Co je v domě

Řídit se heslem ‚Co je v domě…‘? Pro třiatřicetiletou Martu žádný problém. S nejbližším spolupracovníkem si nepadla do oka už v den nástupu do nového zaměstnání, a navíc má dlouholetý vztah s Milošem. V cestě ke společnému životu jim stojí jediná překážka: Milošova neochota akceptovat její pečovatelské povinnosti k postižené sestře.

Milošova zrada a následný rozchod probouzejí v Martě nebývalou aktivitu a nutí ji k zamyšlení nad svými postoji k lidem kolem sebe. Najednou už nechce být tou hodnou přizpůsobivou holkou, která se svým blízkým snažila za každou cenu zavděčit…

Marta zajistila dveře řetězem a pak je pootevřela, aby těm dvěma mohla stručně vysvětlit, že snažit se o spásu její duše je pustým plýtváním energií.

„Paní Vaňková?“ zareagovala žena zcela v duchu té nejprimitivnější psychologické poučky, že oslovíme-li svůj protějšek jménem, částečně tím oslabíme jeho odhodlání poslat nás k čertu. A je přitom úplně jedno, že jsme si to jméno právě přečetli na dveřích a za minutu už si je nebudeme pamatovat.

„No prosím?“

„Dobrý večer, já jsem Květa Slezáková ze zastupitelstva naší městské části a ráda bych si s vámi pohovořila ohledně dopisů, které jste k nám poslala,“ odrecitovala hbitě a napřáhla k ní ruku, v níž držela objemný fascikl v modrých deskách.

„Aha,“ došlo náhle Martě, že boží slovo se tu dnes určitě probírat nebude, a začala přivírat dveře.

„Počkejte,“ zarazila ji žena, „pět minut byste si snad najít mohla, ne?“

Marta znovu pootevřela a usmála se.

„Vždyť jdu jenom sundat řetěz.“

Pak přece jen ještě zaváhala. Bradou ukázala na doposud mlčícího mladíka.

„Váš kolega?“

„Můj syn, pokud vám to nebude vadit.“

Marta pochopila bleskově.

„Ale ne,“ zasmála se, znovu přivřela dveře a uvolnila konec řetězu. Pak otevřela dokořán.

„Pojďte dál. A nezouvejte se. Právě uklízím a k podlahám jsem se ještě nedopracovala.“

Kdyby byl mladík starší a vstřícnější, možná by se před ním za své flekaté elasťáky a umolousané triko zastyděla, ale takto jej pouze počastovala shovívavým pohledem. No, já vím, hochu, že bys byl daleko raději někde na diskošce než poskytovat tělesnou stráž své máti při obcházení jejího volebního obvodu. Ale uvidíš, že matinku to zcela v duchu zásady o novém koštěti dlouho bavit nebude… Marta si matně vzpomínala, že tahle zastupitelka byla zvolena teprve nedávno. Přesněji krátce poté, co její předchůdce tiše vyšuměl z veřejného života po jisté aféře, v níž vedle obecních zakázek hrála roli firma napsaná, ó jaká náhoda, právě na jeho manželku.

„Posaďte se,“ vybídla je, když za ní oba návštěvníci dopochodovali až do obytné kuchyně, a ukázala na pohovku. Poslechli ji a paní Slezáková položila modrou složku před sebe na stolek.

„Můžu vám nabídnout něco k pití? Čaj? Vodu?“

Téměř zděšeně odmítli, a tak se Marta bez dalších zdvořilostních formulek posadila naproti nim.

„Takže já bych začala,“ nadechla se paní Slezáková a otevřela složku.

„Prosím vás, okamžik,“ zarazila ji Marta. „Tohle jsou všechny dopisy, které jste dostali? Ze kdy je ten poslední? Můžu se podívat?“

Když návštěvnice otočila složku k ní, Marta zběžně zalistovala několika horními listy. Zdálo se, že dopisy jsou řazeny chronologicky a ten poslední byl starý asi tři měsíce. Některé měly na okraji připsánu poznámku a z přeloženého dvojlistu na ni vypadl papírek psaný rovněž cizí rukou. Text na něm byl krátký: „Tímhle se vůbec nezabývat, ta ženská je evidentně pošuk.“

Marta by si ani nepomyslela, že by mohlo existovat něco, co by přimělo dámu těchto proporcí a tohoto věku k vpravdě dívčímu zapýření.

