Na pohřeb Anežky Sojkové nepřišlo mnoho lidí. Kromě jejích dětí již jen několik sousedů, Anežčina vzdálená sestřenice a listonoš Vosátko. Za prostou rakví kráčely tři útlé postavičky, nejvyšší uprostřed, menší po stranách, držely se pevně za ruce a šly němé s pohledy stále nevěřícími. Ještě studené dubnové slunce ozařovalo tři kaštanově hnědé hlavy s bohatými kučerami a studený vítr profukoval tenké nuzné kabátky, jež ani jedné z postaviček dobře nepadly. Zatímco nejstarší dívce a mladšímu hochovi sahaly rukávy hodně vysoko nad zápěstí, nejmladší holčička jako by se ve svém kabátku ztrácela. Zdědila ho po nejstarší sestře a ještě do něj nedorostla.

Malý průvod se rozptýlil kolem čerstvě vykopaného hrobu. Pan farář, ospale vyhlížející padesátník s kulatým bříškem, začal monotónně hovořit. Žádné ze tří dětí Anežky Sojkové jeho slova nevnímalo. Jejich oči se smutně upíraly na černé víko rakve, ozdobené jen skromným věnečkem a několika prostými kytičkami. Jakmile kněz domluvil, rakev se pohnula a spouštěna neobratnýma rukama čtyř nosičů pomalu klesala do černé jámy.

„Maminko!“ zvolaly jako na povel obě menší děti a učinily pohyb, jako by se i ony chtěly vrhnout do tmavé jámy. Jejich starší sestra je zadržela, objala jejich hubená ramínka a přitiskla je k sobě. Sama měla v očích záplavu slz, ale snažila se chovat co možná nejstatečněji. Sklonila se k dětem a zašeptala jim pár slov.

Zatím už byla rakev usazena na dno jámy. Někdo dal dětem do rukou lopatku a ony, nyní plačící už všechny tři, hodily každé trochu hlíny na rakev.

Pohřeb byl u konce. Přicházela hrstka smutečních hostů, všichni trochu rozpačití, a každý z nich se snažil povědět pár slov té nejstarší, která jako zástupce rodiny přijímala projevy soustrasti. Jak ale utěšit sedmnáctiletou dívku, která zůstala na světě sama s dvanáctiletým bratrem a sedmiletou sestřičkou, která měla doma v hrníčku sotva tolik, aby to stačilo na činži na měsíc, neboť všechny skrovné rodinné úspory spolkla matčina vleklá nemoc? Jak pomoci sirotkům, když se každý ze sousedů měl sám co ohánět, aby uživil svoji vlastní rodinu?

Proto ta bezradnost, proto ono nesmělé přešlapování na místě, proto ony sklopené zahanbené pohledy.

A pak se lidé zvolna vytráceli a na jejich tvářích se objevovala úleva, že tu nepříjemnou povinnost mají za sebou.

„Pojďte, půjdeme domů,“ promluvila tiše nejstarší Lída a vzala obě děti za ruce.

