Bukůvky

Hledání lásky a štěstí pro ni není snadné, přesto se nevzdává a osud je k ní milosrdný.

 Historička a genealožka Štěpánka Michorowská se dostává ke starým dopisům a deníkům, které působivě vykreslují osudy hned několika členů jedné rodiny. Z těchto písemností sestaví příběh, mapující druhou polovinu dvacátého století, viděný převážně očima Karly Bukůvkové. Tato pozoruhodná žena se narodila v roce 1936 do továrnické rodiny a velkou část svého života byla nucena prožít ve společenské atmosféře, která jí pohrdala. Přesto neztratila svůj optimistický pohled na svět a našla způsob, jak svůj život nepromarnit a prožít jej naplno.

Posíláme tento lístek v naději, že tentokrát se konečně dostane na místo určení. Na ty předchozí válečné jsme nedostali žádnou odpověď. Jsme s Valdemarem v pořádku a službu v Královském letectvu přežil i Matěj. Určitě Ti napsal i Váš Adam, tak jen pro jistotu, kdyby se jeho lístek ztratil, zvěstuji, že také on tu vojnu přežil a chystá se domů. Bohužel jen sám, bez Péti. Je nám to moc líto, Jeníčku. S Valdim i Adamem jsme Vašeho Péťu dlouho oplakávali.

Přeju hodně sil a statečnosti. Jsme v duchu s Vámi. Napiš prosím co nejdříve, zda je u Vás vše v pořádku.

Zdraví a líbá za všechny tři Michorowské

Anna

 Brno, 3. června 1945

 

Milá Aničko!

Lístek od Tebe i od Adama došel a odpovídám také jen krátce. Co napsat? Radost se mísí s hrozným žalem. Nelze to ani vylíčit. U nás je také spousta nového. S Evženkou i maminkou jsme naživu, ale tatínek zemřel hned na začátku války. Brzy po něm odešla i teta Eliška.

Jestli tento lístek v pořádku dorazí, vylič mi prosím vše podrobněji a já také v dopise napíši více.

Posílám srdečné pozdravy z Brna a všechny tři Vás v duchu objímám!

Váš Jenda

______________________________

 

 

Londýn, 9. července 1945

 

Milý Jeníčku!

 

Tento dopis raději poštou neposíláme, i když lístek od Vás z Brna, který nám přinesl mnoho smutku i spoustu otázek, k nám v pořádku doputoval. Dáme ho Vašemu Adamovi, který vyrazí domů, jen co se vyváže z vojenské služby v britském letectvu. Dovedu si představit, s jakou radostí jej přivítáte. Ale stejně tak si dovedu představit Vaši bolest, kterou cítíte od chvíle, kdy jste dostali zprávu, že Péťa už se z té vojny nikdy domů nevrátí.

Jsme v duchu s Vámi, Jeníčku, to mi věř. My jsme Vašeho Péťu oplakali ve třiačtyřicátém, brzy poté, co jsme se tu smutnou zprávu o jeho sestřelení dozvěděli. K Vám se ale za války určitě žádným způsobem nedostala, viďte? Jak ráda bych Vás všechny té bolesti ušetřila! Ale díkybohu můžete hledat útěchu v tom, že mladší synek se Vám domů vrátil. Jsou rodiče, kteří ani takové štěstí nemají. Náš Matěj vyprávěl o sourozeneckých dvojicích, ba i trojicích, sloužících u stejné letky, z nichž se rodičům domů nevrátí nikdo.

Velice nás zarmoutila zpráva o odchodu Tvého tatínka, i když se dožil požehnaného věku, jakož i tety Elišky. Pevně doufám, Jeníčku, že aspoň Vy zbylí z naší rodiny jste živi a zdrávi a že také Bukůvkovi se svými dvěma děvčátky přežili válku ve zdraví. Napiš mi prosím co možná nejdříve, jak jste na tom. Po celou válku jsem se za Vás modlila a bylo mi úzko, když jsem se dozvídala, jaké hrozné věci se v tom okupovaném Československu dějí. A informace se vynořují stále nové a stále otřesnější. Slyšíme zvěsti o táborech, které byly továrnami na smrt, a lidi tam ve velkém vraždili jedovatým plynem. Bože, Jeníčku, napiš mi prosím co nejdříve, ať vím, jak jste ty hrůzy přečkali!