„To jsou poznámky mého předchůdce,“ pospíšila si s vysvětlením. „Já si naopak myslím, že v těch dopisech je spousta užitečných podnětů a je z nich znát, že je psal někdo s nadprůměrnou inteligencí, kdo dokáže výstižně popsat bariéry, které se staví do cesty postiženým a které jsou jaksi mimo rozlišovací schopnosti nás zdravých…“

Při svých posledních slovech se žena zarazila a zkoumavě se na Martu podívala. Viděla mladou ženu s živýma bystrýma očima, s čistou pletí, se zdravýma rukama i nohama a přesvědčení, že právě teď kohosi nachytala při pěkném podfuku, jí zúžilo rty do tenké čárky.

Marta se usmála.

„No, IQ je devadesát, ale já si také myslím, že měření beztak nebylo objektivní. A pokud jde o to postižení… víte, věc se má tak, že sice jsem Vaňková, ale Marta, a nikoliv Blanka. Prosím vás, jen se nezačněte rozčilovat, že vás zdržuju nebo vás snad vodím za nos. Blanka je totiž moje sestra, která je právě v Praze na pravidelné zdravotní kontrole, kam si ji zvou jednou ročně. Dnes jsem ji tam odvezla a než se vrátí, což bude pozítří, dělám jí tady trošku důkladnější úklid. Víte, jsem moc ráda, že se někdo konečně začal zajímat o její aktivity, ale myslím si, že by mohlo být užitečné, abych, než budete mluvit přímo s ní, trochu obšírněji objasnila, co a jak. Nebude vám vadit, když vám teď přiblížím její situaci?“

Zvuk, který paní Slezáková vydala, se dal považovat za souhlas. A každopádně zůstala sedět, ačkoliv potají zakoulela směrem k synovi očima a pozvedla obočí, jako by mu chtěla říci: no tak vidíš, jak je dobře, že jsi mě k těm bláznům raději doprovodil.

„Blanka měla poprvé problém už v šestnácti,“ začala Marta s vyprávěním a dala si dobrý pozor, aby její líčení bylo spíše věcné než emotivní. „Odborně se to nazývá cévní malformace a jde o ztenčení cévní stěny, které má za následek výduť. Ta může prasknout, což se Blance v těch šestnácti stalo. Byla zrovna na lyžařském výcviku s gymplem a než ji dostali do špitálu, utekla spousta času. Naštěstí nedošlo k poškození mozku a krevní výron se po pár týdnech vstřebal bez sebemenších následků. Když jí bylo třicet, takže před devíti lety, ji to potkalo znovu, tentokrát pro změnu na dovolené v Paříži. Zasáhlo ji to bohužel výrazněji. Došlo k částečnému poškození krátkodobé paměti, což se nespravilo ani po vstřebání výronu. Navíc se při vyšetření tomografem zjistilo, že další malformace je na takovém místě, že by v případě protržení už přímo ohrozila její život. Takže v Praze udělali gama nožem zákrok, o kterém se předem vědělo, že bude problematický. Blanka po něm má necitlivou polovinu těla, a navíc se to odrazilo i na jejích mentálních schopnostech. Zkrátka musí určité věci kompenzovat až do konce života užíváním medikamentů. Když jí měřili IQ na vysoké škole, kterou končila s červeným diplomem, měla něco kolem sto čtyřiceti. Po návratu z jednoho z mnoha rehabilitačních pobytů mi tvrdila, že jí tam psycholog dělal test a prý mu vyšlo devadesát. Ale to určitě jen proto, že pro ni ty testy prostě nejsou vhodné. Já bych vás chtěla ujistit, že kontinuita její osobnosti zůstala plně zachována. Blanka si z minulosti pamatuje všecko, snad jen s výjimkou pár dnů, které následovaly po těch výronech, myslí jí to v mnoha věcech stejně jako předtím a má stále velký zájem o dění kolem sebe. Například před volbami sehnala detailní informace o všech kandidátech a celou rodinu instruovala, kdo je férový a komu raději hlas nedávat. No a pochopitelně z důvodu, že má teď omezené možnosti pohybu, začala si víc všímat toho, co z našeho okolí invalidům jako ona ztěžuje život. A protože je stále plná elánu, nedalo jí, aby se nesnažila něco s tím taky udělat. Bohužel to někdy s vehemenci přehání, a tím může budit takovýhle dojem,“ objasnila Marta a položila ruku na onen lísteček se slovem pošuk. „Vím, že se taky pokouší telefonovat různým lidem, o kterých si myslí, že mají nějaký vliv na veřejné dění, a hrozně ji deptá, když se s ní odmítají bavit. Ale pochopte ji: vždycky byla v životě aktivní a… nevím, jak to říci, snad akční, zkrátka neměla ráda zdlouhavá řešení. V práci se živila jako programátorka a byla schopná sedět u počítače do noci, dokud program nedělal to, co po něm chtěla. Když se rozhodla vymalovat si byt, makala do tří do rána, protože by nesnesla odejít od rozdělané práce. Teď všude kolem sebe vidí, co všechno je potřeba udělat, jenže sama na to fyzicky nemá, a tak jediné, co může, je neustále někoho bombardovat, aby se konečně něco hnulo. Ty dopisy, co psala na obec, jsem nečetla, ale povídala mi o nich, takže tuším, co v nich je: výčet míst, kde je potřeba vybudovat bezbariérové přístupy. Kritika hospodaření obce na mnoha frontách. Návrhy, kam přidat peníze z rozpočtu a kde bez milosti ubrat. Mám pravdu, nebo ne?“

