Jedině Tereza - E-KNIHA

„Nalej mi džus, jsem úplně hotová.“

Vilma se rozplácla na nejbližší barové stoličce, sáhla po sklenici, kterou jí Tereza podala, a celou ji vyprázdnila jedním douškem.

„Teda ten dědouš mi dal zabrat,“ hekla, když zase popadla dech. „Říkala jsem si, že s ním musím opatrně, aby ho třeba náhodou neklepla pepka, a zatím málem klepla mě. Ach bože, ještě pár takovejch dneska v noci a zažádám si o předčasný odchod do důchodu.“

„Tak se zašij,“ poradila jí Tereza.

„No, to by mi tak prošlo. Podívej na ni, už mě vyhmátla a hází po mně výhružný pohled číslo šest. Dej mi ještě loka a já musím pádit.“

Zatímco Tereza nalévala další sklenici pomerančové šťávy, sledovala Vilma po očku pohyb korpulentní padesátnice po sále. Tělnatá dáma, oblečená do černé, ale přitom poněkud příliš dekoltované, příliš přiléhavé a příliš přezdobené róby, nyní zaměřila svou pozornost na muže, který se objevil ve dveřích. Otočila se zády k barovému pultu, u něhož si Vilma dělala krátkou přestávku, a jako bojová loď vyplula vstříc příchozímu.

Vilma ožila.

„Hele, hele, to je von.“

„Kdo von?“ otázala se Tereza bez zájmu a ani nezvedla hlavu.

„No ten chlap, co vždycky čeká na Lucku.“

„No a?“

„Jéžiši, tak se na něj aspoň koukni, jakej je to fešák.“

Tereza zvedla hlavu, aby udělala kamarádce radost. Zběžně si prohlédla vysokou štíhlou postavu oblečenou v bezvadném obleku, prvotřídním kadeřníkem zastřižené ebenově černé vlasy a výrazný obličej, z něhož se dalo usuzovat na sebevědomí a inteligenci jeho nositele.

„Člověče, tomu bych udělala masáž de luxe i zadarmo,“ rozplývala se Vilma.

„To bys byla pěkně blbá,“ odtušila Tereza. „Určitě má prachů jak šlupek.“

Tereza využila vzácné chvilky, kdy u barového pultu kromě Vilmy neseděl žádný zákazník, a zapálila si cigaretu. Než poprvé zhluboka vtáhla kouř do plic, okamžik zaváhala. Zase jí bude zle. Zase se bude místo spánku kroutit, polykat prášky a vařit bylinky. Ale co! Další hřebíček do rakvičky. Šup tam s ním!

„Hele, von de sem,“ vyjekla Vilma a v jejích zelených očích zajiskřilo daleko víc než jak to vyžadovala její profese. Tereza se pousmála. Všechny holky z tohohle lokálu jsou stejné. Všechny znají muže až do morku kostí, znají jejich slabosti, veškeré, i ty nejodpornější, stránky jejich mužství, jsou si dobře vědomy jejich nestálosti a necitelnosti, ale přesto každá tajně sní o tom, že jednoho dne si sem pro ni přijde krásný princ, velkomyslně přehlédne její povolání a odvede si ji s sebou, aby z ní učinil počestnou manželku. Proč by tomu tak nemohlo být i v životě, když je o tom spousta filmů, u nichž se tak krásně dojímá?

Pod výhružným pohledem blížící se šéfky Vilma doslova sjela ze stoličky. Než by řekl švec, její pozadí se už vlnilo na opačném konci místnosti. Tereza se za ní dívala a uvažovala, jak je vůbec možné dělat takovéhle povolání a vypadat přitom tak vesele a bezstarostně. Ona sama si nechala písemně potvrdit svou náplň práce, aby náhodou nedošlo k nějakému omylu, a té náplně se striktně držela. Ne že by snad, probůh, byla tak morální, ušklíbla se pro sebe a znovu popotáhla z cigarety, ale tohle dělat, to by hned na místě umřela hnusem.

