Abstinentka - E-KNIHA

„Teto, a proč ty nechodíš na večeře s kamarádama?“

Velká modrá kukadla se na ni upřela s dětskou bezelstností, ale Mirku ani nenapadlo nechat se tou dojímavou nevinností ošálit. Rozvážně dožvýkala sousto namazaného krajíce, jehož pozůstatek třímala v levačce, zatímco ukazováček pravé ruky vězel zabodnutý v inkriminovaném řádku Hančina početního sešitu, a když polkla, uznale pokývala hlavou.

„Hezký pokus. Ale ještě pořád jsem se nedozvěděla, kolik těch jablek tam zůstalo.“

Ačkoliv její hlas nejevil nejmenší známky netrpělivosti ani zloby, dítě se pro tentokrát přece jen rozhodlo upustit od dalších kliček. Přestalo se zvídavě dotazovat na barvu misky, odrůdu ovoce a věk zahrádkáře, který jablka vypěstoval, a konečně přikročilo k odhalení tolik kýžené číslovky.

„Pět?“ střelilo naslepo a vrhlo po Mirce pohled plný naděje.

O Hančině inteligenci Mirka ani v nejmenším nepochybovala, ale o čem pochybovala přímo fatálně, byla přítomnost byť jediné buňky matematického talentu v jejím sedmiletém mozku. Ostatně, vždyť také byla dívenka téměř dokonalou kopií své mámy. A ta, pokud chtěla ve společnosti zahýřit vtipem, už patnáct let dávala k dobru některou z početných historek z gymnazijních studií, v nichž kromě její maličkosti hrála nezanedbatelnou roli postava těžce zkoušeného matykáře. Líčení nenápadného mužíka, který za ona čtyři léta jejích studií stihl zestárnout o dvacet let, zešedivět a posléze větší část svých šedin hbitě pozbýt, a jehož od zosnování vraždy odradil pouze fakt, že nesnášel pohled na krev, vždycky pobavilo zcela spolehlivě.

„Hani, ještě jednou. Podívej, v misce bylo šest jablek,“ neztrácel Mirčin hlas ani špetku ze svého optimizmu, ačkoliv se jejím nitrem rozléhalo hlasité a táhlé vytí. Pak ji něco napadlo.

„Víš co, my si je tady vedle namalujeme. Nakresli šest jablek.“

Jak geniální nápad! Jan Ámos Komenský nebyl zjevně žádný blbec, když razil heslo škola hrou. Hanka kreslí ráda, a tak si hezky spojí příjemné s užitečným.

Dítě si dalo vskutku záležet. Než první jablko splnilo Hančina přísná kritéria na tvar, velikost a délku stopky, přeškobrtala se velká ručička kuchyňských hodin přes čtvrtinu ciferníku a Mirčin respekt k uznávanému učiteli národů doznal několika citelných trhlin.

„No, zas tak moc se s nima vymalovávat nemusíš,“ zasáhla nakonec do tvořivého díla své malé žákyně. „Ne ne, počkej, na žlutou pastelku zapomeň, může být klidně celé červené. A už maluj další…“

Při třetím jablku nevydržela s nervy, vyskočila od stolu a rozrazila dvířka lednice.

„Nech malování malováním. Šest jablek máš tady.“ Vrátila se ke stolu a vysázela je před ni pěkně jedno po druhém.

„Tak, a dvě z nich sežraly myši,“ zopakovala zadání úlohy, kterou si Hanka přinesla na stránce vytištěné z počítače a vložené do pracovního sešitu.

Hm, paní učitelka bude zřejmě dost zvláštní, proběhlo jí hlavou. Člověka jako první napadne, že dvě jablka dala maminka dětem. Pedagožka je zřejmě zahrádkářka, která při víkendové sklizni neprozřetelně ponechala část úrody v zahradní chatce a své obavy teď surrealisticky promítá do domácích úloh svých prvňáčků.

„Myši nikdy nesežerou celé jablíčko,“ vstoupilo do jejích úvah dítě. Mirka se na ni se zájmem podívala. V duchu si vybavila sklepní místnůstku ve svém rodném domě zaskládanou úhledně vyrovnanými dřevěnými bedničkami, jejichž opojně vonící obsah vydával svědectví o dědečkově, a později i tátově zahrádkářské zdatnosti. Jonatán, Ontário, Matčino, Coxovo, tyhle názvy odrůd se před ní vynořily zcela automaticky. A pak si vzpomněla, jak jednou přišla babička do kuchyně s očima navrch hlavy a tónem, jenž by působil přehnaně i v případě, že by jím oznamovala přistání Marťanů uprostřed záhonu s kapustou, sdělila rodině: „Ve sklepě je myš!“

Ovšem Hanka je městské dítě, tudíž jsou její vědomosti více než překvapivé.

