Hrníček z lásky - E-KNIHA

Ještě nikdy neměl Adam Velich takový vztek, jako právě v této chvíli.

Čtení dědečkovy závěti považoval za naprostou formalitu. Byl dědečkovým jediným přímým potomkem a navíc už čtvrtý rok úspěšně spravoval dobře prosperující nábytkářskou firmu, kterou dědečkovi vrátili po revoluci. Samozřejmě očekával, že dědeček zanechá přiměřené částky několika svým blízkým, s nimiž se stýkal na sklonku svého života, bylo mu rovněž jasné, že polovinu domu ve Křtinách zdědí vnučka jeho ženy, ale to, co mu provedl, mu doslova vyrazilo dech.

„Firma Velich a veškeré její příslušenství ať připadne rovným dílem mému vnukovi Adamu Velichovi a vnučce mé ženy Elišce Synkové,“ psalo se v závěti, „ovšem pouze v tom případě, že nejpozději do dvou měsíců po mé smrti oba jmenovaní uzavřou sňatek. Jejich manželství musí trvat nejméně jeden rok a manželé přitom musí sdílet společnou domácnost. K nabytí uvedeného majetku dojde v den prvního výročí sňatku obou jmenovaných. Při nesplnění kterékoliv z těchto podmínek odkazuji firmu i její příslušenství městu Brnu.“

Dědeček nemohl být při smyslech, když tohle psal! Adam si celý odstavec závěti pročítal ve svém bytě znovu a znovu a krev v něm jen vřela. Kdyby s dědečkem nemluvil ještě v den jeho smrti, přísahal by, že se starý pán musel na sklonku svého života zbláznit. Nejenže chce dát půl svého majetku té dementní obludě, s níž se viděl párkrát v životě a která se ani neobtěžovala přijít mu na pohřeb, ale navíc tento odkaz podmiňuje něčím, co ohrožuje Adamovu osobní svobodu, poštve na něj ženskou, která žije kdesi na samotě ve zřícenině, IQ má asi šedesát a která, jen co dostane kopii závěti, si to určitě přihasí k němu do bytu a bude si dělat nárok na to, aby se mohla roztahovat v jeho domácnosti.

Tak to tedy ne! Pokud dědeček skutečně nechtěl, aby po něm podnik převzal, nemusel to tak složitě zaonačovat. Copak věřil tomu, že Adam bude skutečně natolik chamtivý, že by byl ochoten o něčem se dohadovat s tou pochybnou kreaturou, nebo že by mohl byť jen na okamžik uvažovat o tom, že by si ji, třebas jen formálně, vzal? A co pak? Co po roce? Šťastně by se s ní rozvedl a co by následovalo? Souhlasila by s tím, aby jí její polovinu firmy vyplatil, nebo by se pokoušela montovat do jejího vedení? Zkrátka vyhlídky v každém směru nepřijatelné, takže zbývají dvě možná řešení: vzdát se svého dědictví rovnou, nebo napadnout právoplatnost závěti.

První možnost pro něj byla krutá. Ne snad proto, že by se nedokázal smířit se ztrátou majetku. Vždyť firma mu nepatřila a on v ní pracoval jen jako její ředitel, ovšem dobře placený ředitel, který měl ke své práci ohromný motiv: stará se o rodinný majetek, který jednou připadne jemu a jeho dětem, a jak dobře se o něj bude starat, jak dobře bude podnik prosperovat, tak dobře se bude dařit jeho rodině. Jaký má mít nyní motiv, když ví, že každé rozhodnutí, jež bude chtít udělat, bude muset konzultovat s tou osobou, která nemá o ekonomice ani nejmenší tušení, ba která má nejspíš potíže i s malou násobilkou? Ne, tohle prostě nejde. Zkrátka si musí říci, že se dědeček nechal ovlivnit podivnými city, které k té osobě choval, a že na základě těchto citů udělal nejhorší rozhodnutí svého života. Připraví podnik na změnu majitele a protože by jej ani v nejmenším neuspokojovalo být pouhým ředitelem cizího majetku, nejspíše se poohlédne po nějaké pro něj přijatelnější práci. Možná se sám pokusí založit si konkurenční firmu. Zkušeností má dost, mohl by využít své kontakty s dodavateli i odběrateli, a tak by potřeboval jen počáteční kapitál na nákup prostor, strojů a zařízení a na nábor zaměstnanců, jenž by mu snad banka ochotně poskytla, neboť jej zná jako spolehlivého klienta.

Adam se zamyslel, zda nakonec dědečkova závěť nemá být pro něj jakousi výzvou. Možná ho tímto způsobem dědeček pobízí k tomu, aby si zkusil sám dokázat něco vybudovat od základů. Dědeček ho sice chválil za dobré vedení firmy, ale přece jen mu firma samotná spadla do klína hotová. Adam už skoro začal věřit, že jej dědeček takto zkouší: postaví před něj vidinu majetku, který může získat jen za cenu ztráty důstojnosti, a čeká, jak se Adam zachová. Ne, dědečku, nezklamu tě. Nevím sice, proč sis vymyslel takovou zkoušku, která připraví rodinu o chloubu několika generací Velichů, ale vím jistě, že bys schválil mé rozhodnutí neprodat se za pytel peněz osobě, jíž si nevážím a o níž si nemyslím nic dobrého, nebo snad na ní oceňuji jen šikovnost, s jakou si tě omotala kolem prstu.