„Máte,“ přikývla paní Slezáková. „Víte, přiznám se vám, že když jsem se na její dopisy dívala a vyslovila jsem nahlas úmysl se některými podněty z nich zabývat, odrazovali mě kolegové slovy, že se jedná o duševně vyšinutého jedince, který jim neustále vyvolává a bombarduje je nereálnými nápady. Dokonce prý vaše sestra komusi z radnice tvrdila, že na ni poslal špióny, kteří mají za úkol ji odstranit, protože je pro nás nepohodlná a bojíme se jí…“

Marta sklopila oči.

„Je pravda,“ přiznala váhavě, „že po jistou přechodnou dobu měla trochu pocit, že jí hrozí nějaké nebezpečí, ale to už je po pohovorech s psycholožkou dávno pryč. Víte, vy si asi nedokážete představit, co taková nemoc umí udělat s psychikou, když byl člověk zvyklý žít na plné obrátky a najednou je z něj těžce pohyblivý invalida, a navíc nemůže pracovat ani duševně, protože když se o to pokusí, ke svému zděšení zjistí, že už na to nemá. A tak je zázrak, že nerezignovala a zajímá se aspoň o to, na co stačí. A můžete si být jistá, že ty tipy, co vám napsala do dopisů, jsou trefné. Samozřejmě je mi jasné, že nepřekopete všechny ulice proto, aby byly všude bezbariérové nájezdy, ale věřím tomu, že budete schopní vyřešit aspoň ty nejbolavější případy. Ale do téhle debaty se pouštět nechci, protože to už je Blančina doména. Já jsem vám chtěla jen nastínit, co má Blanka za sebou, a ujistit vás, že ačkoliv se vám nemusí líbit forma jejích sdělení, na obsahu nic vyfantazírovaného není. Blanka nikdy nebyla snílek a fantasta, vždycky byla pevně ukotvená v reálném světě, a na tom se nic nezměnilo ani po jejím onemocnění. Ty problémy, na které upozorňuje, tu opravdu jsou a bylo by škoda se nad některými z nich aspoň nepozastavit. Víte, Blanka má teď spoustu času promýšlet do detailu věci, které my jen tak přeletíme, a mnohdy z toho vyjde něco, co rozhodně stojí za hlubší úvahu.“

„Jsem ráda, že jste mi všechno objasnila,“ pravila paní Slezáková, zvedla se z pohovky a její syn se okamžitě vymrštil také, jako by byl její stín. „Určitě bych si s ní ráda promluvila. Hm, než jsme sem přišli, zkoušela jsem se ohlásit telefonicky na tom čísle, které uvedla v posledním dopise, ale signalizovalo mi to neexistující číslo. Ale vidím, že telefon tu je…“

„Nadiktuju vám nové číslo,“ ujistila ji Marta hbitě.

Návštěvnice zvedla obočí. „Vyměnily jste ho?“

„No, to předtím Blanka dostala po někom, kdo byl zřejmě hodně žádaný. Unavovalo ji pořád dokola vysvětlovat, že číslo je teď její.“

—

‚Lžeš vážně moc hezky,‘ ujistila Marta samu sebe, jen co se za návštěvou zavřely dveře.

