Obětovaná - E-KNIHA

„Přesná jako hodinky,“ zvolal Honza při pohledu z okna a poté otočil hlavu do místnosti.

Firma sídlila v moderním kancelářském komplexu, tudíž hlavním materiálem tvořícím vnější plášť členité budovy byly kov a sklo. Také interiéry se nesly v současném, ba málem futuristickém, a tedy poněkud odlidštěném duchu. Velká a dobře tepelně i zvukově izolovaná okna byla opatřena žaluziemi, které spolehlivě bránily příliš rozverným paprskům jarního či skoro již letního slunce ve snaze oslnit oči hledící na počítačové monitory. Ze stropních podhledů se za doprovodu téměř neslyšného ševelení snášely pomalé proudy chladného vzduchu, které oněm paprskům rovněž rázně zatrhly snahu připomenout osazenstvu místnosti, že venkovní svět se raduje z příchodu nejžádanějšího ročního období.

Muži, vesměs ve světlých košilích a kravatách, se mimoděk přizpůsobili svému prostředí a mnohdy připomínali spíše obdivuhodně výkonné stroje než bytosti z masa a kostí. Na málokterém z pracovních stolů bylo vidět cokoliv nepatřičného a předměty, jakými byla třeba keramická miska s právě kvetoucím kaktusem či rodinná fotografie z loňské dovolené, se zde vyjímaly jako drzí vetřelci.

„Forvarduj mi to, a když to bude físibl, tak jim to zkonfirmuju sám,“ bylo zde slyšet.

„OK, ale musíš napřed zvalidovat, jestli to koresponduje s badžetem,“ znělo z druhé strany. „A hoď na to lůk asap, zítra to má dedlajnu.“

Přesto i sem občas zavál dech lidskosti, který se záhy jako blesková nákaza rozšířil mezi všechny přítomné. K onomu zvláštnímu jevu někdy stačila jedna prohozená větička, jako právě v téhle chvíli ta Honzova.

Kancelářský komplex vznikl na volném pozemku za fotbalovým stadionem a jeho okolí bylo upraveno do podoby parčíku s vyasfaltovanými cestičkami. Stromů zde bylo poskrovnu, ale zahradník mezi plochami trávníku vytvořil pár skupinek okrasného křoví a několik květinových záhonů.

Okna téhle kanceláře mířila právě do onoho parčíku, který se postupem času stal vyhledávaným místem pro milovníky kolečkových bruslí. Parkové cesty totiž navazovaly na chodník, jímž byl obkroužen celý fotbalový stadion, a tak měli bruslaři k dispozici relativně dlouhou trasu na poměrně malé ploše. Odpoledne jich tady kroužila celá hejna. Ostatně neměli to sem daleko. Celý areál totiž nestál za městem, nýbrž byl oddělen pouze frekventovanou silnicí od obytné čtvrti tvořené starou předválečnou zástavbou, jež byla zhyzděna jen sem tam nějakým nízkopodlažním panelákem.

 Ovšem pokud právě nebyly prázdniny, dopoledne bylo z hlediska bruslení mrtvou dobou. Tedy alespoň do loňského jara. Už krátce po začátku roku si totiž kdosi všiml, že se na bruslařském okruhu začala pravidelně vyskytovat stále táž postava. Nakonec vypozorovali, že se v jejich zorném poli objevuje s až neskutečnou přesností, a sice denně v deset hodin dvanáct minut. Také její opětovné zmizení po pětatřiceti minutách bylo stejně přesné. Od chvíle, kdy tento fakt konstatovali poprvé, se stalo jakýmsi jejich každodenním sportem hlídat hodinky a navzájem se informovat, že ani dnešek není z tohoto pohledu žádnou výjimkou. A nejen to. Začaly mezi nimi kroužit dohady, kým ona osoba je. Z výšky třetího patra mohli zjistit jen ty nejzákladnější údaje. Mezi ně pochopitelně jako první patřil fakt, že se jednalo o ženu. Za druhé byla štíhlá. Vlasy neměla ani příliš tmavé, ani příliš světlé, spíše středně hnědé a nosila je spletené do copu. Její věk už se odhadoval hůře, nicméně soudili, že jí bude asi kolem pětadvaceti. Jak se střídala roční období, vídali ji pochopitelně hned v několika sadách oblečení. Z nich si mohli hravě vydedukovat, že její vášní asi nebude sledovat nejnovější trendy sportovního oblečení a poté tyhle svršky nakupovat v outdoorových obchodech. V létě si vystačila s obyčejnými šortkami a tričkem a v chladnějším počasí se pohybovala v džínách a mikině.

