Malomocná - E-KNIHA
autorka: Helena Mniszkówna
dostupné formáty: ePub + Mobi
Malomocná - E-KNIHA
249 Kč
–12 %
Anotace
Legendární příběh lásky Štěpánky Rudecké a Valdemara Michorowského plný poezie, lásky i bolesti. Poprvé vyšel v Polsku v roce 1908 a od té doby se dočkal mnoha vydání také u nás. Třikrát byl zfilmován, naposled v roce 1976, v Polsku na jeho námět natočili televizní seriál. Začtěte se do příběhu z časů secese a prožijte se Štěpánkou a s Valdemarem všechny krásné i bolestné události jejich života.
Ukázka
Rozednívalo se. Jasný pruh na východě se rozšiřoval. Z růžové přecházel v tóny bledé, stále světlejší, téměř průzračné, se zlatavým pozadím.
Vzduch, ještě naplněný nočním chladem, vstřebával sluneční paprsky a přitom se snášel k zemi, čím dál svěžejší a ostrý jako briliant.
Probuzené ptactvo šveholilo a jeho hlasy se slévaly v jednolitou melodii. Stromy, pokryté hebkou májovou zelení, šuměly na uvítanou slunečnímu poslu, jitřence.
#ShowMore#
Zámek ve Slodkowicích byl tichý, světlé stěny se blýskaly v růžové východní záplavě a jeho průčelí zdobily lípy vyšňořené do čerstvé zeleně.
Ve dvoře za zahradou a parkem se rozezvučel zvon. Pronikavě zněl jitřním tichem a jeho halas se rozléhal hospodářskými budovami. Ostrým hlasem vyháněl čeleď z postelí do práce.
Obyvatele zámku ten zvuk nevzbudil.
Za chvíli se však přesto otevřelo benátské okno v přízemí levého zámeckého křídla. Do jemných záclon zavanul svěží dech jara a něžně se dotkl hebkých zlatých vlasů Štěpy Rudecké, která zvědavě vykukovala ven.
Byla v noční košili a vlasy měla poněkud rozcuchané. Probudil ji hlas zvonu a volání kukačky v parku.
Dívka zůstala okouzleně stát u okna. Jitro ji naplňovalo obdivem a ona s rozkoší vdechovala svěží vzduch. Pohled na květy, pokryté třpytivou rosou, a šveholení ptactva ji fascinovaly a ponoukaly ke snění.
Rudá ústa se usmívala stejně jako krásné jitro, ale ve velkých fialkových očích se skrýval smutek, jenž byl v rozporu s mladistvou postavou a s veselým hlasem, jímž dívka zvolala:
„Jaký je ten svět krásný! Beztoho už neusnu, zajdu si tedy do lesa!“
Odběhla od okna a začala se oblékat.
Vlasy si spletla do copu a ten pak stočila do těžkého uzlu v týle hlavy. Vlasy se jí od přírody jemně vlnily a ovíjely měkkými kučerami její malé uši i krásně modelované čelo. Hodila na sebe jednoduché šaty ze šedivého batistu a ozdobila je šňůrou růžových korálů, lesknoucích se jako velké třešně.
Jakmile se oblékla, nahlédla do sousedního pokoje. Ten byl ponořen do hlubokého spánku, ztemnělý a se spuštěnými záclonami.
Štěpa zašeptala:
„Lucie má ještě půlnoc. Půjdu tedy sama.“
Po špičkách prošla několika bohatě a vkusně zařízenými pokoji. V obrovské zámecké hale se bezradně zastavila, jen co zjistila, že těžké skleněné dveře jsou zamčené.
Pomohl jí sluha, který právě scházel po schodech s kartáči v rukou. Když ji spatřil, široce rozevřel rozespalé oči, ale vzápětí si pospíšil, aby jí uctivě odemkl.
Po chvíli už vbíhala do parku.
Procházela se po pískových cestách a trhala štíhlé bílé narcisy. Všude kolem se nesla vůně ze záplavy šeříkových květů. Kalichy narcisů, bělostné a vonné, byly ještě plné chladivé rosy a žluté oči květů s červenými řasami vypadaly jako uslzené.
Dívka skláněla ke rtům bílé kalíšky a pila ty slzy s rozpustilým úsměvem.
