Nášup - E-KNIHA
autorka: Táňa Kubátová
dostupné formáty: ePub + Mobi
Nášup - E-KNIHA
149 Kč
–13 %
Anotace
Dva příběhy z docela nedávných časů...
Hříšní
Radce je právě třicet, když pálí mosty za svým dosavadním životem a odchází z města. Na venkově ji čeká zajímavá práce a poznávání řady svérázných místních obyvatel. Se zdejším obvodním lékařem se spřátelí natolik, že se mu stane důvěrnicí při řešení problémů v jeho partnerském vztahu. Dlouho vše nasvědčuje tomu, že mezi nimi zůstane pouhé přátelství...
Nesmělí
Martina se spolu s babičkou stará o syna své sestry, která před rodinným životem dala přednost herecké kariéře. Ve svém deníku líčí Martina úsměvné i vážné příhody odehrávající se v jejím okolí. Posteskne si v něm také na malou příležitost najít na vesnici vhodného partnera. Když zapisuje seznam všech zdejších zcela nepřijatelných mužů, netuší, že jeden z nich je přesto tím pravým.
Ukázka
Počasí se mi strefilo do nálady přímo perfektně. Lilo jako z konve, zataženo bylo souvisle a já šla v den svých třicátin, druhého ledna do nového zaměstnání. Vůbec mě nepovznášelo, že začal nový rok, nové desetiletí mého života, nová éra mého života a v novém bytě. Nepovznášelo mě vůbec nic. Bylo mi nanic. Doufám, že tak blbejch milníků svýho nanicovatýho života prodělám v budoucnosti co nejmíň.
#ShowMore#
Jmenuju se Radka Hálová. Pocházím z vesnice, kde jsem žila do šestnácti let, pak mí rodičové zakotvili v okresním městě. Já jsem po gymplu šla na vejšku do Brna a po škole jsem se Brna držela zuby nehty. Pobývala jsem v několika podnájmech, ale za celých šest let jsem si nevydobyla ani ten nejmrňavější kvartýrek.
Pracovala jsem ve výpočetním středisku, napřed u středních počítačů, pak na PC. Dosáhla jsem slušného platu, slušného postavení, slušné pozice mezi kolegy. Do posudku mi určitě napsali „v kolektivu oblíbená“. Práce byla fajn, ale čeho jsem začínala mít pomalu dost, byly čtyři roky scházení s ženatým milencem po vypůjčených bytech.
Na podzim po dovolené se to ve mně všecko provalilo. A spálila jsem všecky mosty.
Teď jsem ve vesnici zvané Jírov, bydlet mě dali do takzvaného „učiteláku“, což je barák s několika byty, kam národní výbor ubytovává kantory místní školy s rodinami, než si našetří na vlastní barák nebo než zase zvednou kotvy. Mám kuchyňku a pokoj, v koupelně karmu, v pokoji wawky. Jinak dva kufry, karimatku a spacák. A ještě u našich kolo, které si časem přivezu.
Práci mám v místím JZD jako programátorka a zároveň vedoucí (a taky jediná pracovnice) právě se ze zárodku rodícího výpočetního střediska.
To středisko se rodilo z takového zárodku, že mi hrůzou vstaly vlasy na hlavě, sotva jsem byla uvedena dovnitř samotným předsedou JZD. Ve velké místnosti totiž na bednách trůnilo zbrusu nové písíčko a kolem něj dva chlapi sekali majzlíkama do zdi. Zaúpěla jsem nahlas a zeptala se, jestli si nikdo nepřečetl doporučení výrobce o nejvyšší přípustné prašnosti, v níž může stroj pobývat.
Ne, nepřečetl.
„Jestli se vám naprášilo do disku, tak si můžete za dvacet tisíc koupit nový,“ pronesla jsem zachmuřeně.
„Dyť se to otře hadrem,“ pravil bohorovně jeden ze zedníků. Předseda měl naštěstí víc rozumu a společnými silami jsme počítač odnesli do kanceláře jeho sekretářky na odkládací stůl.