Čím méně toho o ní věděli, tím víc si toho ovšem vybájili.

„Je to manželka nějakého zazobance, která nemusí pracovat, proto si chodí zajezdit v době, kdy tady nikdo jiný nebruslí,“ zněla zřejmě nejpravděpodobnější teorie. Jenže oponenti měli jiný názor.

„Ta by nebyla tak přesná,“ namítali. „Někdo, kdo nemusí ráno vstávat, ti sem přece nebude chodit takto naprosto pravidelně.“

„Dojíždí sem,“ napadlo někoho. „Není z Brna a přijíždí pořád stejným autobusem.“

„Proč by jezdila zrovna sem,“ oponoval další. „Nejlepší dráha pro bruslaře je od Ronda k Olympii, a navíc nemusíš kroužit pořád dokola.“

„Tak pálí za někým, kdo tu pracuje,“ napadlo kohosi. „Doufá, že si jí všimne a vyjde za ní.“

„Všecko je blbost,“ překřičel je jiný hlas. „Je to profesionální sportovkyně. Celý den má rozfázovaný na jednotlivé tréninkové disciplíny.“

„Nesmysl,“ hádal se někdo další. „Taková sportovkyně ti nebude kroužit po veřejném prostranství a bude mít dojednané hodiny někde na stadioně. Navíc uvaž, že těch pár dní, co tu byl sníh a náledí, musela vynechat. Což zrovna moc profesionální asi nebude, co?“

Trvalo asi dva měsíce, než někoho napadla ona novátorská myšlenka, že v tomhle proskleném akváriu nejsou uvězněni a že je možné odvážit se vykouknout ven i v tak podivnou a neobvyklou dobu, jakou je deset hodin dvanáct minut. Onen hrdinský skutek vykonal, sledován z okna, ten nejmladší z nich. Vyšel z budovy a s telefonem na uchu předstíral hovor. Jakmile jej bruslařka minula, udělal za jejími zády gesto se zvednutým palcem.

„Je to kočka i zblízka,“ zvěstoval posléze. „Trochu pršák, velké oči, pihovatá, ale jen maličko, a výška tak akorát. S těma kolečkama na nohách se to dost těžko odhaduje, ale víc jak metr sedmdesát mít nebude.“

Příští den se jich mezi záhonky poflakovalo už mnohem více. Někdo z toho houfu mladých kravaťáků si dokonce troufl ji pozdravit. Odpověděla nedbale a beze slov, pouze úsporným gestem se zvednutou dlaní, a fičela dál.

Nyní, po více než roce, již ten nejžhavější zájem dávno opadl, ačkoliv toho o ní věděli stále stejně málo jako na začátku. Jedna její vlastnost byla ovšem více než jasná: vytrvalost. Protože dnů, kdy se jí nedočkali, nebylo po celou dobu, co ji sledovali, snad více než prstů na obou rukou.

Když Honza vyslovoval u okna onu novinku, která vlastně novinkou vůbec nebyla, právě poblíž něj procházel jeho šéf a majitel firmy Tomáš Vala. Mířil do své kanceláře, která byla menší než tenhle sálek pro deset lidí a byla umístěna v rohu budovy. Z jedněch oken měl tedy stejný výhled jako jeho zaměstnanci a z těch druhých měl jako na dlani celý fotbalový stadion.