V tmavém bytě s malým okénkem do dvora bylo chladno i v nejparnějším létě. V jediném pokoji se tam vařilo, učilo, spalo i pralo. V tom bytě nebydleli Sojkovi příliš dlouho. Dříve žili přece jen slušněji. Maminka chodila do továrny šít košile a po večerech obšívala s Lídou knoflíkové dírky, a tak při velmi skrovné stravě a šetrném oblékání dokázala držet nejstarší dceru na gymnasiu. Rok poté, co začal gymnasium navštěvovat i prostřední Vašík, se však prudce zhoršila její vleklá nemoc a ona byla nucena ulehnout. Rostly účty za doktora a Lídiny výdělky na obživu nestačily, ačkoli nyní šila, sotva přišla ze školy, a končila pozdě v noci. Museli se přestěhovat do levnějšího bytu. Lída chtěla zanechat školy a najít si zaměstnání. Matka ji však zapřísahala, aby to nedělala. Do maturity zbývalo Lídě jen půldruhého roku, ze školy nosila samé jedničky a matka se těšila, že najde po škole místo někde v úřadě, kde vydělá dvakrát tolik, jako kdyby školu nedokončila a odešla do továrny. I Lída věděla, že jí maturita otevře dveře k lepšímu zaměstnání, proto se snažila vydržet stůj co stůj. Našla si lepší výdělek: místo obšívání knoflíkových dírek nyní přišívala korálky na kabelky. Byla to titěrná práce, ale Lídiny šikovné ruce ji zvládly velice rychle. Jistě by mimo domov našla lepší práci. Doneslo se k ní například, že jedna chudá oktavánka chodí po večerech mýt nádobí do jednoho hotelu a vydělá víc než ona šitím, ale Lída se musela starat o nemocnou matku, která stěží přečkávala i tu dobu, kdy byla Lída ve škole.

Půl roku neznala Lída nic jiného než školu, šití, ošetřování a pár hodin neklidného spánku na široké posteli, kterou sdílela s nemocnou matkou, zatímco druhé dvě děti se tísnily na další posteli.

Víc nábytku než tyto postele, jedna skříň, stůl se třemi židlemi a stolička s umývadlem už se do pokoje nevešlo.

Není divu, že při takovém životě se z veselé zdravé septimánky stalo hubené, zadumané a ustarané děvče, které mělo často obavy, aby je ve škole nepřemohl spánek. I známky se horšily. Marně si Lída drmolila francouzská a německá slovíčka při přišívání korálků. Její dlouhodobé nevyspání způsobovalo ztrátu soustředění, přestože se Lída přemáhala vší silou vůle.

A po půl roce, po nekonečných účtech za doktora, po nekonečně laskavé Lídině péči, maminka zemřela. Pro děti to byla hrozná rána. Vždyť maminka byla jediný jejich blízký člověk. Tatínek jim zemřel už před šesti lety, babičky a dědečky vůbec nepoznaly a z celého příbuzenstva znaly jen maminčinu vzdálenou sestřenici, která se o ně nezajímala, protože se měla sama co ohánět.

Oči malého chlapce a ještě menší holčičky se nyní v tom temném pokojíku s nadějí obracely k bledé útlé sedmnáctileté dívčině v pevné víře, že jejich velká sestra je utěší, že si bude vědět se vším rady a že se o ně postará.

Vědomí, že právě ona je tou, na níž leží břímě celé jejich malé domácnosti, dodávalo Lídě neobyčejnou sílu. Utřela si slzy, rázně napřímila svá útlá ramena a zapojila sourozence do nezbytných domácích prací. Nejprve ze všeho se společně pustili do vaření polévky k obědu. Pak Lída dětem pomohla se školními úkoly a nakonec se rázně pustila do organizování změn v bytě. Nejprve vyzbrojila děti hadrem a kartáčem a společně celý pokojík i předsíňku vydrhli. Posléze se pustila do namáhavého přestavování nábytku. Širokou postel, na níž spávala s matkou, nyní určila dětem a přestěhovala ji na nejteplejší místo v pokoji poblíž kamen. Každé dítě dostalo svůj polštář a svoji pokrývku, i když oboje už hodně vyspravené. Lída sama si nechala úzké lůžko s nejchatrnějšími přikrývkami.

Jakmile byl pokojík uveden do co možná nejlepšího stavu a poté, co Lída uložila děti ke spánku, sedla si ke stolu k chabému světlu a s tužkou v ruce začala počítat. Jak tak počítala, její čelo se čím dál víc chmuřilo a ve velkých modrých očích se znovu objevily slzy. Ne, i kdyby ušila ve všední den i v neděli dvakrát tolik kabelek jako zvládala doposud, na obživu rodiny to stačit nebude. Musí si najít výnosnější zaměstnání i za cenu, že by musela trávit odpoledne a večery mimo domov. Vašík už je rozumný chlapec, je mu dvanáct, a bude tedy muset zvládnout ohřát sobě a Aničce polévku k večeři, udělat si sám úkoly a dohlédnou na Aničku, aby i ona si splnila všechny své povinnosti.