„Ale, a jak to víš?“ zajímala se Mirka.

„Děda to říkal. Nadával, že kdyby si ty potvory vybraly jedno a sežraly ho celé, nechal by je spánembohem naživu, ale že jich sto padesát nahlodaly, tak za to je chytil do pastičky.“

No jasně. Vytrvalost, s níž se Hanka pokaždé držela v blízkosti Mirčina táty, byla téměř dojemná. Oddaně s ním absolvovala rytí zahrady, opravu frézy i vyhánění sousedovic slepic z máminy květinové zahrádky, a přitom ho pochopitelně bombardovala nekonečnými otázkami. „Vidíš to?“ upozorňovala ji při té příležitosti Jindřiška. „Potřebuje nějaký mužský vzor. A nejen tenhle vypůjčený.“

Mirka zarazila další Hančin monolog na téma chování myší ve skladech potravin důrazným mávnutím rukou. „To neřeš. Tyhle myši jsou jiný druh. Myš šedá početnicová. Ta pokaždé sežere jablko celé.“

Hanka se rozřehtala. Rozpustilý holčičí chichot doprovázený ukázkou jejího prořídlého mléčného chrupu byl kombinací pobavení nad novým pojmem a snahy alespoň na pár vteřin oddálit mučení, jemuž byla vystavena. Mirka ji chvíli pozorovala. Jak ji těšilo, že se tohle mrně umí už zase spontánně řehnit!

„Kolik že jich zbylo, když dvě sežraly?“ nedala se přesto zviklat a dvě jablka odebrala.

„Čtyři,“ spočítala je Hanka. Mirka se panu Komenskému v duchu pokorně omluvila.

„No perfektní,“ zahlaholila. „Tak jak to napíšeš do sešitu?“

„Čtyři plus dvě…,“ zkusila to Hanka s přimhouřenýma očima.

„Na začátku jich bylo šest,“ připomněla Mirka.

„Šest plus dvě…,“ opravila se bryskně její malá žákyně.

„Proč plus? My jsme nějaké jablko přidávaly?“ pokračovala v mučení dítěte.

„Mínus?“ pípla Hanka. Vzhledem k tomu, že k ostatním početním úkonům se ve své školní docházce ještě nepropracovala, působila její nejistota obzvlášť tristně.

„No jistě,“ zajásala přesto Mirka nadšeně. „Takže šest mínus…“

„Čtyři…?“

„Hanko!“

„Dvě!“

„Jo, a zrovna to piš do sešitu.“

Hanička místo toho nadskočila a letěla ke dveřím. „Mamka!“

 Musela mít uši jako netopýr, neboť Mirka až z hlasů v předsíni poznala, že tentokrát se ze strany Hanky skutečně nejednalo o mazanou fintu, kterak zastřít, že si ne a ne vzpomenout, jak se píše šestka.

Když se octla v předsíni, ty dvě už se mačkaly v náručí.

„Ahoj,“ přivítala Mirka Jindřišku se zdviženým obočím. „Co je? Nepřišel?“

Jindra mávla rukou. „Potom… Páni, já mám hlad.“

Odložila Hanku na zem a zamířila rovnou do lednice v kuchyni. Mirka se za ní zamyšleně dívala. Jindřiščiny polodlouhé vlasy, které za svou zářivost vděčily chemii pouze částečně, se čtveračivě roztančily po zádech její modré halenky, pevný zadek se pěkně rýsoval v černých kalhotách a dlouhé nohy zdolaly těch pár metrů s elegancí, kterou by Mirka nenatrénovala ani kdyby příštích pár let poctivě navštěvovala speciální baletní kurzy určené pro obzvlášť netalentovaná dřeva. Přesto v jejím postoji, v držení ramen a hlavy a ve způsobu, jakým kladla chodidla na zem, četla Mirka rozladěnost a snad i rezignaci.

Jindřiška otevřela dvířka olepená obrázky a vzkazy.

„Musím něco schroustnout. Kvůli té pitomé večeři jsem ani neobědvala… hernajs, kdo sežral všecky jabka?“

„Myš šedá početnicová,“ oznámila jí důležitě dcera.

—

K debatě se dostaly až poté, co daly Hanku spát. Nalily si minerálku, do misky nasypaly pár oříšků s rozinkami a posadily se v obýváku do křesel. Pustily televizi, ale degradovaly ji na pouhopouhou kulisu.

