Léta s Hubertem - E-KNIHA

„Jela jsem na kole.“

Fousatý pán mě pochválil jako žáčka, který se dobře naučil básničku.

„A co dál?“ vyzvídal.

„Já nevím.“

„Jak se jmenujete?“

„Míša Rottová.“

„No výborně. A jaké máme roční období?“

„Prázdniny.“

Pak mi řekl, že ležím v Brně na úrazovce, že si nějaký čas poležím, ale že pak bude všechno v pořádku. V té chvíli jsem dostala hrozný strach, jestli nejsem mrzák. Úplně mě polil studený pot a myslela jsem, že se zblázním. Chtěla jsem se honem rychle zvednout a spočítat si končetiny, jenže to nešlo. Sotva jsem se pohla, jako by se do mě pustilo deset čertů s mučidlama. Myslím, že mi ukápla i slza.

„Budu mrzák?“ pípla jsem.

Mezi fousama se ukázaly zuby, jeden z nich zlatý.

„Kdepak, vyvázla jste dobře. Měla jste štěstí. I prázdnin ještě užijete.“

Po pár dnech na speciálním oddělení, kde jsem hlavně pořád spala, mě přestěhovali do pokoje, kde na šesti postelích ve dvou řadách leželo šest žen. Prázdná sedmá postel byla u okna vpravo a ta je teď moje. Když mě saniťák nesl na postel, utrousil veselou poznámku o nošení mladých děvčat v náručí, a tak jsem se usmála, i když mě to bolelo. Taky jsem si přitom stihla všimnout, že mám nohy obě, i když tu jednu o hodně tlustší a těžší. Ale nedali mi ji aspoň na závaží jako mojí sousedce.

Sestra, která mě přikryla, se otočila a pravila k fóru:

„Ženský, aspoň dneska jí dejte ještě pokoj.“ A odešla. Já jsem pak až do večera ležela potichu a plně využívala toho, že mi už mozek konečně jede, jak má. Vzpomínala jsem, jak jsem se radovala, že mám prázdniny. Na gymplu jsem se nikdy takhle moc neradovala, protože jsem prostě věděla, že prázdniny budou od tehdy do tehdy, a basta. Jenže na vejšce je to jiné. To člověk ani před poslední průbou nemůže říct, jestli na ni třeba nepůjde znovu v červenci a taky v září. A pak, když konečně jde i z té poslední průby se známkou v indexu, napřed necítí nic, ale když se po cestě čím dál víc vzpamatovává, začne mu to docházet. Ve vlaku už se culí na neznámé lidi a doma popadne kolo, jede do lesa, pak si sedne Hubertovi k nohám a v samotě lesa mu zpívá ty nejveselejší písničky, jaké zná. A zdá se mu, že ani ten Hubert nestojí tak majestátně a důstojně, jak stával, a že i on se brzo rozesměje. A potom se balí pinkl, jede se ke Dvořákům pro klíč od chajdy a hurá na Vysočinu na prázdniny, zatímco oni míří opačným směrem k moři.

Tak teď si užívám. Jedna zlomená noha, tři žebra, hlava v obvazu, šitý bok a operované vnitřní zranění, které ale prý naštěstí nebylo těžké. Kolo na cimpr, chata v háji. A ta nejstrašnější věc – žádat si mísu. Ale na to teď nechci myslet. Ostatně, nejsem tady výjimka. Paní Pavelcová vedle mě má nohu na závaží, vedle ní paní Hubatková má na hlavě volné jen tři otvory – dva na dívání a jeden na přijímání kašovité stravy. Naproti leží babička Stejskalová. Tu přivezli ten samý den, co přestěhovali mě. Má popálené obě nohy. Její sousedka, paní Řehounková, je na tom nejhůř. Když ji odvezli na převaz, ženské se o ní bavily. Hrozně dlouho prý nemohla mít děti a doktoři dělali všecko možné, až se to přece jen podařilo. Narodil se jí zdravý a hezký kluk, v osmatřiceti letech. Byl pro ni vším. A jednou k nim přijel na návštěvu doktor, který ji léčil a který se pak s jejich rodinou skamarádil, i s manželkou a dvanáctiletou dcerou. Přišla řeč na auta a doktor se chlubil, že jeho dcera už umí řídit. A protože se to odehrávalo na vesnici, kam esenbák zavítá málokdy, posadili dceru za volant. Bravurně objela chalupu a vracela se zpátky. Rozjela to trochu víc a pak chtěla naráz zabrzdit. Dupla na pedál, jenže na pedál od plynu místo od brzdy. Auto srazilo přihlížející paní Řehounkovou i s chlapečkem. Chlapeček zemřel na místě, matka má zlomenou pánev a už nikdy nemůže mít děti. Doktor v nastalém zmatku odešel na půdu a tam se oběsil.

