Dlouhán odnaproti - E-KNIHA

 

Paní Šimánková stála u okna vedoucího do ulice a kritickým zrakem obhlížela muškát v bedýnce na římse. Pěstovala muškáty už řadu let a ještě nikdy se nestalo, aby jim pod nápory letního slunce začaly tak houfně vadnout listy. Ani tenhle květ nevypadá právě svěže. Už čtrnáct dní šplhají denní teploty přes třicet stupňů a v noci neklesají pod dvacet.

S povzdechem sebrala suché listy, ulomila květ a začala se zaobírat pochmurnými myšlenkami na téma ‘kam ten svět spěje, to všechno ta ozónová díra, dneska zase hlásili ozónu mínus osm procent, v Americe řádí tajfuny, ve Francii hoří lesy, v Africe se zvětšují pouště a k tomu všemu ještě Jaromíra už třetí den úporně bolí zub.’

Jaromír byl manžel paní Šimánkové a pokud vůbec existoval někdo, z koho měl větší strach než ze své hubaté ženušky, byl to obvodní zubař doktor Mrázek. Za blahých dob totalitních býval doktor Mrázek muž nerudný a rázný, který se s ničím nepáral, zběžně nahlédl své oběti do ústní dutiny ještě než dosedla, pronesl „sestro, kleště“ a dříve než se oběť vzmohla na nějaké námitky či stačila dostat strach, zub byl venku. Takto bleskurychle pozbyl pan Šimánek tři sedmičky, obě levé šestky, z toho jednu omylem, a těsně před revolucí dokonce čtyřku vpravo nahoře. Pak mu jeho zuby několik let daly pokoj a ozvaly se znovu asi před měsícem. Pan Šimánek se tetelil v čekárně bázní a přitom si říkal: ‘Klid, Jaromíre, než se naděješ, zub bude venku a budeš to mít za sebou.’ Pak vstoupil do ordinace. Když ji za půl hodiny opouštěl, byl zelený ve tváři a jeho rozvrtaný zub, stále pevně vězící v dásni, bolel asi dvakrát tolik, jako předtím. Od té doby navštívil pan Šimánek svého lékaře ještě několikrát. Při jedné z návštěv jej téměř na kolenou prosil, aby ten veskrze nepotřebný a zcela neopravitelný pahýl konečně vytrhl, ale pan doktor Mrázek byl neoblomný.

„Ne, pane Šimánek,“ pravil pevně, „ještě se ho pokusíme zachránit.“

Pan Šimánek si dlouho lámal hlavu nad změnou doktorovy životní filozofie a jeho postoje k zubům svých pacientů vůbec, až ho jednou v čekárně poučil soused z vedlejšího domu, pan Cízler:

„Jo, milej pane, kolik si myslíte, že ten doktor dostane bodů za vytržení jednoho zubu? Sice víc než za nějaký vrtání, ale zato zub je definitivně pryč a pacient se může hezky dlouho neobjevit. Kdepak, to je pro něj lepší si vás pěstovat, aby se z vás bodíky sypaly pěkně pravidelně. Mně to můžete věřit, mně už takhle, prevít jeden, uzdravil dva zuby!“

Paní Šimánková se právě chystala zavřít okno a pořádně zatáhnout závěsy před dotěrnými slunečními paprsky, když ji zaujaly podivné zvuky. Jeden, dva, tři, čtyři cvrčci se vynořili zpoza rohu krátké ulice a mířili k domu. Paní Šimánková se znovu zvědavě vyklonila přes své muškáty a pohlédla dolů. Uviděla, jak z mírného kopečku sjíždějí na kolech obložených zavazadly čtyři Hruščata a postupně v zákrytu zastavují před domem. Všechna měla na hlavách bílé čepičky s kšiltem, byla oblečena do tmavých cyklistických šortek a světlých triček a ruce i nohy měla dohněda opálené.

„Takový nerozum!“ zvolala paní Šimánková a otáčela se přitom ke svému muži. „Každý den pařák přes třicet a ona je honí na rozpálené asfaltky. Ubohé děti!“

Zmínka o ubohých dětech s panem Šimánkem ani v nejmenším nepohla. Kdo si tady zasluhoval nejvíc lítosti, to byl přece on se svou nateklou tváří a s úporným cukáním v dásni a ne tahle zdravím kypící sourozenecká čtveřice!

Ubohé děti mezitím našly v zavazadlech klíč od domu a husím pochodem nakráčely i s koly do příjemně chladné chodby, zajely do kolárny a odstrojily své plechové oře. Zavazadel byla plná podlaha.

