Počkej až za Lyon - E-KNIHA

Ticho v autě bylo nepřátelské, a nebyla to zdaleka výjimečná situace. Takhle si tedy Pavla svou dovolenou rozhodně nepředstavovala. Zamračila se a posunula si na nose tmavé brýle. Pootevřela okno, ale vzduch, který se začal drát dovnitř, byl ještě horší než ten, který dýchali. Na dálnici Lyon – Marseille byl v to odpoledne hustý provoz.

Krajina byla jednotvárná a vyprahlá vedrem, nikde na obzoru žádný záchytný bod a obloha bez jediného mráčku.

„To je děs, tohle,“ zafuněl Martin. „Nejedu dál, dokud se pořádně nenapiju.“

Pustil blinkr a začal odbočovat k dálničnímu odpočívadlu. Bylo vybaveno benzínkou, malým nákupním centrem, bufetem a sociálním zařízením, mělo velké parkovací plochy a mezi nimi lavičky se stolky stojící ve stínu vzrostlých stromů.

Sotva zaparkovali, sáhla Pavla po svém příručním batůžku a vylovila z něj termosku.

„Na,“ řekla a podala ji Martinovi.

Martin se ušklíbl. „Co to zas je? Ta tvoje citrónová vodička?“

„Je studená,“ ujišťovala ho Pavla. „V kuchyňce v kempu bylo v lednici pár kostek ledu. Naházela jsem je tam.“ Energicky odšroubovala víko termosky. „No, už se rozpustily, ale studené to je.“

„Víš co?“ protáhl Martin a narovnal záda. „Tu tvoji citronádu už nemůžu ani cítit. Jdu si koupit kolu. Půjč mi prachy,“ přikázal a natáhl ruku.

„Martine, neblázni,“ snažila se mu Pavla jeho nápad rozmluvit. „Máme peníze už jen na několik málo dní. Pár limonád, a můžem to otočit zpátky. A ještě jsme ani nedojeli na jih.“

„Jestli si na týhle blbý cestě nemůžu dopřát ani pár limonád, tak to opravdu můžeme otočit,“ pronesl znechuceně. „Dobře víš, že už dost dlouho mám plný zuby toho, vypadat jako poslední ubožák, který musí lemtat vodu z termosky a žrát ty tvý konzervy.“

„Kdybysme nejedli konzervy, tak jsme to mohli otočit už ve Švýcarsku. Co ve Švýcarsku, už v Rakousku. Dobře víš, že to všechno bylo pečlivě propočítané, abychom vyšli, pokud nebudeme blbnout a zbytečně utrácet.“

Zle se zasmál.

„Naše škudlilka se už zase chce hádat? Na to nehraju. Ukaž!“

Vytrhl jí batůžek a vzal si z něj peněženku.

„Jestli chceš, abych tě bezpečně vezl, královno, tak mě musíš pořádně napojit, víš?“ dodal posměšně. „Beztoho mě nemáš za nic jinýho než za lokaje.“

Rázně otevřel dveře a kráčel k bufetu. Pavla se za ním zachmuřeně dívala.

O tomhle chlapovi ještě před týdnem uvažovala jako o svém budoucím muži. Dnes už cítila jenom znechucení a bylo jí jasné, že to je poslední člověk, kterého by jí mohli vnutit za manžela.

Vystoupila z auta, zamkla je a šla si sednout na nejbližší lavičku. Zamračeně pozorovala rozdováděnou rodinku, která vystoupila nedaleko ní, a pak si povzdychla.

Máma by jí řekla, že přesně věděla, jak to dopadne. Máma vždycky všechno přesně věděla. Martin se jí nelíbil od začátku, a několikrát se kvůli němu pohádaly.

„Co na něm vidíš, prosím tě?“ vykřikovala máti a přitom obracela oči v sloup. „Nemá ani vysokou školu, podprůměrně vydělává, vůbec nevlastní společenské oblečení a nemá ani ponětí o tom, že se starší ženě při představování necloumá rukou jako první.“

Jenže přesně to na něm Pavla viděla. Nebyl to panák s porcelánovým úsměvem, jaké jí matka předhazovala na večírcích, dokud se ovšem nedokázala vzepřít a na matčiny večírky chodila. Což bylo zhruba do té doby, než se odstěhovala z rodičovské vily.