Jenže copak mohla přiznat, že ono přečíslování přede dvěma měsíci iniciovala Blanka proto, aby unikla telefonátům všemožných špiónů a pronásledovatelů, kteří jí vyvolávali ve dne v noci a chrlili na ni výhrůžky? Copak mohla přiznat, že s tím stihomamem bojovali půl roku a ona zmíněná psycholožka byl ve skutečnosti psychiatr, kterého Blanka odmítala poslouchat, protože ona přece není žádný blázen a na těch práškách je napsáno, že jsou pro blázny? A to jenom proto, že jí táta z jednoho balení zapomněl vyndat příbalový leták… Kdyby vyprávěla tohle, tak milá paní zastupitelka dá za pravdu všem těm, kteří ji před tím cvokem varovali, a Blanka už o ní nikdy neuslyší.

Marta povzdychla a pak se šla znovu věnovat úklidu. Nemá cenu se v tom znovu babrat. Teď je Blanka stabilizovaná, jak jen to nejlépe jde, což je nejdůležitější. Snad z té její kontroly nevyplynou žádné další jobovky. A snad si tam Blanka zase nevydyndá nějaké lázně. Dopadlo by to jako stokrát předtím. Rehabilitační efekt veškerý žádný a do týdne by chytila chřipku. Na druhé straně, aspoň by trochu změnila své stereotypní prostředí. Ačkoliv v tom stacionáři, kam ji Marta denně vozí, se jí velice líbí…

Z bohulibé činnosti drhnutí kachlíků v koupelně ji vyrušil telefon.

„No nazdar, to jsem si mohl myslet, že jsi ještě tam.“

„Jé, ahoj, Miloši. Vždyť jsem ti říkala, že mě čekají dva gruntovací večery. Copak jsi zapomněl?“

„Jak bych mohl, prosím tě, když musím sám na tu zítřejší Mirkovu rozlúčku se svobodou.“

„Chudáčku,“ politovala ho Marta. „Ale uvidíš, že se ti tam nakonec bude líbit i beze mě,“ ujistila ho.„On se tam o tebe už někdo postará.“

„Počkej, jak to myslíš? Jako že mě tam zabaví nějaká jiná ženská?“

„No a kdyby,“ zasmála se Marta, „tak doufám, že se ti to bude líbit.“

„Ty jsi hrozná,“ zavrčel Miloš. „Vůbec nežárlit není ani trochu normální.“

Marta se znovu rozesmála. „Dobře víš, že by ti strach nedovolil vyvádět něco nepatřičného.“

„Myslíš? No, aby ses nespletla. Až ti někdo donese nějaké historky o tom, že jsem málem svedl nevěstu a porval se s ženichem, že se kvůli mně první družička zlila do němoty a že jsem se neznámo proč zavřel na čtvrt hodiny do špajzky s nevěstinou prostopášnou sestřenicí, tak tomu do puntíku věř.“

„Jen tak dál, chlapče. Hezky se vybarvuješ po těch letech. Ale maminka mě varovala, že si s takovým proutníkem nemám nic začínat. Holt matky, ty mají nakonec vždycky pravdu.“

„O tom nepochybuj. Když tě moje máti viděla poprvé, tak řekla: no ale Milošku, to přece nemyslíš vážně. Ty, takový ztepilý hoch a ještě k tomu studovaný…“

„Fuj, takhle ty na mě! Takový těžký kalibr vybalit, nestydíš se? Narážky na můj metr šedesát tři a ještě opepřené propastným rozdílem v úrovni našeho vzdělání? Náš pan inženýr a nějaká taková vyšší odborná umprumačka, fuj, vždyť to zní skoro jako průjem! A tomuhle já už osm let dělám dutou vrbu, samaritánku a kurtizánu, podle toho, čeho se pánovi zrovna zachce nejvíc! Ach bože, ale tatínek mi vždycky říkal, abych nevěřila jedináčkům, inženýrům a blonďákům. A ty jsi navíc všechno dohromady.“

„Tatínek mě zase varoval před ženskýma, které mají hned na všecko odpověď. Protože správná ženuška má být tichá, skromná a promluvit jen tehdy, je-li tázána.“

„Hm, kdybys věděl, jak si tady právě živě představuju, jak by ten hadr, co držím v ruce, krásně pleskl o ten tvůj namyšlený ciferník!“