„Až se jednoho dne přestane objevovat, bude to hotový konec světa, co?“ prohodil Tomáš pobaveně směrem k Honzovi a posléze zmizel ve své kanceláři.

Honza se vrátil ke svému stolu a záblesk člověčiny byl rázem pryč.

„Mejlnu ti ty byznys rikvajrmenty,“ sdělil mu kolega sedící vedle něj.

„Nezapomeň do nich inzertnout ty poslední komenty,“ pravil Honza a začal ťukat do klávesnice.

Tomáš mezitím prošel svou kanceláří až k jednomu z oken a s úsměvem vyhlédl ven. Navenek se nijak nelišil od svých zaměstnanců. Vzorně vyžehlená košile, decentní kravata, střízlivý, ale kvalitní oblek a na hlavě čerstvý sestřih v délkách devět – šest. Ale uvnitř, tam byl už dávno jiný a s každým dnem se víc a víc od těch ostatních vzdaloval. Jeho kolegové o tom neměli doposud ani tušení. Nevěděli, že to, co je pro ně jen kratičkým rozptýlením, způsobilo vpravdě revoluční pochody v Tomášově nitru.

Nejprve na tu bruslařku hleděl s mírným pobavením, jako se člověk dívá na kuriózní hříčku přírody, jíž nedokáže porozumět, ale postupně v něm narůstalo cosi, co se začalo nejvíc ze všeho podobat závisti. Z té ženy sálala taková svoboda! Každý její pohyb, každé gesto, ba i držení těla jako by křičely ‚jsem volná a nespoutaná a nádherně si to užívám!‘

Zatímco kolegové pátrali po jejím věku či vzhledu, nic z toho jej nezajímalo. Od samého začátku ji vůbec nebral jako osobu z masa a kostí, nýbrž v ní viděl jen symbol čehosi, co bylo zahrabáno kdesi hluboko v něm a co se celé roky pokoušel potlačovat.

Narodil se ve slušné a spořádané rodině před šestatřiceti lety jako třetí v pořadí, leč druhý žijící. Jeho sestra Jana byla tudíž o celých deset let starší než on. Fakt, že byl odmalička opečováván hned dvěma ženami, jej v době dospívání přivedl ke zcela logické vzpouře, která se projevila tím, že si zvolil jeden z nejnebezpečnějších koníčků, jaký připadal v úvahu. Přihlásil se do horolezeckého oddílu. Od středoškolských let se pak jeho víkendy nesly ve znamení výjezdů s partou k nejrůznějším skalám v Moravském krasu, na Pálavě či na Vysočině. O prázdninách se pouštěli dál na známější a obtížnější místa, k čemuž ovšem byly zapotřebí finance.

„Na rozumného koníčka ti ochotně přispějeme. Ale na tenhle hazard v žádném případě,“ zněl nesmlouvavý ortel rodičů, a tak se Tomáš záhy zorientoval v možnostech, jak si přivydělat při studiu. Začínal s těmi nejpodřadnějšími pracemi, na něž není zapotřebí žádná kvalifikace, pak si přičichl k několika řemeslům, z nichž obzvlášť zednické mu poskytlo docela slušnou praxi. Na vysoké škole už manuální činnost opustil a přivydělával si jako domácí učitel nebo programátor. Ve čtvrtém ročníku se mu naskytla šance pracovat na poloviční úvazek v jedné velmi dobře zavedené mezinárodní konzultantské firmě. Bylo krátce po revoluci a čerstvě založená místní pobočka potřebovala spoustu šikovných lidí, ať už vystudovaných, či teprve studujících. A protože se tam osvědčil, po úspěšném absolvování jej přijali do řádného zaměstnaneckého poměru.