„Nezapomeňte si vzít nahoru pumpy a montovací brašničky,“ upozorňovala všechny Jana. „Znáte ty Bohdanovy pitomé nápady.“

Posbírali věci a s plnýma rukama opouštěli přízemní místnost. Jana se ještě jednou ohlédla, aby všechno zkontrolovala.

„Tome,“ zavolala energicky, „a co ta flaška, ty chlape jeden sklerotická!“

„Jééé,“ vyjekl Tomáš, otočil se na patě a chvátal sundat z kovového košíku na rámu cyklistickou láhev.

„To je blb,“ pronesla Káťa s očima v sloup.

„Jó, a kdo zapomněl v tom předposledním kempu kelímek na zuby, to náhodou nevíš?“ vrátil jí Tomáš.

Káťa ohrnula nos. „Pořád lepší než ztratit v umývárce trenýrky.“

„Začněte si vypočítávat všecky svoje hříchy od mateřské školky, vy blbečci,“ vložila se do toho Lenka.

„Blbeček jsi ty,“ vrátila jí dvojčata náhle dojemně sjednocená. Do hlasité výměny názorů, která po těch slovech následovala, vpadla Jana:

„Je opravdu nezbytně nutné, aby se hned celý barák dozvěděl, že jsme se právě vrátili z prázdnin?“

„Jasně,“ opáčil Tomáš. „Lidi, my jsme tady, sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!“ Jeho hlas se nádherně nesl celým schodištěm starého činžáku.

„Zmlkni, ty koni,“ napomenula ho Lenka. Na ta slova začal Tomáš poměrně věrohodně napodobovat koňské řehtání.

„Poslední vážné varování,“ řekla Jana naprosto klidně, ale kupodivu po jejích slovech Tomáš ihned ztichl.

„Jé, já mám žížu,“ povzdechla Káťa mezi druhým a třetím patrem.

„Dej si nohy do křížu,“ poradil jí Tomáš, ale dal si pozor, aby silou hlasu nepopudil Janu.

„To bude úleva, až tě zavřem do tvého ajnclíku i s těma tvýma blbýma veršovánkama,“ prohodila Lenka.

„Dobří básníci byli vždycky zneuznaní svým nejbližším okolím,“ opáčil Tomáš a s vážným výrazem ve tváři pokýval hlavou. „Až budu psát memoáry, nezapomenu tam tvůj výrok zaznamenat.“

„Klidně. Ale bacha na hrubky. Blbý se píše s tvrdým y.“

Konečně dorazili až do čtvrtého patra. Když Jana odmykala byt, uslyšela za sebou Tomášovo „jééé,“ které ji však sebeméně nevzrušilo. Zaujala ji až Katčina věta:

„No ne, tady už je někdo nastěhovanej.“

Jana se otočila a podívala se na dveře protějšího bytu. Před dvěma měsíci se odtud odstěhovala rodina Vlčkových, která si postavila v Soběšicích domek. Domácí Pešek dal Janě do konce července na rozmyšlenou, zda si vymění svůj byt za byt po Vlčkových. Vlčkovi měli prostorný tři plus jedna, zatímco čtyři Hruščata se tísnila v jedenapůlpokojovém bytě. Tomáš, jako jediný mužský v rodině, měl privilegium samostatného pokoje, pokud se tak ovšem úzká dlouhá nudle dala nazvat, zatímco mladší děvčata měla pro sebe vyhrazenou část naštěstí dost velkého obývacího pokoje. Na Janu zbyl gauč v kuchyni. Jediným důvodem, proč si Jana vůbec výměnu bytu potřebovala rozmyslet, bylo téměř dvojnásobné nájemné, které by za větší byt musela platit.

Konec července bude za pár dní a na protějších dveřích se skví zbrusu nová cedulka se jménem Ctirad Trojan.

„Teda to je podraz,“ vyjela Lenka. „Ten nemožnej šutrklep to už pronajal.“

Akademický sochař Stanislav Pešek byl domácí, na něhož si vcelku stěžovat nemohli. Když četli v novinách hrůzné historky o tom, jak jiní noví majitelé, kteří obdrželi svůj dům rovněž v restituci, znepříjemňují svým nájemníkům život, zastavují jim vodu a elektřinu a snaží se je všemožně vypudit ve snaze pronajmout prostory ve své nemovitosti jako kanceláře za tučnou částku za metr čtvereční, říkali si: zlatý náš domácí.