Panebože, co tam ten Martin tak dlouho dělá? Za tu dobu už musel vypít nejmíň kýbl koly a Pavla raději ani nechtěla myslet na to, co za ni utratil. Nebo tam, nedej bože, cpe jejich vzácné frantíky do automatu?

Rázně vstala a dlouhými kroky kráčela k bufetu. Tušení ji nezklamalo. Martin právě házel pětifrank do kvičící a barevnými světýlky blikající bedýnky na zdi.

„Martine,“ vykřikla zklamaně. „Slíbil jsi mi, že už dáš automatům pokoj.“

„No bóže, jeden pětifrank,“ utrousil Martin a pokrčil rameny. „Jen se nezblázni. Dal jsem si zato o jednu kolu míň.“

„A kolik sis jich dal?“

„To má být výslech?“ zvolal Martin rozzlobeně. „Hergot, ženská, jestli mi hodláš počítat i to blbý pití, tak se ti na celou cestu můžu vykašlat a můžem to rovnou otočit. Co mám z takový dovolený? Můžeš mi to říct?“

„Prosím tě, aspoň pojď ven,“ hlesla Pavla celá bledá. Bylo jí hanba, že se hádají před lidmi, i když jim v celém bufetu nikdo nemohl rozumět ani slovo.

Protože vycouvala ven, vylákala za sebou i Martina, který byl v ráži a chtěl pokračovat v hádání.

„Tak co mám z takový dovolený, no?“ dorážel na ni. „Připadám si jako tvůj osobní řidič, a nic víc. Paní doktorka se vybarvila, jen co je pravda!“

Nyní se rozlítila i Pavla.

„Dobře, když se ti to nelíbí, tak si jdi, a třeba hned. Já tě u sebe nedržím.“

„Výborně!“ zasmál se. „Taky že jdu!“

Vytrhl jí z ruky klíče od auta, vztekle odemkl kufr a vyhodil z něj Pavlin batoh na trávník. Pak se k němu shýbl, rozepnul malou boční kapsičku a vytáhl z ní bílou obálku.

„Na benzín na zpáteční cestu,“ zvolal, zamával obálkou ve vzduchu a pak ji strčil do kapsy. Nasedl do auta a vyhodil ven i Pavlin batůžek a termosku. „Tak čau,“ dodal, zabouchl dveře, nastartoval a prudce vyrazil z parkoviště.

Pavla se za ním zkoprněle dívala. Tohle se jí snad jenom zdá! Hleděla za ním, dokud se nezařadil do proudu vozů na dálnici. Pak zavrtěla hlavou. Panebože, to je ale blbec! Nebylo to prvně, kdy udělal takové gesto, ale tentokrát to přehnal. Předtím mu na vyzuření stačil raketový start, respektive to, na co se jeho obstarožní škodovka ještě vzmohla, a odjet za nejbližší zatáčku. Tam ji milostivě naložil a půl dne měli tichou domácnost. Teď musí dojet až k nejbližšímu výjezdu z dálnice, tam to otočit do protisměru, projet kolem opačným směrem, vyjet z dálnice a znovu to otočit, aby se mohl vrátit zpátky. Zabere mu to nejméně půl hodiny, a ještě přitom sežere spoustu benzínu.

Pavla se odevzdaně shýbla pro své věci a přivlekla je k nejbližší lavičce. Usadila se do stínu a termosku položila před sebe. Když ji dávala na dřevěný stolek, podivně v ní zaštěrchalo. Zatřásla s ní a v té chvíli se jí nahrnuly do očí slzy. Ten idiot ji rozbil! Rychle odšroubovala víčko a nahlédla dovnitř. V citronové šťávě se válely velké i menší střepy skleněné termoizolační vložky.

