Láska na heslo - E-KNIHA

 

Pohled na svět byl neobvyklý a Zdena jej vychutnávala s rozkoší. Plula nad stromy i elektrickými dráty a plavecká tempa ji hravě udržela ve vzduchu, jako by nevážila víc než pírko. Pod ní se rozprostřela zelená louka a na jejím konci se tyčilo husté křoví. Stačilo pár temp a octla se nad křovím, přelétla i mohutnou korunu jakéhosi stromu, letěla výš a výš a pocítila ohromné nadšení.

Dopad na zem byl prudký a nepříjemný. Budík řval jako pominutý a ne a ne přestat. Jeho protivný pískot doslova rval uši. Zdena po něm šátrala rukou, aby ukončila svá muka, ale unikal před ní s obvyklou zlomyslností, ačkoliv by na malé ploše skříňky u její postele neměl mít teoreticky k úniku žádnou šanci. Nezbývalo jí než pootevřít oči a pak teprve umlčela svého nepřítele dobře mířenou ranou. Znovu pevně přivřela víčka. Taková škoda! Už dlouho se jí nestalo, aby ve snu létala, a přitom to byl nejmilejší z jejích snů. Stávalo se jí to jen tehdy, když měla za sebou delší období bez nerváků a průšvihů, a to nebývalo právě často. Vlastně bylo divné, že se jí ten sen zdál právě dnes v noci, protože měla za sebou dost ostrou výměnu názorů se svým šéfem, k níž došlo včera kolem poledne a na niž myslela, ještě než se jí podařilo usnout.

Zdena se probrala úplně, když si uvědomila, že je prvního dubna a ten člověk má nastoupit už dnes. Znovu se v ní hnula žluč, když na něj pomyslela, i když vlastně ještě nevěděla, jak vypadá. Takový pitomý nesmysl! Ano, už dlouho žádá posilu do svého týmu, ale tím míní člověka, který bude své práci rozumět a který jí v té její pomůže, a ne že jí ještě přidá nějakou navíc. Zdena málem vyskočila z kůže, když ji včera Milan Vaněk pozval do své kanceláře, kde už seděl i šéf personálního oddělení, a sdělil jí, jakou že to posilu zítra dostane. Člověka velice schopného, s dvěma vysokoškolskými diplomy z USA, se širokým rozhledem,... který v životě neviděl UNIXovou mašinu.

Zdena zůstala chvíli sedět a uvažovala, jestli se náhodou nespletla a prvního apríla není už dnes.

„To se mi snad zdá!“ vybuchla nakonec.

Milan ji spěšně uklidňoval:

„Podívej, Zdenko, dobře víš, že není jen tak jednoduché sehnat dobrého systémáka. Všichni kvalitní lidi už jsou rozebraní a i když na tom nejsme s platy zrovna špatně, nemůžeme si dovolit nějakého dobrého přetáhnout tím, že ho přeplatíme. A než brát špatného systémáka, to raději žádného. Nakonec vždyť ty sama jsi jednala s několika adepty a všechny jsi je odmítla.“

„Ano, protože nebyli dostatečně kvalifikovaní. Něco o UNIXu věděli, ale na to, abych se na ně mohla spolehnout, to nestačilo. I když třeba vypadali nadějně, bylo jasné, že aby k něčemu byli, stálo by to hodně času a práce. A vy mi teď cpete někoho, kdo neví nic nejen o UNIXu, ale o počítačích vůbec, jenom proto, že na ekonomickém úseku zrušili funkci a vy nevíte, co s ním! Řekněte mi, k čemu mi takový člověk bude kromě toho, že mě bude zdržovat od práce!“

„Ale on je opravdu velice schopný a určitě se všechno rychle naučí,“ ozval se personální šéf.

„Když je tak schopný, jak říkáte, tak proč si ho nenechali na ekonomickém?“

„Už jsem vám řekl: přebudovávání struktury, personální přesuny, úspory pracovních sil, zkrátka jako služebně nejmladší byl při té redukci první na řadě.“

„To všechno chápu. Jen nechápu, proč jste mu nevyplatili řádné odstupné a nerozžehnali se s ním.“

„Bylo by škoda ztratit takového člověka. Navíc on sám projevil přání zkusit to v jiném oboru. Patří mezi typy, jimž nedělá problém adaptovat se. Zajímá se o počítače a určitě se bude snažit do všeho se dostat co nejdřív.“

Zdena pohrdavě odfrkla.

„To je chvályhodné. Tak až se do toho dostane, ať přijde ke mně na pohovor. Jestli bude lepší než všichni ti adepti, které jsem odmítla, třebaže měli praxi, jsem ochotná ho vzít.“

„Jenže on má nastoupit už zítra,“ ozval se Milan.

