Převozníci - E-KNIHA

Před nástěnkou v přízemní hale katedry matematiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity stál vysoký hubený mladý muž s dlouhými vlasy sepnutými do culíku, rty sveřepě tiskl k sobě a zavile zíral na ceduli oznamující velkými písmeny, že z důvodu rekonstrukce se dnes ruší všechny přednášky v učebně M1. Pokud by někdo dokázal zesílit slova, která mu přitom táhla hlavou, nepochybně by získal pár velmi hezkých úlovků do svého soukromého slovníčku vulgarizmů. Ne, před nástěnkou nedlel horlivý student, který se nedokáže smířit se zdrcujícím faktem, že mu dnes bude odepřena možnost rozšířit si své znalosti z oboru pravděpodobnosti a statistiky. Naopak, nacházel se zde student natolik liknavý, že se mu až do téhle chvíle nepoštěstilo onu ceduli zaregistrovat. A to ani přesto, že zde visela už celý týden. Mladík přešlápl z nohy na nohu a temně zafuněl. Do háje, když se konečně rozhodne, že by bylo načase osvěžit si v paměti některou z tváří svých vyučujících, dokope se k tomu, aby vstal v takovou nehoráznou hodinu, jakou je pravé poledne, a oželí partičku karet u Padovce s místními štamgasty, nakonec zjistí, že jeho námaha byla zhola zbytečná!

„Tý wogo,“ ozvalo se vedle něj. Pootočil hlavu a spatřil jednoho ze svých spolužáků, jenž zjevně disponoval shodným sympaticky ležérním přístupem ke studiu.

„To je v …,“ dodal nově příchozí a jmenoval místo, kde se obvykle podobné nepříjemné věci nacházejí.

Vlasatý mladík uvolnil sevření svých rtů, aby mohl přispět k duchaplné konverzaci. „To si piš.“

„Tak Čerňule dneska nepřednáší,“ rekapituloval druhý student své čerstvě nabyté poznatky. „To má teda slušnej pech. Klidně ať zapomene, že by mě tu do konce semestru ještě někdy viděla.“

„Moje řeč,“ děl vlasatec. „Takovej bordel…“

—

V posledním patře činžovního domu v centru města zarachotil klíč v zámku zbrusu nových vstupních dveří a posléze do těch dveří vstoupil vysoký černovlasý muž. Otočil se, otevřel dokořán a obrátil se ke své společnici.

„Vítej, miláčku,“ pravil slavnostně.

Na prahu bytu Vanda zaváhala a zastavila se. Muž se vrátil k ní a jemně, ale rozhodně ji vtáhl dovnitř.

„Neboj, opravdu nikdo nepřijde,“ ujistil ji konejšivě. „Řemeslníci tady dávno skončili a nikdo cizí už odsud klíče nemá.“

„Dobře, ale co když se tu bude chtít zastavit…,“ namítla.

„Učí,“ skočil jí do řeči hbitě. „V jednom kuse až do čtyř. Její rozvrh mám v malíčku, věř mi. Pěšky to sem má deset minut, zpátky totéž, a přestávka trvá patnáct. Takže klid, Vandi, je to stoprocentně bezpečné.“

Její postoj ještě nějakou chvíli signalizoval napětí a nejistotu. Pak se ale Vanda přece jen rozhodla hodit svou zbytečnou úzkostlivost za hlavu a zvědavě se rozhlédla kolem sebe. Nacházeli se v příjemně prostorné, i když poněkud příliš členité předsíni. Jenže tahle členitost nebyla samoúčelná. Byla nezbytným výsledkem snahy integrovat do bytového prostoru veškeré trámy, komíny a větrací potrubí, jimiž byla původní půda protkána. Všechno zde vonělo novotou a vlhké ovzduší promísené pachy vápna, sádry a malty by napovědělo příchozímu, že vstupuje do novostavby, i kdyby sem vešel se zavázanýma očima. Sklopila zrak k podlaze vydlážděné velkými keramickými čtverci a zaznamenala, že zde po odchodu řemeslníků musel proběhnout důkladný úklid. Vlastně je tu všechno připraveno k nastěhování. Přimhouřila oči a na chvíli se nechala unášet představou, kam by postavila botník, kam umístila věšák, jak by rozvěsila obrázky…