Vedle paní Řehounkové leží Renata Jurková. Je to osmnáctiletá holka, která někde blbla s klukama, vybila okno a pořezala si zápěstí tak šikovně, že ji teď čeká operace, při které jí budou lovit šlachy až někde u lokte. Všemi tady hluboce pohrdá, protože je jediná, která tady může chodit. Pokud ovšem nepočítám paní Hlinkovou, které amputovali nohu a kterou vodí na vycházku o berlích. Ta má postel u dveří a když jsou dveře otevřené, špicuje, co se děje na chodbě. Je tu z nás nejdýl a nejenže zná všechny sestřičky a doktory, ale taky vypráví leccos z jejich soukromého života. Nemám ponětí, jestli si to snad nevymýšlí.

Zítra je návštěvní den. Jsem zvědavá, jestli budeme zase s babičkou Stejskalovou jediné dvě, které nikdo nepřijde navštívit, jako posledně. U paní Hubatkové minule seděl její muž a celou dobu ji držel za ruku. Paní Hlinková tu měla muže se dvěma kluky, za Renatou přišla napřed matka a pak kluk. Mezi ní a tím klukem se odehrála nefalšovaná žárlivá milenecká scénka, ačkoli vůbec nechápu, oč v ní šlo. Posléze odešli na chodbu, kde byli přistiženi při nezřízeném líbání, jak se vyjádřila vrchní sestra, mohutná, ale pevná a svalnatá žena s jistýma rukama a úsečným hlasem. Paní Řehounkovou navštívil manžel a obojí rodiče a všichni se chovali neuvěřitelně tiše.

Nejlepší na návštěvy to má moje sousedka, paní Pavelcová. Její syn je totiž doktor na Žlutém kopci a z toho titulu se nemusí ohlížet na návštěvní dny ani hodiny, a tak sem zaskočí skoro každý den. Při poslední řádné návštěvě přišel i s bratrem a jeho rodinou. Takže jen naše dvě postele u okna zůstaly osiřelé. Babička Stejskalová hrdinně polykala slzičky a všem vykládala, že napsala rodině, ať je ani nenapadne jezdit takovou dálku, vždyť by to byla hloupost. Bydlí až někde v Tramtárii. To naši jsou ještě dál než v Tramtárii. Ti jsou v Indii a vůbec netuší, že já ležím ve špitále a že to se mnou bylo nahnuté. Poslední dopis jsem jim napsala předtím, než jsem vyrazila na cestu. Bylo pro ně lepší, že to nevědí. Dovedu si představit tu hrůzu, kterou by prožívali, když jsem ležela tři dny v bezvědomí a o mém stavu prý mluvili v Zákrutě jako o kritickém. Ale teď jim napíšu, jen co uprosím sestru Irenu, aby mi přinesla dopisní papíry a známky. Když se mi to stalo, nikdo našim totiž nenapsal. Nevěděli kam. Když u nás nikdo neotvíral a sousedka, která poví i to, co neví, nebyla doma, prostě si řekli, že budou pátrat, až kdyby to se mnou špatně dopadlo. Jsem ráda. Naši by se zbytečně vyplašili, letěli by domů, taťka by musel opustit svou stavbu a mamka své nemocné, trmáceli by se lán cesty a nevěděli, jestli mě zastihnou ještě živou. Ačkoliv, na druhé straně, nebylo by špatné, kdyby se teď ve dveřích naši objevili, vrhli se ke mně, mamka by se starostlivě zeptala, jestli mi tu nic nechybí, a taťka by hlasitě zahromoval: „Cos to vyvedla, cvočku? Válíš se tu v posteli, místo aby ses cákala v jezeře a balila kluky!“

To je totiž celý taťka. Každou chvíli mí říká: „Tak kdy už konečně nabalíš nějakého kluka, cvočku?“ A když odjížděli, velice vážně mi kladl na srdce: „Až se vrátíme, ať tě najdeme po uši zaláskovanou. Ale ne aby to byl někdo, kdo se mi nebude líbit!“

Mamka se jenom smála a pak mi řekla, abych při mejdanech nezbourala celý barák. Já totiž nikdy žádné mejdany nedělám. A nebalím kluky. Mamka říká, že jsem opožděná ve vývoji. Mně jsou totiž všichni kluci hrozně k smíchu, když se začnou snažit o namlouvání.

„Ale už ať toho psaní necháte,“ přikazuje mi právě blonďatá sestřička.

Tak dám sešit pod polštář a pokračování příště.

To příště je hned pozítří. Včera při vizitě mi slíbil sám pan doktor Čermák, že mi přinese dopisáky, abych mohla napsat našim. Pan doktor Čermák je ten s fousama a dokonce se zná s mamkou z medicíny. Studoval o rok výš a na mamku si dobře vzpomíná. Oni se pak totiž ještě potkali na několika školeních. Dopisáky mi přinesl a pak ještě k mému dopisu připsal pro mamku, co mi přesně je a že opravdu nemusí mít starost. Dopis mi vzal na poštu a sám podal, a tak v této chvíli už snad vyráží na cestu do Indie.