Zdena k němu otočila hlavu a upřela na něj nevěřící pohled. „To snad nemyslíš vážně.“

„Zdeni, já se obávám, že s tím nenaděláme nic ani ty, ani já. Tohle řešení navrhl sám pan Bareš,“ vysvětloval.

„Pan Bareš? Náš ředitel a hlavní akcionář? Myslela jsem vždycky, že mu jde o prosperitu podniku a o to, aby na všech místech seděli ti správní lidé. No, to mě tedy starý pán těžce zklamal.“

Personální šéf se zatvářil nasupeně.

„Slečno Malá,“ pronesl škrobeně, „pokud pan Bareš někoho doporučí, můžete se spolehnout na to, že je plně přesvědčen o jeho schopnostech. Nemá ve zvyku protěžovat někoho, kdo by své práci nerozuměl.“

Zdena málem vyskočila ze židle.

„Ale UNIXu nerozumí ani trochu, to jste mi řekli hned v úvodu! Oč tady vlastně jde? Chtěli jste slyšet můj názor na člověka, kterého mi chcete strčit do týmu, nebo mi jen oznamujete, že mi ho tam strčíte a já do toho nemám co mluvit?“

„Víš, Zdeno,“ utrousil Milan, jemuž byla celá věc krajně nepříjemná, „ono se to vlastně už rozhodlo.“

Zdena zbledla nevolí.

„Tak to mi řekněte,“ promluvila tiše, „jak mohu odpovídat za chod svého oddělení, když nemám pravomoc vybírat si do něj lidi podle vlastního uvážení? Já potřebuju systémáka, a vy to dobře víte. Vy mi místo toho strčíte úplného začátečníka a znemožníte mi tím přijmout na to místo někoho, kdo by mohl být skutečnou posilou...“

„V tom nemáte pravdu,“ ozval se živě personální šéf. „Systémového programátora si můžete hledat dál. Ten nový člověk by se měl zapojit do práce oddělení v poněkud širším měřítku, aby mohl případně nahradit výpadek váš nebo druhého systémového programátora, aby byl obeznámen i s prací operátorek a tak podobně.“

Zdena se nyní zatvářila dokonale znechuceně.

„Pane doktore,“ vydechla, jako by jí docházely síly i trpělivost. „Já pracuju ve výpočetní technice osm let, když ten čas počítám od skončení školy. V tomto podniku jsem tři roky, z toho rok jako šéfová výpočetního střediska. Zřejmě jsem mimořádně neschopná, ale musím se přiznat, že ani já bych si netroufla po všech těch letech plně nahradit windowsovského a novellského systémáka, stejně jako bych neuměla vykonávat všechny funkce operátorek nebo instruktora.“

„Tady se přece nejedná o plné nahrazení, ale o náhradu v těch nejnezbytnějších úkonech,“ dokazoval.

„A to si myslíte, že ji teď nemáme?“ ohradila se Zdena. „V tom smyslu samozřejmě umíme jeden za druhého zaskočit a nikdo nemůže říci, že by na chodu našeho střediska bylo znát, když někdo onemocní nebo si vezme dovolenou.“

„Ale mít tu člověka navíc je v každém případě příjemnější, ne? Když ho dáváme, tak berte. A přitom si klidně dál hledejte systémáka.“

„Poslyšte,“ pronesla Zdena rázně a zkřížila ruce na prsou, „řekněte mi na rovinu, jestli ten člověk vůbec má něco znát, nebo ho ke mně chcete jen uklidit, protože si to přeje pan Bareš.“

„Mohu vás ujistit,“ pravil personální šéf slavnostně, „že máme velký zájem, aby se naučil co nejvíc a aby co nejlépe pronikl do celého chodu výpočetního střediska. Podle mého názoru má schopnosti na to, aby se brzy stal platným členem vašeho týmu, převzal za vás část práce a trochu vám ulehčil. Jsme si vědomi toho, jak jste přetížená, když musíte kromě vedení střediska sama administrovat všech šest UNIXových serverů, a doufáme, že než se vám podaří najít vhodného systémáka, bude vám inženýr Mašek schopen vypomoci.“

„Já si zase myslím,“ zavrčela Zdena, „že budu ještě přetíženější než dřív, pokud mi toho člověka pověsíte na krk, protože v téhle branži se nejvíc naučíte od zkušenějších kolegů a v praxi, a ne tichým študováním nějakých příruček. Nemyslete si, že se někde v koutě zahrabe do manuálů a za dva měsíce odtud vyleze coby brouk Pytlík, který všecko ví, všecko zná. To mi bude muset neustále stát za zády a koukat přes rameno, co dělám, a ještě navíc mu k tomu budu muset podávat obšírné vysvětlení. A o to tedy ani v nejmenším nestojím. Není na to prostě čas, pochopte to. Já potřebuju zkušeného odborníka, který se tu za týden rozkouká a pak bude pracovat samostatně. Sebenadšenější laik tu bude jedině překážet.“

Zdena se dívala z jednoho na druhého. Oba muži mlčeli a její řeč je zjevně neovlivnila. Bylo rozhodnuto a ani ten nejpádnější argument už nic nezmění. Vstala.