Vzpamatovala se. Vždyť sem vůbec nepatří a nějak si ani nedovede představit, že by možná někdy patřit mohla. Vloudila se sem jako drzý vetřelec a všechno okolo ní křičí, že tohle je přece teritorium jiné ženy...

„Nábytek tu ještě skoro žádný není,“ vrátil ji do skutečnosti jeho hlas. Aby jí šel příkladem, umístil svou bundu na opěradlo jediné omšelé židle stojící poblíž vstupních dveří. Svlékla si svůj nový podzimní kabát medové barvy a pečlivě jej přehodila přes bundu. Pak si odvázala z krku hedvábný žlutomodrý šátek a položila jej nahoru.

„Provedeš mě tady?“ zeptala se.

„Jasně. Ale ještě je to tu skoro prázdné.“

Zrakem přejel Vandinu pomenší plnoštíhlou postavu oblečenou do šedivých tvídových kalhot a bleděmodrého svetříku, zaznamenal pečlivě upravené vlasy zlatavě plavého odstínu a svou letmou prohlídku skončil u jejích hezky tvarovaných rtů, které si jen lehce přejela leskem. Pohled mu změkl. Tahle žena mu dokáže zatemnit všechny smysly pokaždé, když se octne v jeho blízkosti. Nenadělá s tím nic ani zdravý rozum, ani občasné neodbytné přívaly výčitek svědomí…

Otevřel dveře do obývacího pokoje a Vanda nahlédla dovnitř. Prostorná místnost byla rovněž členitá, jedna její část měla stěny rovné s velkými okny sahajícími až na zem a vedoucími na malou střešní terásku, do té druhé přiváděla denní světlo dvě střešní okna.

„Paráda,“ vydechla. „Kuchyň bude tam?“ hádala podle připravených vodovodních a odpadních trubek.

„Hm, ale dodávku nám zpozdili. Nainstalují to asi až za měsíc. No,“ prohodil, „tím lépe. Aspoň to tady budeme mít celý měsíc pro sebe. Teď se ale pojď podívat sem,“ pronesl tajuplně. Vrátil se do předsíně a otevřel dveře do jednoho z menších pokojů. Když se octla vedle něj, majetnicky jí položil ruku kolem ramen.

„Co tomu říkáš?“

Ložnice byla vymalována kombinací bílé a teple okrové barvy a v jejím středu trůnila elegantní dřevěná manželská dvojpostel. Nechyběly ani matrace, ovšem peřiny nahrazoval pouze malý polštářek a rozložený spací pytel.

Vanda znejistěla. „Hm, moc hezká,“ hlesla. „Kupovali jste ji spolu?“

Pokrčil rameny. „Nemáš to jedno, Vandi? Tím se netrap.“

„To mi jde dost těžko,“ ohradila se. „Ty mě přivedeš do bytu, který budovala tvá  nic netušící žena, ukážeš mi ložnici, kterou jste zařídili společně, a já se tím nemám trápit? Prosím tě, vždyť jsme říkali, že to musíme nějak rozseknout, než bude tenhle byt hotový. Jak si to vlastně představuješ dál?“

Vzal ji za obě ruce, sklonil hlavu a vlepil jí krátký polibek.

„Vandi, není přece důležité, jestli bydlím v garsonce nebo v tomhle bytě. Důležité je, že jsi pro mě nejlepší ženská na světě a že se tě za živého boha nevzdám. Chápeš? Jak to bude dál, vím sice stejně málo jako ty, ale že tě chci a budu chtít pořád, vím stoprocentně.“

Přivinula se k němu a ve tváři měla smutek.