Stanislav Pešek si vskutku vlastnictví domu nijak zvlášť nepřipouštěl. Když se před rokem uvolnil přízemní byt, nastěhoval se do něj, což však neznamenalo, že nyní hodlá na svůj majetek dohlížet pečlivěji než tomu bylo v době, kdy přebýval na chatě u přehrady. Stejně jako dříve ho zanechávala zcela chladným uvolněná rýna, z níž za deště tekla voda po zdi průčelí, rozbité okénko do sklepa, katastrofální vizáž kdysi stylové omítky stejně jako chronicky ucpaný záchod v přízemním bytě naproti. Nezvyšoval ani zběsile nájemné, k jehož placení měl ostatně značně bohémský přístup, neboť si zřejmě ještě vůbec nevšiml, že Křenkovi z přízemí natruc za ten ucpaný záchod už rok neplatí, o chování nájemníků se zbytečně nestaral a uličníky nehonil. Ostatně, největším uličníkem z domu byl syn jeho družky Bohdan, desetileté číslo, které pilo krev celému domu od přízemí až po nejvyšší čtvrté patro.

„To se tam stěhovat nebudem?“ protáhla Káťa.

Jana ukázala na jmenovku. „Vidíš, ne?“

Káťa našpulila pusu a nafoukla tváře. „A já se těšila, že budeme mít s Lenkou svůj pokoj.“

Lenka zavrtěla hlavou. „Přece nám to slíbil...“

„Sliby se slibujou, blázni se radujou,“ poučil ji Tomáš.

„Ty drž hubu, blbečku,“ obula se do něj Katka. „Tobě se to kecá, ty máš svůj pokoj.“

Jana rázně postavila svůj náklad do předsíně a narovnala se. „Jdu za domácím!“

Vydala se do přízemí.

Domácího našla v pilné práci na zahradě. Byl svlečený do půli těla a krátké kalhoty bombarďákovitého tvaru mu v zápalu boje natolik poklesly, že při pohledu na jeho odvrácenou stranu Jana málem zrudla.

„Dobrý den,“ pozdravila nicméně hrdinně. Otočil se k ní, v jedné ruce majzlík a v druhé kladivo. Téměř dokončená kamenná plastika stojící za ním na bytelné dřevěné paletě prozrazovala, že ať je pan Pešek jako domácí jakýkoliv, jako umělec patří mezi špičku.

„Dobrý den,“ odvětil a přívětivě se na ni usmál, přestože ona se tvářila přísně.

„Pane Pešek,“ nadechla se Jana, „vy jste ten byt naproti nám už pronajal?“

„Jo, jo,“ dal jí horlivě za pravdu, „Nějakýmu inženýrovi... teď jsem zapomněl, jak se jmenuje.“

„Ale mně jste slíbil, že si ho můžu vyměnit za svůj a že si to do konce července mám rozmyslet.“

Vykulil na ni oči. „Vážně?“

Pak přendal kladivo z pravačky do levačky a poškrabal se na hlavě s přerostlými řídkými vlasy sepnutými do ucouraného ohonu a vzápětí i na hrudi mocně zarostlé prošedivělými chlupy, pod níž z kalhot přetékalo solidní bříško.

„Do kélu, zdá se, že jsem na to zapomněl,“ zašklebil se.

„Už to tak vypadá,“ řekla Jana rezignovaně. „A my jsme se teď na prázdninách zrovna dohodli, že to bereme. Nedá se s tím ještě něco dělat? Ten inženýr se už nastěhoval?“

„Jo, před týdnem. Kruci, mrzí mě to,“ kál se opravdově pan Pešek a škrabal se na hrudi se stále větší intenzitou. Za Janou se objevili Káťa s Tomášem a oba přihlíželi jejich debatě.

„Pane Pešek, že toho inženýra zase vystěhujete?“ otázala se Katka nevinným hláskem. Nešťastně se na ni podíval.

„Ono to už nejde, děvče, podepsali jsme nájemní smlouvu.“

Rezignovaně rozhodil rukama a přitom mu vlivem odstředivé síly vyletělo z ruky kladivo a přistálo Tomášovi těsně před palcem levé nohy. Tomáš oněměl a zkoprněle na ně zíral.

„Zabte mě,“ zvolal pan Pešek, „neudělal jsem to schválně. Prostě si před čtrnácti dny Bohdan rozbil hlavu, blbec jeden, o polici ve špajzce a Múza s ním šla k nejbližšímu doktorovi tady přes dvě ulice. No a jak se tak bavili, vylezlo z něj, že jeho brácha tady někde poblíž shání byt. Múza mu hned řekla, že tu jeden volný máme, a já jsem si neuvědomil, že jsem vám slíbil počkat.“

„Mrzí mě to,“ řekla Jana odevzdaně. „Děcka rostou a nutně potřebujeme víc prostoru.“

Pokrčila rameny a otočila se k odchodu. Bylo jí jasné, že už není o čem debatovat. Pan Pešek se ještě několikrát omluvil a pak si došel pro kladivo. Když se pro ně shýbl, guma jeho kalhot se postěhovala ještě o kousek níž a odhalila další část tvarohově bílé uprostřed rozpůlené partie. Jana se otočila a chtěla ještě něco poznamenat, ale při pohledu na onu partii svá slova raději spolkla a urychleně opustila zahradu.