„Vidím, že se namáhám zbytečně,“ odfrkla. „Zřejmě do složení svého týmu nemám co mluvit. Dobře, posaďte si tam tedy koho chcete, pokud platí, že to nebude namísto systémáka.“

„To rozhodně ne,“ spěchali oba muži s ujištěním.

„Fajn,“ odsekla Zdena a pohodila hlavou, „ale doufám, že necháte na mně, nakolik se kdo z nás bude moci uvolnit, aby se mu mohl věnovat.“

„Samozřejmě,“ přitakávali ostošest.

Zdena opustila šéfovu kancelář.

‚A že se nebudeme moci uvolnit, to si pište,‘ dodávala v duchu, když otvírala dveře výpočetního střediska. Kdo by ji neznal a tuhle její pohrůžku by zaslechl, ten by jí snad i uvěřil. Jenže kdokoliv, kdo už ji znal, věděl, že Zdena Malá je všechno možné, jen ne zlá a neochotná. Mezi kolegy i lidmi z jiných oddělení měla pověst psa, který štěká, ale nekouše. Když kdokoliv cokoliv na počítači zvrtal a přidal jí tím třeba i spoustu práce, kterou musela na záchranu dat vynaložit, nejprve ho sjela, ale když viděla, jak se tváří zkroušeně a omlouvá se, začala jej ještě utěšovat.

Tentokrát ale vypadala obzvlášť nazlobeně. Když přišla do výpočetního střediska, svolala své lidi do kanceláře systémových programátorů.

„Zítra nastoupí někdo, kdo by nám tu měl vypomoct,“ oznámila stručně. „Jmenuje se inženýr Mašek a přeřadili ho sem z ekonomického. Počítače nezná a máme ho to naučit. Petře, posadím ho k tobě, aspoň dokud neseženeme systémáka. Neptejte se mě, co je to za blbost, já jsem ji nevymyslela. Prostě si pan Bareš přál, aby sem inženýr Mašek nastoupil, a mně bylo oznámeno jen rozhodnutí, že se tak stane. Přednostně se má učit UNIX, ale má být schopný v tom základním zaskočit za každého z nás. Ale věnujte se mu, jen pokud na to budete mít čas, v žádném případě se nenechte zdržovat od práce. Kdyby si stěžoval, že ho bojkotujete, pošlete ho za mnou, já už mu to vysvětlím. Je to jasné?“

„Je to jasné, akorát tomu nerozumím,“ ozvala se Marcela. „Proč jde sem, když nezná počítače?“

„To se mě moc ptáš,“ utrousila Zdena a pokrčila rameny.

„Není to náhodou ten vysoký s brejlema, co seděl ve čtvrtém patře u Věry Macháčkové?“ obrátila se Blanka na Evu.

„Jo, jo, to je on, určitě,“ tvrdila Eva.

„Myslíte toho emigranta, co se vrátil?“ zajímal se Dušan.

„No, to bude on. Paní Pavelcová o něm říkala, že je bedna a že mu to pálí.“

„Tak ale proč by ho šibovali jinam?“ namítl Petr. Tázavě se podívali na Zdenu.

„Prý reorganizace,“ sdělila jim. „Byl služebně nejmladší, tak to postihlo jeho. Vyhodit ho nechtěli, když je tak schopný, a on sám se začal zajímat o počítače. No nic, pro nás je důležité, že nám nezabere to místo systémáka. Blbý je akorát to, že nás bude zdržovat a že si ho musíme hlídat, aby něco nevyvedl. Pokud jde o UNIX, tak já mu hezky dlouho heslo roota neprozradím. A Petře, ty mu heslo novellského supervizora řekni taky, až když budeš přesvědčený, že nic nezvrtá.“

„To si piš, že jo,“ souhlasil Petr. „Mám své dostatečně neblahé zkušenosti.“

„Hm,“ řekla zamyšleně Eva, „to je divné. Vím jistě, že když sem ten Mašek nastoupil, tak seděl na komerčním. Dostal nový počítač a sama jsem mu do něj instalovala ekonomický software.“

„To je fakt,“ vzpomněla si také Blanka, „na ekonomickém dělá až asi poslední dva nebo tři měsíce.“

Zdena stiskla rty ve snaze nedopustit se nějakého nactiutrhačného výroku. Tak pan Američan tady pendluje po baráku z oddělení do oddělení a vlastně nic neumí. Teď dostali černého Petra oni a čeká se od nich, že se s ním budou zdržovat. Tak to tedy ne!

