Na druhý pokus - E-KNIHA

Na duben bylo neobvykle teplo a na obloze ani mráček. K tomu rychlá chůze do kopce, a tak Zuzana už v půli cesty stáhla bundu a rázovala si to jen v džínách a pruhovaném tričku s krátkým rukávem. Bundu si ležérně přehodila přes rameno a přidržovala ji jedním prstem za poutko na věšení. Svižně kráčela vyšlapanou lesní cestou vedoucí jen pár metrů od silnice, pak u autobusové zastávky asi půl kilometru od Soběšic vyšla na silnici a po ní pokračovala až na kraj vesnice. Soběšice, ležící v severní části Brna, se v posledních několika letech staly oblíbenou lokalitou, v níž si majetnější Brňáci stavěli své domy. Vesnice byla natolik blízko k Brnu, že každodenní dojíždění do města nepředstavovalo sebemenší problém, a to i v případě, že vám právě selhalo vozidlo, protože městská doprava zde byla poměrně hustá, a natolik daleko od města a jeho smogu a obklopená lesy, že zde člověk mohl mít pocit, jako by žil v přírodě.

K bratrovu domu přicházela Zuzana zadem a ještě dříve, než došla k zahradním vrátkům, uslyšela pronikavé hlasy svých dvou dospívajících neteří. Za okamžik už je také spatřila, jak se kousek od plotu ohraničujícího výsostné území bratrovy rodiny honí za létajícími talíři. Jedna z pestrobarevných plastových hraček přeletěla plot právě ve chvíli, kdy se Zuzana objevila. Reflex jí vymrštil ruku a ona talíř bravurně chytila.

„Jé, dobrý!“ zaječely neteře. „Ahóój, tetóó,“ zdravily ji vzápětí a už se hrnuly k vrátkům. Obě u nich chtěly být první, aby je mohly otevřít dříve než ta druhá, takže to nemohlo dopadnout jinak, než že do sebe začaly vztekle štuchat.

„Ale no tak, dámy,“ pravila Zuzana a nakonec si otevřela sama. „Ahoj,“ dodala, objala napřed jednu, pak druhou dívku a oběma vlepila pusu na tvář.

„Zahraješ si s náma?“ žadonily. Vzápětí se rozběhly posbírat talíře zakutálené po celé zahradě.

„Jasně, jdem na to. Vaši jsou doma?“ zajímala se a přitom pohlédla směrem k domu. Byla to vkusná a neokázalá novostavba, která na první pohled působila přívětivým dojmem. Pohodlná na pohled a rovněž pohodlná uvnitř. Vlastně se zvenčí zdála menší, než jaká byla ve skutečnosti. Přízemí pojalo kromě účelné kuchyně, prostorné jídelny a pohodlného obývacího pokoje ještě Šimonovu pracovnu, v podkroví pod zkosenou střechou byl dostatek místa pro manželskou ložnici, prostorný dětský pokoj a ložnici pro hosty.

Ve francouzském okně vedoucím z obývacího pokoje na terasu se objevil Šimon a mával na ni.

Také na něj zamávala.

„Čau, brácho. Máš se?“

„Jó, a co ty?“ halekal. „Vyhráli jste?“

Zuzana máchla rukou.

„Remíza,“ odtušila krátce a ještě navíc pokrčila rameny, jako že se nic neděje.

„Pojď sem, máme návštěvu,“ lákal ji.

„Až potóm,“ zapištěla Julka, popadla Zuzanu za ruku a jednoznačně tím dala najevo, že ony si tetu ukořistily jako první, tudíž jim právem vítěze náleží.

„Až potóm,“ zopakovala Zuzana se smíchem Julčinu intonaci, pověsila svou bundu na nejbližší větev a rozběhla se zahradou.

„Tak chytejte, hážu,“ vyzvala děvčata a poslala létající talíř směrem k nim.

„Kdo to k vám přišel?“ zajímala se, když se Lucka připravovala k hodu, zatímco Julka se střemhlav vrhala za Zuzaniným talířem.