Když se začaly trousit návštěvy, bylo mi stejně smutno. Přišli dokonce i za babičkou Stejskalovou a já jediná jsem zůstala sama. Otočila jsem se zády ke všem, zavřela jsem oči a dělala, že spím, třebaže malý vnuk paní Pavelcové vedle mé postele předváděl babičce básničku „Kulhal brouk přes palouk, aby nožku nepotlouk, měl pěknou berličku z polního řebříčku“. Kdyby tu básničku nerecitovalo dítě, ocenila bych šibeniční humor, se kterým byla básnička právě do tohohle prostředí vybrána.

„Copak ji nikdo nepřijde navštívit?“ slyšela jsem tichý dotaz matky malého nezbedy. „Vždyť jste říkala, že to přežila jen zázrakem. To nikoho nezajímá?“

Paní Pavelcová hned uvedla všechno na pravou míru: „Rodiče jí odjeli pracovně na dva roky do Indie. Otec tam něco staví a matka je doktorka. Kamarádi jejích rodičů odjeli na dovolenou. A kamarádka ji přijede navštívit, jen co se vrátí z tábora.“

„Aha,“ uslyšela jsem a měla radost, že už jsem v jejich očích zase normální holka a ne ubožátko, o které nikdo nestojí. A už jsem ani nezáviděla ostatním jejich návštěvy. Za chvíli jsem se dokonce otočila, dala ruku pod hlavu a pozorovala hemžení na pokoji. Naproti u babičky Stejskalové se odehrával trochu nuceně bodrý rozhovor, vedle probíhalo tiché posezení, Renata s jejím klukem se právě dostávala do rodinné hádky a vzápětí oba vyšli na chodbu, paní Hlinková už na chodbě předváděla svoji vratkou chůzi a u paní Hubatkové opět seděl její mlčenlivý manžel a držel ji za ruku. Malý Pavelec zvaný Lukáš se začal nudit a zatímco jeho rodiče a strýc debatovali s babičkou, dal se do průzkumu pokoje. Chvíli si prohlížel mě, ale asi jsem se mu se svou zafačovanou hlavou nelíbila, a tak mě nechal být.

Všimla jsem si, že zatímco proud řeči u Stejskalů je velice nucený, u Pavelců tomu tak není. Bavili se a smáli ostošest. To jsem si všimla už dřív, že paní Pavelcová není z těch, co by litovaly samy sebe a braly svou nehodu jako tragédii. Neztratila smysl pro humor, a tak se mi tady líbí ze všech nejvíc. A její synové jsou po ní.

Právě jsem zadržovala smích při jedné jejich debatě, aby se neprovalilo, že nejapně odposlouchávám, když vtom jsem si všimla, jak malý Lukáš vylezl na židli u otevřeného okna a vyklání se ven. Neposedné nožky se octly nad židlí a malý balancoval ve vzduchu leže břichem na širokém parapetu. V ten moment jsem úplně zapomněla na to, že se nesmím moc hýbat, a zprudka už vůbec ne. Vylítla jsem, posadila se a zakřičela: „Pozor, spadne!“

To jsem si dala! Jako by mi do břicha vrazili velkou zubatou pilu. Spadla jsem zpátky a okamžitě zalitá potem jsem lapala po dechu, obličej zkřivený bolestí. Ale kluk byl lapen svým strýcem a přitom se polekal tak, že začal hlasitě předvádět kapacitu svých plic. Postřehla jsem, jak se paní Řehounková rozplakala a schovala obličej do dlaní. Syn paní Pavelcové se mezitím nahnul ke mně.

„Stalo se vám něco?“ staral se. Řekla jsem, že nevím, ale zřejmě podle mé vyvrácené hlavy a zaťatých zubů usoudil, že ano, a vyběhl ven. Za chvíli přilítla doktorka Veselá, která měla právě službu, a všechny návštěvy vyházela na chodbu. Pak se zamračila na můj obvaz, který pomalu červenal čerstvou krví, a vynadala mi. Píchla mi nějaký oblbovák a zavolala sanitáře s vozíkem. Na chodbě postávaly vyhnané návštěvy a poděšeně na mě koukaly, než jim bylo povoleno vrátit se do pokoje. Mě nechali přes noc na pozorování, jestli se mi něco neroztrhlo i vevnitř, a když zjistili, že ne, vrátili mě na pokoj. Paní Pavelcová se mi strašně moc omlouvala, až mi bylo trapně. A když přišel její syn Petr, ten doktor ze Žlutého kopce, omlouval se taky, byl rád, že to ještě tak dobře dopadlo, a dal mi skleničku jahod s cukrem.

Jenže teď nechám psaní, protože za chvíli budou nosit večeři a jestli mě sestra načapá, že píšu, strašně mě seřve a sebere mi propisku.