Osud tančil charleston - E-KNIHA

Na tváři Karla Bukůvky se objevil výraz pobavené výčitky. Elegantně vyndal z úst svůj doutník, decentně vyfoukl kouř a pronesl:

„I ty, Brute?“

„A hrome,“ řekl Jan Klenovský. „Tuším jsem se dotkl něčeho nemilého. Promiň, příteli. Jen jsem zkrátka předpokládal, že když zasnoubení trvá tak dlouho, svatba je na spadnutí a ty mi dnes sdělíš ono sladké datum.“

„Sladké datum jsme ještě nestanovili,“ opáčil Karel. „Nějak jsem tuhle záležitost trochu pustil ze zřetele.“

Jan se zatvářil rozpačitě.

„Aha, ještě jednou se omlouvám. Každou neděli vás vídají na promenádě a posléze v cukrárně U Týny, proto jsem se domníval, že vše mezi vámi je v naprostém pořádku.“

„Netvrdím, že není. Jen… zkrátka, nějak mi asi chybí ta správná dávka nedočkavosti.“

„Což je u zasnoubeného dvaatřicetiletého muže zajisté s podivem,“ utrousil Jan.

Karel se pousmál.

„Přijde na to,“ prohodil. „Pokud se ti snoubenka jeví jako milá, leč velmi vlažná dáma, čemu se můžeš divit?“

Také Janovým obličejem přelétl pobavený výraz.

„Před svatbou je povinností dámy být vlažná,“ podotkl. „Právě proto se obvykle muži hrnou do sňatku, aby ji mohli co nejdříve rozehřát.“

Nyní se Karel zasmál nahlas.

„Ale prosím tě, Jendo!“ zvolal. Tišeji pak dodal: „Snad si nemyslíš, že ve svém věku držím své potřeby na uzdě a jenjen čekám na manželství.“

Jan se zarazil a dokonce mu tváří přeběhla nachová vlnka.

„Uf,“ vydechl. „Než jsem se zasnoubil, také jsem nebyl svatoušek, ale potom…“

„Do svatby jsem svobodným mužem,“ připomněl mu Karel. „A ostatně se mi zdá, že dáma je raději, když své projevy příchylnosti nesměruji k její osobě, nýbrž si je diskrétně vyřídím jinde.“

„Hm,“ odkašlal si Jan. „Já tedy jen doufám, že ona druhá osoba včas pochopí, kde je její místo, až se oženíš. Nebo snad hodláš v těch kontaktech pokračovat i poté?“

Karel pozvedl obočí.

„A proč myslíš, že otálím s ženěním?“ nadhodil. „Nějak se mi nechce přepřáhnout z bujného spřežení ke škobrtajícím valachům.“

Jan se na něj pronikavě zahleděl.

„Ty ses zamiloval,“ vydechl.

Karel se rozesmál.

„Šílíš?“ zvolal. „Milý brachu, ta dotyčná náhradnice je přímo krystalickou ukázkou prodejného plemene, ač pochopitelně pokaždé, když jí přinesu nějaký dáreček, maskuje svou prodejnost uhlazeným upejpáním. Do takové se snad ani zamilovat nelze. Ale mé váhání má cosi společného s mým svědomím, o němž jsi zřejmě právě zapochyboval. Ovšem ani mně se nezdá příliš čestné pokračovat v takovýchto kontaktech i poté, co dáš před oltářem slib jiné. Anebo dokonce ani ne před oltářem, ale ve svém srdci.“

„Mám z tvých slov dojem, jako bys zvažoval možnost zasnoubení zrušit,“ konstatoval Jan.

Karel zavrtěl hlavou.

„Víš přece, jak na tom sňatku záleží mému otci. A také víš, že už od loňska vedu naši likérku sám, protože se otec potýká hned s několika chorobami. Kromě dny a vysokého tlaku se teď u něj projevily závratě, jejichž příčinou je prý špatný stav páteře. Nemohl bych si vzít na svědomí, kdyby mu způsobené rozrušení přivodilo smrt.“

„Vždyť je mu teprve… kolik vlastně? Překročil už vůbec šedesátku?“

„Je mu dvaašedesát. Ale po mámině smrti v patnáctém roce to s ním začalo jít pomalu z kopce. Otřáslo to námi všemi, ale na rozdíl od nás dvou synů se táta stále odmítá s touhle skutečností smířit. To, co bylo mezi ním a mojí mámou, bych označil za ryze osudovou lásku. Taková je na celý život a nezná kompromisy.“

Jan si odkašlal.