„No dobře, ale to se budeme pořád donekonečna schovávat?“ hlesla.

„Donekonečna určitě ne. Vyřešíme to, neboj. Ovšem musíme si připravit půdu pěkně pomalu a postupně.“

„Ale jak to chceš udělat? Tohle podle mě postupně nejde. I kdybychom se rozkrájeli, stejně to nakonec bude mít účinky atomovky. Na všechny.“

„Každopádně se napřed musím naučit líp vycházet s tvým potomstvem,“ vysvětloval. „Víš, že mi to zatím moc nejde. Říkal jsem ti přece, že z tohohle mám největší strach. Nikdy jsem to s dětma moc neuměl, a ony mě taky zrovna dvakrát neberou.“

„Náhodou je to teď mnohem lepší,“ řekla. „A navíc tohle všechno říkáš už nejmíň půl roku. Nevím, někdy z tebe mám silný dojem, že si vlastně ani nejsi jistý, jestli vůbec nějakou změnu chceš. Poslyš, tobě není blbý pořád lhát, schovávat se, vymýšlet si výmluvy a nervovat se, že to stejně jednou praskne tím nejhorším možným způsobem?“

„Samozřejmě že je, miláčku. Ale musíme to ještě nějakou dobu vydržet. Nikomu nepomůže, když se to provalí předčasně. Ostatně, teď máme na všechno k dobru ještě ten měsíc.“ Usmál se na ni a ztišil hlas do sametové hebkosti. „Pojď sem, posadíme se, já otevřu tu sedmičku, co jsem přinesl, a pustím ti nějakou pěknou hudbu. Nechci, aby ses trápila. Chci, abychom si ten čas, co máme pro sebe, užili co nejlépe. Podívej, máme tady i přehrávač, abychom si to tu mohli udělat co nejútulnější.“

Vzhledem k tomu, že jiný nábytek kromě postele zde nebyl, stál přehrávač jen tak na podlaze a reproduktory rovněž. Vanda se usmála.

„Ty jsi blázen,“ prohodila mateřským tónem. „Jak jsi vysvětlil, že to sem stěhuješ, když tady ještě nějakou dobu bydlet nebudete?“

„Je nový. Přijde do obýváku, zatímco sem dáme ten původní. Řekl jsem, že šlo o výhodnou koupi, proto jsem to pořídil v předstihu.“

Vanda zvedla obočí. „Další zbytečná lež.“

„No tak, Vandi,“ pokáral ji. „Nic, co dělám kvůli tobě a kvůli nám dvěma, není zbytečné.“

Z tašky vyndal dvě sklenice, sedmičku vína a otvírák. Za minutku či dvě už si přiťukávali na zdraví a na společnou budoucnost. Pak se usadili na kraj postele. Vzájemná blízkost jako by je posílila. Vanda si opřela hlavu o jeho rameno a zhluboka vydechla. Má pravdu, teď nebude myslet na to, co nastane, až všechno praskne. Jejich společný čas je příliš vzácný na to, aby jej promrhali obavami nebo dohadováním o dalších perspektivách jejich vztahu. Vychutná si dnešek plnými doušky a nenechá si jej kazit ani výčitkami svědomí, ani strachem z budoucnosti. Bude prostě jen žít přítomnými okamžiky a modlit se, aby nikdy neskončily.

Její společník vzal do ruky ovladač, stiskl tlačítko a prostor kolem nich zaplavila nejprve tichá, ale posléze hlasitější hudba.

„Zní to hrozně, když tu není žádný textil,“ zasmál se. „Ozvěna jak v jeskyni. Přežiješ to?“

„S tebou cokoliv,“ ujistila jej Vanda a nastavila mu rty k polibku.