Pavla toho za těch šest dní, co byli na cestě, už snesla od Martina hodně, a tak bylo absurdní, že ji nakonec zlomila jedna rozbitá litrová termoska. Zuřivě stiskla rty, mrskla s termoskou do nejbližšího odpadkového koše a skálopevně se rozhodla, že na Martina počká už jen proto, aby mu sdělila, že s ním dál nejede.

Seznámili se před třemi měsíci před kinem. Byly domluvené s Vlastou, že na sebe počkají, Pavla předem koupila lístky a když měl film už za tři minuty začínat, nervózně se rozhlížela kolem sebe. Nějaký mladý muž se jí zeptal, jestli náhodou nemá lístek navíc, jelikož je už vyprodáno, a ona ho vybídla, aby s ní ještě minutku počkal, že když kamarádka nepřijde, lístek mu nechá. Vlasta skutečně nepřišla, a tak se octli v kině vedle sebe. Pak šli spolu na dvě deci červeného a oběma se společný večer líbil. Začali se scházet a navzájem se poznávat. Martin pracoval jako požární technik v jednom velkém brněnském podniku, bylo mu třicet a bydlel s babičkou, o niž se údajně staral, ale jak posléze Pavla zjistila, starala se spíš babička o něj. Prala mu, žehlila i vařila a všechno to zvládala obdivuhodně, přestože už překročila sedmdesátku.

Pavle se na Martinovi líbila jeho přímočarost, to, že byl rád a často veselý, že si na nic nehrál, nic nepředstíral a neklaněl se přehnaně autoritám. Jeho posledně jmenovanou vlastnost označovala Pavlina matka za křováctví, protože mu nemohla zapomenout, jak malý dojem na něj udělalo, když mu svého manžela a Pavlina nevlastního otce představila se všemi jeho tituly před i za jménem a neopomněla dodat, že zastává důležité místo v jedné velké firmě se zahraniční účastí.

„To já vlastně taky,“ prohlásil tehdy Martin se širokým úsměvem, zatímco cloumal zděšeně mrkajícímu Otakarovi pravicí. „Nebýt mě, tak to tam může každou chvíli vyhořet.“

Pavla se už dlouho nepobavila tak, jako v ten večer, kdy jim ho přivedla prvně.

Jenže dnes už jí jeho bezstarostnost nepřipadala tak veselá.

Před nedávnem si naplánovali společnou dovolenou, která měla být zároveň jakousi jejich předsvatební cestou nebo, lépe řečeno, cestou, na níž chtěli překročit hranici mezi pouhým přátelským vztahem a vztahem mileneckým. Pavla nepochybovala o tom, že si i v téhle oblasti budou rozumět a že na konci cesty oba zjistí, že patří k sobě a chtějí už napořád žít spolu.

A takhle to dopadlo.

Na trase svého putování se shodli velice rychle. Shodli se i na tom, kolik peněz vzít a jak s nimi hospodařit. Každý dodal přesnou polovinu financí a ty pak rozdělili na tři díly: do Pavlina batohu dali nezbytnou rezervu na benzín na co nejkratší zpáteční cestu a zbytek si rozdělili do svých dvou peněženek. Pavla si zjistila, v jakých cenových relacích se pohybuje jedna noc v kempu, a na základě toho spočítala, kolik smějí denně utratit. Bylo to žalostně málo, jelikož spoustu peněz spolykalo auto, a kempy také nebyly v přepočtu na koruny právě nejlevnější. Proto Pavla do nejmenších detailů promyslela jejich jídelníček, nakoupila konzervy, suchary, polévky v pytlíku a práškové limonády a Martin proti jejím plánům nic nenamítal. Matematika už prostě byla taková: když chtějí být na cestě třiadvacet dní a dali dohromady tolik peněz, kolik jim dovolily jejich nikterak oslňující platy, nemohou si dovolit utratit nekřesťanský peníz za bagetu, i kdyby voněla sebelákavěji.