„No jasně, nemáme-li argumenty, uchýlíme se k hrubému násilí…“

„Pouze v mé fantazii, bohužel. Mimochodem, odkud voláš? Slyším na pozadí nějaké hlasy.“

„Že by dáma přece jen žárlila? Ovšem jsem nucen s lítostí konstatovat, že je to jenom autorádio. Martíku, fakt se na to vykašli a pojď k Mirkovi se mnou. Víš, že bez tebe je mě jen půlka.“

„Přední, nebo zadní? Totiž pardon, horní, nebo dolní?“

„Nezakecávej to zase. Tak co, půjdeš?“

„Uvidíme.“

„To známe. Uvidíme znamená v tvém podání ne.“

„Cože? A co tenkrát, jak ses chtěl pozvat ke mně domů? Tehdy jsem říkala uvidíme, a moc dobře víš, jak to dopadlo.“

„Jasně že vím, přišlas o věneček. Představ si, že jsem tam náhodou byl taky.“

„Fakt? A cos tam dělal?“

„No, částečně se ztrapňoval, částečně se styděl a částečně byl v sedmém nebi. Ale ty mi pořád vyklouzáváš jako úhoř. Tak co bude s tím večírkem? Jestli nepůjdeš, bude to pro mě otrava, což ty moc dobře víš. Asi zavolám Mirkovi, že mi do toho něco vlezlo, a vyzuju se z toho.“

„Miloši, vždyť Mirek je přece tvůj nejlepší kamarád a mě stejně sotva zná, tak neblázni.“

„Ále, on to přežije. Bude tam mít i tak dost lidí. Já bez tebe nikam nejdu.“

„Poslouchej, nevydírej mě.“

„Nic takového přece nedělám.“

„Jak to, že ne? Dobře vím, žes to Mirkovi dávno slíbil a že ses i těšil.“

„Jo, ale to jsem myslel, že půjdeš se mnou.“

„Ne, fakticky nemůžu, říkám ti to už od začátku. Dobře víš, že když u Blanky gruntuju, jsem ráda, když mi u toho nekibicuje za zády.“

„Řekni rovnou, že tě sekýruje a šikanuje. Katastrofálně zanedbala rehabilitaci, a přitom by dobrou polovinu z toho, co pro ni děláš, mohla být schopná zvládnout sama, kdyby ten první rok po operaci pořádně trénovala. Teď abys za ni dřela ty.“

„Vždyť přece víš, jak to s tou rehabilitací bylo.“

„No jasně. Nesnášela se s matinkou. A jí natruc zůstala větším mrzákem, než by musela. Něco takového ti připadá normální?“

„Normální na naší situaci není nic. Tak proč by mělo být tohle? Ale musíme to probírat zrovna teď? Po stopadesáté zase dokola? Blanka je prostě můj závazek, který ke mně patří a vždycky patřit bude.“

„Ale nemusela by. Ten psychiatr přece nabízel, že by zařídil dlouhodobou hospitalizaci…“

„Odložit blízkého člověka do blázince jen kvůli vlastnímu pohodlí? Takovou bys mě chtěl?“

„Ale vždyť ona je blázen, uvědom si to.“

„Není blázen. Jen kvůli tomu, že na čas vysadila prášky…“

„No právě. Vidělas, co bez nich vyváděla. Dokonce i tebe už zblbla natolik, že sis myslela, že ty telefonáty jí opravdu chodily.“

„Dobře, tohle byla moje chyba. Netušila jsem, že táta nezahodí ten leták a že jí ho dá do ruky.“

„To tady přece neřešíme. Řešíme, že nebýt na práškách, tak je tvá ségra blázen, jak když vyšije, a nikdo nebude pochybovat o tom, kam patří ze všeho nejvíc.“

„Ale když je na práškách, tak je naprosto v pohodě a není důvod někam ji zavírat.“

„Až na to, že ji každý večer běháš kontrolovat, jestli si ten prášek opravdu vzala a opravdu ho spolkla. Tohle bys dělala i v manželství? Nezapomeň, že nám můj táta slíbil jako svatební dar ten čtyřpokoják v Líšni, a odtud je do Krpole poněkud daleko.“