Přes to všechno mu bylo líto práce vložené do rodinné firmy. Za těch sedm let k ní získal až skoro citový vztah, věnoval jí spoustu svého času, který mohl trávit svými zálibami, a veškerá rozhodnutí, která dělal, dělal s dlouhodobou perspektivou, a nikoliv s vidinou rychlého zisku za každou cenu. Zkrátka budoval pověst firmy kousek po kousku a když se mu podařilo dosáhnout toho, že získala dobré jméno, má ji jen tak zahodit? Opravdu to dědeček chtěl? Vždyť Adam si dobře vzpomínal na dědečkovu chválu, když spolu letos v lednu probírali roční bilanci podniku. Dědeček výslovně řekl, jak je rád, že Adam znovu pozvedl jméno firmy, a jak doufá, že firma přežije ještě spoustu dalších generací Velichů. Proto nyní nemohl uvěřit, že by před něj dědeček postavil takové dilema, jež nemohlo vést k ničemu jinému než ke ztrátě firmy, s naprosto jasnou hlavou a plným vědomím. Možná v té závěti má prsty ta osoba, ta, která si dělá zálusk na polovinu dědečkova majetku, a nejen to, dokonce i na něj!

Adam ji viděl jednou v životě a dokonale mu to stačilo. Bylo to v létě, jemu bylo patnáct a dědeček přijel do Brna na návštěvu. Babička v té době už nežila a Adamův otec nesdílel babiččinu nesmlouvavost, s níž se bránila setkání s mužem, který v osmačtyřicátém roce opustil ji i svého sedmiletého syna. Tento syn, když dospěl, začal odpovídat na otcovy dopisy namísto matky. A když jeho otec napsal, že by se, už jako americký občan, rád znovu podíval do vlasti, srdečně jej pozval strávit u nich v rodině pár letních týdnů. Vzhledem k tomu, že dospělí nemohli dědečkovi věnovat kvůli zaměstnání dostatek času, dostal jej na starost Adam. Nejprve se ošklíbal nad tím, jaká nuda jej čeká, když bude muset doprovázet o dvě generace staršího příbuzného, jehož navíc ani nezná, ale postupně se mezi vnukem a jeho dědečkem vyvinul velice hezký vztah. Adam objevil, že jeho na pohled důstojný předek má velmi svérázný smysl pro humor, a našel potěšení ve slovních legráckách, které si spolu začali vyměňovat. Dědeček byl navíc dobrý vypravěč, a tak historky z jeho mládí, při nichž by pubertální výrostek měl ospale zívat, hltal Adam jako napínavé romány. A tak nakonec s dědečkem vyrážel na výlety velice ochotně. Navštívili dědečkova oblíbená místa v bližším i vzdálenějším okolí a jednoho dne je osud zavál do Křtin. Prohlédli si kostel a rozhodli se, že se naobědvají v nedaleké hospůdce. Cestou míjeli nějakou starší ženu. Adam si všiml, jak dědeček najednou strnul, když si tu ženu pozorněji prohlédl.

„Maruško,“ hlesl a nohy se mu samy zastavily. Žena zůstala stejně omráčená jako on, ale dívala se na něj zachmuřeně a nedůvěřivě.

„Zdravím tě, Adame,“ řekla pak. „Kde se tady bereš?“

Po několika větách svědčících o tom, že oba zúčastnění jsou v šoku, je žena pozvala k sobě domů. Bydlela v nepříliš úpravném domku, jímž je jen provedla na zahradu, kde je usadila na oprýskané dřevěné lavičce. Přinesla jim pohoštění a během lehce váznoucí konverzace s dědečkem vybídla Adama, aby vzal košík a natrhal si třešně. Adam rád poslechl, protože jej konverzace dospělých příliš nezajímala, a vykročil na druhý konec ovocné zahrady, kam jej žena nasměrovala.

„Elčo,“ zavolala ta žena nazdařbůh mezi stromy, „pomož tady chlapci natrhat chrupky.“ Když se nedočkala odezvy, zavolala znovu: „Tak Elčo, ozvi se! Nebo chceš pár facek? Já tě vidím na tom stromě, moc se neschovávej! Hrozné děcko,“ povzdychla, „ráno vypadne z domu a přicourá se až za tmy.“

Když přišel až ke stromu, uslyšel Adam šustění listí a vzápětí uviděl dvě tenoučké nohy v sandálech, jak visí z větve. Než se nadál, nohy seskočily dolů a s nimi i zbytek těla oblečený v ušmudlaných šortkách a červeném tričku. Pár kroků od něj stála malá hubená holka a než se stačila otočit a utéci pryč, zahlédl její obličej, jehož se doslova zhrozil. Pod neuvěřitelně střapatou slámovou čupřinou uviděl odulou tvář s jedním okem větším a jedním menším, s téměř žádným nosem a s velkým, rudým a ošklivě vytrčeným spodním rtem. Ze všeho nejvíc připomínala opici, až na to, že opice je daleko půvabnější. Zhrozeně se za ní díval, jak se prosmekla dírou v plotě a utíká do polí, a bylo mu jasné, že právě spatřil defektní dítě, které je zřejmě postižené i mentálně.