Vše, nač Pavlin společník vehementně přikyvoval jako na naprostou samozřejmost, přestalo platit asi tak třetí den jejich cesty. Martin, který, ačkoliv od revoluce uplynulo už pět let, byl v cizině prvně, si postupně začal připadat jako ten nejposlednější ubožák. Na jeho ojetou a patnáct let starou škodovku s vyměněným blatníkem, nastříkaným jen základní barvou, si rakouské a švýcarské děti ukazovaly s náramným pobavením a nedovedl si představit horší potupu než muset na dálničním odpočívadle chroupat suchar s játrovou paštikou, zatímco se z blízkého občerstvení line lákavá vůně grilovaného kuřete. Měl pocit, že se mu ubližuje a že si to rozhodně nezaslouží. Jednoho krásného dne se zvedl a šel se jako člověk, a ne jako vandrovní cikán, jak vztekle zdůraznil, najíst a napít do místního občerstvení. První vzpouru mu Pavla tolerovala a jen tiše úpěla, když byla nucena škrtnout dvě noci v kempu.

Když to v jeden večer s útratou přehnal, zkusil hodit nějaké mince do hracího automatu. Ten je s mlasknutím spolykal a na Martina jen posměšně zablikal červenou kontrolkou. Zkusil to znovu, pak si rozměnil a když ho Pavla přistihla, byly pryč další dvě noci v kempu.

„Martine, proboha,“ volala a chytala se přitom za hlavu. „Už se budeme muset vrátit o čtyři dny dřív, chápeš to vůbec?“

„To se nějak udělá,“ prohodil bodře a mávl rukou. „Počkej, teďka určitě vyhraju.“

Hodil do automatu další mince.

Pavla se mu pověsila na ruku.

„Martine, neblázni. Jak to chceš udělat? Nemáme za rohem banku, ve které bysme si mohli natankovat. Musíme vystačit s tím, co máme, copak to nechápeš?“

„Nemusíme spát každý večer v kempu,“ prohlásil. „Pod širákem je to romantičtější.“

„Jo, jenže tam není kde se umejt a na čem uvařit, nehledě na to, že by nám místní policajti mohli napařit pěkně mastnou pokutu.“

„Tak se vyspíme v autě.“

„Ale auto musí žrát, to snad nepopřeš. Nemluvě o tom, že nemáme skoro žádnou železnou rezervu pro případ, že by se nám cestou rozsypalo.“

„Co by se rozsypávalo? Má udělanou generálku.“

„To nikdy nemůžeš vědět.“

„No a co, tak bys zavolala svý zazobaný matičce, a ona by tě z toho vytáhla.“

Pavla na chvíli oněměla.

„To snad nemyslíš vážně,“ vydechla pak. „Martine, jestli utrácíš proto, že počítáš s něčím takovýmhle, tak… tak… to prostě nepřichází v úvahu! Copak to nechápeš, sakra? Mámě bych si o prachy neřekla, ani kdybych měla celou cestu zpátky jít pěšky! Myslela jsem, že už se známe natolik, že tohle je ti úplně jasný!“

„Ále, jen se nedělej. V nouzi by ti máti byla docela dobrá.“

„A tobě by nebylo proti srsti, že tě musí tahat z bryndy někdo jinej, ačkoliv jsi svéprávný dospělý chlap? Nebylo by ti ani trochu hanba?“

„Hele, rodiče máme proto, aby nám pomáhali, seč můžou.“

„Jo, ale pro to je máme, dokud se nepostavíme na vlastní nohy. A já měla dojem, že na nich už stojíme. Já tedy rozhodně ano!“

„Prosím tě, tvoje máti by ani nepoznala, kdybys ji o nějakou tu tisícovku pumpla.“

„Je mi úplně fuk, jestli by to poznala, nebo ne!“ křičela Pavla. „Tady jde o princip, copak to nechápeš?“

Tahle rozmluva byla první z řady dalších, jež se začaly spíše podobat hádkám. Dnes ráno Martin ztratil svou peněženku. Alespoň to tvrdil, ale Pavla měla chmurné tušení, že ji spíš někam uklidil, protože byla prázdná. Pavle bylo jasné, že budou rádi, když z jejích peněz vůbec dojedou až k moři.

