Čas odpouštění

Kromě přízemí měl dům další tři patra, v nichž, jak Richard věděl, se nacházelo celkem šest bytů. Sedmým byl ten, který obývala tátova vzdálená příbuzná a majitelka domu, paní Šebestová, a zabíral zbylou část přízemí.

Vnější obhlídce věnoval Richard už jen jeden letmý pohled a pak přistoupil k domovnímu vchodu, který se nalézal hned vedle dveří do krámku. Pozorně se zahleděl na panel se zvonky a vzhledem k tomu, že jména byla umístěna zcela logicky, záhy už také tiskl ten, který byl nejníž.

Chvíli se nic nedálo, pak se otevřelo okno nejblíže vchodu a vykoukla z něj rozcuchaná hlava s hřívou šedivých vlasů.

„Ríša, žejo,“ spíše konstatovala, než se tázala majitelka hřívy, usměvavá a na první pohled sympaticky vitální pětašedesátnice.

„Přesně tak. Dobrý den, paní Šebestová,“ odtušil.

„Ahoj,“ odvětila zvesela paní Šebestová. „Co tak škrobeně? Klidně mi říkej teto Máňo. Vždyť já si tě pamatuju ještě jako malého frňouse. No, ty mě asi ne, viď? Byly ti asi čtyři nebo tak nějak. A mimochodem, dala jsem ti tehdy na prdel, ale to si asi taky nepamatuješ, co?“

Richard se zazubil.

„Pokud se od té doby váš poměr k mé osobě radikálně nezměnil, tak abych radši zase šel, ne?“ prohodil.

„No, záleží na tom, jestli se chystáš znovu mi dohola oškubat mé výstavní rododendrony, nebo ne,“ informovala jej teta.

Richard hekl samým zděšením a chytil se za hruď.

„To že jsem provedl? Bože, takový jsem byl spratek zralý pro šibenici?“ zvolal procítěně.

Čerstvě nalezená příbuzná se uchechtla.

„Počkej,“ řekla. „Přijdu ti otevřít. Je tu sice bzučák, dokonce bzučí, a moc hezky, jenom má jistou drobnou vadu. Neotvírá.“

Zakrátko se Richard octl v obytné kuchyni, zjevném centru tetina bytu. Netrvalo dlouho a na stole před ním stál kafáč s poctivým českým turkem. S trochu vytřeštěnýma očima se na něj zahleděl a bylo mu jasné, že tuhle zkoušku odvahy prostě složit musí, a basta. Kávu měl rád zásadně překapávanou a obával se, že pokud se mu na jazyk dostane jediné zrníčko z evidentně mohutné vrstvy lógru na dně hrnku, bude muset k ovládnutí dávivého reflexu vynaložit veškeré své úsilí.

Sám pro sebe se ušklíbl. Nějak měkne. Kdyby totiž začal průměrnému Evropanovi či Američanovi líčit, co všechno už ve svém životě dokázal pozřít, záhy by přišel o všechny posluchače, zato na nejbližší toaletě by byl slušný nával...

Teta před něj přistrčila buclatou porcelánovou nádobku.

„Cukr?“

Běžně si trochu cukru do kávy dával, ale nyní nechtěl riskovat, že by mohl mícháním rozvířit obávané zákeřné bahno u dna.

„Ne, díky, turka piju bez.“

„A to já si zase dám,“ pravila zvesela jeho společnice a vydatně hrábla lžičkou do nádobky. Buď se jednalo o jediný stravovací hříšek, anebo měla skvěle fungující spalování, neboť její postava rozhodně nesvědčila o nadměrné konzumaci sacharidů. Byla křehká a spíš než masitá docela značně šlachovitá.

Sympatické bylo, že teta šla rovnou k věci. Předem se připravoval na to, že bude muset pravý účel své návštěvy na hezky dlouho odsunout stranou a vykoupit se nejprve tím, že své osamělé příbuzné dopřeje důkladný křížový výslech. Jenže sotva odpověděl na dva tři dotazy týkající se zdravotního stavu svých rodičů a hrdinně se propracoval do poloviny odpudivé tekutiny ve svém hrnku, pohlédla teta ke kuchyňským hodinám.