A znovu Lída zvažovala, zda nemá odejít ze školy a najít si zaměstnání. Vzpomněla si však na maminčino důrazné naléhání, jímž se ji vždycky snažila přesvědčit, aby školy nenechávala, a rozhodla se, že vydrží. Na pár minut však podlehla čirému zoufalství. Položila hlavu na ruce opřené na stole a žalostně se rozplakala, tlumíc přitom vzlyky, aby neprobudila děti. Po chvíli ji ale zaplavily výčitky. Marní tady čas a připravuje rodinu o výdělek. A tak se chopila jehly a zaostřujíc oči skrze závoj slz brala do rukou drobné korálky a trpělivě z nich skládala mozaiku na brokátovou taštičku, jíž se zanedlouho bude chlubit v divadle nějaká bohatá slečna, která nebude mít ani zdání, kolika slzami nešťastné dívky byla taštička skropena.

 „Ticho, děvčata, Lída jde!“

Těmito slovy krotila starostka třídy povykující septimu dívčího gymnasia V úvoze. Málokterá ze spolužaček tušila, jak bědné byly poměry Sojkovy rodiny v uplynulém půlroce, a žádná nevěděla o tom, že v posledních dnech se stav Lídiny maminky tolik zhoršil. Lída Sojková nebyla z těch děvčat, která své city a starosti nosí na trh, a její spolužačky byly spíše zvyklé na to, že ony chodily se svými starostmi za Lídou. Za těch sedm let, co ji znaly, věděly, že každé jí svěřené tajemství je u ní schováno jako v hrobě, a to byla jedna z příčin, proč měly tu nepříliš nápadnou, ale bystrou a donedávna i veselou spolužačku snad všechny rády.

Včera se dozvěděly příčinu Lídiny několikadenní nepřítomnosti ve škole. Všechny, i ty nejdivočejší z nich, na chvíli ztuhly při představě, jak strašlivé asi musí být ztratit maminku a zůstat samy na světě se dvěma mladšími sourozenci. A tak nyní, po zvolání starostky, dívky zaraženě zmlkly.

Že vstoupila do neobvykle tiché třídy si Lída však ani nevšimla. Po čtyřhodinovém spánku, neboť šila do pozdní noci, aby splnila denní normu, kterou si předsevzala, musela vstát do ledového rána, uvařit dětem ke snídani meltu, nachystat jim skrovné svačiny do školy a pak šla s dětmi ruku v ruce nejprve do Aniččiny školy a posléze s Vašíkem už ve spěchu do jeho gymnasia. Bez úkolů a s největší obavou ve svém nitru, aby snad při vyučování neusnula, nakonec dorazila do své školy. Zvědavé pohledy dívek, které nenápadně pozorovaly, zda smutné zážitky přivodily u jejich spolužačky nějakou okem patrnou změnu, ani příliš nevnímala. Všechny spolužačky, pozorující takto potají Lídu, dospěly k závěru, že změna se s ní odehrála obrovská. Dříve si ji ani neuvědomovaly, neboť k ní docházelo pomalu a postupně. A tak si teprve nyní všimly, že Lídiny kdysi půvabné tvářičky jsou propadlé, že její pleť je nezdravě bledá a pod velkýma očima, které se nyní zdály ještě větší, jsou patrné truchlivé temné kruhy. Všimly si doma barvených chatrných černých šatů, které visely na křehkých ramenou, všimly si tenkých lýtek oblečených do zašívaných punčoch a všimly si odraných a sešlapaných střevíců, které hrozily, že se každou chvíli rozpadnou.