Teď seděla na lavičce na bezejmenném odpočívadle pár kilometrů od Lyonu a velice zřetelně si uvědomovala, že toho všeho už má dost. Jestli vůbec dojedou k moři, mohou nanejvýš přespat pár nocí na pláži a pak se budou muset urychleně vydat nejkratší cestou k domovu a modlit se, aby jim nedošel benzín ještě za hranicemi. O třech dnech v Paříži, jež plánovala, už si mohou leda nechat zdát. Tak takhle to dopadlo s prvním chlapem, se kterým se rozhodla vážně chodit a o němž si myslela, že by si ho mohla i vzít.

Pavla se netrpělivě podívala na hodinky. Martin už byl pryč více než hodinu. V nejmenším nepochybovala o tom, že se vrátí, protože ať byl, jaký chtěl, svinstva podobného druhu, jako nechat ji úplně bez peněz a bez stanu uprostřed Francie, schopen nebyl. Jenom ji rozčilovalo, proč mu to tak dlouho trvá. Navíc se pomalu zatahovala obloha. Pavla sundala sluneční brýle a uložila je do batůžku.

Kousek od ní zaparkovalo auto s pařížskou poznávací značkou a vysoukal se z něj nějaký muž. Zvědavě si Pavlu prohlédl a kráčel směrem k budovám. Vrátil se asi po pěti minutách, v ruce držel plechovku s limonádou a z auta vyndal velkou rozkrojenou bagetu, z jejíhož středu čouhal nějaký sýr a něco zeleného. Posadil se na lavičku stojící vedle té, již měla Pavla proti sobě, a spokojeně se pustil do jídla. Z nedostatku jiné zábavy jej Pavla po očku pozorovala. Typický Francouz. Vysoký ani ne metr pětasedmdesát, ale urostlý, s očima zvědavě šmejdícíma po okolí (a místy i po ní), evidentně sebevědomý a spokojený sám se sebou. Byl v něm typicky francouzský šarm, ačkoliv by Pavla stěží dovedla vysvětlit, v čem vlastně spočívá. Bylo mu asi pětatřicet, měl krátký a nepatrně zahnutý nos a poměrně úzké, ale velmi živé rty. Vlasy měl tmavě hnědé a oči nejspíš také. Natolik si Pavla netroufla zaměřit na něj svou pozornost, aby byla schopná to vyzkoumat.

Z průzkumu ji vyrušilo auto, které zastavilo hned vedle Francouzova. Škodovka s novým blatníkem. Pavla zůstala sedět a sledovala přicházejícího muže náhle zcela nezaujatýma očima.

Bože, co na něm mohla vidět? Tuctový hezoun a frajer až na půdu. Vždyť, proboha, máma měla docela pravdu, že je to křovák.

„Tak nasedat,“ zahučel na ni.

Pavla se ani nepohla.

„Nejedu s tebou,“ řekla klidně. „Dej mi mou půlku peněz a jeď si, kam chceš, třeba do Tramtárie.“

„Jó?“ protáhl. „A co si asi tak počneš bez auta a bez stanu?“

„To nech na mně.“

„To tu celou tu dobu sedíš, abys mi to řekla?“ uchechtl se.

„Jo.“

„Už sis mohla dávno někoho stopnout, kdybys odtud chtěla vypadnout beze mě.“

„Představ si, že mi to připadalo vůči tobě sprostý, zmizet a nic ti neříct. Ačkoliv přesně to jsi před dvěma hodinama udělal ty mně, když jsi tak frajersky dupl na plyn a nechal mě tu bez jediného franku.“

„Dobře jsi věděla, že se vrátím.“

„Věděla. Proto tu taky ještě dřepím. Dětinská gesta, to je tvoje specialita. Jenže já jsem jich právě teď začala mít plné zuby. Tak mi dej mou peněženku,“ řekla a natáhla ruku.

Martin se rozesmál.