„Zase ten idiotskej Bohdan,“ zasyčela Káťa. „Toho fagana já jednou zaškrtím. Nebýt jeho a jeho pitomé palice, tak už máme větší byt.“

Ke svým dveřím dorazili právě ve chvíli, kdy někdo vyšel z protějšího bytu. Zvědavě se ohlédli a spatřili štíhlou vysokou černovlásku s nakrátko ostříhanými vlasy, jíž Jana odhadla něco málo přes třicet. Protože dvojčata na ni jen civěla a neměla se k pozdravu, pozdravila Jana. Černovláska špitla tichou odpověď, zabouchla dveře a vydala se ke schodišti.

„Kdo bude zdravit, křováci,“ hartusila Jana už v dlouhé úzké předsíni jejich bytu. Katka ohrnula nos.

„Zabrala nám byt, koza.“

„Katko, nebuď pitomá,“ napomenula ji Jana. „Ona za to přece nemůže, že jim to pan Pešek pronajal. Poslyšte, mládeži, žádné naschvály těm lidem. Představte si, že my bychom se takhle nastěhovali do cizího baráku a vůbec přitom netušili, že si na ten byt někdo dělal zálusk.“

„Ale Bohdana ztřískám,“ pronesl Tomáš temně. Jana jeho slova nekomentovala, jelikož dobře věděla, že Tomáš rvačky nevyhledává, ba snaží se jim vyhnout, jak jen může.

„Tak děcka,“ ukončila debatu na nepříjemné téma, „vybalte si věci a špinavé prádlo dejte do koupelny. Hodím ho hned do pračky.“

Dvojčata obstarala nákup, Lenka uložila do nástavce nad skříní brašny a batůžky a pak se postupně střídali v koupelně.

„Jano, našla jsem si klíště,“ hlásila Katka s nosem nakrčeným odporem.

„Kde?“

Katka zvedla nos. „Na místě, které dáma nejmenuje,“ sdělila Janě.

„Na zadku? Tak pojď do koupelny, vyndám ti ho.“

„Moje vlastní sestra, která by mi měla být vzorem, není dáma,“ pronesla Káťa s očima v sloup a následovala Janu do koupelny.

U večeře se sešli vymydlení, prádlo se pralo a všechny věci, které vybalili ze svých zavazadel, už byly na svých místech. Jana nebyla nijak přehnaně pořádná, ale v malém bytě to nešlo dělat jinak, než cepovat děti, aby si po sobě pečlivě uklízely, pokud se nechtěla za chvíli topit v moři harampádí. Každá věc tady měla své pečlivě vymezené místo a pokud by ji někdo dal někam jinam, hrozilo nebezpečí, že už ji nikdo nikdy nenajde.

Byli uprostřed večeře, když uslyšeli zarachocení klíče ve vstupních dveřích.

„Jé, táta je tu,“ vyjekl Tomáš, vyskočil od stolu a hnal se ke vchodu. V patách měl Káťu a také Jana pomalu vstávala, jen Lenka nerušeně pokračovala ve vymetání svého talíře.

„Ahoj, taťuldo,“ ozývalo se z předsíně a pak byl slyšet tátův veselý hlas:

„Nazdar, vy divoši, tak povídejte, jak jste se měli na cestách!“

Jana postavila na kávu a vyšla do předsíně.

„Ahoj tati,“ vítala jej s úsměvem. „Pojď dál, dáš si kafčo, že? Kdybys přišel o čtvrt hodiny dřív, mohl sis s náma dát večeři. Takhle ti můžu nabídnout už jen chleba s něčím.“

„Díky, Jani, už jsem po večeři, ale kafe bych si dal.“

Vstoupil s nimi do kuchyně a pozdravil se s Lenkou.

„Zdar, táto,“ pronesla Lenka vlažně a dál se věnovala obsahu svého talíře. Spěšně dojedla a když Tomáš chtěl pádit do svého pokoje pro pátou židli, zadržela ho.

„Nenos ji, já jdu stejně vedle.“

Zvedla se a odešla z kuchyně. Táta se za ní díval a v očích se mu mihl stín smutku. Nedovedl pochopit, proč se na něj tahle jeho dcera tak vytrvale mračí, zatímco tři ostatní děti s ním jednají velice srdečně.