„Térés, jeden gin tady pro pána na účet podniku,“ zazněl autoritativní hlas šéfové, která si nechávala říkat paní Kity, ačkoliv její živnostenský list zněl na jméno Kateřina Dvořáčková. Živnostenský list zněl na provozování pánského klubu s restauračním a barovým provozem, kulturním programem a relaxačními masážními službami, což bylo dostatečně výmluvné označení na to, aby každému, živnostenský úřad nevyjímaje, bylo jasné, oč se jedná.

Tereza se pobaveně ušklíbla. Všechno je tady falešné. Falešná Kity i její chřestící sbírka šperků, falešné masérky i s jejich masérskými licencemi, falešné tanečnice i falešná barmanka Térés s nalepenými dlouhými nehty, s ksichtem namalovaným na obličeji a se záplavou blonďatých kudrlinek navlečenou na krátkých černých vlasech. Jediný překvapivě ryzí v tomto prostředí byl hlas paní šéfové. Nádherný hluboký alt sametového zabarvení, který Terezu ještě stále nepřestával překvapovat. Pokaždé jí chvíli trvalo, než sama sebe ujistila, že tento hlas skutečně patří téhle vysloužilé kněžce lásky, které toho do metráku mnoho nechybí a která dovede, pokud ovšem nejsou na doslech zákazníci, vypouštět z úst výrazy, při nichž by se červenal i pověstný dlaždič. Ten hlas Tereza šéfce ze srdce záviděla. Sama měla poměrně vysoký a navíc zastřený hlas, který se trochu vyčistil, jen když na někoho ječela, což se v poslední době už příliš často nestávalo.

Šéfová prohodila s mužem ještě pár slov a odvlnila se věnovat pozornost dalším zákazníkům. Muž se elegantně vyšvihl na stoličku, Tereza naposled potáhla z cigarety a zamáčkla ji v popelníku ležícím za pultem v místě, jež nazývala zákulisím, protože tam ze strany zákazníků nebylo vidět. Naučenými pohyby připravila sklenici, odměřila do ní z lahve destilát a postavila ji na pult.

„Led? Tonik?“ usmála se profesionálně. Tento úsměv ovládala mistrně. Ústa od ucha k uchu, aniž by se toho jakkoli zúčastnily oči.

„Víte co?“ zazubil se na ni muž a jeho hluboký hlas mohl v sametové hebkosti soupeřit s hlasem paní Kity, „na ten gin zvu vás a pro sebe bych si objednal jedno kafe.“

Další profesionální úsměv. „Díky.“ Pozvedla skleničku a ulízla si z ní. Pak si ji položila dolů do zákulisí a načepovala do šálku poctivou porci kávy. Ještě lžičku, cukr, porcovanou smetanu.

Znovu se chopila skleničky. „Tak na vaše zdraví.“ Zkušeným gestem do sebe kopla celý její obsah, po dechu zalapala jen neznatelně a skleničku uklidila.

Upřeně ji pozoroval.

„Ta profesionalita,“ podotkl uznale, ale zároveň posměšně. „Často vás někdo pozve na skleničku?“

Pokrčila rameny.

„V tomhle povolání to tak chodí.“

„A co děláte, když se jich za večer sejde víc?“

„Mám výdrž,“ informovala ho.

„A vaše játra?“

„Ty taky.“

K baru si přisedla dvojice mužů a objednala si koňak. Tereza jej odměřovala a v duchu se posmívala: ‚Jo, chlapče, kdybych vypila třeba jenom ten jedinej tvůj zatracenej gin, tak můžu celý příjemný zbytek noci strávit běháním po pohotovostech.‘

Jedním očkem mrkla na svůj vyrovnaný šik naplněných skleniček. To chce systém. A ten její je vypracovaný přímo mistrovsky. Sklenky, které jsou naplněny čirou há dvě ó, představují všechny bezbarvé druhy alkoholu od ginu až po slivovici, sklenky s různými druhy bylinkových čajů mají tu čest představovat vše od whiskey až po myslivce a bylinnou hořkou. Ještě žádný zákazník tuhle její kamufláž neprohlédl. Málokdy se stalo, že by někdo nechal nalít dvě porce a teprve poté ji informoval, že na tu druhou ji zve. Většinou ji pozvali předem. A pro Terezu bylo hračkou vzít dvě skleničky, jednu postavit na pult, druhou pod pult, do obou nalít alkohol, pak pozvednout tu patřičně zbarvenou falešnou a hodit ji do sebe. Neopomněla ani lehoučké zakuckání, jemuž se po takovém výkonu nevyhne ani zkušený pijan.