Toto náhlé poznání vzbudilo v každé z dívek maličko jiné pocity. U některých z nich převládl pocit odporu, dokonce snad i zloby, že jsou nuceny dívat se na tak nepříjemné důsledky něčího neštěstí, jiné zachvátil bezděčně pohrdavý soucit, další zase úleva, že něco takového nepotkalo je, a konečně některé z nich pociťovaly skutečnou účast a touhu spolužačce nějak pomoci. K těm posledním patřila Lídina sousedka Bláža Bezoušková, která seděla vedle Lídy zamlkle, ale to jen proto, že nevěděla, zda si Lída přeje zůstat uzavřená v sobě a nechce být vyrušována, či zda by bylo lepší snažit se ji rozptýlit.

Na dlouhé úvahy však nebyl čas. Zazvonilo a do třídy vstoupil obávaný matikář. V ten den však před ním byla Lída bezpečná. Celý profesorský sbor byl jejím třídním profesorem zpraven o důvodu její nepřítomnosti, a tak nejen matikář, ale i ostatní profesoři nechali ještě nedávnou premiantku, ale nyní už jen jednu z lepších studentek, na pokoji.

Lída, přes veškerou svoji snahu, dnes z vyučování také mnoho neměla. Občas se jí proti její vůli zaplavily oči slzami, a ještě k tomu ji nepřetržitě sužovala obava, zda najde práci, která by je všechny uživila.

O velké přestávce, když všechny studentky pod dozorem jednoho z profesorů korzovaly po chodbách a přitom ukusovaly ze svých krajíců, usilovně hledala Máňu Bílkovou, oktavánku, o níž se doslechla z potají šuškaných zpráv, že si po večerech vydělává mytím nádobí. Konečně ji nalezla a dala se s ní do řeči. Máňa se nejprve zdráhala přiznat něco, o čem věděla, že škola ráda nevidí, ale když ji Lída krátce obeznámila se svojí situací, slíbila, že se ještě dnes zeptá v hotelu, zda by se nějaká práce nenašla i pro Lídu.

Jakmile se rozešly, Lída se uklidila do tichého koutku školní chodby, aby se nemusela dívat na s chutí svačící děvčata. Sama svačinu neměla a aby mohla dát něco do školy dětem, snídala jen tenoučký krajíček chleba, mnohem tenčí, než jaký ukrojila své sedmileté sestřičce. Vždyť kromě peněz na nájem měla už jen pár korun, a hotové kabelky půjde odevzdat až za deset dnů.

V koutku ji našla Bláža a aby ji přiměla k řeči, zeptala se jí na něco z matematiky. Lída ochotně odpověděla a obě děvčata se trochu rozpovídala.

V dalších hodinách nakonec školní prostředí zapůsobilo na Lídu blahodárně. Po dnech a nocích strávených u lůžka umírající matky, po přípravách na pohřeb a po samotném smutném obřadu mohla konečně na chvíli podlehnout klamu, že se všechno vrátilo do starých kolejí a že největší její starostí je porozumět přednášené látce a poznamenat si zadání úkolu. Podařilo se jí pozorně vnímat výklad profesora dějepisu a jako jediná dokázala správně přeložit latinský citát.

Ze školy spěchala, aby stihla všechny své povinnosti: úkoly, děti, večeři a nakonec kabelky. Čím dříve zvládne svoji denní normu, tím dříve bude moci jít spát. Ve škole její mysl trochu pookřála, a tak natahovala krok v zarputilé víře, že se jí podaří celou jejich nelehkou situaci zvládnout, že řádně dostuduje a o děti se jaksepatří postará.

Anička přišla ze školy uplakaná. Dolehl na ni stesk po mamince a Lída, kterou pohled na malou sestřičku také rozlítostnil, se měla co přemáhat, aby malou utěšila a sama nedala na sobě nic znát. Holčička se tulila, potřebovala něhu a byla ráda, že se jí Lída věnuje. Jakpak by si mohla ve svých sedmi letech uvědomit, že kolik času s ní nyní Lída stráví mazlením, o tolik si ukrátí spánek, jejž tolik potřebovala!