Jak se natahovala k šeříkovým hroznům, setřásala přitom z vonících chocholů déšť krůpějí na lesknoucí se vlasy. A tak i její hlava ve slunečním jasu vypadala, jako by se koupala v blyštivém zlatě.
S kyticí květů vyšla z parku do ovocného sadu a vykřikla samou radostí. Stromy zde stály slavnostně vystrojené do nádherných květů, jabloně byly plné poupat, mladistvé a šťastné. Višně byly obsypány bělostí květů jako řady dívek, ubírajících se ke svatbě v bílých závojích.
Omamná vůně, snášející se z kvetoucích větví, byla všudypřítomná. Květy vypadaly ve slunci jako pozlacené, k tomu jemně šuměl větřík a byl slyšet bzukot včel. Občas ze stromu slétl bílý motýl a vznášel se vzhůru jako odvátý květ.
Štěpa, vší tou vůní opojená, si ulomila několik višňových větévek a připjala je do vlasů i k pasu. Takto ozdobená květy kráčela úzkou cestou, lemovanou rybízovými keři.
Cestička vedla do lesa za zahradou, nazývaného borek.
Štěpa rozhrnovala orosené haluze, obsypané květem. Mezi tmavším listím visely jasně modré trsy vrhající odlesky měňavých barev. Šedý batist jejích šatů pokrývala třpytící se tříšť rosy, rosa kanula i na její tvář a ruce, ale ona se tomu jen smála.
Běžela k malé brance v železném plotě, otevřela ji a začala se brodit bujnou mokrou travou, jíž pak přešla přes okraj louky, oddělující ovocný sad od lesa. Mezi vysokými borovicemi a jinými rozložitými stromy jí náhle bylo do zpěvu.
Kolem nohou se jí mihla veverka a hbitě vyskočila na strom. Bylo slyšet neúnavné cvrlikání vrabců a jednotvárné ťukání datla.
V nedaleké olšině prozpěvoval úchvatným sopránem slavík, z hloubi lesa pokřikovala tenorem kukačka, největší lenoch mezi ptactvem. Lesní svět překypoval životem, byl plný štěbetání a volání, les zvučel, šuměl a halasil.
Do dáli letěla probuzená ozvěna plná hlaholu a veselí. Usmívající se dívka proplouvala slunečným ránem a hroužila se do květů a zeleně.
Záhy však její zářivost pohasla. Její mladou tvář zastínil mrak a zatemnil jas jejích očí lemovaných dlouhými černými řasami. Zkrabatila své hezké husté obočí a spustila sukni svých šatů na mech. Náhle rozmrzelá vyslovila polohlasem:
„Mám já se vůbec z čeho radovat?“
V té chvíli si uvědomila, že od té doby, co se stala učitelkou ve Slodkowicích, uplynul teprve měsíc.
Jak se ten čas loudavě vleče!
Nikdy dříve by ji nenapadlo, že jednou bude pracovat. Neměla zapotřebí vydělávat si na živobytí. Ale přesto k tomu došlo. K tomu, aby se stala učitelkou, ji však nepřiměla hmotná nouze.
Štěpánka byla dcerou ze zámožné rodiny žijící v polském království. Kromě ní měli rodiče ještě dvě mladší děti. Jí bude brzy devatenáct let. Nyní, při své procházce lesem, si Štěpánka vybavila okolnosti, jež ji vypudily z domova.
Před svým vnitřním zrakem si promítala urostlou postavu Edmunda Pratnického i své dětinské city, jež k němu chovala.
Když se vrátil z dublanské školy, jeho krása Štěpu uchvátila. Aniž by se zabývala jeho povahou, poprvé v životě vzplála prudkou, slepou zamilovaností, v níž však nebyla opravdová láska. Pratnicki jí zkrátka popletl její lehce romantickou a exaltovanou hlavu.
Poté, co Štěpánka dokončila studia ve varšavském penzionátu, začala navštěvovat společenské kurzy a dostala tak příležitost trochu poznat mládež z řad studentů. Byli to většinou hoši ušlechtilí, plní ideálů. Štěpa netušila, že existují i muži jiného druhu. Pratnicki, zlákán dívčinou krásou, využil její naivitu a začal se obratně přetvařovat, jen aby ji získal. Dokonce se dokázal vetřít i do přízně manželů Rudeckých. A tak z toho vznikl románek.