„Takže nepřišel,“ tipovala Mirka.

„Ale jo, přišel. Ale hned po aperitivu mi bylo jasné, že s ním ztrácím čas.“

Jindřiška už se stihla odlíčit a převléci do domácího. Pohodlné tepláky a volná mikina vyčarovaly z okouzlující ženy milou domáckou bytost, tedy takovou, která se jejímu skutečnému já podobala daleko více než ona dřívější oslňující kráska.

„To šlo teda rychle,“ podivila se Mirka. „Co provedl?“

„Zeptala jsem se ho, jestli má rád děti.“

„A?“

„Pravil zaníceně, že je zbožňuje. Pak dodal, že nejradši je má na smetaně.“

„Jindro!“ zvolala Mirka. „Jseš hrozně přecitlivělá!“

„To je možné, ale u něčeho takového můj smysl pro humor definitivně končí.“

„Sama by ses tomu ještě před pár lety zasmála.“

„Před pár lety jsem byla nebetyčně pitomá. Zamindrákovaná onuce. Fuj!“

Připomínka ne až tak dávných dob mezi ně na chvíli vnesla tíživé ticho. Mirka bezmyšlenkovitě sáhla po své sklence a vydatně z ní upila. S Jindřiškou se kamarádila už od prvního ročníku gymnázia. Ona, přespolňačka, která do školy denně dojížděla vlakem, nejprve vzhlížela k urostlé blondýnce z okresního města, s níž se chtěl skamarádit snad každý, s posvátnou bázní. Pak se jednoho dne při tělocviku, v zápalu jakési přihlouplé běhací hry, provozované v rámci rozcvičky před obligátním a nenáviděným volejbalem, srazily hlavami. Až to zadunělo a před očima se jim roztančily nespočetné jiskřičky. Jejich pohledy se nejprve bojovně zkřížily a zřetelně z nich čišelo přesvědčení, že viník téhle nehody je naprosto jasný, že na něj právě úkosem hledí a že si zasluhuje vrcholné pohrdání. Vzápětí obě dívky vyprskly, a to natolik doslova, že se navzájem vydatně poprskaly. Nakonec jim tahle událost přinesla nejen slušivé boule, ale také celoživotní kamarádství na život a na smrt.

„No dobře, tak se na to vykašli,“ našla Mirka svůj ztracený hlas. „Stejně si myslím, že to s tou úporností, s jakou se snažíš vrátit Hance úplnou rodinu, poněkud přeháníš. Vždyť Hanka ani trochu nevypadá, že by jí mužský živel kdovíjak chyběl.“

„Jo, je hezké, že jí děláš v mnohém taťku ty. Jenže tak jako tak jsi ženská. Z toho, že umíš draka a spravuješ jí rozbité barbíny, neokouká, jak se správně chovat k tvorům opačného pohlaví,“ namítla Jindřiška. Mirka zavrtěla hlavou.

„Děláš jako bys byla jediná rozvedená ženská s děckem na světě.“

„Jediná určitě ne. Ale to ještě neznamená, že musím rezignovat a musím se smířit s tím, že Hanka nebude mít v životě žádný pořádný mužský vzor. Kdepak, tohle já nevzdám. Ty doby, kdy jsem se bála, že znovu narazím na psychouše, už jsou dávno pryč.“

Mirka sice dobře věděla, jak na její kamarádku každý nezdařený pokus o partnerský vztah těžce doléhá, na druhé straně měla z jejího odhodlání upřímnou radost. Když si vzpomněla na doby, v nichž jí Jindřiška svatosvatě slibovala, že od Sedláčka hned zítra odejde, a místo toho se k ní přišla po pár dnech vybrečet s čerstvou modřinou pod okem, dělalo se jí až fyzicky zle. Její krásná kamarádka, kdysi plná života a sebevědomí, si v těch dobách sáhla až na samé dno lidského ponížení a rezignace. Pokud jde její nynější elán ruku v ruce s opatrností a uvážlivostí, tak zaplať pánbůh za něj.