„Jo, královna teď bude dělat drahoty? Prosím tě, myslíš si, že ti to vážně sežeru? Vždyť vůbec nevíš, co bys tady beze mě, a hlavně bez auta, dělala. Nebo si brnkneš matince, aby pro tebe dojela? Mamčo,“ zapitvořil se, „přijeď si pro mě, ten křupan mě nechal u dálnice uprostřed Francie a ujel, bé.“

„Vidíš, a já tě před ní vždycky hájila, že nejsi žádný primitiv, naopak že jsi fajn kluk.“

Nevesele se zasmála a pokračovala: „Věřil bys tomu, že jsem dokonce uvažovala o tom, že bych si tě vzala?“

„Jó?“ protáhl. „Teda řeknu ti, že já si manželský soužití představuju trochu jinak než ty. S tebou jsem si teda ohromně užil. Napřed se ti o týden zpozdí ty tvý věci, takže sotva vyjedem, začneš mi v autě málem umírat, ačkoliv už jsi s tím v té době měla být dávno hotová, a když s tím konečně skončíš, tak se přede mnou zazipováváš ve spacáku až po uši.“

Pavla zrudla.

„A ty si myslíš, že mám chuť na nějaké milostné hrátky poté, co tě najdu v kempovém bufetu, jak cpeš naše peníze do automatu a liješ přitom do sebe příšerně drahé místní pivo?!“

„No to jsem přesně čekal!“ zaryčel Martin vítězně. „Teď se mi omlátí o hlavu moje nezodpovědné rozhazování peněz, čímž zkracuju naši úžasnou a nedostižnou prázdninovou cestu! Víš, co ti řeknu o té naší cestě? Že mě taháš do kdejakých kostelů a jiných starých barabizen, to bych ještě přežil. Že utrácíš peníze za kdejaký vstupný a mně vyčítáš každou blbou kolu, to bych ještě taky přežil. Ale nesnáším, když se ke mně chováš jako k dotěrnému hmyzu, když chci na tebe sáhnout, a vykládáš mi přitom takový pitomosti, jako že ten stan má strašně tenký stěny a všechno je slyšet a celý kemp by věděl, co právě děláme!“

Pavla zrudla a šeptla: „Prosím tě, nech toho.“ Poté ukázala bradou na Francouze popíjejícího nyní svou limonádu z plechovky.

„No a co, je to Čech?“ zeptal se Martin a ohlédl se po muži.

„Ne, ale musí mu být jasné, že se hádáme.“

„No a, myslíš si, že oni se nehádají? Ostatně chci se snad já hádat?“

„Já už vůbec ne. Řekla jsem ti, co chci. Polovičku peněz a abys vypadl.“

„Víš co,“ zasyčel Martin a naklonil se k ní přes stůl, „aby ses nespletla. Já to totiž udělám, víš. A jsem zvědavej, co si pak počneš. Pamatuj si, že jestli teďka odjedu, už se doopravdy nevrátím.“

„Taky bys mě tady ani nenašel.“

Martin vyndal Pavlinu peněženku a začal přepočítávat její obsah.

„Cha,“ odfrkl vzápětí, „jsem zvědavej, co si počneš se dvěma stovkama franků.“

Pavla zaťala zuby.

„Se třema,“ řekla. „Dneska odpoledne, než jsi šel támhle do toho bufetu, tam bylo šest stovek.“

„Ale už není. Nezapomeň, že svýho lokaje musíš řádně krmit, královno. Když už jsi mě pasovala na pouhého šoféra, stavěče stanu a nosiče zavazadel, tak mě holt musíš taky živit.“

„Tak tohle zbylo z našeho vztahu,“ špitla Pavla nevěřícně, když se konečně vzmohla na slovo.

„Z jakého vztahu, prosím tě?“ ohradil se Martin. „Vůbec nic jsem si s tebou neužil, a ty mluvíš o nějakým vztahu? Já ti řeknu, jak to vidím já. Tys zkrátka potřebovala nějakýho blbce, který by ti poskytl auto a ochranu na dovolenou, ale který by tě jinak moc neotravoval a držel by hubu a krok, tak to je! Začínám si myslet, že jako ženská jsi úplně vadná nebo seš přinejlepším stará panna!“

Hodil na stůl směrem k ní její peněženku a vydal se k autu.

