Možná přijde i kominík - E-KNIHA

Byl začátek září, nedělní podvečer a Denisa cestovala se dvěma taškami plnými oblečení a čtiva strávit zaslouženou dovolenou ve vypůjčené chalupě v Nové Vsi. Nová Ves byla vzdálena od Kamenice vzdušnou čarou asi čtyři kilometry, jak si Denisa našla na mapě poté, co se usadila na nepříliš důvěryhodně vypadající lavičce. Jenže vzhledem k tomu, že mezi Kamenicí a Novou Vsí se tyčil zalesněný kopec, čítala silnička spojující obě místa kilometrů téměř dvakrát tolik. Denisa zamyšleně hleděla do mapy a soustředěně se přitom mračila. Má se vydat pěšky po silničce a doufat, že jí někdo zastaví, nebo se pustit po červené značce napříč lesem? Když pohledem zhodnotila velikost tmavé skvrnky v mapě reprezentující vesničku, do níž putovala, usoudila, že šance na to, že někdo pojede stejným směrem a navíc bude ochoten ji vzít, je téměř nulová, a rozhodla se pro terénní variantu. Rozepnula zip jedné z tašek a ponořila ruku do jejích hlubin. Po chvíli vytáhla šustící sáček, v němž byly zabaleny rozchozené tenisky, a tyto tenisky si obula namísto letních sandálků. K letní sukni sice právě dvakrát neladily, ale kdo by si dělal starosti s takovými hloupostmi, když má před sebou náročný sportovní výkon?

Stoupání po značené lesní cestě nebylo tak zlé, a také světla bylo ještě dost, takže nebýt těch tašek, mohla to být docela příjemná túra. Jenže kousek pod vrcholem kopce Denisa narazila na čerstvě pokácenou mýtinu, na níž musela překračovat změť ořezaných větví i celé kmeny, a poté, co ji s námahou překonala, zjistila, že v houstnoucím šeru ztratila značku. Vydala se nazdařbůh jednou ze sotva znatelných cest, ale ta po několika desítkách metrů zmizela do ztracena. Denisa se vrátila na mýtinu a pátrala znovu po značce. Bezvýsledně. Další cesta, kterou si vybrala, se po půl kilometru stočila evidentně špatným směrem a vedla ji někam zpátky ke Kamenici, a tak si vybrala první nadějně vypadající odbočku mířící alespoň přibližně tím směrem, kam jí ukazoval její orientační smysl, a když i tato odbočka změnila směr, vzdala to a rozhodla se, že se nechá dovést k silničce, jíž předtím tak pohrdla, a raději půjde po ní. V tom už téměř temném lese si navíc uvědomila jeden drobný detail, že baterku do své cestovní výzbroje nezařadila.

Letní večer se pomalu měnil v noc a les ožil mnoha tajemnými zvuky. Ožily i kořeny a větve stromů, které se Denise zlomyslně stavěly do cesty, a cestovní tašky se změnily v obrovské balvany táhnoucí ji k zemi.

Denisa však nepropadala panice. Nachází se uprostřed civilizované země, kde nejsou ani dravé šelmy, ani prudce jedovatí hadi, s takovou hustotou osídlení, že ať se vydá odkudkoliv kamkoliv rovnou za nosem, pokaždé narazí v krátké době na lidské obydlí. Navíc je ještě léto, tudíž jí ani nehrozí, že v noci zmrzne. A tak jediný problém tkví v tom, že než konečně dorazí do té zatracené chalupy, bude sedřená jako kůň a zralá na to, prospat nejbližších čtyřiadvacet hodin. Koneckonců, má čtrnáct dní dovolené, tak proč by ji nemohla zahájit právě takovou spací kúrou.

Ještě než se prvně zablesklo, začal změnu počasí signalizovat sílící vítr. Denisa zaklela a začala hledat deštník, jenže když pak bouřka spustila naplno, ukázalo se, že tahle věcička je vhodná tak nanejvýš do lehké jarní přeháňky. V tomhle bouřlivém přívalu byla naprosto k ničemu. Denisa mohla být ráda, že poté, co vítr převrátil deštník naruby, jí ho nevytrhl z ruky a neumístil na vrcholek nejbližšího letitého smrku.