Jenže Štěpánčin otec, i když věděl, že mladí lidé si už vyznali lásku, nedal svolení k zasnoubení. Zneklidňovala jej totiž přílišná povahová rozdílnost obou mladých lidí.
Starý statkář Edmundovým krásným slovům nevěřil. Znal „papá Pratnického“ a věděl o něm, že má na svědomí jisté nečestné záležitosti. U Štěpy pozoroval tolik vzletného nadšení a takovou nálož citů, že se jen hrozil, jak tenhle románek skončí. O jeho konci nepochyboval, a tak s obavou čekal, jak otřese Štěpiným duševním klidem.
Tušení jej nezklamalo.
Otec Pratnicki, který synovy záměry podporoval, začal s obratností vyšetřujícího soudce zkoumat, jaké věno Štěpánka dostane. Když se dozvěděl, že to bude pouhých pár tisíc, byl roztrpčen. Vzápětí synovi vysvětlil, jak by pro něj byl takový svazek nevýhodný, a nabádal jej, aby vztah ukončil. Při své kráse a svém původu se může oženit s dívkou, jejíž věno bude čítat statisíce.
Tou dobou však i Štěpánka začala pochybovat o tom, zda je její ideál skutečně tak křišťálově čistý, jak se domnívala. Její inteligence a citlivost ji přiměly k tomu, aby jej vystavovala všemožným zkouškám. A pomalu docházelo k vystřízlivění. Korunu všemu nasadil „papá Pratnicki“ svými dotazy na výši věna. Tahle jeho slova byla poslední tečkou. Pan Rudecki se rozhodně postavil proti zasnoubení a v duchu si blahořečil, že včas odhalil skutečné úmysly Pratnických.
Také Štěpa byla nucena si přiznat, že Edmundova ušlechtilost byla jen klam. Najednou si začala uvědomovat jeho cynismus a ješitnost a tam, kde dříve viděla dobrotu, nalezla nízkost a sobectví. Edmund jí začal připomínat masožravou květinu, která svojí krásou a vůní vábí pošetilé mušky, a jen co podlehnou jejímu mámení, uzavře nad nimi kalich a bezostyšně odhalí svoje skutečné nitro. Poté, co mušky zabije svým jedem, pohltí je a využije pro vlastní obživu.
Také ona už byla na okraji zrádného kalichu. Naštěstí se před záhubou zachránila včas.
Štěpa, cele ponořená do vzpomínek, se posadila na kmen a s rukama složenýma v klíně zádumčivě sklonila hlavu.
První životní zklamání poznamenalo její duši záplavou hořkosti. Její někdejší bezmezná víra v lidi byla otřesena, sklony k hlubokým vznětům se utlumily. Byla odhodlána navždy obrnit své srdce vůči lásce a přitom zapomínala na fakt, že je jí devatenáct let a že jí byl dán do vínku živý temperament.
Nános pesimismu, který utlumil její ideály, ještě zesílil ve Slodkowicích.
Když byl vztah s Edmundem ukončen, Štěpa se rozhodla odejít na čas z domova. Stud a lítost ji ponoukaly, aby uprchla co nejdále. Snila o širém světě, dálkách, nových podnětech!
Její živá letora jí v mysli vymalovala pestré obrazy plné fantazie a ona se nechávala unášet nádhernými vizemi. Měla chuť rozepnout křídla do šířky a rozletět se.
Po krátkém boji odjela s otcem vyhledat si místo učitelky. Veškeré přemlouvání rodičů bylo bezvýsledné. Nakonec ustoupili a jen doufali, že tento rozmar, vyvolaný prvním životním zklamáním, nebude mít dlouhého trvání. Báli se, do jakého místa by se mohla dostat.
Najít zaměstnání bylo dost obtížné. Štěpa i pan Rudecki měli své jasné představy, z nichž nehodlali slevovat.
Štěpa některým dámám připadala příliš hezká. Obzvlášť těm domýšlivým nebo těm, jejichž dcery byly ošklivější. Po mnoha neúspěšných pokusech se však místo našlo. Baronce Elzonowské Štěpina krása nijak proti mysli nebyla, ba naopak, vítala ji. Dělala si pouze starosti o to, zda se Štěpánka nebude ve Slodkowicích nudit, když tam bydlí jen ona s dcerou, její starý otec a starý správce, někdejší učitel jejího bratra. Jenže Štěpánka toužila po klidu, a tak jí dokonce nebylo proti mysli souhlasit s podmínkou, že neodjede domů na prázdniny. Vzdálených Slodkowic se sice bála, ale přece jen ji tam cosi vábilo.