„Václav mi kladl na srdce, ať tě dlouho nezdržuju,“ prohlásila. „Prý na tom ještě nejsi tak dobře, aby ses mohl dlouho poflakovat mimo domov. Takže jestli chceš a neodradil tě už pohled na barák zvenčí, můžeme se jít podívat na ten byt.“

Richard ochotně vstal a budovatelským krokem vykročil ke dveřím. Svou dychtivost značně přehrával v naději, že tak ospravedlní nedopitou kávu.

„Tolik snad zase nehoří, ne?“ zasmála se teta a bradou ukázala na jeho osiřelý hrnek. Když poměrně nedávno přibližně ze stejné vzdálenosti zíral na mambu černou, bylo v jeho tváři toho zděšení ještě o špetičku méně.

„Radši dost, díky,“ chytil se náhle spásné myšlenky. „Vlastně bych kafe ještě vůbec pít neměl.“

„Jé, tak to promiň, že tě svádím ke hříchu. Pány doktory je třeba poslouchat, to je marné.“

Teta vůbec netušila, jak se v něm při téhle poznámce všechno sevřelo. Pány doktory by ze všeho nejraději všechny vystřelil na Mars. Tedy skoro všechny. Ten, který před více než měsícem zavčas rozeznal příznaky tropické horečky a vlastně mu tím zachránil život, by si naopak zasloužil metál.

Na chvíli se v myšlenkách odpoutal od přítomnosti a vrátil se o čtyři roky zpátky. To tedy byl prokletý rok, jen co je pravda. Začal tátovou autonehodou v únoru, po níž táta zůstal na invalidním vozíku s nezvratnou prognózou doživotního postižení. Po zářijové tragédii, která mu převrátila naruby celý dosavadní život, se Richard sám sebe s hrůzou ptal, co se stane do třetice. Jako by to tušil... Dočkal se v listopadu. A  bylo toho na něj už trochu moc. Dostal se do dnes už pro něj zcela nepochopitelného psychického stavu, v němž se dopustil věci, kterou by nejraději ze svého života beze stopy smazal. Dodnes před sebou vidí bledou tvář té doktorky a její vyděšené oči v momentu, kdy na ni chrlil svá slova o bílé mafii, která je tak dobře spolčená, že jí před zákonem vždycky všechno projde. Jeho nezakryté výhrůžky, že existují ještě jiné metody, jak se s ní vypořádat, byly nepochybně i žalovatelné, jenže on se v té chvíli doopravdy neznal. Dnes už se za ně styděl. Možná by měl onu doktorku vyhledat a omluvit se jí. Ale nač to sobě i jí připomínat. Určitě je ráda, že je to všechno za ní, stejně jako je rád on.

Stále pohroužen do vzpomínek následoval tetu chodbou ke schodišti. „Počítej ale s tím, že byt je nezařízený,“ upozornila jej teta na odpočívadle mezi přízemím a prvním patrem, čímž jej vrátila zpět do reality. „Kopřivovi měli všecko skoro nové, tak si to s sebou odstěhovali do zrekonstruované vily. Je tam jenom kuchyňská linka a nějaký nábytek na míru v koupelně a předsíni.“ „To nevadí,“ ujistil ji Richard. „Spíš naopak. Jsem radši, když si budu moct všecko vybrat podle svého vkusu.“ „Tady bydlí paní Zárubová se svým hluchým manželem,“ promluvila teta Máňa v prvním patře a ukázala na dveře po své pravici. „Jediní neumělci. Jinak je to tu hotové umělecké hnízdo.“ „Kolik z nich je muzikantů?“ otázal se pohotově Richard. „Neboj, muzikanti tu nejsou,“ ujistila jej teta. „Tady v tom větším bytě bydlí dvojice úspěšných architektů se dvěma dětma a o patro výš v bytě naproti tomu tvému herečka se spisovatelkou. Úplně nahoře, v tom větším bytě na pravé straně, sídlí akademický malíř pan Šotola s rodinou. No a nakonec hned naproti němu je rozhlasový moderátor se svým... ehm,... přítelem grafikem.“ „Hezký,“ zakřenil se Richard. „Ovšem pokud je umělecké nadání respektive menšinová sexuální orientace, ale ještě radši obojí dohromady, nutnou podmínkou pro bydlení tady, obávám se...“ Paní Šebestová jej se smíchem lehce plácla do ramene. „Nemel nesmysly,“ pronesla žoviálně. Vzápětí už odmykala dveře většího z bytů ve druhém patře.