S pochmurným humorem tedy vzala na vědomí, že dnes už se nebude nutno sprchovat, a pokračovala v chůzi po stále bahnitějším terénu. Silničku, jíž dříve pohrdla, nyní přivítala téměř s dojetím. Vůbec netušila, kolik má před sebou ještě kilometrů, a to ji deptalo víc než déšť, protože cítila v pažích a ramenou strašlivou únavu.

Jak správně předpokládala, silnice byla liduprázdná. Když konečně vyšla z lesa, pomalu přestávalo pršet a vyjasnilo se alespoň natolik, aby se mohla trochu zorientovat.

„Když autobus vyjede z lesa,“ popisovala jí Lída, „po pravé straně se objeví rybník. U jeho hráze je zastávka, na které vystoupíš. Vesnice je ještě o kilometr dál, tak dej pozor, abys nepřejela, jinak budeš ten kilák šlapat.“

Rybník se objevil a objevila se i autobusová zastávka. Podle popisu se Denisa vydala po hrázi rybníka a celou ji přešla. Za rybníkem blikalo pár světel. Denisa věděla od Lídy, že jejich chalupa není součástí chatové osady, a tak osadu minula a šla po cestě dál ještě asi pět set metrů. Stranou od osady stály dva domy. Podle Lídina líčení jeden patřil nějakým Pražákům, druhý byl ten jejich.

„Náš poznáš podle toho, že na garáži je čerstvě natřená zelená střecha,“ zněla poslední Lídina informace.

Jenže, jak by řekla babička, potmě je každá kráva černá. Naštěstí v jednom okně vzdálenějšího stavení svítilo slabé světlo, zatímco bližší bylo temné, a tak nebylo pochyb, který z domů je ten pravý. Denisa s úlevou upustila tašky na chodníček před vstupními dveřmi a chvíli jí trvalo, než našla klíč. Konečně jej vylovila a s úlevou zasunula do zámku.

Klíčem v zámku nešlo otočit. Ať se snažila sebevíc, ať na něj šla jemně nebo silou, nehnul se ani o kousek. Denisa, mokrá a s husí kůží po celém těle, nevěděla, zda se má rozbrečet, nebo se začít hystericky chechtat.

Kdepak, to chce klid. Buď jí dali omylem špatný klíč, nebo jí neprozradili grif, který je k odemčení zapotřebí, v každém případě se ale určitě dá najít způsob, jak se do chalupy dostat. Když to zvládne kdejaký vykrádač, proč by to nezvládla ona?

Denisa začala dům obcházet a postupně lomcovala všemi okenicemi. Našla jednu nedovřenou, rozevřela ji a zkusila otevřít okno. Nepovolilo. Znovu se vrátila ke dveřím a zkoušela zámek. Možná je zkřivený. Popadla kouli, která byla z vnější strany namísto kliky, a zacloumala s ní. Najednou se dveře rozlétly dokořán, Denisa byla ve zlomku vteřiny oslněna světlem baterky a před sebou spíš vytušila než uviděla mohutnou postavu. Ještě si ani nestačila uvědomit co se děje, když ji za paži popadla silná ruka, vtáhla ji do domu a zabouchla za jejími zády dveře. Pak se rozsvítilo světlo a první, na co Denise padl zrak, byla pistole v ruce vysokého a divoce vypadajícího chlapa.

V té chvíli by se v ní krve nedořezal. Zbledla jako křída a šokovaná civěla na smrtící zbraň, která mířila přímo na její hruď.

„Tos nečekala, holčičko, co?“ uslyšela zlý mužský hlas.

Denise se rozdrkotaly zuby a stále nemohla odtrhnout zrak od namířené pistole.

„Tak co, najednou ti došla kuráž?“ posmíval se hlas.

„C… co chcete?“ podařilo se jí vykoktat. Přitom dobře věděla, co asi chce. A to, že chce vykrást chalupu a okrást i ji, byla ještě ta nejidyličtější představa, jaká ji mohla napadnout.

Pokusila se nepatrně couvnout, jako by tím snad mohla zmenšit nebezpečí, jež jí hrozilo z té mužské ruky pevně sevřené kolem rukojeti pistole.

„Stůj ani se nehni,“ zareagoval ihned na její pohyb.

„Co chcete?“ zopakovala.

„Přijde na to,“ zazubil se a jí se z toho jeho úsměvu podlomila kolena. Sotva se držela na nohou.