Sekretářka dostala pokyn sehnat hadr.
„Hadr ne, sežeňte vysavač,“ povídám.
Vykulili na mě oči.
„Skoč ke Slámovým, Boženko,“ řekl pak předseda a určitě si pomyslel něco o tom, že měl ten nástup výpočetní techniky ještě pozastavit, aby to doklepal do důchodu v blaženém poklidu.
Když dorazil vysavač, povysávala jsem vše, co se dalo, pak jsem připojila tiskárnu a začala hledat klíč. To už jsme nebyli v místnosti jen my tři. Vstoupili další dva chlapi a jeden mladý kluk a fascinovaně přihlíželi zajímavému divadlu.
Konečně jsme klíč našli a slavnostně jsem počítač zapla. A když jsem jej slavnostně spustila, ohlásil hned a bez meškání DISC ERROR.
„A je to tady,“ povídám, „Chyba disku.“
Vypnutí a opětné zapnutí jsem zkusila ještě několikrát. A zase a znovu.
Nechtělo se mi novou práci začínat čekáním na nový disk, ale vypadalo to bledě.
Bledě vypadal i předseda.
Vytáhla jsem šňůru ze zdi.
„Zkusím něco, co se dělat nesmí,“ povídám. „Máte tady někdo šroubovák?“
Šroubovák se objevil a já jsem sundala kryt od řídící jednotky. Všichni zvědavě nakoukli dovnitř. Vzala jsem znovu vysavač a vysávala jsem celé útroby té zlobivé mašinky. Pak jsem zacvrnkala prstem do všech desek a kryt zase zavřela.
Nevím, jestli jsem tím něco opravdu spravila nebo stačil počítači ten krátký odpočinek, fakt je, že se rozjel.
‚Úvod dobrej,‘ povídám si v duchu. Protože všichni ti přítomní se na mě podívali jako na světovou kapacitu v oboru výpočetní techniky. Předseda si otřel čelo kapesníkem a pak pravil k přítomným:
„To je naše nová pracovnice, doktorka Hálová.“
Zjistila jsem, že lidí je kolem nás ještě o něco víc než předtím, a brzo mi došlo, že to asi nebude kvůli mně. U předsedy totiž začínal pravidelný pondělní nebo jako dnes novoroční dispečink. Jako vedoucí oddělení jsem na něj byla přizvána a byla jsem zároveň jako první bod programu, protože mě všichni postupně obešli s napřaženou pravicí a představili se mi. Samozřejmě jsem si nezapamatovala ani jedno jméno.
Dispečink trval víc než hodinu a kdyby se na něm mluvilo španělsky, vyšlo by to pro mě asi tak nastejno. Tak jsem aspoň pozorovala přítomné. Chlapi převládali drtivou přesilou. Kromě mě a sekretářky Boženky tam byla už jen jedna starší paní inženýrka a jak jsem vyrozuměla, měla na starosti živočišnou výrobu. Jinak tam byl jeden za rostlinnou, veterinář, šéf dopravy a ty další nevím.
Po poradě si mě tam předseda nechal. Řekl mi, že zatím budeme s počítačem sedět u Boženky v kanceláři, než dodělají tu místnost, co v ní sekali majzlíkem. Že mi vyklidí stůl v rohu, abych neseděla v uličce k jeho kanceláři.
Když mě vyzval, jestli nemám nějaké dotazy, zajímala jsem se, jaký koupili software k tomu počítači, jakou dokumentaci a kolik disket.
No, všechno, co koupili, prý je v bednách v té místnosti, kde se seká. Ach jo. Diskety nepořídili žádné, tak jsem doporučila, že by se měla asi tak stovka koupit, pro začátek.
Pak jsme se šli podívat na ty bedny. Jen jsme vylezli z předsedovny, čekal mě další šok. Dva chlapíci se právě přeochotně snažili přenést počítač na stůl v rohu, který už Boženka stačila uvolnit.