„Ále, nějakej starší pán.“

„Nikdo z rodiny?“

„Né, nějakej tátův známej.“

„Bude u tebe bydlet,“ doplnila informaci Julka, jíž se kupodivu podařilo nepřerazit se a nyní pevně třímala talíř.

„Bydlet? Vážně?“ Zuzana zvedla obočí v mírném údivu, ale pak se dál nerušeně věnovala hře s děvčaty.

Dům po dědovi a babičce v Černých Polích zdědili s bratrem napůl. Byl to dvougenerační dům se vším všudy, s dvěma kuchyněmi a dvěma koupelnami, až na to, že dolní předsíň byla společná, takže ve spodním bytě bylo trochu méně soukromí vzhledem k tomu, že z jednoho pokoje do kuchyně a odkudkoliv do koupelny se muselo chodit přes předsíň. Plochou a počtem místností byly oba byty naprosto stejné a obnášely středně prostorné dva plus jedna.

Léta tam bydleli společně, Šimon s Hanou a dětmi nahoře, Zuzana dole, až před časem Šimon dostavěl dům v Soběšicích a s rodinou se tam přestěhoval, zatímco Zuzana přesídlila nahoru. Spodní byt Šimon pronajímal. Zatím neměli na nájemníky právě štěstí. Ti první, mladí manželé, dávali Zuzaně nezištně nahlédnout do všech stádií svého manželství, od svatební noci, o níž Zuzana potkala novomanžela, jak se potácí do koupelny v Adamově rouše, až po první hádku a všechny hádky následující a nakonec po rozvodové tahanice o těch pár kousků nábytku, jež si sem přinesli.

Druhá dvojice nebyla manželská. Byl to druh s družkou a oba dva z mokré čtvrti. Nebylo dne, kdy by alespoň jeden z nich zůstal střízlivý, a tak jejich zacházení s pronajatým bytem a jeho příslušenstvím bylo více než na pováženou. Šimonovi i Zuzaně dalo spoustu práce, než se jich zbavili, a ještě víc, než byt vymalovali a vůbec uvedli do původního stavu. Šimon tehdy přísahal, že od příštích nájemníků bude vyžadovat písemné potvrzení, že jsou abstinenti, nekuřáci, duševně i tělesně zdraví, mravně bezúhonní a s čistým trestním rejstříkem.

„Teda, ještě že bydlím ve svým,“ komentovala bratrovy požadavky Zuzana. „Jinak myslím, že bych tvými kritérii neprošla ani já a musela bych šupem z domu.“

„Jé, a kterým bys neprošla?“ tázaly se tehdy holky se zájmem.

„Že se ptáte,“ poučil je jejich otec. „Potvrzení o duševním zdraví by jí nedal ani ten nejúplatnější z felčarů.“

Ve vlastním zájmu Zuzana doufala, že Šimon si nové adepty na pronájem pořádně proklepne.

„Jak ten chlap vypadal? Nebyl to pepiťák?“ vznesla dotaz k děvčatům.

Pepiťák bylo odborné označení pro nejrůznější pobudy, z nichž táhne alkohol, jež vzniklo sloučením jmen oněch posledních nájemníků – on se jmenoval Bílý a ona Černá.

„Řekla bych, že vypadal docela slušně,“ informovala ji Lucka.

„Ale přinesl flašku,“ zpochybnila vzápětí tuto informaci Julka.

„To se tak dělá, když se jde k někomu na návštěvu,“ poučila ji starší sestra.

Okupovaly si tetu ještě dobrou půlhodinu, honily se po zahradě, již Šimon prozíravě pojal jako travnaté hřiště a nikoliv zeleninovou plantáž, hrály badminton a vybíjenou a nad kdečím se svorně všechny tři chichotaly.