Jak bylo vidět, nezaskočil ji ani případ, kdy jí zákazník věnoval pití už předem nalité. Kromě toho měla pro nejhorší případy v záloze ještě trik zvaný nešika, kdy nezbývalo než obsah sklenice převrhnout, omluvit se a nalít znovu, to už samozřejmě pod pultem.

Dva pánové u baru měli špičku. Pánové se chtěli bavit a blond dáma za pultem byla nesmírně atraktivní.

Starší z nich se nahnul nad pult.

„Slečno, kdy tady končíte?“

„Zavíráme ve dvě,“ informovala ho Tereza.

„Už?“ protáhl hlas ten druhý. „Slečno, tak to vás zveme na tah, až vám tady padne.“

Usmála se na ně s hranou vlídností.

„Lituju, ale to nepůjde.“

„My to nechcem zadarmo,“ ujišťoval ji ten druhý spiklenecky.

„Je mi líto, už jsem zadaná až do rána.“

„Ale vy se nám moc líbíte,“ sdělili jí.

„Je mi líto,“ zopakovala s dobře maskovaným chladem. „Ale myslím, že bych vám mohla doporučit jednu svou kamarádku. Je moc příjemná a hezká a na dnešní noc nemá žádný program.“

„A kde ji máte?“

Tereza se rozhlédla a pohledem hledala Vilmu. Nenašla ji. Zřejmě je nahoře s dalším zákazníkem.

„Až přijde, zavolám ji. Určitě se vám bude líbit.“

Ruch v sále poněkud ztichl, když na pódiu ohlásili zpěvačku, místní hvězdičku několika posledních týdnů. Říkala si Lucy, jmenovala se Lucie a s nikým se příliš nebavila. Během večera měla tři vystoupení, v devět, v půl jedenácté a ve dvanáct, mezitím byla schovaná v šatně a hned po posledním čísle ji u zadního vchodu vyzvedával muž, o němž se šuškalo, že ji pase a má z toho tučný výdělek, protože děvče má úroveň. Ano, právě ten muž, který nyní popíjel kávu u baru.

Zpívat uměla skutečně dobře a Tereza si říkala, že ona jediná, až na to jméno Lucy, tady není falešná. O jejím soukromém životě věděla pramálo, ale předpokládala, že řeči o pasákovi jsou nanejvýš pravděpodobné. Že Lucie vypadala tak mladě a nevinně, Terezu ani trochu nemátlo. Svět je plný sladkých nevinných holčiček s porcelánovými obličejíky a křehkými postavičkami, které jsou ochotné za peníze udělat cokoliv. Stačí se podívat třeba na Vilmu. Když si z víček odlepí ty smetáky a umyje si šminky, vypadá překvapivě mladě a svěže. Když jdou spolu na odpolední představení do kina, určitě by nikdo nepoznal, že Vilma není bezstarostná veselá studentka, a nechtěl by věřit, kdyby mu řekla, čím se živí a jaký je její žebříček hodnot.

Muž u barového pultu nespustil z Lucie oči od první chvíle, kdy se objevila na jevišti, a mračil se, když mu její zpěv přehlušoval blábol dvou mužů, kteří se nechtěli smířit s Tereziným odmítnutím. Pak vstal, položil na pult bankovku, mávl rukou, když mu Tereza chtěla vracet, a odešel si stoupnout blíže k pódiu.