Pan Rudecki obeznámil paní Elzonowskou s okolnostmi, které předcházely Štěpánčinu rozhodnutí odjet z domova, a požádal ji o pečlivou ochranu své dcery. Paní Elzonowská mu to slíbila s velkou dávkou pýchy a špetkou srdečnosti.
Pana Rudeckého barončin vznešený původ znepokojoval. Nepřál si, aby se dcera dostala mezi aristokracii. Věděl, že i ve statkářských domech se k učitelkám chovají všelijak, a chvěl se při pomyšlení, že na zámku mohou jeho Štěpu urážet.
Přitom si však byl vědom toho, že rodová aristokracie je nadmíru zdvořilá a že opravdový vysoký šlechtic ze starobylého rodu bývá vždy slušnější než nadutý zbohatlík.
Barončino jméno pana Rudeckého uklidňovalo. Měl za to, že ona je právě tím typem velké dámy, sice trochu odměřené, ale přesto ne nevlídné.
Svou žačku poznala Štěpa až na místě.
Lucii bylo šestnáct let. Byla to křehká, jemná a hezká dívka s velmi světlými vlasy a modrýma očima a od své matky se lišila jak zjevem, tak také povahou. Se Štěpou se rychle sblížily a záhy mezi nimi vzniklo přátelství.
Štěpa se zvedla z kmene a vydala se hlouběji do lesa.
„Jen jestli tady vydržím až do konce? Pochybuji!“ zašeptala.
Její láska k Pratnickému, třpytivá a křehká jako rychle hynoucí motýl, už dávno uhasla. V současnosti ji však znepokojovalo cosi jiného. Všichni k ní byli laskaví, obzvlášť starý Luciin dědeček, pan Matěj Michorowski, magnátský typ, ale přesto milý člověk. Choval se k ní velmi srdečně a nazýval ji Steňou. Vyprávěl jí, že tahle zdrobnělina jejího jména mu připomíná dávné mládí. Štěpa nevěděla, čeho se tyto jeho vzpomínky týkají, ale byla starému muži vděčná za jeho sympatie a otcovskou dobrotu.
Neměla však ráda jeho vnuka, majitele Slodkowic, mladého majorátního pána, Valdemara Michorowského. Ten bydlel dvě míle odtud v majorátním zámku v Glembowicích, ale často pobýval i ve Slodkowicích. A nepromeškal jedinou příležitost k tomu, aby si ji mohl nešetrně dobírat. Pokaždé, když přijel, Štěpa ztrácela náladu. Všechny jeho zlomyslné narážky pak odbývala mlčením nebo skrytým hněvem.
‚Ten mě donutí, abych opustila Slodkowice,‘ říkala si s lítostí. A rovněž s podivem, protože o něm slýchala vesměs samou chválu.
‚Chová se tak jen ke mně? Připomíná mi Pratnického, ale po demaskování.‘
Ten se nepřetvařuje a nepředstírá, že je ideální. Své povahové nedostatky odhaluje zcela zjevně. Jenže, co je vlastně lepší? Svět snů, nebo skutečnost? Svět snů je jako květ krásných barev a čarovné vůně. A skutečnost? To je prostá bylina a šedivá zem, z níž vyrůstá.
Mladý Michorowski, to je právě ona skutečnost bez pozlátka.
Štěpa bloumala lesem plně pohroužená do vlastních myšlenek. Každá borovice, mýtina, ba i veverka nebo kukačka jí připomínaly Ručajev a v ní se náhle začala vzmáhat touha po domově.
Pojednou se začala sama sebe s úžasem ptát, jak jen mohla souhlasit s podmínkou, že na prázdniny nepojede domů k rodičům.
V bahnitém lesním zákoutí našla záplavu pomněnek, pryskyřníků a ohnivě žlutých lučních sasanek a začala je se slzami v očích trhat. Ty pomněnky jí připomínaly ručajevskou olšinu.
S kyticí orosených květin se vrátila do zahrady.
Doplňkové parametry
| Kategorie: | Nový e-shop |
|---|---|
| ISBN: | 978-80-87805-55-8 |