Tahle firma vyžadovala celého člověka. Takového, který neodejde v pět hodin na trénink a v pátek ve čtyři nebude chvátat ke svému autu naloženému horolezeckou výbavou, aby na osmačtyřicet hodin zmizel z dosahu jakéhokoliv telefonu. Samozřejmě jej nikdo na tenhle fakt neupozorňoval. Objevil ho zcela sám a vzhledem k tomu, že jej náplň jeho práce pohltila a že probudila jeho dřímající ctižádost, ochotně a dobrovolně se mu podřídil. Víkendové výjezdy vynechával nejprve občas, pak častěji a pak od nich jaksi upustil docela. Dva roky po vysoké škole už o svém koníčku hovořil v minulém čase. Život před něj postavil daleko lákavější výzvy v podobě tříměsíční stáže ve Spojených státech, v podobě prudkého kariérního růstu a nakonec i v podobě Dominiky.

Dva roky mezi jeho šestadvacátým a osmadvacátým rokem byly snad nejhektičtějšími v jeho životě. Žil tehdy naplno, ba přímo nadoraz. Miloval Dominiku tak, jak člověk může v jeho věku a s jeho zatím nepříliš bohatými zkušenostmi milovat, a navíc se s dvěma kolegy pustil do riskantního podniku, jímž bylo založení vlastní konzultantské firmy. Ve svém stávajícím zaměstnání už neviděl ani jeden z nich další možnosti rozvoje, a navíc si začali uvědomovat všechny nedostatky téhle už příliš přebujelé a zbytečnou administrativou zatížené společnosti. Odvaha a píle, s níž se do díla pustili, a na druhé straně určitě rovněž všechny nasbírané zkušenosti způsobily, že se firmě začalo od počátku téměř zázračně dařit. Jejich příjmy rostly. Budoucnost byla růžová. Tomáš plánoval s Dominikou společný život a vyhlížel budoucí rodinné hnízdečko.

Z úvah, zda koupit raději byt či si vzít hypotéku na dům, byl vytržen tím nejbrutálnějším způsobem, jaký jen byl vůbec možný.

Z víkendové návštěvy své babičky, kam jela autem spolu se svými rodiči, se Dominika jednu krásnou květnovou neděli nevrátila. Řidič, který v protisměru předjížděl autobus, měl v krvi téměř dvě promile a přežil jen s lehkým zraněním.

První tři měsíce táhli firmu jeho dva společníci, zatímco on se pokoušel přijmout nezbytný fakt, že musí žít dál. Jenže pak, jakoby natruc své předchozí slabosti, se naopak vrhl do práce se vší vervou, se snahou přehlušit v sobě všechno lidské, všechno citlivé, všechno nedokonalé. Jeho vize byly daleko smělejší než vize obou společníků. Jeho odvaha předčila tu jejich a neznala hranic. Drsnost, s níž drtil konkurenci, byla často na hranici bezohlednosti.

Jako první nevydržel jeho tempo starší ze společníků.

„Nechci, aby se mi rozpadla rodina,“ argumentoval, když zbylým dvěma nabízel k odkoupení svůj podíl. Při té příležitosti se nechal i ten mladší slyšet, že by bylo zapotřebí zvolnit tempo. Vždyť také on díky němu nedávno zažil krach už druhého svého nadějného vztahu.

„Vztahy, vztahy,“ vykřikoval Tomáš posměšně, „jak můžete v životě sázet na něco tak nestálého a nejistého! Tyhle vztahy,“ dodal a rukou ukázal k čerstvě podepsanému kontraktu, „jsou daleko stabilnější!“

Nicméně společník odešel a zůstali dva.