Zákazníků přibylo, a tak Tereza pustila toho muže z hlavy. Rozdávala profesionální cukrbliky, domluvila Vilmě rande s těmi dvěma muži, vykouřila další dvě cigarety a rozbolel ji žaludek. Nic převratnějšího už se v ten večer neudálo.

Když konečně poslední host opustil lokál, s úlevou se posadila v šatně na nejbližší židli, položila nohy na druhou a unaveně povzdychla. Chvíli tak relaxovala, než se vrátila zpět do sálu, aby uklidila své pracoviště. Musela vynést prázdné lahve, dorovnat regály plnými, odnést do kuchyně špinavé skleničky a natankovat tam tác čistých, umýt pult i zákulisí a hlavně vyúčtovat kasu a odevzdat tržbu šéfové.

Když to všechno měla hotovo, přes pracovní úbor, tvořený rafinovaně jednoduchými, ale velmi elegantními červenými šaty z lesklého materiálu doplněnými černými punčochami a drahými lodičkami, si oblékla zimník, popadla kabelku a zadním vchodem zmizela z podniku. Bylo by chybou myslet si, že provoz zde už skončil. Lokál sice osiřel a hlavní vchod byl uzavřen, ale v mnoha pokojících v patře se ještě pilně pracovalo. Taxa za přesčasové hodiny byla pro děvčata výhodná, a proto se jim nijak nevyhýbala. Ještě výhodnější ovšem bylo domluvit si schůzku za zády paní Kity, zákazníka vzít mimo pracoviště a celou tržbu tak mít pro sebe. Proto dnes Vilma zmizela okamžitě po zavírací hodině a nasedla do auta k těm dvěma mužům, jež jí dohodila Tereza.

„Slečno Térés, jedete domů?“ oslovil ji na ulici Slávek Stibral. Byl to muzikant z jejich kapely, klavírista, pohledný blonďák v Terezině věku, jemuž atraktivní blondýnka natolik padla do oka, že ještě ani po dvou měsících nevzdal pokusy o sblížení s ní, ačkoliv se z její strany ani jednou nedočkal nějakého vstřícného kroku.

„Spěchám,…“ utrousila Tereza, přidala do kroku a ani se po něm neohlédla. Opravdu spěchala. Nejbližší rozjezd tramvají je ve tři od nádraží, což bylo přesně přede dvěma minutami. Na její zastávku jede tramvaj sedm minut, ona to k ní má pět minut rychlé chůze, takže nemá na vybavování s nějakým praštěným muzikantem, který jí chce vykládat bláboly o jejích krásných očích, ani vteřinu navíc.

„Počkejte, prosím vás,“ zavolal za ní a posléze s ní srovnal krok. „Co děláte dneska odpoledne?“

„To je snad moje věc.“

„Nešla byste se projít?“

„Nešla.“

Zrychlila krok ještě o něco víc a její kramflíčky hlučně klapaly noční ulicí.

„Proč ne?“

„Nemám čas,“ odbyla ho.

„Proč jste na mě taková?“

„Jaká taková? Prostě nemám čas ani zájem, je to jasné?“

„Říkáte to, jako bych po vás chtěl kdovíco. Já jsem se chtěl jenom projít a popovídat si. Co je na tom špatného?“

„Vůbec nic. Ale najděte si na to nějakou jinou. Otravujete mě.“

Nevzdal to až skoro k zastávce. Nechala ho za sebou teprve v okamžiku, kdy uslyšela rachot tramvaje a dala se do klusu. Doběhla právě včas a naskočila do zadního vozu. Svezla se na sedadlo a zaklonila hlavu. Zase jeden pracovní den za ní. A v šest večer jí to začne nanovo. Navíc je dnes pátek. Pátek a sobota jsou v lokálu nejrušnější, neboť v tyto dny se pánové mohou po svém řádění dostatečně prospat.

V třípokojovém bytě, kde měla pronajatý jeden kamrlík, bylo rušno. Z největší místnosti, která patřila Vilmě, se ozýval smích a hlučný hovor. Právě když se zouvala, vypotácel se do předsíně jeden z těch dvou mužů, jež Tereza Vilmě dohodila, a s trochou námahy na ni zaostřil zrak. Posléze se na ni zazubil.

