, tak to bude!

Jedinou, kdo zachoval vážnou, ba dotčenou tvář, byla Kamila. Na chvíli dokonce popuzeně stiskla rty do tenké čárky, ačkoliv je měla přizdobeny nepochybně drahou rtěnkou. Pak zvedla hlavu a velmi naléhavým pohledem začala vyhlížet číšníka. Musel ji odněkud pozorovat, a navíc zjevně patřil k nebojsům, protože přikvačil vzápětí.

„Přála jste si ještě něco?“ zeptal se s přehnanou úslužností.

Kamila se na něj zachmuřeně podívala a posléze ukázala výhružným prstem na dort.

„A kde jsou ančovičky?“ otázala se přísně.

—

Linda se ještě stále usmívala, i když se rozešly už asi před půlhodinou. Nyní rázovala do kopečka klidnou ulicí, která ji brzy dovede k jejímu bydlišti, jímž se již před pěti lety stal vcelku útulný dvoupokojový byt v malém činžáku s výhledem na Kounicovy koleje. Kamila se Šárkou jí dokážou vždycky spolehlivě dobít baterky a naladit její pohled na optimističtější notu. Některé věci se zkrátka nemění ani s léty.

Se Šárkou si káply do noty hned v první den školy. Ve druhém ročníku už spolu obývaly kolejní pokoj a ve vyšších ročnících, když se jim místo na kolejích získat nepodařilo, si našly společný podnájem. Teprve v posledním roce školy přestaly sdílet společné bydliště, protože Linda se vdala a nastěhovala se k Daliborovi. Rovněž Šárka si pospíšila do manželského stavu, a to dokonce takovým tempem, že nejstaršího syna porodila v pauze mezi předposledním a posledním semestrem.

S Kamilou se skamarádily až později. Nebylo jednoduché dostat se za její pózu povrchní parádnice, která má k životu provokujícně bezstarostný a lehkomyslný přístup. Přitom ve studijním kroužku patřila k těm nejnadanějším a všichni jí záviděli lehkost, s jakou byla schopna porozumět přednášené látce. Zatímco se ostatní na zkoušky pilně dřeli, ona jen zběžně prolétla své zápisky, prolistovala skripta a pak využila kdejakého předtermínu, aby se mohla už v polovině zkouškového období povalovat na dece u přehrady, poflakovat se po buticích a vysedávat s kamarádkami i kamarády po kavárnách. Lehkost jejího studování v žádném případě nespočívala pouze v jejím osobním šarmu, jak to o ní šířily některé závistivé spolužačky. I v takovém oboru, jakým byla informatika, se našly ženy-pedagožky, které zjevně neměly předpoklady k tomu, nechat se okouzlit jakoukoliv studentkou, a ani na nich se Kamilino hladké studování nikterak nezadrhlo. Ostatně i pár pedagogů-mužů už dospělo do takového stádia životních zkušeností či otrávenosti, v němž by s nimi nepohnula ani dieselová lokomotiva Sergej, natož sebešarmantnější studentka.