„Dlužíš mi polovinu jídla,“ zavolala za ním.

„Jo, to máš pravdu,“ zahučel, otevřel zadní dveře a vytáhl ven objemnou tašku. Hodil ji na zem.

„Ty svý odporný blafy si sežer sama, a klidně všecky.“

Svá slova doplnil rozmáchlým gestem a nasedl do škodovky.

Pavla se za ním ani nepodívala. Třesoucí se rukou schovala peněženku do batůžku a zvedla se, aby odvlekla tašku s konzervami z parkoviště. Francouz ji po očku pozoroval, pak vstal a donesl jí tašku až k její lavičce.

„Merci,“ řekla.

„Není zač,“ odpověděl. Pavla mírně pokývala hlavou a vzápětí strnula. Narovnala se a vytřeštila na toho muže oči.

„Co… co jste to…,“ vypravila ze sebe.

„Že není zač,“ zopakoval s úsměvem. V Pavle by se v té chvíli krve nedořezal.

„Vy jste Čech?“ hekla.

„Jsem, a dokonce Brňák jako vy.“

„Jak… jak víte, že…“

„Podle nezaměnitelného dialektu toho hocha, a taky podle značky na té škodovce. Teda mimochodem, vydat se s takovým křápem na tak dlouhou cestu je pěkná šílenost.“

„Ale vždyť… vždyť máte francouzskou značku!“ namítla a mávla rukou směrem k jeho autu.

„Půjčené od bratrance z Paříže, kam jsem přiletěl letadlem. Zcela prosté, milý Watsone,“ vysvětlil pobaveně.

Pavla v té chvíli zrudla vzteky.

„Proč jste nic neřekl!“ zaječela na něj. „Proč jste to všecko poslouchal a vůbec nenaznačil, že rozumíte! Vy, vy… odporný šmíráku, vy…“

Náhle nemohla popadnout dech.

On se na ni zeširoka zazubil a prohodil:

„Neptali jste se mě.“

„Kdybyste v sobě měl aspoň kousek slušnosti,“ soptila Pavla, „tak by vám bylo jasné, že se máte přinejmenším sebrat a někam odpochodovat!“

„Proč? Já se docela dobře bavil.“

Pavla znovu zbledla jako křída.

„Aha,“ hlesla, „tak pán se dobře…“

Najednou se jí zlomil hlas a ona se rozplakala. Odběhla o několik metrů dál a otočila se k němu zády.

„Promiňte,“ uslyšela za sebou po chvíli. „Nezlobte se na mě, byl to hodně hloupý vtip. Je mi to líto,“ dodal a položil jí ruku na rameno. Prudce ucukla a odstoupila další krok od něj.

„Opravdu. Promiňte mi to, slečno.“

„Běžte pryč!“ vykřikla a ani se neotočila. Zašátrala v kapse šortek, ale kapesník tam nebyl. Ani ve druhé kapse.

„Velmi klasická situace,“ řekl. „Můžu vám nabídnout svůj kapesník?“

„Můžete zmizet,“ vyštěkla, obloukem ho oběhla a vrátila se ke svým zavazadlům. Z batohu vylovila papírový kapesník a vysmrkala se. Zůstala dřepět se skloněnou hlavou a utírala si oči. Muž se k ní vrátil.

„Rád bych vám nějak pomohl.“

„To můžete. Nasedněte do té své vypůjčené popelnice a šlápněte na plyn,“ doporučila mu, aniž zvedla hlavu.

„A co budete dělat vy?“

„V první řadě si oddechnu, že jsem se vás zbavila.“

„A pak?“

„Co je vám do toho?“

„Co si chcete počít stovky kilometrů od domova se dvěma stovkama franků v peněžence a bez stanu?“

„O to se vy nemusíte starat.“

„Brzy bude večer. Kde budete spát?“

Pavla zarputile mlčela a aby nemusela zvednout tvář, úplně zbytečně se hrabala v útrobách svého batohu.