„Hm, rozumím ti. Je mi jasné, že s takovou vzpomínkou před očima pak musíš nutně váhat spojit svůj život se slečnou, která ti nestojí ani za věrnost.“

Karel se ošil.

„Mám Hedviku svým způsobem rád,“ pronesl vlažně. „Je dobře vychovaná, vcelku vzdělaná, kultivovaná i dost hezká na to, aby vyhovovala každému muži, který má všech pět pohromadě. Od rodičů dostane slušné věno. A navíc má titul, na němž si tolik zakládá můj otec, přestože se v dnešní době už tituly přestávají zdůrazňovat i ve starší generaci, natož v naší. Zkrátka ideální žena pro muže mého postavení. Toho jsem si vědom. Ale…“

Karel se odmlčel a odklepl popel z doutníku do umně tvarovaného skleněného popelníčku stojícího uprostřed stolu.

„Tvá situace není záviděníhodná, příteli,“ řekl Jan s účastí. „Kladeš-li si už před svatbou otázku, zda je slečna Hedvika správnou ženou pro tebe, a nemáš-li zábrany užívat si s jinou, mám trochu obavy, zda se můžeš dočkat takového manželského štěstí, jaké jsi viděl u svých rodičů nebo jaké mám koneckonců i já.“

„Jak víš, spousta našich známých vede za zády svých počestných ženušek dvojí život,“ konstatoval Karel. „Ale já si nejsem jist, jestli se mi chce takovýto způsob života napodobovat. Pověz mi, Jendo, jak se taková osudová láska hledá? Je zapotřebí být svatouškem, aby si ji člověk zasloužil? V tom případě jsem nadosmrti zatracen, protože hříchy mého mládí jsou nespočetné.“

Jan se usmál nad Karlovou ironií, i když za ní tušil vážnější tón.

„Jakmile ji potkáš, už takovou otázku nebudeš muset klást,“ poučil jej. „Budeš si naprosto jist.“

„A když ji nikdy nepotkám, budu si na stará kolena vyčítat, že jsem promarnil šanci založit se slečnou Hedvikou celkem spokojeně fungující vztah korunovaný pár kousky potomstva.“

„To jsou právě ty ošemetnosti života, že nikdy nevíš, co bude,“ zafilozofoval si Jan.

Karel se zasmál.

„Jistě. Zítra na mě může spadnout taška ze střechy a bude po všem.“

„Už zase to proroctví staré cikánky?“ zeptal se Jan s úsměvem. „Nezapomeň, že ti tu zkázu, která přijde z oblohy, prorokovala až poté, co zplodíš tři děti.“

„To je pravda,“ uznal Karel pobaveně. Poté zvážněl. „Přiznám se ti, že jsem se toho hloupého proroctví zuby nehty držel po celou válku, když nad námi v zákopech létaly granáty. A přitom jsem zpytoval svědomí, zda se nemohlo stát, že bych už ony tři děti nevědomky zplodil. Kdyby se mi podařila nějaká ta dvojčata nebo dokonce trojčata, byl bych to býval i do těch dvaceti, kdy mě povolali, docela dobře stihl.“

Jan se pousmál.

„I ty jeden,“ řekl. „Už se ani nedivím, že Evženka není nadšená, když spolu jdeme někam sami dva. Myslí si, že bys mě mohl vyprávěním svých zkušeností dočista zkazit.“

Karel se zachechtal.

„To je povedené!“ zvolal. „Tak tvá žena žije v představě, že má doma svatouška, který byl do svatby stejně nevědomý jako ona? To je roztomilé! Pro její blaho a její iluzi ti toho zloducha klidně budu hrát!“

„Hm, náhodou, abys věděl, ve dvaceti byla má zkušenost pranepatrná,“ namítl Jan. „Ale stejně jsem přesvědčen, že kvalita, a nikoli kvantita je důležitější.“

„Já bych také raději kvalitu,“ uznal Karel. „Ale prozatím se přede mnou jeví neradostná perspektiva, že nebudu mít ani jedno.“