Rok po Dominičině smrti, ve svých devětadvaceti, se nechal Tomáš přemluvit k účasti na srazu spolužáků ze střední školy po deseti letech. Tam se setkal s Milenou. Někdejší nadšenou svazačku, obrýlenou a oplácanou, nepoznal ze spolužáků ani jeden. Dnes byla štíhlá snad až příliš, její myší vlásky neurčité barvy vystřídala blonďatá hříva a brýle nahradily kontaktní čočky. Nebyla už ani svazačkou. Byla ctižádostivou a nešvary tepající investigativní novinářkou, jíž se měl proč obávat, a také se obával, nejeden politik.

Ačkoliv si dříve téhle holky vůbec nevšímal a snad jí dokonce i kvůli jejím názorům pohrdal, najednou od ní k Tomášovi zavanulo cosi, co sám sobě vysvětloval jako společné vyladění. Když se pak občas domluvili na večeři či posezení u vína, tenhle pocit spřízněnosti se neustále stupňoval. Oba byli totiž naprosto stejně cyničtí, stejně ctižádostiví a stejně neochotní pouštět si do svého života jakékoliv city. Byli dokonce natolik proti příliš důvěrným kontaktům, že by Tomáše ani nenapadlo pátrat po příčině jejího postoje, a sám se o své minulosti zmínil rovněž jen velice letmo.

Oba se poměrně brzy shodli také na ideální představě sexuálního partnera, který nevyžaduje žádné city ani závazky, netrvá na věrnosti, nechce zakládat rodinu a nečiní si nárok na víc času toho druhého, než kolik je mu dotyčný ochoten sám a dobrovolně poskytnout. Jejich sestěhování do jednoho bytu nebylo ničím jiným než výsledkem čistě praktických úvah. Milenu začaly její služební povinnosti čím dál více zdržovat mimo Brno a často dokonce i v zahraničí, tudíž pro ni bylo neekonomické držet si vlastní byt. Tomáš tím pádem nemusel ztrácet čas zbytečnými cestami přes půl Brna, pokud chtěl pobýt s ní, na druhé straně jej její přítomnost v ničem neomezovala, protože měla v bytě vlastní pokoj a v kuchyni se vyskytovala minimálně.

Bylo to absurdní, ale tihle dva lidé se dokonce vzali. Proč, pokud nechtěli ani zakládat rodinu ani netrvali na věrnosti? Zkrátka proto, že měli potřebu sdělit okolnímu světu, že jejich postoj je trvalý a neměnný a že nemá smysl se pokoušet obměkčit její či jeho srdce a lákat je do ošidných osidel citů.

Bylo jim třicet, když se brali, a všichni jejich příbuzní najisto očekávali, že se z nich brzy stane rodina. Kdyby jen tušili!

Zatímco Milena usilovně pracovala na své novinářské kariéře, nepolevoval Tomáš v úsilí rozšiřovat firmu a získávat pro ni nové a čím dál tím větší zakázky. Jeho společník s ním držel krok stále méně ochotně, až jednoho dne rovněž odpadl.

„Tvoje chyba,“ krčil rameny Tomáš, když mu vyplácel jeho podíl. Co na tom, že si musel vzít půjčku? Výše onoho podílu přece jasně svědčila o prosperitě firmy. Ostatně splatil ji v rekordním čase a postupoval stále dál. Počet zaměstnanců narůstal a bylo třeba vyhledat nové sídlo firmy. Našel je před třemi lety v tomhle moderním kancelářském komplexu. To mu bylo třiatřicet a ještě stále jel na plný výkon.

Tou dobou si ještě Tomáš neuvědomoval, že jeho cynismus, díky němuž přistoupil na manželství ze zcela pragmatických důvodů, byl pouhým přechodným stavem nutným pro přečkání bolestného období, zatímco ten Milenin byl, pokud ne vrozený, pak určitě daleko pevněji zakořeněný než ten jeho.