„Ne, stůjte!“ zařvala jsem a vrhla se k nim.
„Panebože, to nemůžete, jen tak s ním hýbat,“ povídám zadýchaně, když oba polekaně ucukli rukama.
„Ale předtím jsme ho taky přenášeli,“ řekli mi udiveně.
„Já vím, ale když už byl jednou puštěný, tak už to nejde. To je jako... jako když dáte na gramofon desku a jehlu do drážky. Když pak ten gramec chcete přenášet, musíte jehlu upevnit, aby tu desku nepoškrábala.“
Poodstoupili, nechali mě mašinu znovu nahodit a zaparkovat hlavičky. Poté jsem ji znovu vypla.
„Tak, a teď můžete.“
Přenesli ji s náležitou úctou a já jsem doufala, že jim ta úcta hodně dlouho vydrží. Pak jsem šla prohrabat bedny. No, družstvo se docela vyznamenalo. Anebo spíš nějaký chytrý dodavatel. Kromě povinného softwaru, který budu muset naštudovat, protože by se nám mohl hodit, jsem našla vše, co jsem požadovala, tedy pár programovacích jazyků včetně příslušné dokumentace. Kromě toho byla přibalená i DBASE čtyřka, no páni. Dobře, když má družstvo dost peněz, tak co by ne, že?
Byla to docela bašta sednout si k panenskému disku a udělat si adresáře podle svého vlastního uvážení. Přetahováním disket na disk a všemožnými instalacemi jsem strávila zbytek pracovní doby. Kromě toho, co bylo v bedně, jsem nainstalovala z vlastních disket své oblíbené nástroje, také antiviry a spoustu zdrojáků, a konečně jsem byla parádně zabydlená. Ještě nakonec stvořit si dle vlastní chuti AUTOEXEC, aby mě každé ráno mašinka slušně pozdravila, a mohla jsem jít.
Hned v ten první pracovní den jsem objevila jedno drobné úskalí. Totiž že Boženka je strašně zvědavá a ještě víc ukecaná. A vlastně ještě další. Že to v té kanceláři vypadá během dne spíš jako někde na rušném tržišti než v chrámu duševní činnosti.
Pršet nepřestalo, tak jsem šla s deštníkem rovnou do svého přepychového bejváku. Teda, v kanceláři bylo mnohem útulněji. Tady sedím od čtyř hodin na karimatce, opírám se zády o spacák a o zeď, píšu a přitom pokrajuju studený lančmít. Jít navštívit místní samoobsluhu, na to už nemám sílu. A stejně už je sedm.
Brečela bych. I když jsem práci nikdy nežrala tak zběsile, jak to dovedou chlapi, momentálně mě drží nad vodou jen myšlenka na to, jak jsem si hezky uspořádala ten počítač a že je celičký jenom můj. A teď asi, abych se neutopila v sebelítosti, vezmu tu příručku, co jsem si hodila v práci do tašky, a oslavím narozeniny studováním databází až do úplného usnutí. Kucifix!
—
Tak středisko máme na světě. Posestává z předsíňky, kde je věšák a skříň, vařič a dřez a z počítačového sálku, kde je můj pracovní stůl, pracovní stůl pro počítač a tiskárnu, odkládací stůl, dvě archivní skříně a knihovnička. Zvelebila jsem to tam, jak se dalo. Pár plakátů a na kusu balicího papíru nalepená má sbírka talismanů z dřívějška, nějaká pééfka, cedulka s namalovanou opicí, krčící se v koutku a u ní nápis: „...A když mě popadne pracovní zápal, sednu si tiše do kouta počkám, až to přejde.“ A až vespod, asi metr nad zemí se skví cedulka s velkým „POZOR“ a malou větou „právě se nacházíte v poloze, kdy byste mohl být lehce nakopnut do prdele!“
Ta cedulka mi funguje jako třídič lidí. Kdo se narovná a tváří se, že si jí nevšiml, je otipován jako ješitný suchar. Kdo se zasměje, ten je jasnej. A kdo začne hřímat a uplatňovat autoritu řečma o sundání, ten,... ten je taky jasnej.