„Možná bys mohl zapomenout na onu utajenou a pokusit se vykřesat lepší oheň ze slečny Hedviky. Neříkej mi, že by se nenašla příležitost. Jste přece občas společně zváni někam na venkov k příbuzným či přátelům a Hedviku tam žádné garde nedoprovází. Taková tajná noční návštěva v jejím pokoji by se přece uskutečnit dala.“

„Myslíš, že jsem něco takového nezkoušel?“ opáčil Karel. „Ale kdepak ty věci. Hedvika se striktně drží těch pouček, co jí vštěpovaly všechny ty tetičky a babičky. Před svatbou za žádnou cenu. Muž si tě přestane vážit, bude tě mít za couru a zruší zasnoubení,“ zapitvořil se a varovně zvedl prst. „Tobě zbudou jen oči pro pláč, zničená pověst a budeš moci mluvit o štěstí, pokud ne ještě navíc outěžek.“

Jan se pobaveně ušklíbl.

„Ale mají v podstatě pravdu,“ utrousil.

Karel pokrčil rameny.

„No dobře, vím. Ale jsem dost zkušený na to, abych dokázal odhadnout temperament a vstřícnost už z celkového chování. A právě z toho pramení moje skepse…“

„Aj,“ vyjekl Jan. „K tomu není co dodat. V tomto směru jsem o Evžence nepochyboval, ačkoli se praxe také dostavila až po svatbě.“

Karel se zamračil.

„Nechci takovou, která mě jenom strpí,“ zavrčel. „To bych na stará kolena pěkně dopadl. Právě já, který si troufám tvrdit, že vím, co žena potřebuje.“

„Nu, tvou situaci ti nezávidím,“ podotkl Jan.

„A víš, co je nejhorší?“ dodal Karel. „Že jsem si téměř jist, že je do Hedviky až po uši zamilovaný náš Láďa.“

„Nejhorší?!“ zvolal Jan. „Naopak. To by přece mohlo celou situaci vyřešit. Tvůj otec by dostal Hedviku do rodiny tak jako tak, a ty bys z toho přitom vyklouzl. Láďa je sice mladší, ale také už má věk na ženění.“

„Je mu sedmadvacet. Jenže problém je v tom, že Hedvice je nadmíru protivný. Nemá ho ráda a jen díky společenské uhlazenosti je schopná se k němu chovat s příkladnou zdvořilostí.“

„A co když tím jen maskuje své skutečné pocity, protože nechce zradit tebe?“

„Kéž by. Ale jsem si jist, že se jí nelíbí doopravdy. Několikrát to dala bezděky najevo. Jako by snad dokonce vytušila, že bych ji k němu rád předisponoval.“

„Chudák Láďa,“ politoval Karlova bratra Jan. „Není takový větroplach, jako jsi býval ty, a když už konečně jednou zahoří, objekt zájmu jeho city neopětuje. Taková smůla.“

Karel pokrčil rameny.

„Co s tím nadělám?“

„Nejspíše nic,“ uznal Jan. „Pojďme tedy shrnout, jaké máš možnosti. Za prvé zrušit zasnoubení se všemi riziky z toho plynoucími. Tedy s osudovým rozčilením tvého otce a nenávistí Hedviky a celého jejího příbuzenstva. Za druhé Hedviku si vzít a ponechat si onu dámu číslo dvě. Za třetí pokusit se vybudovat co nejlepší vztah fungující se vším všudy. Ani tuto možnost bych ještě tak docela nezavrhoval. Tak kam pojedeš v nejbližší době na venkovskou návštěvu?“

Karel se ironicky usmál, ale odpověděl.

„Koncem června do Lomničky k Pivcovým.“

„To je ten tvůj nový dodavatel bylinek?“

„Ano, ten. Je to docela zajímavý člověk. Potomek staré venkovské šlechty. Má jeden velký statek poblíž Lomničky a druhý v Hradčanech na místě někdejší staré rodinné tvrze. Sám bydlí s rodinou v panském domě poblíž Lomničky. Za ženu má brněnskou Němku, která má syna z prvního manželství. On sám je také ženatý podruhé, žena mu zemřela hodně brzy a zanechala dcerku. Ta jeho druhá žena je dost společenská a myslím, že hlavně ona byla iniciátorkou toho červnového pozvání. Asi se na venkově trochu nudí a je ráda, když dům ožije. Pozvala nás oba s Hedvikou a dokonce i Láďu. Mám podezření, že mu chce naservírovat jednu svoji neteř, která tam bude rovněž na návštěvě. Chudinka, netuší, že Láďa tam pojede jen proto, aby byl nablízku Hedvice.“

„Říkáš v Lomničce? To je kousek od Brna, někde nad Tišnovem, ne?“

„Ano, hezká krajina, a celkem blízko Brna. Kdyby se v likérce stalo něco nenadálého, vozem jsem doma dříve než za hodinku.“

„Raději se drž venkova. Sluníčko, ptáčci, lesíčky. To by bylo, aby slečna Hedvika trochu nezjihla…“

Před kavárnou Tivoli si podali ruce.