„Mám pro vás návrh,“ nedal se muž odbýt. „Odvezu vás do nejbližšího hotelu, půjčím vám na něj a vy odtud zavoláte rodičům, aby pro vás přijeli nebo vám poslali peníze… No, co vy na to?“

Když se nedočkal žádné odezvy, dřepl si k ní.

Pavla na něj pohlédla úkosem.

„Vy jste ještě tady?“ pronesla mrazivě. „Asi vás to pořád náramně baví, co?“

„No tak, slečno, přece jsem se vám omluvil.“

„Tak už se taky můžete sebrat a odtáhnout k jihu.“

„Řekněte mi, co je na tom mém návrhu pro vás nepřijatelného.“

Pavla konečně zvedla hlavu a podívala se na něj zarudlýma očima.

„Víte co, kdybych potřebovala nějakého chlapa, který by se o mě, nešťastnou, bezbrannou a pitomoučkou, postaral, tak jste si mohl všimnout, že jeden takový už tu byl.“

„To nebyl chlap. To byl ubohý sobecký hajzlík, který by za to, že vás tady nechal, zasluhoval pěkných pár do zubů.“

„Jestli jste si nevšiml, tak jsem ho já poslala pryč.“

„Neměl vás poslechnout. Mělo mu být jasné, že to prostě nemůže udělat.“

„Jsem ráda, že jsem se ho zbavila, a už ho nikdy nechci vidět.“

„Tu zpáteční cestu byste s ním snad ještě přežila. Rozhodně by to bylo rozumnější než tady takhle zůstat sama. Copak si neuvědomujete, co všecko se vám může stát? Je mi jasné, jak to teď chcete řešit. Přelezete svodidla do protisměru a budete stopovat. Budete chtít nonstop dorazit domů, protože nemáte ani na jeden nocleh v hotelu, aspoň ne v takovém, kam by mohla jít mladá žena jako vy samotná. Prosím vás, dejte si říct, je to nebezpečné. Anebo snad počítáte s cenou, kterou si noční tiráci účtují za svezení hezké osamělé holky?“

Pavla se na něj vyděšeně podívala.

„Nesnažte se mě strašit,“ pokusila se o věcný tón.

Zavrtěl hlavou.

„To není strašení, to je realita.“

Když mlčela, ozval se znovu: „Věřte mi, to, co vám navrhuju, je to nejrozumnější, co můžete udělat.“

„Jo? A jakou cenu si účtujete vy?“

„Nabídl jsem vám finanční půjčku, nic víc, takže neočekávám nic víc, než že mi ji splatíte opět financemi.“

„To vám můžu věřit, a nemusím.“

„To je pravda. Ale myslím, že se mnou pořád riskujete míň než s nějakým nočním tirákem. Mimochodem, jmenuju se Marek Zavřel a bydlím v Černých Polích na Bieblovce.“

Pavla na jeho sdělení nijak nereagovala a tvářila se velice sklíčeně.

„Své jméno mi neřeknete?“ otázal se po chvíli.

„Pavla Adamová,“ vysoukala ze sebe neochotně.

Lehce kývl hlavou.

„Těší mě, slečno Adamová.“

Pavla zaregistrovala, že jí nicméně nepodává ruku. V duchu se ušklíbla. Tenhle by se máti zamlouval líp než Martin. Zná bontón a ví, že pravici má nabídnout dáma. Jenže ona není dáma a nic mu nenabídne. Odtáhla se od něj, zavřela batoh a vstala. Na dlaždici těsně vedle její nohy dopadla velká kapka. Po ní druhá a třetí se jí strefila přímo za ucho. Její nedobrovolný společník se také zvedl a pohlédl k obloze.

„Řekl bych, že kdo za chvíli nebude pod střechou, dostane pořádnou sprchu,“ konstatoval. „Tak co, dohodli jsme se? Mám naložit vaše věci?“

Pavla na něj úkosem pohlédla.

„Jen pro informaci,“ upozornila jej. „Pět roků jsem dělala karate.“

„Beru na vědomí,“ řekl, usmál se a vzal do ruky její batoh.