Logicky se pak stalo něco pro něj překvapujícího, a dokonce v místě, kde se cítil zcela bezpečný. Zamiloval se. Přímo ve své vlastní domácnosti, a ještě navíc do vlastní ženy. Nevěděl přesně, jak k tomu došlo. Možná se to stalo díky delšímu času, po který pobývala v bytě, neboť neměla v dohledu žádnou služební cestu. Anebo snad proto, že na pár dní ulehla s poměrně těžkou chřipkou, při níž se o ni Tomáš vzorně postaral. Každopádně jej jeho pocity řádně zaskočily. Poté, co Milena znovu odjela, zjistil, že se mu po ní stýská, a neubránil se dvěma či třem zcela nesmyslným telefonátům, jejichž účelem nebylo nic jiného než ji pozdravit a přeptat se, jak se má. Odpovídala s údivem, ba dokonce snad s mírnou nevolí. Přesto Tomáš kdovíproč doufal, že k podobnému posunu v postojích došlo i u ní.

Jeho chování k ní se viditelně změnilo. Začal být pozornější a něžnější a ačkoliv se o svých pocitech ani slůvkem nezmínil, Milena zpozorněla. A poté mu mimoděk začala dávat najevo, že jí jeho proměna není ani trochu milá. Své krátkodobé poměry, o nichž předtím Tomáš jen matně tušil, nyní zveřejňovala zcela otevřeně. Přitvrdila ve výrazech, pokud přišla na přetřes otázka jejich nejbližší i vzdálenější budoucnosti, a dala jasně najevo, že svobody a nezávislosti si nadále cení ze všeho nejvíc. Otevřeně prohlásila, že jakoukoliv změnu jeho postojů a nároků by z jeho strany chápala jako jasnou zradu a nedodržení podmínek, za nichž byla ochotna se za něj vdát.

Tomášova hrdost i jeho pud sebezáchovy byly naštěstí natolik silné, že pochopil velice brzy, jaké možnosti má v tomhle stavu do budoucna. Buď se z něj stane nešťastník, který bude se psím pohledem číhat na jakýkoliv drobeček přízně a vděčně přijímat sebemenší iluzi její lásky, anebo to rázně utne a zmizí z jejího života. Milena mu, snad čirou náhodou, snad zcela promyšleně, v jeho váhání pomohla. Sdělila mu, že přijala práci zahraniční dopisovatelky, která znamená odjezd nejméně na půl roku. Když poté naznačila, že by ráda v tomhle svém kariérním postupu pokračovala i nadále a že jejich manželství se tedy s velkou pravděpodobností stane čistě formálním, Tomáš neváhal a podal žádost o rozvod. Stihli se rozvést ještě do Milenina odjezdu a rovněž stihli vystěhovat všechny její věci z jeho bytu do domku jejích rodičů.

Bylo mu čtyřiatřicet, měl výtečně prosperující firmu, pohodlný byt na dobré adrese, velice slušné úspory a byl volný. Jaký to skvělý výchozí stav pro započetí nového života! Jenže nic takového si Tomáš neuvědomoval. Pohlcen prací, která se mu už jednou osvědčila jako výborný lék na zraněné city, neviděl kolem sebe nic jiného než čísla, grafy a tabulky.

Jak už bylo řečeno, v tajemné bruslařce neviděl nic jiného než symbol nespoutané volnosti a svobody. Pod jejím mocným vlivem si začal čím dál tím častěji klást otázku o smyslu svého snažení a dokonce dospěl tak daleko, že začal pochybovat vůbec o smyslu celé své firmy. Co vlastně taková společnost přináší světu? Poskytuje jedněm rady, jak od těch druhých získat víc peněz, doporučuje způsob, jak prodat více produktů těm, kteří by se bez nich beztoho obešli. Pomáhá plánovat zavádění počítačových aplikací, které mají desetinásobné množství funkcí, než je zapotřebí, a následně se snaží vymyslet, k čemu ony funkce použít, aby se investice vyplatila. Až se jednou sám sebe zeptá, čím obohatil tento svět, komu udělal radost, komu pomohl po jiné než finanční stránce, koho povznesl a komu přispěl k nalezení nové životní cesty, bude jen mlčky klopit hlavu.