„Rád jsem tě viděl, Jendo. Na shledanou a pozdravuj Evženku. A klukům vyřiď, že je strejda Karel někdy vezme na vyjížďku svojí novou stodvacítkou. Jen co se oteplí a budeme moci sundat střechu, aby to hezky fičelo.“

„Vyřídím, Karle. Opatruj se a ohledně tamté záležitosti se rozhodni správně. Až budu v kostele přihlížet obřadu, budu rád, když tě nebudu muset litovat, nýbrž se s tebou radovat.“

„Děkuji, Jendo, to je moc hezká představa,“ opáčil Karel.

Oba dva ještě nadzvedli své klobouky a poté se vydali každý jiným směrem. Jan zamířil dolů po Kotlářské ulici a dále pokračoval v přímém směru kolem Lužánek a posléze do kopce. S rodinou, čítající ženu, dva syny a staré rodiče, obýval vilu v Černých Polích. Karel se pustil po Veveří do centra města, kde potřeboval ještě cosi vyřídit. Kráčel svižným krokem a působil uvolněným dojmem, jako by snad neměl jedinou starost. V hladce vyholené tváři měl sebejistý výraz a jeho tmavé oči hleděly na svět bystře a střízlivě. Ve svých dvaatřiceti letech byl možná duchem starší než stejně staří muži dřívějších generací. To válečná zkušenost poznamenala jeho osobnost zážitky, na něž by nejraději zapomněl, a zjizvila jeho city krutými ztrátami hned několika přátel. Skonu dvou z nich byl osobně přítomen a ty hrůzné vzpomínky jej budou pronásledovat až do smrti. Ale nezlomí jej, jako jej nezlomily hlad, zima, špína, sténání raněných a strach o vlastní život. Po válce sice v dalších studiích nepokračoval, zato se brzy zapojil do práce v otcově firmě. Válečná dramata k sobě pouštěl už jen v občasných nepříjemných okamžicích, navozených nějakou momentální situací.

Bukůvkové byli starý šlechtický rod, který roku 1800 obdržel hraběcí titul. Moravská větev žila po generace na severní Moravě, ale Karlovi předkové se přesunuli dále na jih. Karlův dědeček vlastnil rozsáhlé polnosti, jejichž dědicem se stal dědečkův starší syn, strýc Václav. Mladší Petr, Karlův otec, beztoho netíhl k zemědělství, nýbrž vykazoval obchodní a podnikatelské vlohy. Již ve třiceti letech založil v budovách, zděděných po strýci, který zemřel bez potomků, lihovar. Nacházel se v obci Řečkovice, která byla později připojena k městu Brnu. Zaměstnal zde vynikajícího specialistu na likéry, který neměl kapitál, zato měl dobré nápady, a tak postupně vzniklo několik zajímavých likérů, z nichž nejúspěšnějším se stala Bukůvka. K dnešnímu dni měla výroba tohoto lahodného moku již dvacetiletou tradici a jeho obliba stále rostla. Receptura na ni byla přísně střeženým rodinným tajemstvím a byliny, které likéru dodávaly nezaměnitelnou chuť, se odebíraly rovnou od tří různých pěstitelů, aby se co nejvíce ztížila možnost uhádnout, co vše do Bukůvky patří a činí ji tak originální.

Po návratu z války bylo Karlovi čtyřiadvacet let, ale ač duchem starší, neměl nejmenší chuť do ženění. Chtěl si naplno užívat života, jenž pro něj byl nyní tak vzácný, a také si jej užíval. Pro spoustu žen byl obdivovaným hrdinou a on tento obdiv velmi rád využíval. Nač si z toho lánu květinek vybírat jednu jedinou, když jsou mu k dispozici všechny?