—

Odborná asistentka Barbora Černá Ph.D. seděla za svým pracovním stolem, který se nacházel v malé místnůstce ve druhém patře katedry matematiky, a soustředěně hleděla do papíru položeného vedle klávesnice počítače. Kromě onoho stolu a oné doktorky se do místnosti vešel už jen miniaturní stolek se dvěma křesílky a jedna napůl šatní, napůl policová skříň. Pardon, za dveřmi se ještě tísnil věšák z ohýbaného dřeva.

Zvědavec, který by paní doktorce nahlédl přes rameno v očekávání, že na papíře nalezne složitou změť matematických vzorců, jak by v tomhle prostředí mělo být snad dokonce povinné, by byl trpce zklamán. Viděl by pouze několik rukou načrtnutých čar doplněných nudnými celými, ba dokonce přirozenými čísly.

Vedle Bářiny ruky se rozezvučel mobil a jeho displej hlásal jméno Zora. Uchopila telefon a hovor přijala.

„Haló, haló, neruším?“ sondovala Zora zvesela.

„Kdepak, nazdárek,“ ujistila ji Bára.

„Já si nikdy nepamatuju, jak máš přestávky,“ povzdychla kamarádka.

„Vždyť to nevadí. Do hodin si mobila stejně neberu, tím pádem se můžeš maximálně nedovolat. Ale trefila ses přímo geniálně. Před chvílí mi měla začít přednáška, jenže se nekoná. Učebnu totiž na celý den zabrali řemeslníci a předělávají v ní nábytek. A já tady místo toho, abych ušetřenou dvouhodinovku věnovala vědecké práci, žužlám tužku a vymýšlím šatní skříň pod jednu šikmou stěnu.“

„Sakryš, tak to tě brutálně vytrhuju z tvůrčího zaujetí!“

„Nevytrhuješ. Protože jsem právě zjistila, že jsem si nezměřila vzdálenost od rohu ke dveřím, tudíž jsem beztak v koncích.“

„Fajn, tak mi řekni, kdy se u mě konečně zastavíš, když máš teď ten oddychový čas.“

„Takový výraz vůbec nepoužívej,“ zavrčela Bára. „To není oddychový čas, nýbrž natahování na skřipec. Panebože, já se vůbec nemůžu dočkat! Už z toho šílím, jak se to táhne. Myslela jsem si, že si stěhování nadělím ke třicátinám, jenže napřed do toho vlezla reklamace střešních oken, pak šejdrem přidělaný radiátor, dvě vadné lamely v podlaze, a jako vrchol všeho ještě teď ta zpožděná kuchyň. Třicátiny dávno v trapu a já si pomalu začínám myslet, že dostanu kvartýrek akorát tak na odchod do důchodu.“

Problémy kolem nového bytu probíraly ještě hodnou chvíli. A ačkoliv Bára naoko láteřila, beztoho bylo z jejího tónu patrné, že právě prožívá mimořádně šťastné období.

Před dvěma lety, tedy po dvou letech manželství strávených v pronajaté garsonce, získali vysněnou půdu ve starším, ale slušně zachovalém činžovním domě a pustili se do jejího přebudovávání do podoby mezonetového bytu. Hlavní slovo v řízení celé akce měla Bára. Na rozdíl od Karla ji to nesmírně bavilo, a tak jí rád nechával volnou ruku, pokud šlo o půdorysy, stavební materiály i výběr zařizovacích předmětů. Protože se Bára právě nacházela v období budování kariéry a z doktorandského studia přecházela na post odborné asistentky, dá se říci, že v uplynulých dvou letech jela na dvě stě procent své kapacity. Jenže namísto toho, aby se hroutila, zvládala stavbu s nezměrným elánem. Budovala, tvořila, rozhodovala o podobě něčeho, co předtím vůbec neexistovalo, a tahle činnost ji naplňovala obrovským uspokojením. Její mladší sestřička Jitka se jí smála a tvrdila, že zkrátka a dobře hnízdí. Panebože, kéž by…