Lucce bylo čtrnáct a Julce dvanáct. Zatímco Julka byla ještě hubené nohaté vyžle, Lucka v poslední době hodně vyrostla a ještě více vyspěla. Zuzana si ji měřila trochu starostlivým pohledem, když ji viděla pobíhat po zahradě oplácanou a trochu neohrabanou. V jejich rodině široko daleko žádný dospělý nebyl nikdy tlustý, ale holčičí dospívání se u nich bez boubelatosti prostě neobešlo. Zuzana to zažila na vlastní kůži. Vždycky byla nejmenší drobek ze třídy, až náhle ve čtrnácti začala růst jako z vody a k tomu začala být přiměřeně žravá. Růst se zastavil, když dosáhla výšky sto šedesáti šesti centimetrů, zatímco žravost pokračovala až do jejích sedmnácti, kdy vypadala jako slůně. Lucka na tom zřejmě bude podobně, jenže co se s tím dá dělat? Naznačte holce v tomhle věku, že má pár kilo navíc, a máte doma mentální anorektičku, ani se nenadějete.

Nezbývá nic jiného než držet palce, aby Lucka tohle obtížné období bez úhony přežila, stejně jako se to podařilo generacím před ní, a zvědavě čekat, až se z ní vyklube půvabná mladá dáma.

Nakonec si Šimon pro Zuzanu přišel osobně.

„Holky, už přestaňte tetu honit,“ nakázal jim, „a pučte ji taky mně. Ahoj, Zuzko.“ Letmo ji políbil na tvář. „Mám pro tebe překvápko.“

„To si jenom myslíš,“ zazubila se. „Holky už mi všechno vyzvonily. Noví nájemníci na obzoru, že jo? Šimone, ale pepiťáky už nikdy více!“

Šimon se rozesmál.

„Jen počkej, až ho uvidíš, a pak mi řekneš, jestli je to pepiťák.“

„Tváříš se tak tajemně, že mám pocit, že jde o někoho, koho znám.“

„Jsem zvědavý, jestli ho poznáš. On tebe teda nepoznal vůbec a ještě se z toho šoku, který dostal poté, co jsem mu sdělil, že to po zahradě s mými dětmi nepobíhá jejich spolužačka, nýbrž teta, pořádně nevzpamatoval.“

„To už mě teda nenapínej.“

Zuzana přidala do kroku a vůbec nic netušíc, francouzským oknem Šimonova obýváku s úsměvem vešla vstříc svému osudu.

Návštěvník vstal z křesla a zvědavě ji vyhlížel. Zuzaně stačil jeden pohled na to, aby ztuhla, zbledla, pak zase zrudla a ještě stačila v duchu vyslovit přání, ať se okamžitě propadne do země, a to vše v jedné polovině vteřiny.

V celé své výšce se před ní tyčil Filip Tesař.

Okamžitě poznala tu štíhlou vysokou postavu, ty pronikavé tmavé oči a ještě tmavší vlasy, nyní na skráních trochu prokvetlé. Panebože, tohle se nemělo stát!

Jedinou její záchranou bylo tvářit se, že pro ni byl natolik bezvýznamný, že si jej sotva pamatuje. A tak v příští vteřině už měla přemýšlivě stažené obočí a naprosto vyrovnaným, i když lehce váhajícím hlasem se zeptala:

„Dobrý den, my,… hm, známe se…?“

Šimon se hlasitě rozesmál.

„Moje sestra je sklerotická!“ konstatoval pobaveně. „Vždyť je to Filip Tesař, osobo nemožná, můj kamarád z vejšky! Chodil k nám dost často a nijak moc se od té doby nezměnil, takže naprosto nechápu, jak jsi na něj mohla zapomenout!“

„No jo, jasně,“ vyjekla Zuzana a zatvářila se kajícně. „Jen jsem v první chvíli nějak… honem nevěděla.“ Hned poté napřáhla k Filipovi ruku s dokonale společenským výrazem ve tváři. „Dobrý den, pane inženýre.“

Šimon se chytil za hlavu.