„To si večer vyřídíme,“ volala za ní žena. „Jen počkej, ty to schytáš.“

Byl už podvečer, když od té ženy odcházeli. Později se Adam dozvěděl celou historii dědečkova mládí. Dozvěděl se, že žena, kterou navštívili ve Křtinách, byla dědečkovou životní láskou, kterou ovšem dědeček zradil a oženil se s dívkou, již mu vnucovali rodiče. Ona se pak také vdala, vzala si sedláka ze Křtin a odstěhovala se k němu. Měla jednu dceru, která si ve dvaceti letech pořídila nemanželské dítě a pak utekla z domu, snad někam do ciziny. Dítě zůstalo na krku své babičce.

Adama by tenkrát ani ve snu nenapadlo, jak hluboký dojem v obou z nich toto setkání zanechalo. Podle jeho měřítek to byli staří lidé, ačkoliv dědečkovi bylo tehdy teprve šedesát a Marii sedmapadesát. Netušil, že po tom setkání se mezi nimi rozvinula čilá korespondence, která přetrvala celých dvanáct let dalšího odloučení. Proto na něj zapůsobilo jako blesk z čistého nebe, když dědeček, který se krátce po revoluci natrvalo přestěhoval zpět do vlasti a v restituci získal nábytkářský podnik, oznámil rodině, že se bude ženit a že se svou ženou bude bydlet ve Křtinách. V té době už byla vnučka té ženy dávno z domu. Pokud Adam věděl, a nevěděl toho mnoho, protože pokaždé, když dědeček o té stvůře začal vést evidentně nekritické řeči, stočil řeč jinam, ta osoba se vyučila keramičkou, brzo odešla z domu, pak se vdala a vzala si nějakého otřesného alkoholika. Vlastně teprve poté, co se začala stýkat s dědečkem a dokonce si s ním snad i dopisovala, odhodlala se k rozvodu. Od té doby žije kdesi v jižních Čechách v nějaké zřícenině na samotě a snad se prý živí plácáním keramických rendlíků.

To, že si ji dědeček tak oblíbil, si Adam vysvětloval zejména dědečkovým měkkým srdcem. Zřejmě mu bylo té postižené osoby líto a ona se toho asi naučila s vychytralostí, kterou v sobě takoví lidé překvapivě mívají, dokonale využívat. Největším jejím triumfem se pak stala dědečkova závěť. Ne že by si snad myslel, že mu takovou myšlenku sama vnukla, na to byla příliš hloupá. Ale podařilo se jí docílit toho, že se dědečkovi jevila jako nešťastná a celoživotním nedostatkem lásky trpící žena, která si zasluhuje dobrého muže a hezký domov. Dědeček ji měl rád a protože měl rád i jeho, naivně si představoval, že oba jeho miláčkové si ochotně padnou do náruče, zejména když to bude znamenat společné vlastnictví rodinné firmy.

Adam povzdychl. Když dědeček něco takového chtěl, proč si o tom s ním nepromluvil? Proč si nenechal vysvětlit, že Adam je plně spokojen se svou přítelkyní Martinou, se kterou si přiměřeně rozumí a o níž dokonce uvažuje jako o své budoucí ženě? Pak sebekriticky připustil, že pokaždé, když dědeček na tu osobu zavedl řeč, měl najednou spoustu práce a musel s ním projednat daleko důležitější věci. Neměl zkrátka tu rodinu rád. Dokonce se s dědečkem raději scházel kdekoliv jinde než ve Křtinách, protože dědečkova žena mu také příliš nesedla. Připadala mu tvrdá a odměřená, nepustila si nikoho k tělu a neměla zájem s někým se spřátelit. Dědečka to mrzelo, takže je docela možné, že jeho závěť byla takovou malou pomstou za Adamovy antipatie. Jenže dosáhl nanejvýš toho, že jestliže Adam dříve tu mladou Synkovou ignoroval nebo v něm pomyšlení na ni vyvolávalo nepříjemné pocity, nyní nebyl daleko k zuřivé nenávisti k ní. Skutečně výborný začátek ke šťastnému ročnímu manželství!

Adam se ušklíbl. Než mít za ženu tohle, to už by měl raději v posteli skutečnou opici. Nakonec, být ženatý a sdílet společnou domácnost s nějakou ženskou ještě neznamená s ní spát. Zejména když už jednou byla vdaná, bylo by dost těžko dokazatelné, jestli s ní spal, nebo ne. Na to jsi krátký, milý dědečku. Můžeš mi ji strčit do bytu, můžeš mě donutit mít na ni papír, ale do její postele mě dostat nedokážeš.

Stejně jsou to jen hloupé úvahy. Adam si hned zítra najde dobrého právníka a probere s ním možnosti dosažení neplatnosti dědečkovy závěti.