„Jenže Jindro,“ napadlo ji. „Možná by sis měla ujasnit, o co ti jde v první řadě. Někdy z tebe mám spíš dojem, že víc než taťku pro Hanku hledáš někoho, kdo by ti pomohl zaplašit tvůj pocit samoty a dokázal ti, že jsi pořád ženská, za kterou stojí zato se ohlídnout.“

„Na co narážíš? Na to, že jsem s pár z nich skončila v posteli a pak dál nepokračovala? Že jsem tudíž pod záminkou taťky hledala jenom nezávazný sex a schválně si k němu vybírala neperspektivní jedince, jen abych měla důvod to zavčas utnout?“

Mirka se na ni pozorně zahleděla. „Sakra, to, cos teď řekla, stojí fakt za zamyšlení…“

„Ale jdi, ty brepto. Nemůžeme všecky žít jako jeptišky. To je výhradně tvoje specialita. S Macháčkem sis začala jako panna a poté, co z tvého života vysmahl, se tak zase chováš. Schválně mi řekni, jestli byl někdo po něm. Že se ptám, co? Pusto, prázdno. Tak zkus hádat, na kom by si psycholog smlsnul víc, na mně, nebo na tobě?“

„Já přece sex nezavrhuju. Jenom prostě nejsem uzpůsobená k tomu, abych ho provozovala s každým, koho nevídám denně po dobu aspoň půl roku.“

„Myslíš s každým kromě tvého milovaného Hynečka Jaroše,“ zasmála se Jindřiška. „Už si tě aspoň všiml?“

„Nech toho. Nezneužívej mé důvěrné informace k tomu,  aby sis ze mě dělala legraci. Jaroš je a vždycky bude výhradně platonickou láskou, tudíž je naprosto nepodstatné, jestli si mě všimne, nebo ne,“ poučila ji Mirka se zvednutým prstem.

„Řekla puberťačka své kamarádce a důkladně si vymáčkla beďara na nose,“ doplnila Jindřiška neuctivě.

„Ale co tě nemá. Puberťačka by se naopak utápěla v nereálných snech. Podívej, já prostě vím, na co mám, a nehodlám se trápit něčím, co nemůžu změnit.“

Jindřiška zavrtěla hlavou a pousmála se. Kdy téhle holce konečně dojde, jaká se z ní po neslaných nemastných středoškolských a vysokoškolských letech a po nepovedeném manželství nakonec vyloupla zajímavá a atraktivní ženská? Její rysy byly vždycky jemné, jenže předtím je kazila nečistá pleť a v posledních letech i nadbytečná kila, ale nyní by ji bez váhání mohla prohlásit za krasavici. Kromě toho měla ve výrazu tváře něco, co bylo nad všechnu krásu světa: otevřenost, ochotu zapojit se do každé legrace a hlavně zájem o lidi a věci kolem sebe.

„To mi teda řekni, co ten vznosný sameček má navíc oproti normálním smrtelníkům, že by nepřicházelo v úvahu, aby se mu líbila ženská s vysokoškolským vzděláním, štíhlá, pohledná, inteligentní, se slušným platem a bytem, pravda, v současné době částečně pronajatým, ale pořád pěkným tři plus jedna?“ otázala se Jindřiška.

„S tím vzděláním a bytem by se dalo jistě souhlasit,“ připustila Mirka sladce.

„Jasně. Ale jinak jsi ošklivá, tlustá a blbá. Zapomněla jsem na něco? Jo, neumíš vařit a jsi závislačka, i když abstinující,“ přisadila si Jindra. „Mimochodem, nevíš, kam se poděla ze špajzky ta kofila? Hanka ji nejí, to víme obě dvě moc dobře.“

„Tak prrr,“ ohradila se Mirka. „V tomhle jsem nevinně. Náhodou ji zbodla ta Hančina kámoška Helenka. Ta, co v sedmi letech váží padesát kilo. Odpoledne si tu spolu hrály a Helence pochopitelně děsně vyhládlo. Když jsem otevřela špajzku, že jí namažu chleba, pravila, že přesně na tohle má hlad, a už bylo půl kofily v čudu. Zajímalo by mě, co jsou zač ti její rodiče, pokud je pravda, že děcko si sladkostma kompenzuje nedostatek lásky.“

„A nejen děcko,“ podotkla Jindra se zdviženým obočím.

„Na mě nekoukej,“ zafuněla Mirka. „Já tady už přes rok abstinuju.“

„Protože sis to zakázala, ale ne proto, že sis vyřešila nedostatek lásky.“

„Holka zlatá, jakmile si tu závislost jednou vypěstuješ, tak se jí nezbavíš, i když ten důvod, proč jsi do ní spadla, pomine.“

„A pominul?“

„Sakra, vždyť u mě ani nikdy nebyl. Vyrůstala jsem ve šťastné harmonické rodině.“

„To ti nikdo nebere. Vždyť jsi se taky vypapala až s Macháčkem po boku.“