I many nebeské se však člověk jednou přesytí. Hojivý půvab obdivujících slečen jednou splní svoji úlohu a člověk zjistí, že je třeba posunout svůj život dál. Právě v době, kdy Karel začal být ze svých milostných dobrodružství unavený a tak trochu rozladěný, jej otec seznámil s dcerou svého dávného přítele Hedvikou. Na první pohled se mu nezalíbila, ač jejímu vzhledu nebylo co vytknout. Vzhled pro něj nebyl totiž tím hlavním. Jistě, žena rozhodně nesmí vypadat jako strašidlo, ale tím, co jí dodává tu pravou šťávu, je jiskra, temperament, zkrátka čertík v očích.

Ten ovšem Hedvice naprosto chyběl. Zato jí nechybělo slušné vychování, zdvořilost, noblesa a vůbec vše, co činí dámu skutečnou dámou. A protože jeho vlastní matka byla skutečnou dámou, nemohl si ani svoji budoucí ženu představit jinak. Rozumem tedy sám sebe přesvědčil, že to podstatné, co od manželky očekává, Hedvice nechybí, a po nějakém čase dvoření se odhodlal požádat ji o ruku. Zároveň začal doufat, že Hedvika začne na jeho pokusy o bližší kontakty reagovat trochu vstřícněji. A když vstřícnější nebyla, namluvil si, že je taková díky své bezchybné výchově.

Teprve nyní, snad poprvé, právě při setkání s Janem Klenovským, pojmenoval nahlas své pochybnosti a svou nejistotu. Naplno si uvědomil, že nemá chuť kráčet po boku ženy, k níž nevzhlíží, již nijak zvlášť nemiluje a jež pro něj neznamená osu, kolem níž by chtěl ovíjet svůj život.

Na druhé straně se ozývalo jeho cynické já. To jej ujišťovalo, že nemá důvod Hedviku odmítat, když skýtá šanci dát mu klidné zázemí a slušně vychované děti. Jiskření a čertíky si může klidně hledat někde jinde a nepochybně je najde, protože má dost prostředků na to, aby si z nich mohl ještě vybírat. K čemu jsou sny o věrné osudové lásce, jimiž se zaobíral jako sotva dvacetiletý mladíček? Zemětřesení, jímž mezitím prošel, je z něj vytřáslo s takovou razancí, že bylo vůbec pošetilé na ně byť jen zřídkakdy vzpomínat. Svět se zbláznil, svět hořel, svět se převrátil naruby a ukázal mu, jak směšné jsou sny dvacetiletých mladíků v soukolích toho nesmyslného víru. Tak nač lpět na malicherných zásadách a poučkách, které se staly na pozadí všech prožitých hrůz tak směšně nepatrnými? Důležité je žít a užít si. On může. Zatímco ty stovky a tisíce mužů kolem něj tu šanci nenávratně ztratily.

Karel se zastavil na okraji chodníku, aby přešel ulici, po níž právě rachotila cinkající tramvaj, a nespokojeně našpulil rty. Zase se dívá na svět optikou toho, co zažil, ačkoli si to už před lety zakázal. Přitom se domníval, že strašáci minulosti jsou dávno bezpečně uzamčeni v tajné schránce jeho nitra. Spousta jeho spolubojovníků se zbláznila. Ač na těle nezranění, nikdy se už nedokázali začlenit do života. Zpíjeli se po hospodách, někteří skončili v blázinci a jiní v chudobinci, neschopni vyburcovat se k jakékoli činnosti, která by je z toho dna pozvedla. On ale žije dál. Vzchopil se a dokáže v životě vychutnat vše krásné, co mu poskytuje. Ba dokáže i věřit ve smysl budování trvalých hodnot, ač pojem „trvalý“ už nevyslovuje s takovou jistotou jako kdysi.

Potíž je ale v tom, že nyní neví, co onu „trvalou“ budoucnost má vlastně tvořit. Skutečně to bude život po Hedvičině boku? Jaká je ale jiná možnost? Ženské plémě zná dost dobře na to, aby si zároveň uvědomil, že Hedvika je jednou z mála slušných žen, které si zaslouží nést dál Bukůvkovo jméno. Nenastal čas zavřít všechny čertíky do komory a konečně dospět k vážnosti, důstojnosti a zodpovědnosti? Nebude nakonec sňatek s Hedvikou právě tím momentem, kdy se na všech frontách vypořádá se svojí minulostí?

Hedviku si zkrátka vezme.