„Jak říkám,“ uzavřela Zdena malou improvizovanou poradu, „hlavně se od něj nenechte zdržovat od práce. Petře, ty mu akorát budeš muset připravit písíčko tak, aby se z něj dostal do UNIXu i do Novellu, ale uživatele mu udělej jenom neprivilegované.“

Po těchto slovech se Zdena odebrala do své prosklené kanceláře, odkud měla dobrý výhled na celé výpočetní středisko, jež bylo rozděleno skleněnými přepážkami na menší celky. Hned vedle bylo pracoviště systémových programátorů, kde nyní seděl samotný Petr, zatímco protější stůl byl prázdný, z druhé strany sídlila instruktorka Eva s Dušanem, který měl na starosti hardwarovou údržbu, a vedle nich operátorky Marcela a Blanka. Úplně na konci byla malá klimatizovaná místnost, v níž byla soustředěna veškerá výpočetní technika: dva UNIXové servery, čtyři novellské a několik modemů zajišťujících propojení na pobočky, kde byly další počítače, které rovněž spadaly do péče Zdeny a jejích lidí. Zkrátka slušně běžící oddělení, jehož jedinou bolestí byl nedávný odchod jednoho ze dvou systémových programátorů UNIXu. Jeho práci musela beze zbytku zastat Zdena. Bylo toho na ni občas mnoho, zvlášť pokud si někdo z jejích lidí vzal dovolenou nebo onemocněl, ale Zdena raději dřela od rána do večera, jezdila na pobočky řešit problémy s místními servery a zakázala si onemocnět, než by v nouzi přijala člověka, o němž by nebyla přesvědčena, že svou práci bude dělat pořádně. Měla by být spokojená, že nový člověk, kterého jí vnutili, nezabere tolik potřebné místo systémového programátora, ale bude vlastně navíc, jenže jí vadilo, že ve svém malém týmu složeném z lidí, kteří jsou vysoce kvalifikovaní a rozumějí své práci, má najednou mít naprostého laika. Jak bude působit na ostatní, že zatímco oni sem byli přísně vybráni na základě tvrdých vědomostních testů, tento člověk se sem dostal jen tak z nařízení vyšších míst a byla pro něj vytvořena nová funkce s honosným názvem koordinátor výpočetního střediska s nezanedbatelným platem? Zdenu by strašně zajímalo, co za tím vězí. Podlehl snad starý pan Bareš přesvědčení, že ten, kdo emigroval, v USA dosáhl vysokého vzdělání a teď se v ušlechtilé touze povznést ty burany, co tu zůstali, milostivě vrátil zpátky, je osoba pro firmu natolik užitečná, aby si mohl dovolit to, co by nikomu jinému neprošlo? Nechtělo se jí věřit, že by pan Bareš protěžoval někoho, v jehož schopnost by nevěřil, jen proto, že jej o to požádal nějaký dobrý známý, nebo že by se cítil tomu člověku být nějak zavázán.

K nejvyššímu šéfovi Zdena vždycky cítila úctu a byla velmi zklamána, že je nucena opravit si o něm své dobré mínění. ‚Možná už na tu práci nestačí,‘ napadlo ji. Věděla, že pan Bareš dávno překročil šedesátku, a stejně tak věděla o jeho dlouhodobé nepřítomnosti před půlrokem, kdy se léčil z následků lehké mozkové mrtvice. Protože vlastnil kontrolní balík akcií, byl to právě on, na němž spočívala nutnost rozhodovat o těch nejzásadnějších věcech. Měl sice dvě děti, ale jeho dcera, která byla ještě svobodná, se o firmu ani v nejmenším nezajímala, protože vystudovala architekturu a pokoušela se prorazit se svým soukromým ateliérem, a syn, žijící trvale v cizině, se živil jako pilot dopravních letadel. Vypadalo to tedy tak, že se pan Bareš zřejmě až do smrti vedení firmy nevzdá, ledaže by se mu poštěstilo získat vhodného zetě. ‚Ví bůh,‘ pomyslela si Zdena, ‚co se stane, až bude pan Bareš dělat stále častěji taková nesmyslná rozhodnutí, jako je to poslední.‘