Bylo víc věcí, které při svém nadprůměrném IQ nedovedl inženýr Evžen Hruška pochopit ani ve svých sedmačtyřiceti letech.

Svého otce ztratil Evžen už v šesti letech a nikdy neměl pocit, že by mu nějak v životě chyběl. Středem světa se mu stala jeho matka, která žila jen pro něj a která se o něj po smrti svého muže bála až neúměrně. Přestože nebyla hloupá ani nevzdělaná, podařilo se jí ze syna vychovat to, čemu se lidově říká maminčin mazánek. Když mu bylo dvacet, bylo více než patrné, že je předurčen k tomu, nikdy se neoženit, anebo jen s tou, kterou by mu přivedla, případně schválila maminka, a která by byla srozuměna s tím, že maminka bude nadosmrti právoplatným členem jejich společné domácnosti. Až do jeho sedmadvaceti let to vypadalo spíše na tu první alternativu, přestože k sobě Evžen přitahoval nejeden dívčí pohled. Mladý a veselý inženýr Hruška byl vysoký, štíhlý, na muže měl až příliš hezkou tvář a na hlavě měl tak hustou hřívu vlnitých blond vlasů, že by mu ji mohla závidět, a také záviděla, nejedna žena.

V oněch sedmadvaceti letech změnila jeho život tragická událost. Jeho matka se před svátkem Všech svatých vydala se svou sestrou a jejím manželem ke hrobu svých rodičů kamsi na Jihlavsko. V mlze s autem havarovali a zatímco její švagr, který auto řídil, vyvázl bez škrábnutí a sestra, sedící na sedadle smrti, s lehkým otřesem mozku, ona zůstala na místě mrtvá.

Pro Evžena znamenala ztráta matky takový otřes, že prvních několik měsíců po jejím pohřbu bloumal světem jako tělo bez duše a byl naprosto bezradný. Pak v něm však přece jen zafungoval pud sebezáchovy, ovšem pud hodný předpubertálního věku, neboť, i když tak nečinil vědomě, rozhodl se najít si novou matku. Logicky tedy vyhledával partnerky mezi ženami staršími než byl on sám. Bylo mu devětadvacet, když se ženil s Helenou Smutnou, jíž bylo čtyřiatřicet a která měla jedenáctiletou holčičku z prvního manželství. To manželství bylo natolik katastrofální, že se z něj těžce vzpamatovávala jak ona, tak i její dcera.

Oslnil ji dvěma věcmi: jednak svým vzhledem a pak... neskutečnou rychlostí, s jakou si dokázal získat Janu, vymýšlet pro ni zábavu, soutěže a hry. Helena ještě nikdy neviděla Janu tak veselou a rozdováděnou, jak byla po týdnu, v němž s nimi Evžen strávil většinu svého času. A když ji pak na konci druhého týdne Evžen požádal o ruku, dlouho neváhala, zvláště když Jana možnost, že by se tenhle skvělý kamarád mohl stát jejím tátou, přivítala s jásotem. Ochotou Janu adoptovat si Helenu získal definitivně.

Přípravy na svatbu nijak neprotahovali a prvního září už nastupovala Jana do školy v Brně s příjmením Hrušková. Heleně nedalo mnoho práce přesvědčit svého bývalého, aby dal souhlas k adopci. Podepsal ochotně v okamžiku, kdy mu došlo, že tím odpadne placení alimentů.

Těžko říci, kdy si Helena uvědomila, že ve skutečnosti má doma místo manžela druhé dítě, a kdy si byla nucena přiznat, že je jí Evžen prachmizernou oporou, ba naopak, že on hledá oporu u ní. Naplno to začalo být zřejmé, když se za necelý rok po svatbě narodila Lenka. Nejenže jí Evžen doma s dítětem nepomohl a odmítal k němu v noci vstávat, navíc Helena z jeho chování vycítila cosi, co se silně podobalo žárlivosti jedináčka, jemuž přibyl nový sourozenec. Zajímavé bylo, že na Janu Evžen nežárlil, a ještě zajímavější, že spíše žárlil, když se Jana přiblížila k novému dítěti. Skoro to vypadalo tak, jako by si tenkrát v těch jižních Čechách namluvil ženy zrovna dvě: ta mladší mu byla bližší stupněm citové vyzrálosti, ta starší mu nahradila ztracenou matku. Všechny tyto souvislosti si Helena samozřejmě neuvědomovala, a tak pokud ji přepadly chmury z nedospělého chování jejího muže, vždycky se utěšila tím, že pro Janu byla tahle životní změna požehnáním.