„Jsi sama, nebo je vás víc?“ vystřelil po ní otázku.

Těžce polkla. Co má odpovědět? Pomůže jí, když naznačí, že přijde ještě někdo?

„Ka… kamarád je venku,“ hlesla po chvíli.

„To jsem si mohl myslet, že nejsi sama,“ ohrnul ret. „Ale nedoufej, že ti to pomůže,“ dodal krvelačně a udělal krok k ní. V hrůze couvla a zády narazila na stěnu.

„Nechte mě, nechte mě!“ zaječela a zvedla ruce na obranu. Muž schoval pistoli do zadní kapsy kalhot, oběma rukama ji popadl za zápěstí a stáhl jí paže dolů. Naklonil se těsně nad ni.

„Ty se mě bojíš?“ protáhl hlas. „Taky máš proč!“ zahřímal.

„Pane, prosím vás, nechte mě,“ zašeptala. Celé její vědomí vyplnila obrovská, koncentrovaná hrůza a jen malým kousíčkem mysli jí probleskla myšlenka: něco takového přece není možné, to se mi snad zdá, je to hrozný sen, z něhož se probudím v naprostém bezpečí.

Ale nešlo o žádný sen. Stála v opuštěném domě proti ozbrojenému muži víc než o hlavu vyššímu, než byla sama, a ten muž nijak neskrýval zlé úmysly. Napadlo ji, že by bylo lepší, kdyby ji raději teď, okamžitě, zastřelil. Cokoliv bylo milosrdnější, než ta příšerná ochromující hrůza z toho, co ji čeká.

Pohla sebou a bleskurychle se pokusila uniknout ke dveřím, ale byl rychlejší než ona. Popadl ji za paži a smýkl s ní tak, že upadla na koleno. Pak s ní znovu trhl a donutil ji vstát.

„Žádné hlouposti, nebo zase vytáhnu tu bouchačku,“ vyštěkl.

Vší silou se napřáhla, aby jej od sebe odmrštila.

„Tak mě zastřelte!“ začala na něj ječet. „No prosím, tak na co čekáte? Střílejte, sakra! Tak bude to?!“

S pohrdavým klidem si ji několik okamžiků měřil.

„Zatím jsem se nerozhodl, jestli mi za to stojíš,“ sdělil jí posléze.

„Tak co chcete?!“

Položil si ukazováček na ústa.

„Nech mě chvíli přemýšlet,“ požádal ji zlověstným tónem.

„Kamarád vám to nedaruje,“ pokoušela se ovlivnit tok jeho myšlenek žádoucím směrem. „Jestli se mi cokoliv stane, zabije vás, tím si buďte jistý.“

Zvedl jí prstem bradu. „Taková hezká dívčina, a pořád mele o samém zabíjení. Mohla bys být trochu zábavnější, když už jsme spolu takhle sami daleko od lidí.“

Denisa mimoděk vrhla zoufalý pohled směrem k vedlejšímu domu. Útočník si toho všiml. Hlasitě se zachechtal.

„Vidím, že bys dokonce s povděkem přijala sousedský zásah. Hm, možná by s tebou zacházeli líp, jenže máš smůlu, tam nikdo není. Nenech se mýlit tím rozsvíceným světlem; při odjezdu zapomněli zhasnout.“

Denise poklesla čelist. Je tedy v pasti. Nikde v okolí není ani živáčka. Nikdo ji neuslyší, i kdyby volala o pomoc sebehlasitěji.

„Kamarád vás zabije jako psa, jestli na mě sáhnete,“ hlesla chabě a přitom jí bylo jasné, že na tenhle typ lidí žádné výhrůžky neplatí. Vždyť se také jen pobaveně ušklíbl.

„A kde ho máš, toho svého chrabrého kamaráda? Proč už nemlátí do dveří a nevyhrožuje mi?“

„Jestli tu není, tak jen proto, že běžel pro pomoc.“ Útočně zvedla bradu a snažila se vypadat neohroženě. Za svou snahu sklidila jen posměšné ušklíbnutí.

„Nedělej si iluze, pokud s tebou někdo opravdu byl, tak už je dávno někde daleko zalezlý jako sysel a ani nevystrčí nos,“ ujistil ji a široce se zazubil. „Konečně sami. Nechceš se posadit?“

Jeho chování bylo vskutku džentlmenské. Nečekal, jak přijme jeho nabídku, znovu ji chytil za paži a smýkl s ní do křesla. Bleskurychle vstala.