„Propána, vždyť jste si tykali!“

Filip se usmál a přijal její pravici. Stiskl ji krátce a pevně a přitom pobaveně říkal:

„Je to už spousta let. Patnáct, ne? Proč by si tvá sestra měla pamatovat nějaké tvé spolužáky?“

Jeho úsměv a upřený pohled přivedl Zuzanu do rozpaků. Vysmívá se jí snad? Dává jí najevo, že je mu naprosto jasné, že na něj nezapomněla a nikdy v životě zapomenout nemůže?

Obličejem jí přejela rudá vlnka, ale jen na chvíli. Znovu se dokonale ovládla.

„Ale ne, vážně si vás pamatuju… nebo tě?“ prohodila, vysmekla svou ruku z jeho a zatvářila se, jako by jí bylo docela jedno, zda si budou vykat, nebo obnoví tykání.

„Nevím, proč byste si měli najednou vykat,“ vložil se do toho Šimon.

„Já nevím,“ děla Zuzana, dokonale lhostejně přitom krčila rameny a obracela se přitom ke svému bratrovi. „Mně tykání vadit nebude, vždyť Filip je koneckonců tvůj kamarád.“

Pak se odvážila znovu pohlédnout na Filipa.

„Tak ahoj, jak jde život?“

„Fajn, a co ty? Vůbec jsem tě nepoznal. Jsi daleko mladší, než jak si tě pamatuju.“

Zuzana se shovívavě pousmála.

„Tohle říct po patnácti letech s úplně vážnou tváří? Styď se.“

„Trvám na svých slovech,“ ujistil ji.

Zuzana jen potřásla hlavou a rozhodla se dále tohle téma nerozvádět.

„Holky mi vyslepičily, že prý uvažuješ o bydlení u nás,“ změnila téma. „Nebo mluvily o někom jiném? Ty jsi přece napevno ukotvený ve Zlíně, nebo ne?“

Hbitě se protáhla kolem něj a žuchla do křesílka. Také oba muži se posadili.

„Dáš si s námi víno?“ nabídl Šimon.

„Ne, díky, nemám chuť,“ odmítla nedbale a natáhla se pro slanou tyčinku trčící ve svazku z nízké skleničky. Jen ona sama věděla, kolik sil ji tyhle nenucené pohyby stojí. Ukousla koneček tyčinky a pohledem, který naznačoval, že čeká na odpověď, se vrátila k Filipovi.

„Stěhuju se do Brna,“ informoval ji Filip krátce. „V práci mě převeleli do centrály firmy.“

„Já myslela, že máš svou firmu.“

„To už dávno neplatí. Před třemi lety jsem se spojil s větší firmou a z té mé vznikla pobočka, v níž jsem donedávna šéfoval.“

„Filip teď povýšil,“ vysvětlil to Šimon za něj. „Dostal místo provozního ředitele v Brně.“

„A kde to?“ zajímala se Zuzana.

„U Jiráka.“

„Fí,“ hvízdla. „Znám. Solidní stavební firma s velice dobrým jménem. To jsi neprohloupil, když ses s nimi spojil.“

„Měl jsem na začátku pochybnosti,“ přiznal Filip, „ale teď si myslím, že jsem udělal dobře.“

„Od kdy nastupuješ do funkce?“

„Od prvního května.“

„To je za pár dní. Aha, takže potřebuješ urychleně jakékoliv bydlení.“

„Říkáš to, jako kdyby bydlení v našem baráku mělo být nějaké provizorium,“ namítl Šimon. „Teda Zuzko, jaká to seš obchodnice?“ zasmál se.

Zuzana se zatvářila dokonale nevinně.

„Vždyť Filip to přece uvidí sám. Nic moc velké dva plus jedna s dost nemilým handicapem společné předsíně,“ pronesla věcně. „Jestli mu tady maluješ nějakou přepychovou vilu, tak ho totálně mateš.“

„Už jsme se byli na Tišnovské podívat,“ ujistil ji bratr. „Filip tvrdí, že mu to tak docela vyhovuje.“

‚Panebože, to snad ne‘, docházelo Zuzaně. Tenhle muž nesmí bydlet jedno patro pod ní. Kdokoliv, třeba i stádo pepiťáků, jen ne on a jeho rodina.