My jsme, jak jsem již psala na tom lístku v květnu, zaplaťpánbu všichni tři přežili. Díky Valdemarově prozíravosti jsme opustili Glembowice několik dnů před napadením Polska. Valdemar původně organizoval jen můj a Matějův odjezd a sám chtěl zůstat na svém panství. Tvrdil, že je odvěkou povinností majorátních pánů hájit panství do posledního dechu. Jenže s tím jsem nemohla souhlasit. Dala jsem mu najevo, že v tom případě má tutéž povinnost i majorátní paní a pokud už tedy někdo odjede, tak buď všichni, anebo jenom Matěj. I s tím by byla ovšem potíž. Matěj, ač v tom devětatřicátém teprve šestnáctiletý, si postavil hlavu, že coby jediný dědic bude hájit panství spolu s otcem. Nakonec byl tedy Valdi nucen kapitulovat a odjeli jsme všichni tři. Zatímco my jsme osobním automobilem mířili na jih, do přístavu jel nákladní automobil s naším nejcennějším majetkem zabaleným do řádky bytelných beden. Tedy respektive s téměř nejcennějším. Nejvzácnější rodinné šperky jsme vezli s sebou. Zato v bednách jely staré listiny dokumentující historii rodu Michorowských, pár uměleckých děl a rozsáhlá fotodokumentace zámeckých sbírek, kterou Valdemar nechával postupně pořizovat, jen co začala být cítit ve vzduchu nová válka.

Až nyní, před pár dny, jsme se, Jeníčku, dozvěděli, jak prozíravé toto jednání bylo. Bedny dopluly do Skotska v pořádku a tam je uložil jeden Valdiho vzdálený příbuzný v prostorách svého sídla (díky svému rodu má Valdemar vzdálené příbuzenstvo roztroušené po celé Evropě). A považ, Jeníčku, nakonec jsou ty písemnosti a pár nejcennějších uměleckých předmětů tím jediným, co nám z Glembowic zbylo. Od známých, kteří si pospíšili do Polska hned koncem května, jsme se dozvěděli hroznou zvěst: Glembowice byly těžce bombardovány ruskými zápalnými pumami, neboť v halách našich továren a dokonce i v zámecké jízdárně si udělalo zbrojní sklad německé velitelství. Zámek byl zcela zničen, jakož i přilehlé budovy. Požár a výbuchy munice prý strašily okolní obyvatele několik dnů. Není už více Glembowic, Jeníčku! Leží v rozvalinách a podle fotografií, které se k nám dostaly, není vůbec myslitelné, že by mohly znovu povstat z popela. Asi si dokážeš představit bolest, kterou to nám všem, ale zejména Valdimu, způsobilo. Já vím, je to jen sídlo a daleko víc je třeba želet těch milionů ztracených lidských životů. Jenže s tím sídlem byl Valdemar pevně spjat už od svého narození. Tam bylo celé jeho životní dílo. Tam patřil a věřil, že tam bude žít ještě mnoho generací jeho rodu. Jen co se k němu tato smutná zvěst spolu s fotografiemi dostala, první impuls mu velel okamžitě se rozjet domů a na vlastní oči se přesvědčit o rozsahu škod. Sám ale věděl, jak marné by jeho počínání bylo, a proto jsem mu tento úmysl nemusela rozmlouvat nijak dlouze. Evropa se ještě nevzpamatovala z válečného běsnění. Vše je rozbité, doprava nejezdí, tratě jsou podminované, ba dokonce lodní cesty jsou plné plovoucích min. Cestování je ještě velmi složité, ba téměř nemožné.

Ostatně, Jeníčku, ani nevíme, kam se vrtnout. Vypálené jsou i nové Slodkowice a pokud jde o ostatní rodinná sídla, mají je v rukou komunisté, kteří, povzbuzováni Sověty, hned přičinlivě pobrali kdejaké majetky, jak se jim zamanulo. Onen známý, který nám přivezl fotografie Glembowic, dokonce tvrdí, že na Valdiho si komunisté brousí zuby, pokud by se v Polsku ukázal. Sám tenhle známý v Polsku nepobyl dlouho a byl okolnostmi donucen znovu emigrovat. Sověti tam ustanovili prozatímní vládu a navíc pozatýkali delegáty londýnské exilové vlády. Divné poměry tam v té naší zemi zavládly, vskutku divné. Nu, dá Bůh, že se to brzy urovná. My tedy zatím zůstáváme v Londýně. Náš domek na venkově nedaleko Londýna přečkal veškerá bombardování, i když místy tady bylo zatraceně horko.

Ale abych se vrátila k samému začátku v roce třicet devět. Cestovali jsme sem složitě. Nejprve do Rumunska a na hranicích jsme byli právě prvního září, kdy Hitler napadl Polsko. Těžko popsat emoce, které tehdy na té hranici mezi odjíždějícími panovaly. Každý z nás si musel klást otázku, kdy a zda ještě vůbec někdy naši vlast znovu uvidíme.

Z Rumunska jsme nekonečnými cestami jeli do Jugoslávie. Tam jsme po nějakou dobu zůstali a utrpěli nepříjemnou ztrátu, neboť nám ukradli automobil. Naštěstí v něm nebylo nic cenného, ale bylo nám tak znemožněno pokračovat dál po vlastní ose. Sehnat nové auto nebylo vůbec myslitelné a doufat, že nám místní policie najde to naše? Bohužel zhola nemožné. Museli jsme tedy dále pokračovat vlakem přes Itálii až do Francie. Tam jsme se shledali s Bohdanem a Lucií a strávili zimu v domě, který jsme společně pronajali.