„Řekl jsem sednout,“ popadl ji za ramena a vtlačil ji zpátky. Zůstal nakloněný nad ní a ona jej sledovala očima rozšířenýma strachem.

„Jsi mokrá jako myš,“ sdělil jí. „Měla bys všecko shodit a zabalit se do něčeho suchého.“

Schoulila se. „Ne!“

„Vždyť ti drkotají zuby. Ne že by mi nebylo jedno, jestli dostaneš třeba zápal plic, ale máme-li se spolu trochu pobavit, byl bych rád, kdybys nevypadala jako zmoklá slepice.“

Udělal několik kroků ke skříňce stojící pod oknem a otevřel ji. Denisa vycítila neopakovatelnou šanci a vyřítila se ke dveřím. Ještě než se dotkla kliky, obě jeho ruce ji pevně popadly v pase. Otočil ji tváří k sobě.

„Takhle se odchází z návštěvy?“ zubil se jí do tváře. „Ani jsem tě nepohostil. A rozhodně nemůžeš odejít takhle mokrá.“

Denisa se nedokázala smířit s tím, že se jí útěk nepovedl, a ze všech sil se s ním začala prát. Jemu stačilo pár hmatů a už jí pevně držel obě zápěstí a tiskl ji k sobě tak, že se nemohla ani hnout.

„Neprovokuj mě,“ zašeptal s obličejem těsně proti jejímu, „nebo dostanu chuť vybalit tě z těch mokrých šatů a místo balení do deky se na tebe trochu líp podívat.“

„Ne,“ hlesla.

Zvedl obočí. „Ne?“

„Pane, prosím vás,“ zašeptala, „dám vám peníze. Všechny, co s sebou mám, jenom mě, proboha, nechte odejít. Přísahám, že o vás nikomu neřeknu.“

Pokojem znovu zaburácel jeho smích.

„Ty mi nabízíš peníze? No to se povedlo! Něco jako výkupné, jo? A nenapadlo tě, že si je můžu vzít sám a nemusím čekat, jestli mi je milostivě dáš?“

„Spoléhala jsem na váš smysl pro fair play,“ hlesla zničeně.

„Aha,“ ušklíbl se, „tak my najednou hrajeme fér, jo? My už si nehrajeme na zloděje a okradeného? Madam už se to přestalo líbit, tak z toho uděláme společenský večírek a zapomeneme na všechno? Věřím, že by se ti to líbilo. Ale máš smůlu, mně ne. A teď si zase pěkně sedni.“ Hodil ji do křesla a vzápětí jí letěla do klína deka. „Zabal se,“ přikázal.

Denisa se ani nehnula.

„Řekl jsem zabal se!“ Udělal krok směrem k ní. Denisa rychle rozložila deku. Ruce se jí viditelně třásly. Znovu si v hrůze opakovala: tohle není možné, to není pravda, musím se z toho co nejdřív probudit. Něco takového se děje výhradně v hororových filmech, na které se zásadně nedívá, protože ji děsí, a ona se bojí nerada. Strašně nerada. Není možné, aby tenhle děs byla skutečnost, prostě není!

Jenže ten děs byla skutečnost. Denisa se nacházela uvězněná v osamělé chalupě daleko od lidí a její věznitel byl evidentně chlap bez jakýchkoliv morálních zábran. Pociťoval zřejmě tak neutuchající jistotu, že ho v tomhle obydlí nikdo nepřistihne, že se tady choval jako doma. Možná se sem vloupal ještě ten samý den, kdy odjela Lída s rodinou. Nenapadlo jej, že ještě v září sem někdo přijede mimo víkend. A kromě toho, jeho zbraň svědčila o tom, že koneckonců počítal s každou eventualitou. ‚Tohle nedopadne dobře, tohle nedopadne dobře,’ honila se jí hlavou stále dokola jedna věta.

„Přestaň se klepat,“ přikázal jí muž znechuceně. „Když jsi tak podělaná, proč nesedíš v neděli večer doma a nekoukáš na bednu? Tobě by bylo líp, a mně ostatně taky. No, tak mi řekni, co já teď s tebou?“ Znechuceně mávl rukou.