„Miloši,“ vzdychla Marta, „prosím tě, musíme všecko probírat zrovna teď a po telefonu? Moc dobře víš, že kudy chodím, tudy se snažím vymyslet nějaké přijatelné řešení, ale ty celou věc stavíš tak, jako by byla úplně bezvýchodná…“

„Na tom, že nechci, aby v tom čtyřpokojáku bydlela s náma, se ale opravdu nic nezměnilo…“

„Já vím. Ale jak jsem navrhovala tu výměnu…“

„Na to zapomeň. Jednopokoják v té nové výstavbě je dvakrát tak drahý jak celá Blančina dvougarsonka.“

„Mám přece ještě svou garsonku.“

„Tu jsme chtěli přece pronajímat.“

„Jenže kdyby se prodala…“

„I tak by to nestačilo.“

„Naši mi v sobotu řekli, že by ten rozdíl doplatili.“

„Možná by bylo lepší, kdyby ty peníze věnovali raději na pečovatelku, když je takový problém dát ji do zařízení, které je pro takové případy přímo určené.“

„Miloši, já mám někdy pocit, že ze zásady zavrhneš cokoliv, co vzejde ode mě, a uznáváš jen to, co vymyslíš ty. Vždyť ses nad tímhle řešením ještě ani pořádně nezamyslel, a už víš, že je špatné…“

„No tak dobře, jen se nerozčiluj. Slibuju, že se nad tím zamyslím. Ale ty mi zase slib, že na tu rozlúčku se mnou zítra půjdeš. Copak je ti jedno, že o to moc stojím?“

„Jasně že mi to není jedno. Ale takhle jsme se přece už dohodli…“

„Marťuli… prosím, prosím…“

„Ty jseš ale protivně umanutý loudil.“

„Bude to příjemnější než drhnout záchod…“

„Nech toho laskavě!“

„Prosím, prosím, pěkně prosím, pacičky vzpínám, ouškama stříhám…“

„Ty bestie, no tak dobře, zkusím to stihnout, ale nic neslibuju. Dnes to tady natáhnu a když skončím dřív než do půlnoci, možná…“

„Prosím tě, nic nenatahuj, vždyť já jsem na cestě k tobě.“

„Na to zapomeň.“

„Prakticky jsem už před barákem.“

„Neblbni, vždyť mám hotovou sotva kuchyň, a koupelna je skoro netknutá. Říkala jsem ti přece, že tu dnes budu až do nevidím.“

„Jenže mně se po tobě stejskalo.“

„Víš, že seš hroznej?“

„Jo, říkáš to dost často. Tak za jak dlouho tu budeš?“

„Teda fakt, zabít je málo. Postav na čaj a dej mi čtvrt hodiny…“

Místo aby zafinišovala, zůstala Marta sedět u telefonního stolku a nespokojeně se mračila. Jak je možné, že bylo zase všechno po jeho? Nejenže nic nevyřešili ohledně Blanky, ale navíc mu skoro najisto slíbila ten zítřejší večírek, ačkoliv byla pevně odhodlána tentokrát své plány beze zbytku dodržet. A jako by to nestačilo, teď tady nechá všecko ležet a pokluše za ním. Hm, měla mu aspoň říci, aby přišel on sem a pomohl jí… No jo, Miloš a domácí práce. Máti ho k nim nikdy nepustí a když ho Marta zkoušela převychovat, nebyla dostatečně důsledná. K domácím pracím přistoupil s bezbranným výrazem: já bych byl tak strašně rád užitečný, jenže nemůžu za to, že jsem se narodil jako naprosté nemehlo, a s požitkem kazil, co se dalo. Měla všechny jeho začátečnické chyby přehlédnout, jenže to bohužel neudělala. Jeho nešikovnost ji pobavila a ona mu se smíchem brala všechny ty úklidové nástroje z ruky, než s nimi nadělá ještě víc škody.

Prostě to všechno nějak zpackala. Na začátku byla moc měkká, a teď už se jí nedařilo přitvrdit. Miloš si s ní dělá, co chce, a ona se tomu nedokáže ubránit. Funguje to takhle v každém vztahu, nebo se opravdu někde dopustila chyby? Nebo je chyba v její povaze? Je zkrátka slaboch, který se nedokáže prosadit? Nebo příliš velký dobrák, a on tu dobrotu zneužívá? Ne, ne, to ne, ona si přece všecko líbit nenechá. Jen ať si Milošek nemyslí, že po tomhle všem bude mít ještě navíc náladu na sex…