Předseda, když to uviděl, tak se zasmál a povídá:
„Á, to znám už ze studentských časů.“
Pakliže jsem si takto zvelebila pracoviště, musím přiznat, že s bydlištěm jsem toho moc nenadělala. Nějak nemám elán nebo co. V práci zůstávám déle nebo do tmy courám po dědině, abych co nejvíc oddálila chvíli, kdy budu muset vstoupit do té nevlídné vybílené haluzny a zasednout do kouta na karimatku. Přitom jsem asi cvok, protože mám na knížce našetřený dostatek peněz na to, abych se zařídila. Kromě toho, že mi na zařízení už přispěli i naši.
Ale já se nějak bojím se sebou bydlet, a tak před sebou radši utíkám. Cokoliv se hraje v místním kině, na to jdu, ať už jsem to viděla anebo mě to vůbec nezajímá, všecko jedno. Dvakrát týdně chodím cvičit kondičky, o víkendech jezdím pryč, buď k našim nebo courat po světě někde o kus dál než je Jírov.
Mám naprostou nechuť seznamovat se s novými lidmi mimo okruh pracovní, ani v baráku, ani v družstevní jídelně, ani kdekoli jinde. V jídelně si mě vždycky okupuje ten kluk, co asistoval u počítače hned ten první den, jmenuje se Roman, dál ani nevím jak, je mu asi dvacet a je zblázněný do počítačů, i když si na žádný ještě pořádně nesáhl. Někdy se mi zdá, že možná do obdivu k počítači zahrnuje šmahem i paní programátorku, janek jeden zelená, tak mu budu muset někdy šetrně připomenout náš věkový rozdíl.
Když mě neurve Roman, sedne si ke mně zaručeně inženýr Morávek z rostlinné výroby, důležitý brejlatý mladý muž, který si vzal do hlavy, že ze vší té chásky kolem mám jenom s ním šanci si inteligentně porozprávět. Je asi mého věku, i když povahou asi o sto let starší, a dosud svobodný. Kdybych při tom pálení mostů heroicky vykřikovala, že si vezmu prvního chlapa, který se mi namane, tak věřím tomu, že právě tento člověk by za chvíli taky došel k názoru, že by si mě vzal.
Jenomže já jsem spíš heroicky vykřikla, že už nechci žádného chlapa ani vidět, a i když vím, že kategorická prohlášení se pronášet nikdy nemají, je mi jasné aspoň to, že budu zatraceně vybíravá a náročná.
V baráku už poznám lidi, kteří tam patří, ale bavila jsem se jenom s paní Sedláčkovou, která bydlí hned vedle a která mě informovala o té možnosti chodit do sokolovny cvičit.
Vyčenichala jsem už i místní lidovou knihovnu, kam mě dohnala potřeba čtení něčeho jiného než těch věčných odborných manuálů. Po privátech jsem knížky neměla a shromažďovala jsem je u našich. Jestli se někdy zmůžu na knihovničku, časem si je přivezu. Ale já husa pitomá se pořád chovám, jako kdyby to tady nebylo definitivum, tečka, konec. Jako kdyby pro mě zítra měl někdo přijet, říct mi „Raďulko, tvůj odjezd mi dokázal, že bez tebe nemůžu žít a tady máš mé potvrzení o rozvodu,“ vysadit si mě na kůň a cválat se mnou vstříc zapadajícímu slunci.
Proto se tady krčím na té pitomé karimatce, proto nemám ještě vybalené ani kufry. Pořád nachystaná k odchodu. Pořád doufám v zázrak.
Velkolepá hrdinka, které došel dech...
Doplňkové parametry
| Kategorie: | Nový e-shop |
|---|---|
| ISBN: | 978-80-87805-31-2 |