Jarní francouzská idylka skončila, když Hitler napadl Francii. Neváhali jsme ani chvilku a co nejdříve se přeplavili do Velké Británie. Lucie s Bohdanem s námi jet odmítli v naději, že se Francie Němcům ubrání, ale nakonec i oni se, ač už v dramatičtější době, šťastně dostali přes Kanál a usadili se ve skotských horách u Bohdanova dávného známého. My jsme jeli také až do Skotska, na starobylý hrad, kam už předtím v pořádku dorazily naše věci. Mohli jsme se tedy s Lucií a Bohdanem občas vídat. Jenže bylo čím dál jasnější, že válka jen tak brzy neskončí, a my oba jsme se chtěli přidat k těm, kdo se v jakékoli formě zapojili do boje. Navíc bylo třeba pokročit nějak v Matějově vzdělávání. Koupili jsme tedy domek kousek od Londýna a tam se usadili. Valdi se uplatnil v redakci BBC, která vysílala v polštině, a já jsem nabídla své služby jako tlumočnice, což znamenalo, že jsme celé dny trávili v Londýně a do domečku se jezdili jen vyspat. Matěj začal chodit do jedné dobré školy a právě v den svých devatenáctých narozenin ve dvaačtyřicátém roce složil maturitní zkoušku. Poté prohlašoval, že chce vstoupit do armády, a po vzoru Vašich chlapců si vybral letectvo.

Adam vám určitě podrobně povypráví, jak došlo k tomu, že jsme si o sobě dali poprvé vzájemně vědět. Hrála v tom roli velká náhoda. Když jsem zaslechla na ulici z úst dvou vojáčků, kteří byli v Londýně na dovolence, češtinu, hned jsem se k nim hlásila. Ovšem jméno Klenovský jsem vyslovila vlastně jen tak, s trochou pobavení a v očekávání, že se ti hoši útrpně pousmějí, jak si mohu myslet, že v tom lidském moři najdu zrovna toho, kdo mé příbuzné zná. Tím větší bylo mé překvapení, když jeden z nich řekl:

„Myslíte Petra s Adamem? Jsme ve stejné polské letce a oba jsou v pořádku.“

Vůbec jsem nemohla uvěřit vlastním uším. Pak jsem vojáčky hned požádala, aby Péťovi s Adamem předali naši adresu, a jen co to bylo možné, chlapci nás krátce navštívili.

Nu, jaký tedy div, že debaty s nimi ponoukly našeho Matěje, aby se také přihlásil k letectvu?

Strašně jsem nechtěla, to si dovedete představit. Ostatně, co budu právě Vám dvěma s Evženkou povídat. Jenže doma jsme ho po maturitě udrželi sotva rok. Zapsal se na kolej a studoval chemii, ale o prázdninách po prvním ročníku kategoricky prohlásil, že akademický život je přepych, který si člověk může dovolit jen v dobách míru, studia přerušil a přihlásil se do armády. Tou dobou už byl z Vašich dvou synů naživu jenom Adam, s nímž jsme Petříkovu ztrátu velice oplakávali, a já jsem měla v jednu chvíli chuť padnout před Matějem na kolena, jen aby mi do těch hrůz neodcházel.

Nakonec šel, a my jsme se denně za oba chlapce, našeho i Vašeho, vroucně modlili.

Nyní děkujeme Bohu nastotisíckrát, že naše modlitby vyslyšel a jejich mladé životy zachoval.

Podařilo se nám přežít také četná bombardování Londýna, ale o tom se nechci rozepisovat, protože ty hrůzy, jejichž svědky jsme mnohdy byli, mě straší ve snech dodnes.

Nevím, kdy se budeme moci osobně setkat, Jeníčku, ale pevně věřím, že jednou k tomu dojde. Tak prosím, jenom moc prosím, napiš nám co nejdříve.

Zůstáváme stále na naší „staré“ adrese, tak se neboj, že nás tu dopis už nezastihne. Rádi bychom, aby od září Matěj pokračoval ve studiu ve Velké Británii. Nehneme se odtud, dokud se to nějak v Polsku neurovná. Což o nás, my jsme staří a spánembohem bychom se – a hlavně Valdi – nechali v Polsku těmi komunisty terorizovat, jen když budeme doma. Ale vystavovat tomu našeho chlapce nechceme a vracet se bez něj také ne. V Rusku se už před válkou bránilo lidem v cestování. Kdyby totéž zavedli i v Polsku, nakonec bychom se nemohli s Matějem vůbec vídat, a to by nás jistojistě zabilo.

Loučím se s Tebou, Jeníčku, líbám Tebe, Evženku i Tvou maminku. Moc a moc zdravím také Bukůvkovy a všem přeju vše dobré v nových a doufám, že lepších časech.

Srdečně zdraví a líbá

Anna

 

Taktéž se připojuji k pozdravům, Jendo, a přeju hodně sil a statečnosti Tobě i Evžence. Cítím s Vámi nesmírně a přeju Vám, ať Váš žal co nejlépe vyrovná radost z návratu Adamova. Také zdravím Karla Bukůvku i jeho milou Johanku a jejich děvčátka.

Srdečně

Valdemar