Při večeři však na Lídu opět dolehla celá tíha jejich postavení. Poté, co děti podělila pečlivě rozpočítaným chlebem a sama sebe ošidila nejvíc, děti hltavě snědly své příděly a prosily ji o další, protože měly ještě hlad. A Lída jim místo chleba musela dát vysvětlení, že se nyní musejí na pár dní uskromnit. Zároveň připravila Vašíka na skutečnost, že bude muset chodit po večerech pracovat a na něm bude oba přichystat ke spánku.

„Jsi už velký chlap,“ domlouvala mu. „Za půl roku ti bude třináct. Takovíhle velcí chlapi se večer sami nebojí a dovedou se umýt a uložit do postýlek sami.“

Vašík nebyl žádný ufňukánek a po Lídině řeči se začal cítit dospělý. Dokonce řekl, aby Lída dala zítra větší svačinu Aničce, on že to vydrží. Lída ho dojatě objala a kamarádsky mu rozcuchala jeho hustou čupřinu hnědých vlasů, jaké měla i ona sama a jaké měla i Anička.

Příští den se Lída nemohla dočkat velké přestávky. Jen co konečně zazvonilo, běžela vyhledat Máňu Bílkovou s dychtivou otázkou v očích. Máňa ji velmi potěšila. Měla pro ni vzkaz, že může nastoupit ještě dnes večer k mytí nádobí do hotelu Vltava. Pracovní doba je od šesti do půlnoci ve všední den a od čtyř do půlnoci v neděli. Jen co vyslovila částku, již si může takto vydělat, spočítala si Lída, že je to ještě víc než dvakrát tolik, než by si vydělala usilovným šitím. Lída ani nečekala na konec přestávky, šla do třídy a s tužkou v ruce znovu propočítávala rodinné výdaje. Výsledkem jejího výpočtu bylo, že nebude na víc než na holé živobytí, ale že přežijí.

V dalších hodinách se Lída zarputile snažila o co největší soustředění, aby nepromarňovala tu trochu času, který bude mít doma, učením něčeho, co si mohla zapamatovat už ve škole. A po škole honem domů. Děvčata ji zvala na vycházku do sluncem prozářeného parku, bylo to ohromně lákavé, ale musela odmítnout. Doma napsala úkoly, při vaření polévky k večeři si opakovala slovíčka, zkontrolovala úkoly Aničce i Vašíkovi a stihla ještě vyšít jednu kabelku. Jen co znovu zopakovala Vašíkovi jeho nové povinnosti, které měl večer zvládnout, a dodala mu co možná nejvíc kuráže, už musela běžet do hotelu Vltava.

Podle Mániných instrukcí našla zadní vchod a vyhledala vrchního kuchaře. Ten jí dal obrovskou zástěru a postavil ji k velkému džberu vody, v němž měla drhnout hrnce. Lída byla zvyklá na všechny domácí práce, ale činnost, kterou jí přidělili nyní, byla daleko těžší. Brzy byla zavalena spoustou připečených kastrolů a pekáčů a některé z nich svými tenkými pažemi sotva uzvedla. Některé hodně zašpiněné kusy bylo třeba usilovně drhnout pískem či drátěnkou, a to všechno s kručícím žaludkem uprostřed nejrůznějších vůní z připravovaných jídel.

Jakmile měla Máňa, myjící opodál příbory, volnou chvilku, zaskočila k Lídě a přátelsky se jí zeptala, jak to jde. Jen co spatřila slzičky v Lídiných očích, začala ji utěšovat, že u hrnců začíná každá a že se jistě brzy dostane k něčemu lepšímu. Pak jí podstrčila do ruky krajíček chleba. Když viděla, jak se do něj Lída hltavě pustila, poučila ji, ať si příště přinese tašku na zbytky jídel.