„Jéje, přišla nám druhá společnice.“

„Mě laskavě vynechte.“

Tereza se prosmekla kolem něj a zavřela mu dveře svého pokoje před nosem. Několik minut pak musela snášet jeho pokřikování a bušení do dveří, než to konečně vzdal. Teprve pak se opatrně vyplížila do koupelny, pečlivě se zamkla a započala svou každodenní proměnu z atraktivní blondýnky s rudými ústy i nehty v nakrátko ostříhanou, velmi mladě a velmi křehce vypadající černovlásku. Strhla paruku, odloupla falešné nehty, velkým tamponem a množstvím pleťového mléka odstranila z tváře veškerý makeup, svlékla šaty a pustila na sebe sprchu. Umyla si i hlavu načichlou kouřem, vydrbala ji ručníkem, vyčistila si zuby a nakonec, oblečená do usedlé flanelové noční košile, proklouzla zpět do svého pokoje. Padla na postel a přikrývku si přetáhla přes hlavu, ale usnout nemohla. Bolel ji žaludek a přes tenkou panelovou stěnu k ní navíc zalétaly více než výmluvné zvuky svědčící o tom, že popíjení už není hlavní náplní činnosti dvou mužů ve Vilmině pokoji. Tereza si vší silou přitiskla cípy přikrývky na uši, ale ani tak nedokázala neslyšet to, co jí bylo odporné až k pláči.

Vztekle se posadila a zapálila si cigaretu. Rozbalila sáček se suchary a bez chuti okusovala úlomek pečiva. Pak zapila sklenicí vody dva prášky proti bolesti, dokouřila cigaretu a opřela hlavu o pokrčená kolena.

Bylo jí jasné, že si za to může sama. Neměla Vilmě ty dva dohazovat. Neměla se chovat jako kuplířka, dobře jí tak. Kdyby se o tom dozvěděla šéfová, Vilma by letěla a je dost dobře možné, že by letěla i ona. Kšeftíky bokem nejsou v podniku vítány, protože odvádějí zisky. Děvčata patří do klubu a ten má nárok na procenta ze všech jejich služeb. Pokud se opotřebovávají způsobem, z něhož jejich zaměstnavatel nedostane ani vindru, dělají to na úkor kvality práce v zaměstnání, což rozhodně není žádoucí.

Tereza nebyla u paní Kity nijak zvlášť dobře zapsaná, ale přesto u ní měla určitý respekt. Paní Kity ji podezírala, že mimo klub vydělá daleko víc peněz než při práci v baru a že její zákazníci jsou z vrstev, které by se k návštěvě jejího podniku vůbec nesnížily. Na jedné straně ji hnětlo, že není v její moci nějak se aspoň k části těch výdělků dostat, na druhé straně si pokládala za čest, že tahle tajemná atraktivní žena, která dovede se zákazníky plynně hovořit anglicky a německy, je ochotna dělat u ní alespoň barmanku.

Tereza tuto svoji pověst pěstovala zcela záměrně. Už v době studií si po večerech přivydělávala prací v barech a velmi brzy se poučila o jedné základní věci: že žena na tomto místě bude mít pokoj od věčných útoků ne tehdy, když dá najevo nechuť, odpor nebo strach a když z ní bude čišet její nezkušenost a nesmělost, ale právě tehdy, když každý vycítí, že na ni nemá, když ho odstraší její cynická protřelost, její uhlazená zkaženost a náznak toho, že za ní stojí kdosi, s kým není radno si zahrávat.

Zmožení pánové vedle konečně odpadli, a kdyby je Vilma poté, co vyinkasovala uspokojivou částku, bryskně nevyexpedovala, nejspíš by u ní usnuli. Takto se odpotáceli ke svému vozidlu a nasedli. Tereza pozorovala z okna, jak se přískoky rozjíždějí. Ochraňuj pánbůh všechny řidiče, kteří se s nimi na silnici potkají!