Zničehonic se před ním začaly vynořovat vzpomínky na jeho sny a tužby z dob, kdy s partou kamarádů nocoval na zemi pod skalou, ze svého spacáku hleděl na nebe poseté hvězdami a do ucha mu zněly akordy vyluzované otřískanou kytarou spolu s melancholickým popěvkem posledních opozdilců uhranutě hledících do žhavých uhlíků dohasínajícího táboráku.

Tenkrát snil o tom, jak bude poznávat svět, jak se naučí rozumět přírodě a jejím zákonitostem, i o tom, jak své zážitky zprostředkuje dalším lidem. Vášnivě fotografoval. Ba koupil si také videokameru, která nyní leží zahrabaná kdesi v nejhořejší přihrádce šatní skříně, technicky zastaralá a odsouzená k zapomnění spolu s řádkou nasnímaných kazet.

Kam se ten tehdejší Tomáš poděl? Proč se na něj dnes místo ošlehaného horala s jiskrou v oku dívá ze zrcadla ten divný bledý panák v bezvadném obleku, hubený a s ochablými svaly a s cynickou vráskou vedle úst? Je možné svést celou tuhle jeho proměnu jednoduše na osud?

Netrvalo dlouho a Tomáš začal shánět kontakty na své dřívější kamarády z oddílu. Jen co jich pár našel, zjistil, že zdaleka není sám, koho život semlel podobným způsobem. Zato byl zřejmě jediný, kdo si absurdnost své stávající existence uvědomoval. Naštěstí někdo přece jen zůstal. Dvojice věrných, která jej posléze seznámila se skupinou dalších nadšených milovníků hor a přírody.

Oprášil svou horolezeckou výbavu, dokoupil ty součásti, které už dosloužily, a začal se s novou partou vydávat na jednodenní či víkendové pouti za dobrodružstvím. Začal pracovat na své kondici i během týdne a brzy si s téměř stoprocentní jistotou uvědomil, že našel nový smysl svého života, i když jeho směrem si ještě zdaleka nebyl jist. V práci pokračoval se zdánlivě stejným nasazením, ale beztoho věděl, že jednoho dne, až bude vědět, kudy dál, ji opustí. Prozatím mu sloužila jako zdroj příjmů, jež nyní paradoxně potřeboval ještě více než dřív. Jejich účel ale byl tentokrát zcela konkrétní. Rozhodl se přispět štědrým sponzorským darem na expedici do Nepálu, jíž se hodlal sám zúčastnit. Nešlo o čistě horolezeckou výpravu. Jejím posláním bylo také zdokumentovat tamní přírodu i život místních lidí. Smělý projekt jej pohltil natolik, že se z něj stala dokonale rozdvojená osobnost. Ve firmě byl stejně profesionální jako dřív, ve volném čase plně soustředěný na nový cíl.

Když se nyní díval z okna na onu bruslařku, měl pocit, že by jí měl nějakým způsobem vyjádřit své díky. Jistě, souvislost jejího objevení se změnou jeho životních postojů mohla být čistě náhodná. Kdyby tahle žena neexistovala, možná by se objevil jiný impulz, který by jej tak jako tak postrčil směrem, jímž se nyní ubírá. Jenže kdoví? Jak dalece si tím může být jist? Její působení bylo zpočátku zcela nenápadné. Vlastně při jejím spatření pociťoval zprvu jen kratičká bodnutí touhy po stejné svobodě, jaká vyzařovala z ní. Teprve postupně se přidávaly otázky, jaké si už léta, anebo také doposud nikdy, nepoložil. Dokázalo by něco takového způsobit jedno náhodné setkání s dávným kamarádem nebo spatření nějakého působivého dokumentu, z něhož by na něj cosi naléhavě promluvilo? Tomáš tušil, že sotva.