„Hm, večer po zářijovém víkendu,“ uvažoval dál nahlas, „to je skvělý čas na vloupání. Ti, co jezdí chalupařit o dovolené, už tu nejsou, víkenďáci jakbysmet, a na druhé straně ještě není zazimováno a cenné věci odvezené pryč, zkrátka ideální šance se perfektně napakovat. No, co tomu říkáš?“ otočil se na Denisu, „nemám pravdu?“

„A… asi ano,“ dala mu za pravdu.

„To už stojí za trochu toho rizika, ne?“

Denisa mlčela. Byla jí stále větší zima, ačkoliv přes sebe měla přehozenou deku. Tohle nedopadne dobře. Co má, probůh, udělat, aby se z téhle hrozné situace dostala? Nemůže tu přece jen tak trpně sedět a čekat, až ji ten chlap znásilní nebo zabije nebo obojí! Musí přece existovat způsob, jak se zachránit. Každopádně se o něco musí alespoň pokusit. Nesmí tady jen sedět ochromená strachem, to jí ani trochu nepomůže. Její věznitel se posadil do druhého křesla. Kdyby se pokusila utéci, získá tím cenné setinky sekundy, které on bude potřebovat na to, aby se zvedl. Kdyby po něm navíc něco hodila… Na druhé straně, pokud mu nějak ublíží a on ji stejně chytne, bude strašlivě rozlícený. Má to riskovat? Vždyť musí! Co jiného jí zbývá? Nebude tu přece jako ovce čekat na to, až on se rozmyslí, zda ji zabije raději rychle, nebo pomalu!

Denisa zaregistrovala několik vhodných předmětů ve svém okolí a jako nejvhodnější se jí jevil popelník z těžkého skla ležící hned vedle tlusté detektivky na stolku mezi oběma křesly. Bez dlouhého otálení jej popadla, odhodila deku ze svého klína, vyskočila a než se rozběhla, mrštila popelník směrem ke svému vězniteli. Ani si nestačila všimnout, kam dopadl, protože pádila co nejrychleji ke dveřím. Rozrazila je, přeběhla krátkou předsíňku a otevřela vstupní dveře. Vylétla do tmy šíleným tryskem.

Pak, v plné rychlosti, zakopla o něco měkkého. Byla tak rozběhnutá, že neměla sebemenší šanci klopýtnutí vyrovnat. Když padala střemhlav, ve zlomku vteřiny si uvědomila, o co asi zakopla. O tašky. O své vlastní tašky, které nechala stát kousek od domu, když z jedné z nich lovila klíče.

Dopad byl tvrdý, oběma koleny na dlážděný chodníček a dlaněmi do drobného štěrku, nicméně Denisa bolest téměř nevnímala. Důležité bylo rychle vstát a běžet dál.

Pozdě. Ještě se ani nenapřímila, když jí zápěstí sevřela železná ruka.

„Pomoc!“ zvolala z plných plic. „Pomoc!“

„Šetři dech,“ doporučil jí chlap drsně, „stejně tě nikdo neuslyší.“

Zkroutil jí ruku za zády, až jí křuplo v rameni a ona hekla bolestí, a táhl ji zpět do domu. Jenže Denisa se nedokázala smířit s tím, že bude znovu uvězněna. Znovu zakřičela o pomoc, pak se snažila kopat kolem sebe v naději, že jej bolestivě zasáhne, ale všechna její snaha byla marná. Chlap byl natolik silný, že si s ní dělal, co chtěl. Hravě ji odtáhl zpět do chalupy a kopnutím za sebou zavřel dveře. Hodil ji do křesla jako balík a sotva dopadla, položil ruce na opěrky a naklonil se nad ni.

„Ó, holčička je bojovná,“ konstatoval se zlověstným ušklíbnutím. „A dokonce hází po lidech popelníky. Máš velké štěstí, žes mě nezasáhla, broučku.“

Denisa se proti němu vyřítila všemi deseti nehty ve snaze zarýt mu je do obličeje, ale stačil jí pevně chytit paže.

„Tak dost!“ zahřímal. „To už stačilo! Nemám náladu hrát si tady s tebou na kočku a na myš. Jestli se ještě o cokoliv pokusíš, přivážu tě k tomu křeslu, rozumělas?“